Jablíčko
Jsi stejná jako tvoje máma!
Jaká, babi? Kristýna se automaticky napnula, ale hned se okřikla. Proč se vlastně brání?
Pořád máš něco za lubem! Ona mě nikdy neposlouchala! A ty jsi pořád po ní!
A co bych si měla vyslechnout, babi?
Mě! Musíš mě poslouchat a mít ke mně respekt! Jsem starší, tak vím o životě víc! Je ti to jasný?
Kristýna nechápavě pozorovala svou lehce neupravenou a rozčilenou babičku, která jí máchala prstem před nosem.
Zajímavé! Proč potřebuje, aby ji někdo poslouchal? Přišla jako velké eso a teď by ji člověk nejradši nezaznamenával!
Kristýna si nervózně pohrávala prsty, jako by v nich držela gumovou hmotu. Kdyby tak šlo tenhle den upravit! Umazat trochu stínu tam, zesvětlit tady Nechce přece žádné temnoty! Nemá ráda křik, hádky, ostrá slova Maminka na ni nikdy nezvyšovala hlas. Vždycky říkávala, že slušní lidé umí naslouchat a slyšet.
Otevři ouška, Kiki, a poslouchej jako zajíček! Víš, proč zajíček tak dobře slyší? Protože liška našlapuje potichu, neslyšně. Když zajíček neposlouchá, liška ho chytí a sežere!
To neee! malá Kristýnka v tu chvíli poslouchala pozorně.
Správně, proto je zajíček chytrý! Pozorně naslouchá ušima a peláší rychlýma nožkama! Žádná liška ho nedohoní!
To bylo dávno. Kristýně už je skoro dospěle, ale máminy pohádky si pamatuje do detailu.
Je zvláštní Když byla mladší, myslela, že maminka přehání nebo něco plete. Ale najednou poznává, jak moc měla mamka pravdu.
Vezměte si třeba tu babičku. Kristýna ji poznala teprve minulý rok. Celý život žila s maminkou v malém moravském městečku u Dyje, chodila do školky, hádala se s Alžbětkou a Vlaďkou, pak se se všemi usmiřovala a chodila si na nábřeží na zmrzlinu za pár korun. Pak nastoupila do školy, přišel Matěj a první pusy na břehu řeky při západu slunce.
A máma byla
Kristýna zvyklá tiskla mezi prsty velkou korálku umělé tyrkysové, kterou maminka navlékla na její náramek.
Falešná? Ale jak krásně to vypadá! Víš, někdy to tak je, že pravé věci bývají hořké, těžké a člověka nepotěší, nezahřejí. A náhražka může být taky dobrá.
Jak to myslíš?
No, vzpomeň, proč jste se pohádali s Alžbětou?
Řekla mi, že jsme chudí, protože nemám originální tenisky, jen nějaký podvrh. Že ona moc dobře ví, jak mají vypadat.
V tom měla trochu pravdu. Ty boty ušil strýc Radek. Ale nikdy jsme netvrdily, že jsou značkové, viď?
To je pravda.
Jsou ale z dobré kůže, pěkné a vyrobené s láskou. Víš, strýc Radek jinak neumí. Líbí se ti ty boty?
Jasně, že líbí!
Tak proč na tom záleží? Lidi vymýšlejí značky, aby se cítili výš než ostatní. Důležité je, aby byl člověk vnitřně upřímný. Ostatní Každému záleží na něčem jiném.
Kristýna tehdy o tom dlouho přemýšlela, až skoro vypulírovala celý pokoj. Pak zašla do kuchyně, kde máma vařila její oblíbenou meruňkovou marmeládu.
Mami, tak Alžběta není moje opravdová kamarádka? Když říká jednou tohle a podruhé mi vmete do obličeje urážky? Přitom vím, že jí moje boty líbily, jen to nechtěla přiznat.
Jak to víš?
Vlaďka říkala, že doma kvůli botám mámě udělala scénu a chtěla lepší než mám já.
Ty moje malá! máma odložila vařečku, objala Kristýnu. Nepřeháněj. Alžběta je ještě dítě
Já nejsem malá!
Kristýna se zamračila, ale máma věděla, že se zlobí hlavně sama na sebe. Myslí si o kamarádce špatné věci a to ji trápí.
