Já přece vím nejlépe – Co to má zase být… – Dmitrij unaveně poklekl před dceru a zkoumal růžová ložiska na jejích tvářích. – Zase… Čtyřletá Soňa stála uprostřed pokoje trpělivě a s nečekaně vážným výrazem, jakoby už dávno zvykla na tyto prohlídky, znepokojené tváře rodičů i nekonečné masti a pilulky. Marie přišla, sedla si vedle manžela a něžně odhrnula dceři pramen vlasů z tváře. – Ty léky vůbec nezabírají, jako bychom ji napájeli vodou. A doktoři na poliklinice… to ani nejsou doktoři, kdo ví co. Už třetí léčebný plán a pořád bez výsledků. Dmitrij vstal a promnul si kořen nosu. Za oknem se šeřilo, den se tvářil stejně mdle jako ty přechozí. Sbalili se rychle – Soně oblékli teplou bundu, a za půl hodiny už seděli v bytě jeho matky. Olga jen vzdychala, kroutila hlavou a hladila vnučku po zádech. – Tak malá, a už tolik léků. To je zátěž pro tělo… – posadila Soňu k sobě na klín a holčička se automaticky přitulila. – Je mi jí líto. – To bychom taky rádi nedávali, – Marie seděla na kraji gauče, nervózně si proplétala prsty. – Jenže ta alergie neustupuje. Už jsme odstranili úplně všechno. Jí jenom základní potraviny – a stejně se vyrážka objeví. – A co říkají doktoři? – Nic konkrétního. Lokalizovat to nemůžou. Děláme testy, odběry… a výsledek je pořád stejný. Má to na tvářích. Olga vzdychla a upravila Soně límeček. – Snad z toho vyroste. U dětí se to někdy stává, že to časem přejde. Ale teď… zatím žádná útěcha. Dmitrij tiše hleděl na dceru. Malá, hubená, veliké pozorné oči. Pohladil ji po hlavě, a v hlavě se mu vybavila vzpomínka na vlastní dětství – jak z kuchyně kradl bábovku, co máma pekla každou sobotu, prosil o bonbóny, miloval máminu marmeládu přímo z lahve. Jeho dcera… vařená zelenina. Vařené maso. Voda. Žádné ovoce, žádné sladkosti, žádné normální dětské jídlo. Čtyři roky – a dieta přísnější než má leckterý žaludeční pacient. – Už nevíme, co dál vyřadit, – řekl tiše. – V jídelníčku už skoro nic nezůstává. Domů jeli mlčky. Soňa vzadu usnula a Dmitrij ji sledoval v zrcátku. Spí klidně – aspoň teď se neškrábe. – Volala máma, – promluvila Maria. – Chce, abychom příští víkend Soňu přivezli. Má lístky na loutkové divadlo, chce vzít vnučku. – Do divadla? – Dmitrij přeřadil. – To bude fajn. Aspoň se zabaví. – To jsem si taky říkala. Rozptýlení jí neuškodí. … V sobotu Dmitrij zaparkoval u domu tchyně, vytáhl Soně z autosedačky. Holčička ospale zamrkala, mnula si oči pěstičkami – vzbudili ji brzy, byla nevyspalá. Vzal ji do náruče, hned se nosíkem schoulila k jeho krku, teplá a lehoučká jako vrabčák. Taťána Michajlovna se vyřítila na dvůr v pestrém županu a rozhazovala rukama, jako by neviděla vnučku, ale trosku ztroskotání. – Ach, zlatíčko moje, sluníčko, – popadla Soňu do náruče a přimáčkla ji na mohutnou hruď. – Chudinka, hubená, bledá. Vy ji ničíte svými dietami, utrápili jste dítě. Dmitrij strčil ruce do kapes a krotil podráždění. Pořád stejné povídačky. – Děláme to kvůli jejímu zdraví. Ne z plezíru, to snad chápete. – Jaké pak zdraví – tchyně stočila rty, hodnotila vnučku jako návrat z koncentračního tábora. – Kůže a kosti. Dítě má růst a vy ji trápíte hladem. Odešla se Soňou do domu, ani se neohlédla, a dveře se tiše zaklaply. Dmitrij zůstal na zápraží. Něco mu začalo hlodat v podvědomí, jakási myšlenka se formovala a zase mizela jak ranní mlha. Promnul si čelo, minutku postál u branky a vracel se k autu. Víkend bez dítěte – zvláštní, skoro zapomenutý pocit. V sobotu s Marií jeli do hypermarketu nakoupit na týden. Doma bojoval tři hodiny s kapajícím kohoutkem v koupelně, Maria třídila skříně, házela staré věci do pytlů. Běžný domácí kolotoč, ale bez dětského hlasu působil byt nepatřičně prázdně. Večer objednali pizzu – tu s mozzarellou a bazalkou, kterou Soňa nesmí. Otevřeli červené víno. Seděli v kuchyni a povídali – jak už dlouho ne. O práci, o dovolené, o opravě, na kterou pořád nebyl čas. – Jak je tu hezky, – řekla Marie a hned zmlkla, hryzla si ret. – Tedy… no, víš, prostě klid. Ticho. – Jo, chápu, – Dmitrij ji vzal za dlaň. – Taky