Dnes ráno, když jsem dorazil do práce v Praze, čekalo mě překvapení. Zaměstnanci byli nějak neobvykle veselí, slavili něco. Co se tu dnes děje? Máme snad nějaký svátek? zamyslela jsem se. Ano, slavíme to, že moje manželka konečně čeká dítě, odpověděl kolega Petr.
Všichni kolem byli nadšení, že Petr bude tatínkem. Najednou ke mně přišel další kolega a řekl: Ty jsi snad první chlap, co slaví těhotenství své ženy! Většina lidí slaví až, když se miminko narodí. Jsi fakt super! Jen počítej s tím, že ti teď každý začne radit a vyprávět děsivé historky o rodičovství, zasmál se. Zůstal jsem chvíli překvapený.
Kolega vážně přikývl: Následujících devět měsíců budeš plnit všechny rozmary své ženy. Ta moje mě nenechala si odpočinout, když se narodil náš první kluk! Bombardovala mě prosbami a účty, a radost rychle vystřídala realita. Zeptal se další kolega: Kolik máš dětí, a kolik jim je? Petr zaváhal: Dvě, ale už si moc nepamatuju, kolik je dceři. Má asi sedm let… nebo šest?
Když jsem se vrátila domů, objala jsem svoji milovanou ženu Anežku. Dobře, že ti v práci neřekli, že rodíš za pár dnů. Oni si myslí, že máme ještě dlouhých devět měsíců. Neudržíš to v tajnosti, viď? smála se. Pokusím se to vydržet, usmál jsem se na ni taky.
Za pár dnů Anežka porodila zdravého chlapečka, dali jsme mu jméno Maxmilián. Vzala jsem si pár dní volna v práci, abych své rodině pomohla. Každý den jsem se těšil domů a kolegové to moc nechápali. Rodinu jsem vždycky stavěla na první místo a tenhle nový začátek mě naučil ještě víc, že to jsou právě oni, pro které stojí za to žít.