Pro mě jsi pořád malá. I ona je dítě. A pro každou mámu budou děti vždy malé, ať vyrostou sebevíc. Není na tom nic špatného. Jak bych si přála, aby tu moje maminka ještě byla
Máma pohladila dceru po hlavě a políbila ji do vlasů.
Vzpomínáš, jak tě domů dotáhla, když jsi spadla z houpačky? Bála se o tebe víc než o sebe. Sama měla odřená kolena, ale brečela víc než ty. Doktorka navrhla, že dostane injekci, ať se uklidní. Pamatuješ?
Pamatuju
A tenkrát s fixy? Nové, co jí přivezl táta, ti věnovala, protože jsi byla nemocná a k ní tě nepustili. Chtěla, abys jí nakreslila ten nejhezčí obrázek a slíbilas jí ho pověsit doma na zeď.
No jo
Boty nejsou důležité. Až dospějete, poznáte, jak je všechno tohle pomíjivé. Hlavně, ať nepřijdete o to, co máte.
Už za mnou byla.
Kvůli čemu?
Usmířit se. Omlouvala se.
A ty?
Já jí řekla, že ji nechci vidět a že nejsme chudí!
Byla jsi naštvaná?
Moc!
A teď?
Ještě trochu. Už méně
Počkej, až tě zlost úplně přejde. Pak se usmíříš upřímně. Kdyby šla teď, stejně bys jí to vyčítala. Ještě byste se rozhádaly pořádně.
Jak Kristýně teď chyběla máma Ta by stoprocentně věděla, co říct a co dělat. Zvlášť teď, když je s nimi babička…
Babička se objevila nečekaně.
Kristýna neměla ani tušení, že je mamince špatně, natož že jí psala i své bývalé tchyni a prosila ji, aby přijela.
No, nazdar, Iveto! To jsem nečekala, že se zas uvidíme! oddechovala obtloustlá, rozehřátá žena, která stála u branky a snažila se popadnout dech. Vedro k nesnesení! Jak to tady v tom horku přežijete?
Dobrý den, paní Marii! Kristýna zaslechla v mámině hlase zvláštní tón.
To je Kristýna? paní Marie si ji důkladně prohlédla. Ani trošku není po našem rodu! To si jistá, že je to Davidova dcera?
Pořád stejná! teď už měla maminka i náznak smíchu v hlase. Kristýna pocítila úlevu. Možná to nebude tak zlé. Uvidí se, jak říkává máma.
Babička jí nebyla po chuti. Byla hlučná, nervózní, neústupná a hned vnesla domů chaos a plané povyky.
Nezvyklý bordel! To vám dělá problém uklízet, Iveto? Máš doma dceru! No a co se naučí? Takhle ji nikdo za ženu chtít nebude! Ještě, aby ji první den po svatbě vyhodil z domu! A udělal by dobře!
Kristýna nechápala, proč máma mlčí. Nepřela se, jen se usmívala do koutku a nechávala babičku všechno přeskládat a rozčileně běhat po domě.
Kočky z toho zmatku zalezly do nejzašších koutů, Ben pes, kterého jí dal strýc Radek, zmizel tiše na dvorek do stínu pod třešeň, občas tlumeně vrčel, když hlas paní Marie sílil příliš.
Jediné normální stvoření tady je ten pes! Ví, že se nemá kam plést! Zvířatům není místo v domě!
Kočky, když to uslyšely a zahlédly babičku se smetákem, zdrhly radši na dvorek.
A právě tehdy se v Kristýně poprvé projevil charakter. Popadla svého oblíbence Koblížka a dávajíc ho pod paží, demonstrativně odkráčela do svého pokoje.
Co to má znamenat, Kristýno?! vykřikla paní Marie, což donutilo Bena na dvorku zabručet.
Starám se o něj! Kristýna se líně otočila na babičku. Kočky v domě zůstávají. A Ben taky! Ti tu byli dávno před vámi. Jestli chcete pořádek, tak ho dodržujte vy! Tohle je náš dům. Jste tu návštěva. Doma si dělejte, co chcete!
Kryštofe! Mama zalapala po dechu, až si zakryla pusu rukou. Nikdy předtím Kristýnu takhle mluvit neslyšela.