mi chybí, ale odpočinout si neuškodí. V neděli jel pro dceru navečer. Zapadající slunce zalévalo ulici oranžovým světlem. Dům tchyně stál za starými jabloněmi, v záři působil téměř domácky. Dmitrij vystoupil, otevřel branku – panty zaskřípaly – a zůstal na půl kroku. Na zápraží seděla jeho dcera. Vedle ní na schodu seděla Taťána Michajlovna, tvářila se absolutně blaženě. V ruce držela koláček. Velký, zlatý, lesklý od másla. A Soňa ho žvýkala. Tváře plné, bradička od drobečků, v očích štěstí – jaké u ní už dávno neviděl. Pár vteřin jen zíral. Pak se v něm vzedmula horká vlna zlosti. Přiskočil, v pár krocích doletěl ke schodům, vytrhl koláček z ruky tchyně. – Co to má znamenat?! Taťána Michajlovna sebou trhla, ustoupila, tvář jí zrudla od krku až ke kořeni vlasů. Zatřásla rukama, jakoby odháněla jeho hněv. – To byl jenom kousek, malinký! Nic se nestalo, vždyť je to jen koláček… Dmitrij neposlouchal. Zvedl Soňu do náručí – děvče se vystrašeně přimáčklo, drželo se ho za bundu – nesl ji k autu. Posadil ji do sedačky, zapnul pásy. Prsty se třásly vztekem. Soňa hleděla kulatýma očima, rty se jí chvěly – byla na pokraji slz. – Všechno je v pořádku, zlatíčko, – pohladil ji po hlavě a snažil se, aby zněl klidně. – Chvilku tady počkej. Táta se hned vrátí. Zavřel dveře a vrátil se k domu. Tchyně stála na zápraží, žmoulala župan, tvář posetá skvrnami. – Dima, ty nechápeš… – Já nechápu?! – zastavil se na dva kroky od ní a už to neudržel. – Půl roku! Půl roku jsme nevěděli, co je s naší dcerou! Vyšetření, testy na alergeny – tušíte, co to stálo? Kolik nervů, kolik bezesných nocí?! Taťána ustoupila ke dveřím. – Já chtěla jenom dobře… – Dobře?! – přistoupil blíž. – Držíme ji na vodě a vařeném kuřeti! Vyloučili jsme všechno možné! A vy ji tajně krmíte smaženými koláčky?! – Já jí budovala imunitu! – najednou se vzchopila, zvedla bradu. – Dává se postupně, aby si zvykla. Ještě chvilku a vyrostla by z toho – moje zásluha! Já přece vím, co dělám, vychovala jsem tři děti! Dmitrij se na ni díval a nepoznával ji. Žena, kterou tolik let trpěl kvůli manželce a klidu v rodině – takhle vědomě riskovala zdraví jeho dítěte. Myslela si, že ví víc než doktoři. – Tři děti, – opakoval tiše a Táně zbledla. – No a co? Každé dítě je jiné. A Soňa není vaše – je moje. A už ji neuvidíte. – Co? – chytla se zábradlí. – Ty na to nemáš právo! – Mám. Otočil se a zamířil k autu. Za zády slyšel výkřiky. Neotočil se. Nasedl, nastartoval. V zrcátku zahlédl tcháňi, jak vylítla za branku, máchá rukama. Sešlápl plyn. Doma čekala Marie v předsíni. Když viděla manželův výraz, uplakanou dceru – pochopila hned. – Co se stalo? Dmitrij vyprávěl stručně, bez emocí – všechny už nechal za domem. Marie poslouchala čím dál zamračeněji. Pak vzala telefon. – Mami. Jo, řekl mi to. Jak jsi mohla?! Dmitrij odvedl Soňu do koupelny – smýt z tváří koláč a slzy. Za dveřmi byl slyšet Máriin hlas, ostrý, nepoznaný. Kárala matku tak, jak on ještě nikdy neslyšel. Na závěr jasné: „Dokud nevyléčíme alergii, Soňu neuvidíš.“ Uplynuly dva měsíce… Nedělní obědy u Olgy se staly tradicí. Dnes na stole dort: piškotový, s krémem a jahodami. A Soňa ho jí. Sama, velkou lžící, obličej ulepený ještě víc, než talíř. Na tváři ani puntík. – Kdo by to řekl… – Olga kroutila hlavou. – Slunečnicový olej. Tak vzácná alergie. – Doktor říkal, že to má jedno dítě z tisíce, – Marie si mazala chleba máslem. – Jakmile jsme úplně přešli na olivový, do dvou týdnů bylo po vyrážce. Dmitrij se na dceru nemohl vynadívat. Růžové tváře, zářivé oči, krém na nose. Šťastné dítě, co zase jí normální věci. Dorty, sušenky – všechno bez slunečnicového oleje. A to se ukázalo, že není tak málo. S tchyní zůstaly vztahy chladné. Taťána Michajlovna volala, omlouvala se, plakla. Marie mluvila věcně, krátce. Dmitrij vůbec. Soňa natáhla lžící pro další kus a Olga jí talíř neokázale přisunula blíž. – Jez, zlatíčko. S chutí jez. Dmitrij se opřel o židli. Venku pršelo, ale doma bylo teplo a voněl tu čerstvý pečený moučník. Jeho dceři se ulevilo. Zbytek byl vedlejší.

