Já už to svoje odchodila
To byste ho mohla klidně dát do psího hotelu, jako štěně. Co? Zaplatíte a dítě má volno, a vy taky, můžete si užívat svobody, s odporným sarkasmem pronesla paní Galina Petráková.
Marie, nespokojeně sevřela rty, a prudce trhla zipem svého kufru. Zasekl se. Stejně jako ta deska, kterou tchýně vždycky pouštěla, když mladí plánovali dovolenou.
Mami, přestaň, snažil se zklidnit svoji matku Ondřej, manžel Marie. Tonda taky jede na prázdniny, jenom na venkov. K mojí mámě s tátou. Bude mít čerstvý vzduch, zahrádku, nafukovací bazének, každý den čerstvé mléko od sousedky. V jeho věku ideální.
To není dovolená, to je vyhnanství! tchyně rozhořčeně rozhodila rukama. Dítěti jsou tři, teď nejvíc potřebuje rodiče! Ale rodiče co? Chystají se do Prahy, courat po muzeích! A synovi muzea nepotřebuje? Kulturní vyžití je mu jedno?
Marie konečně porazila zip, napřímila se a zamračeně pohlédla Galině Petrákové do očí.
Teď nepotřebuje, odvětila nevěsta ledově. Hlavně potřebuje režim, odpolední spánek a nočník v dosahu. Ne devítihodinový přejezd s přestupem, změnu času a toulky po městě. Paní Galino, kdy jste s vnukem naposledy byla byť jen v parku?
Já to své s Ondřejem už dávno odchodila! hrdě trhla hlavou tchyně. Všude jsem ho brala s sebou. A zvládla jsem, protože jsem musela. Vám jde všechno jen o pohodlí. Občas byste měla myslet taky na ostatní!
Právě! málem vykřikla Marie. Na ostatní! Na lidi v letadle, co budou poslouchat řev vašeho vnuka dvě hodiny v kuse. Nebo na návštěvníky na exkurzi, co si chtějí poslechnout průvodce a ne mě bolí nohy, mám žízeň, chci na záchod, kdy už půjdeme domů. Dovolená s tříletým dítětem není žádná dovolená, paní Galino. Je to trest. I pro Tondu.
Tchyně uraženě stiskla rty a odvrátila se.
Už je to jasné. Hráli jste si na rodiče, ale teď byste se ho rádi zbavili, co? Tak řekněte rovnou, že dítě je pro vás přítěž… Když byste chtěli, přizpůsobili byste se!
Marie zavřela oči a potichu počítala do sta, aby se uklidnila. Kdyby jenom tchyně tušila, čím vším si už prošli naposledy, možná by si ty řeči odpustila. Ale jak by to věděla, když výchovou vnuka se téměř nezabývá?
Marie si to pamatovala až příliš dobře. Po té cestě jí měsíce cukalo levé oko.
…Bylo to minulé léto. Naivně si mysleli, že pojedou ke kamarádům na chalupu. Sto kilometrů, nic víc. Kamarádi mají taky dceru, pískoviště, velkou zahradu. Znělo to skvěle.
Jenže od začátku se nic nedařilo.
Auto nenastartovalo. Kamarádi čekali, maso už se marinovalo Museli na poslední chvíli sehnat jízdenky na vlak.
A aby toho nebylo málo, počasí se rozhodlo se jim vysmát. Teploměr slunil na +35. Klimatizace v kupé nefungovala, okna otevřená, ale bez efektu. Lidi namačkaní jak sardinky, dýchat nešlo.
Tonda zvládnul deset minut a pak začal monotónně fňukat. Pak si začal stěžovat na nudu a vedro. A pak ho napadlo, že poběží po vlaku.
Pusť! řval a prohýbal se v Ondřejově náručí jako luk. Chci tam!
Toničku, nemůžeš, jsou tam cizí lidi, syčel Ondřej, celý rudý studem a námahou, když ho držel.
Nechci sedět! Aaááá!
Tonda dával do křiku všechny síly. Jeho kravál přehlušil i rachot kolejí.