Ale paní Marie se neurazila. Přimhouřila odhodlaně oči, uchechtla se sama pro sebe a prohodila:
Přeci jen krev není voda! To jsme my! Jablko nepadlo daleko od stromu, Iveto! Měla bys ji líp vychovat!
Od té doby kočky nechala na pokoji. S odporem je obcházela, ale nezakazovala jim dům.
Bylo jim ale stejně všechno jedno. Události se rozvíjely tak rychle, že Kristýna jen nevěřícně hleděla na staré hodiny v obýváku a v myšlenkách se snažila zastavit čas.
Proč to utíká tak rychle? Proč?! Máma je tak mladá! Kristýna ji potřebuje! Tohle přece není fér!
Ale čas ji neposlouchal. Neúprosně odškrtával každou minutu bez možnosti pozastavení.
Doktoři, léky, nemocnice…
Iveta odešla jedno svěží jarní ráno.
Den před tím Kristýna poprvé po zimě otevřela všechna okna, pustila do bytu vůni řeky a šepnula:
Mami, tvoje třešeň brzy rozkvete! Už brzy, vážně!
Tak se budu snažit, Kiki Moc bych ji ještě chtěla vidět!
Když se dozvěděla, že máma zemřela, v zuřivosti zlomila větev, která se vinula k oknu maminčiny ložnice. Na co tam bude, když už se na ni nikdo nedívá
Paní Marie byla k ní nekompromisní. Sevřela ji v náručí, vytáhla obrovský kapesník, víc připomínající prostěradlo, a suše nařídila:
Vybreč se do sytosti! Křič, když budeš potřebovat! Musíš to dostat z těla ven! Nemohlas udělat víc Každý má svůj čas
Kde to jen ta žena vzala? Jak poznala, co se jí honí hlavou? Ale měla pravdu. Kristýna vinu brala na sebe. Máma moc pracovala, málo odpočívala Všechno kvůli ní. Chtěla, aby se Kristýna dostala na vysokou, měla dobré vzdělání
A Kristýna co? Lítala s Matějem a děvčaty venku místo učení, dostávala trojky, i když do maturity zbývalo tak málo. Ano, začala se snažit situaci zlepšit, ale mámě to už nestihla říct. Nechtěla ji znepokojovat.
Dopis od Ivety dostala Kristýna od babičky Marie až na památku čtyřiceti dnů.
Tady máš! Teď už to patří tobě. Čti pořádně. To je testament od mámy.
Proč je obálka otevřená? prohlížela si obyčejný bílý dopis bez známky či adresy.
Kristýnce To jediné bylo napsáno máminým rukopisem.
Za koho mě máš? Nejsem žádné máslo, klidně se můžu nelíbit, ale dopisy číst nebudu mávla rukou paní Marie. Uklízím až do noci. Když budeš chtít, přijď za mnou. Já teď nemám čas!
Byla uražená Kristýně to došlo okamžitě, jakmile babička zmizela v kuchyni. Nehádala se, ale nechtěla se s ní dívat do očí. Kristýna se přitulila ke dveřím, kde ještě zůstaly rýhy po jejím měření, které si s maminkou dělaly.
Páni! Jak jsi povyrostla, Kiki! Už jsi velká!
Slyšela mámin hlas, až jí naskočila husí kůže.
Velká Kdepak! Kdyby byla opravdu velká, nebyla by tak hloupá. Máma by takové chování určitě neocenila.
Kristýna zavřela dveře svého pokoje, sedla si na zem, položila si obálku s dopisem na kolena. Tolik věcí by teď mámě chtěla říct! Ale tolik už neuslyší
Obálka byla naditá, plná hustě popsaných listů vytržených ze sešitu. Kristýna obejmula Koblížka, který se u ní stočil do klubíčka, a vytáhla první stránku.
Kristýnko, přestaň brečet! Jsi přece moje silná! K čemu jsou slzy? Život je krásný! Oceníš ho a neztrácej čas litováním všeho, co se nestihlo naplnit. Řekla bys mi, že jsme spolu neměly dost společných chvil, ale já říkám měly jsme jich spoustu! Ani nevíš, kolik! Ale povím ti všechno od začátku. Máš na to právo. Je to přece tvůj příběh.