Já vím líp

Tak to je zas něco, Milan se unaveně dřepnul před dcerkou a prohlížel si růžové fleky na jejích tvářičkách. Zase…

Čtyřletá Anička stála uprostřed pokoje, trpělivá a až podezřele vážná na svůj věk. Už měla v malíčku všechny prohlídky, ustarané obličeje rodičů, mazání mastí a věčného polykání tabletek.

Alena přišla blíž, posadila se vedle manžela. Jemně Aničce odhrnula pramínek vlasů z čela.

Ty léky jsou úplně k ničemu. Jako bys ji léčila vodou. A doktoři na poliklinice… no, to nejsou žádní doktoři. Třetí schéma za měsíc a výsledek? Nula bodů.

Milan se postavil, promnul si kořen nosu. Za oknem bylo šedivo a den sliboval být tak nudný, že by se z toho dal upéct chleba. Sbalili se rychle Aničku nacpali do teplé bundy a za půl hodiny už seděli v paneláku u jeho mamky.
Olga vzdychala, vrtěla hlavou a hladila Aničku po zádech.

Taková maličká a už jí cpete takové dávky tablet. To je záhul na tělo, posadila si Aničku na klín, a ta se hned schoulila k babičce, jak byla zvyklá. Strašné je na to jen koukat.
Rádi bychom jí nic nedávali, Alena seděla napůl na gauči, prsty propletené jako šachista v napínavé chvíli. Ale ta alergie je neúnavná. Všechno jsme doma vyházeli. Vážně všechno. Jí jen základní věci a stejně má vyrážku.
A co k tomu říkají doktoři?
Nic určitého. Nemůžou to přesně najít. Pořád dáváme krev, pořád zkoušky, a výsledek? mávla rukou. Výsledek je na tvářích.

Olga povzdechla a upravila Aničce límeček.

Snad to vyroste. U dětí to bývá, zmizí to. Ale zatím to vůbec nadějně nevypadá.