Cestující se začali otáčet. Nejprve soucitně, pak podrážděně, a po půlhodině už i nenávistně. Jedna paní v bílé halence si neodpustila poznámku, a Tonda na to v záchvatu spravedlivého rozhořčení máchl krabičkou s džusem. Zalil Ondřeje, Marii i tu paní.
Furt na něj křičela a Marie, na pokraji slz, se omlouvala a nabízela stokoruny na odškodné. Tonda ječel, že nemá džus. Ondřej skřípal zuby.
Osmasedmdesát minut v pekle.
Když dorazili na nádraží, na žádný odpočinek už nikdo neměl náladu. Tondu po tom stresu ani nešlo uspat, celý večer zlobil a málem převrhl gril. Zpátky to nebylo lepší.
A to byla jen cesta. Týden chození po památkách? To je pro všechny za trest!
Vy ho prostě nezvládáte vychovat! říkávala tchyně ráda, když Marie přednesla svoje argumenty.
Galina Petráková byla vychovatelka teoretická. Přijela jednou za dva týdny, přivezla banány nebo čokoládu (na kterou má Tonda alergii, což jí Marie stý stála), poňufala se pět minut s vnukem, vyfotila ho na Facebook a zase zmizela.
Paní Galino, co je vám vůbec po tom, s kým bude Tonda? zeptala se Marie při podobné hádce. S vámi přece ne.
Já nejsem povinná! Má rodiče, ať se starají oni. Kdyby šlo o nemocnici nebo práci, pomohla bych. Takhle? Vy ho jenom šoupete jako štěně, nevíte už, kam s ním.
Vydržet ty neshody šlo, ale pořád se hrotily nervy doma. Tchyně byla přesvědčena o své pravdě a nikdo jí ji nevymluvil.
Život je ale nejlepší učitel.
Uplynuly čtyři roky. Tonda oslavil sedmé narozeniny. Už vše vnímal, mluvil souvisle, chodil do školy, na kroužky…
Život paní Petrákové se změnil k horšímu. Ovdověla. Byt, dřív plný TV a hlášek manžela, ztichl. Ať už z prázdnoty nebo z potřeby dokázat, že ještě má navrch, rozhodla se pro velkorysé gesto.
Dovezte mi vnuka, zavelela triumfálně. Už není malý, rozumíme si.
Jste si jistá, paní Galino? opatrně se zeptala Marie. Tonda je divoch, potřebuje pozornost. Nebo aspoň počítač.
No tak to neříkej učitelce, odsekla tchyně. Syna jsem vychovala, myslíš, že nezvládnu vnuka? Budeme si číst, zahrát loutky, bez toho vašeho počítače si klidně vystačíme. Dejte ho sem!
Se zatajeným dechem a přáním štěstí ho tam nechali. Na dva týdny. Sami odjeli na víkend na chatku, protože Marie tušila času moc nebude.
A nemýlila se.
Babička čekala idylku: sedí s čistým, učesaným vnoučkem, listuje encyklopedií, ona plete ponožky a občas dává moudré rady. Pak snědí polévku, vyrazí na procházku za ručičky.
Sen skončil půl hodiny po odchodu rodičů.
Babi, já se nudím! Máš tablet?
Nemám. Proč bych ho měla?
Tak pojďme hrát na zombie apokalypsu! Ty budeš zombie a já přeživší!
Cože za apokalypsu?! vyděsila se babička. Toníku, pojď si kreslit. Mám pro tebe omalovánky.
Omalovánky jsou pro prcky! Tonda začal lítat kolem gauče. No tak dělej, pojď si hrát! Babiiii, pojď! Podívej, co umím! Dívej! Nekoukáš!
Neseděl minutu. Jednou letadlo, pak rámusil poklicemi, pak hrnul babičku do nějaké hry, které vůbec nerozuměla. Nechtěl knížky od Čapka, ani starý Merkur. Chtěl diváka, partiáka a animátora v jedné osobě. Každé tři minuty spustil: Babičko, proč?, Babičko, pojďme?, Babi, dívej!
Paní Petráková byla zvyklá na klid. K obědu se cítila, jak kdyby vykládala uhlí.