Začnu tím, jak jsem poznala tvého tátu. Víš, byl úžasný. Když jsem ho uviděla poprvé, hned jsem se zamilovala. Holky se mi smály: je přece zrzavý! Ale ony neviděly, jak krásný je. Jako slunce! A stejně hřál.
Jsi mu podobná, aspoň v očích a pihách. Když ses narodila, pořád tě zkoumal, snil, že budeš mít kudrny jako jeho máma, babička Marie.
Kristýnko! Je moc dobrá žena. Nepřijímej její dramata příliš vážně. Vždycky byla výbušná a hlučná, ale spolehlivá.
Ptáš se, proč jsi ji léta neznala?
To už je moje vina. Byla jsem mladá, hloupá, nepochopila jsem ji.
Odpusť mi!
S tátou jsme žili hezky, ale jednoho dne potkal jinou Tak už to někdy chodí.
Ne že by nás nemiloval, jen našel druhý vesmír.
Říkáš: a co ten starý vesmír? Ten už nebyl. Možná jsem měla radši já jeho, než on mě. Žil se mnou hlavně kvůli tobě, když už mezi námi láska vyprchala. A když potkal tu druhou, nedokázal lhát. Vždycky byl poctivý
Teď to chápu, tehdy mě to bolelo. A do toho přijela babička Marie.
Dnes vím, že chtěla syna uvést k rozumu. Nerozuměla situaci. Jenže hned začala řešit pořádek a já praskla. Strašně jsme se pohádaly, do očí jsme si řekly spoustu ohavných věcí, které mě dodnes bolí. Křičela na mě, já na ni a tvého tátu A nakonec jsem jí vmetla, že nejsi její vnučka…
Bože, jak jsem byla hloupá! Jak snadné je udělat chybu a jak těžké si ji přiznat!
Měla jsem si vzpomenout, že když jsem byla v nemocnici, starala se o mě vařila mi dušené karbanátky, v bytě udělala nebývalý pořádek, žila u nás přes měsíc, dokud se nepřesvědčila, že nám nic nehrozí.
Nevěděla jsem, že se setkala i s tou druhou. Snažila se, marně, přijala i ty děti, co ta žena porodila, a měla je ráda jako tebe. Říkám ti, máš sestru a bratra. Babička tě může seznámit. Mluvily jsme o tom. Nebuď sama, čím víc rodiny kolem sebe máš, tím lépe. Mně bude klidněji.
Popřemýšlej o tom.
Teď něco o budoucnosti: Kristýnko, studuj! Chci, abys měla dobrý život! Rozhodni se ale vždy sama! Pamatuj, o čem jsme si povídaly? Kam jít, jak využít svůj talent? Dostalas dar! Využij ho! Ne každý to má. Bude to těžké, ale prosila jsem babičku Marie, aby ti pomohla. Mám nějaké úspory nejsou velké, většinu jsem utratila, ale na první rok ti vystačí. Dál už si poradíš sama. Malované tašky a obrazy šly turistům na dračku, určitě je v Brně nebo Praze prodáš snadněji. Nepřestávej snít! Ať se to jednou stane skutečností. Věřím, že v nějaké galerii v hlavním městě bude jednou tvá vernisáž. A já budu mít z tebe radost, i když to už uvidím jen shora!
Miluji tě! Bojím se o tebe, ale věřím ti, jsi silná a chytrá.
Otři slzy, řekla jsem!
Máma.
Kristýna dlouho seděla nad dopisem, sklopenou hlavu, pokoušela se zadržet slzy. Máma přece napsala, aby neplakala.
Koblížek už dávno spal stočený do klubíčka na koberci, Kristýna seděla a nevěděla, jak dál.
Až ji vzbudila paní Marie nakoukla do pokoje, rychle rozsvítila, a zavelela:
No tak, vstaň! Dost bylo smutnění. Udělám ti čaj a promluvíme si. Je čas konat!
Nápad stát se malířkou paní Marii do očí nepadl. Vynadala jí, snažila se vysvětlit, že lepší je být pořádnou účetní, ale Kristýna neposlouchala. Nakonec jí babička vmetla, že je tvrdohlavá jako osel a stejně jako matka tolik let neuměla jedním slovem celé roky pokazit, co je nejcennější rodinu.