Milan mlčky hleděl na dceru. Malinká, hubená, oči jako studánky. Pohladil ji po hlavě a najednou mu v hlavě naskočily vzpomínky z vlastního dětství jak kradl v sobotu v kuchyni koláčky, které mamka pekla, jak loudil bonbóny, jak miloval marmeládu rovnou z sklenice na lžíci. A jeho dcerka Vařená zelenina. Vařené maso. Voda. Žádné ovoce, žádné sladké, žádná normální jídla pro dítě. Čtyři roky a dieta přísnější než průměrný pacient s vředem.

My už vážně nevíme, co ještě z jídelníčku vyhodit, řekl tiše. Zbylo nám toho tak na přežití.

Domů jeli potichu. Anička na zadním sedadle usnula, Milan na ni občas koukl do zrcátka. Spala klidně aspoň se nedrápe.

Mamka volala, ozvala se Alena. Chce, abychom jí Aničku přivezli příští víkend. Má lístky do divadla Spejbla a Hurvínka, chce ji vzít.
Do divadla? Milan zařadil. No, proč ne. Aspoň ji to rozptýlí.
Taky si myslím, že jí to prospěje.

V sobotu Milan zaparkoval před domem tchyně, vytáhl Aničku z autosedačky. Holka ospale zamrkala, mnula si oči pěstičkami vzbudili ji moc brzy. Vzal ji do náruče a ona se hned schoulila, lehká a teplá jako čerstvě vypraný ponožky.

Marie vystoupila ze dveří v kytičkované halence, rozběhla se, jako by neviděla vnučku, ale ztroskotance z Titaniku.

Ježíšmarjá, moje zlatíčko, moje Aničko, přivinula ji k sobě, tiskla k obrovskému hrudníku. Jsi bledá jak záclona, kost a kůže. Zničili jste ji těmi dietami, úplně jste ji umořili.

Milan si strčil ruce do kapes, tvářil se, že neexistuje. Každý týden to samé.

To děláme pro její dobro, snad chápeš.
Jaké dobro?! tchyně se zatvářila, jako by její vnučka právě vystoupila ze sanatoria na Sibiři. Kůže a kosti. Děti mají růst, ne hladovět!

Odnesla Aničku do domu, ani se neohlédla, a dveře za nimi zaklaply. Milan zůstal stát před plotem. Něco ho štípalo uvnitř, nějaká domněnka se formovala a zase mizela, jako pára. Přemítal, stál minutu, pak mávl rukou a šel k autu.
Víkend bez dítěte zvláštní pocit, skoro zapomenutý. V sobotu s Alenou vyrazili do Tesca, tlačili košík mezi regály, nakupovali na týden.

Doma Milan tři hodiny zápasil s kapajícím kohoutkem v koupelně, už druhý měsíc to odkládal. Alena přehrabovala šatník, plnila pytle starým oblečením. Běžný kolotoč, jenže bez dětského brebentění bylo doma až nepříjemně prázdno.

Večer objednali pizzu tu s mozzarelou a bazalkou, co Anička nesmí. Otevřeli lahvinku červeného. Seděli v kuchyni, povídali o všem a o ničem jako už dlouho ne. O práci, o plánech na chalupu, o rekonstrukci koupelny, ze které byly už dva roky akorát stavební plány.

Takhle je to fajn, zamumlala Alena a hned se kousla do rtu. Teda Tak dobře pro jednou. Klid. Ticho.
Jasně, Milan ji pohladil po ruce. Chybí mi taky. Ale trocha oddechu je potřebná.

V neděli jel pro Aničku až navečer. Slunce zapadalo, ulice v Praze byly oranžové jak dyně. Dům tchyně se krčil za starými jabloněmi, v zapadajícím světle vypadal docela sympaticky.

Milan vyskočil z auta, pootevřel branku zaskřípala a zastavil se v půli kroku.

Na zápraží seděla jeho dcera. Na schodu vedle ní Marie, v obličeji blažený výraz vrcholící svatosti. V ruce držela koláček. Velký, krásně zlatý, celý namočený v tuku. A Anička ho baštila. Tváře umazané, brada plná drobků a oči zářily štěstím, které Milan neviděl už řadu měsíců.

Pár vteřin tam jen stál a koukal. Pak se v něm něco vzedmulo, horké a rozlobené.

Vrhnul se k nim, koláček vytrhl tchyni z ruky.

Co to jako je?!