A to byly jen začátky. Když přišel čas na jídlo, naservírovala pyšně polévku s hovězím. Sama by si ji neuvařila, snažila se kvůli vnoučkovi.
Ale Tonda se tvářil, jako by v talíři plavala žížala.
To jíst nebudu.
Proč ne?
Je tam vařená cibule. To já nechci.
Cože?! zhrozila se babička. To je zdravé! Jez a nevymýšlej!
Nebudu!
A co chceš?
Těstoviny se sýrem. A párek. Ale ať ho nařežeš na chobotničku.
Babička překvapeně zvedla obočí. Takhle nikdy nevařila.
Nejsem žádná restaurace! prskla babička.
Tonda pokrčil rameny a odešel si stavět bunkr z polštářů.
Večer už tlak paní Petrákové lítal jak houpačka. Nemohla si lehnout, protože Toník po ní hned skákal s válečným pokřikem. Nemohla sledovat Události, protože Tonda chtěl pohádky, protože je mu nuda!. Jenže po pohádkách byl ještě nezastavitelnější.
Zatímco Ondřej a Marie měli na chatce krásný večer. Seděli na verandě, hleděli do rudého západu a poslouchali tiché zapraskání uhlíků v grilu.
To je klid… protáhla spokojeně Marie se zavřenýma očima. Úplně neuvěřitelné. Možná jsme na tvoji mámu byli moc tvrdí.
Vtom zazvonil Ondřejův telefon.
Ano, mami?
Okamžitě přijďte! spustila do sluchátka Galina. Odvezte si ho! Hned!
Mami, co se děje? Je všechno v pořádku?
Je to hrůza! Váš syn je nezvladatelný! Zničil mi půl bytu! Nic pořádného nejí! Skáče po mně jak opice! Mám infarkt na krajíčku! Jestli tu nejste do hodiny, volám sanitku a policii a ať si mě tady oba odvezou! Já už nemůžu! Čekám vás!
Ozvalo se dlouhé pípání.
Marie beze slova postavila sklenku na stůl. Víno nedopito, špízy syrové.
Tak se sbal, řekl Ondřej temně. Konec dovolené
Jeli mlčky. Bylo jim do breku; Galina si to sama vyprosila, a pak byla první, kdo zpanikařil.
Jakmile zmáčkli zvonek, dveře se v tu ránu otevřely dokořán. Galina Petráková byla bledá, cítili z ní validol. Vypadala, jako by prošla válečnou zónou.
Tonda vybíhal k rodičům veselý a natěšený.
Díky bohu, vydechla tchyně a doslova vnuka vystrkala z bytu. Berte si ho. A už nikdy mě o to nežádejte! Co jste to vychovali? To není dítě, to je torpédo! Cibule mu nechutná, pořád mu je nuda, furt na mě skáče!
Je to jen dítě, mami, řekl Ondřej suše a vzal syna za ruku. Zdravé, živé dítě. My tě varovali. Sama jsi říkala, že to zvládneš.
Myslela jsem, že je normální! On je Ten by měl k psychiatrovi! chytila se babička za srdce. Jeďte pryč. Musím si lehnout, nebo tady zkolabuju.
…V autě se Tonda spokojeně rozvalil a zeptal se:
Mami, kdy zas pojedeme k dědovi Karlovi a babičce Líbě?
Brzy, zlatíčko. Určitě brzy.
To je dobře… zamumlal kluk, skoro už spal. Babička Gála je zvláštní. Pořád křičí, neumí si hrát. A jídlo má hnusné.
Od toho večera už Galina Petráková nikdy nezvedala téma společných výletů ani se neptala, proč neberou Tondu s sebou. Když někam mladí jeli, popřála už jen šťastnou cestu.
A Tonda trávil všechny prázdniny u babičky Líby. Tam s dědou kopal žížaly, hrál si na vojáky a jedl babiččinu polévku. Bez cibule, protože ta jeho chutě znala.
Vztahy s tchyní se nezlepšily, ale Marie byla spokojená. Nikdo ji už nepoučoval o životě. A Galina Petráková zůstala sama se svou pravdou a neotevřenými encyklopediemi, které nikdy nikoho nezajímaly.