Tolik let jsem tě hledala! Kde všude jsem podávala dotazy! Jak bych věděla, že tvoje máma ti změní jméno i příjmení? Kdyby vzala dívčí, ale ne, úplně cizí! Jak to zvládla?
Pomohl jí strýc Radek.
S tím si to ještě vyřídím! Okradl mě o vnučku. On mě pozná! Ale ne že mě budeš bránit!
Proč, babi? On je hodný. So nám léta pomáhal. A mámu zval pořád do manželství.
A ona?
Chtěla být pořád tomu, že miluje tátu. Netušila jsem, že žije! Kdybych znala jejich příběh, přesvědčila bych ji!
To jsou starosti, že? paní Marie bouchla přede Kristýnu talíř. Jez a přemýšlej! Co je to za povolání umělkyně! Pořádná účetní, to je něco jiného!
Babi kdykoliv? Za cizí?
No a co! Naučíš se nejdřív počítat cizí, časem budeš mít vlastní!
Ne! To není pro mě! Rozumíš?
Těžko
Nechci ti ublížit! Ale chci dělat to, co mě naplňuje! Máma ti přece dala peníze pro mě, až mi bude osmnáct. Pak si je vezmu a půjdu do světa. Už se o mě nemusíš starat! Dál zvládnu sama.
Paní Marie popadla dech, zvedla výmluvný prst, ale najednou si to rozmyslela. Zazubila se na Kristýnu, vykroužila ze tří prstů dětské gesto se známým významem a prohlásila:
Tak hele! Jedeme spolu! Dohlídnu, aby z tebe něco bylo! Máme tvé mámě slib, že tě neopustím. Tak mlč a jez. Vše zchladlo!
Uplynuly roky a v malé galerii v Brně pobíhala výstřední skupinka:
Zrzavá, potřepaná, oplácaná žena, vysoký mladý muž s brýlemi na dlouhém nose a Kristýna s ročním synkem v náručí.
Tak co? odhodlala se Kristýna, i když si říkala stokrát, že bude mlčet a čekat na soud té, která ji za ruku dovedla až sem.
Paní Marie se rozhlédla, odskočila od Kristýny, přebrala jí synka, utřela mu nos, uvelebila si jej na rameno a kývla uznale:
Dobré to je! I ty rámy jsou pěkné. Ale barev plýtváš jako divá! Kristýno! Méně je někdy víc, jo? A v ateliéru už je to jak po výbuchu. Geni! obrátila se na muže s brýlemi Ty se dívej! Má takové kruhy pod očima, že děs! Tak! Símu si dneska beru domů. Odpočiňte si, dejte se do kupy, přijeďte po víkendu! Platí? Tak jdeme, že, prcku?
A při odchodu se ještě zastaví u Kristýny, pohladí ji po tváři a zašeptá:
Máma by měla radost! Já taky! Snad to víš Jablíčko mojeKristýna sledovala, jak se babiččina ručka i se synkem houpavě vzdaluje mezi obrazy, co voněly novotou i starými sny. Sál se v podvečerním světle třpytil jako rozlité zlato, z kouta voněla káva, někdo cinknul skleničkou, všichni se usmívali a její obraz visel vedle dalších tak, jak si máma přála.
Napadlo ji, že tentokrát neplýtvá barvami zbytečně.
Všechno tu mělo smysl dokonce i rámování, stejně křivé jako život sám.
A když jí Geni položil ruku na rameno a lehce ji stiskl, Kristýna po letech konečně cítila klid. Jako by k ní dolehl hlas z dávna, mámin šepot: Neboj se pustit minulost, aby se ti rozběhla budoucnost, holčičko
Z kouta zahlédla ozářený výklad a na skle odrazila svou tvář v očích syna, který už dávno usnul v babiččině náručí. Najednou se jí chtělo smát.
Máme domov, mámo, budeme v pořádku, zašeptala potichu.
A když otevřela dveře na ulici, stačil jeden hluboký nádech a v nose ji polechtal sladký příslib mezi barvami, smíchem a vřískáním dětí voní život dočista, svěže.
Jako jarní třešeň pod oknem, na které nikdy nezapomene.