Marie celýma rukama poskočila, jakoby se bránila jeho hněvu.

Ale to je jen kousek, fakt maličký! Vždyť se nic nestane

Milan ji neposlouchal. Zvedl Aničku do náruče schoulila se, strachy ztichla. Sada do auta, pásy, ruce se třásly vztekem. Anička koukala velkýma očima, rty se jí chvěly, na spadnutí slzy.

To je v pořádku, zlatíčko, pohladil ji po hlavě co nejklidněji. Chvilku tu počkej. Tatínek se hned vrátí.

Zabouchl dveře a šel zpátky k domu. Marie stála na zápraží, hrabala se v halence, tvář jak mapa neklidu.

Milane, ty to nechápeš
Že to nechápu?! stál dva kroky od ní, hlas mu přeskočil. Půl roku! Půl roku jsme nevěděli, co je s naší holkou! Prohlídky, testy, krev, alergeny víš vůbec, kolik to stálo? Kolik nervů, kolik nocí beze snu?!

Marie couvla ke dveřím.

Já jen chtěla pomoct…
Pomoc?! Milan udělal krok. Držíme ji na vodě a vařeném kuřeti! Vyřadili jsme všechno, co šlo! A vy ji tu tajně cpete smaženými koláčky?!
Já jí budovala imunitu! sbírala odvahu. Po troškách, aby si zvykla. Za chvíli by se to srovnalo, díky mně! Já přece vím, co dělám vychovala jsem tři děti!

Milan se na ni díval a nevěřícně kroutil hlavou. Ta žena, kterou roky trpěl kvůli manželství, kvůli klidu v rodině a ona jeho dítě systematicky tráví. S přesvědčením, že je chytřejší než doktoři.

Tři děti, zamumlal tiše, a Marie zbledla. A co? Každé je jiné. Anička je moje, ne vaše. A už ji neuvidíte.
Cože?! chytla se zábradlí. To nemáš právo!
Ale mám.

Otočil se a šel k autu. Za zády slyšel křik. Ale Milan se neohlížel. Nasedl, nastartoval. V zrcátku se mihla rozběhnutá tchyně, mávala rukama, jako by chytala tramvaj. Přidal plyn.

Doma na chodbě čekala Alena. Viděla Milanův obličej a uplakanou Aničku a hned jí bylo všechno jasné.

Co se dělo?

Milan to vyklopil. Stroze, bez emocí. Ty už vyčerpal u tchyně. Alena mlčela, tvář jí tuhla každou větou. Pak sáhla po mobilu.

Mami. Jo, Milan mi to řekl. Jak jsi mohla?!

Milan smýkl Aničku do koupelny umýt zbytky koláčku i slzy. Za dveřmi se nesl Alenin hlas, ostrý a cizí. Poprvé v životě slyšel, jak ji máma sekýruje. Nakonec jasné a hlasité: Dokud nevyřešíme alergii, Aničku neuvidíš.

Utekly dva měsíce…

Nedělní obědy u Olgy už byly rutina. Dneska na stole triumfoval dort piškotovka se šlehačkou a jahodami. A Anička ho jedla! Sama, velkou lžící, od ucha k uchu upatlaná. Na tvářích ani flek.

Tohle by mě nenapadlo, Olga zavrtěla hlavou. Slunečnicový olej! Tak vzácná alergie.
Doktor říkal, že to má asi jedno dítě z tisíce, Alena si mazala chleba máslem. Jakmile jsme ho úplně vyloučili a přešli na olivový o dva týdny později vyrážka zmizela.

Milan koukal na dceru a nemohl se jí nabažit. Růžové tváře, oči jako lampiony, crema na nose. Veselá Anička, co už může jíst normální věci. Dorty, sušenky, všechno, kde není slunečnicový olej což byla slušná nabídka i v české kuchyni.

S tchyní to zůstalo chladné. Marie volala, omlouvala se, brečela do mobilu. Alena s ní mluvila stručně, Milan vůbec.

Anička si přidala lžící k dortu, Olga jí přisunula talířek blíž.

Jez, holčičko. Jez do sytosti.

Milan se opřel o židli. Venku pršelo, ale doma vonělo pečivo a bylo teplo. Jeho dcerce bylo lépe a na všem ostatním už nezáleželo.