Ježíši, já bych tohle nezvládla. Člověk se stane úplně zeleninou. To se zblázníš s ležáky! Měli by se přece dát do nějakého zařízení! A nekoukej na mě tak, prosím tě! Proč tolik citů? Jen se podívej, zvířata prostě uspí a nic. My jsme pořád tak humánní. Někde prý staré lidi odnesou na horu a tam je nechají. A ještě chtěla Alžběta pokračovat, ale Hanuška ji přerušila:
Alži, styď se! Tohle přece nemůžeš říkat! To je naše máma! Jaká hora, proboha? Zbláznila ses?
No tak za prvé, není to naše máma, ale tvoje. Je to matka mého muže, což je sakra velký rozdíl. A i kdyby byla moje, taky bych ji dala pryč, kdyby skončila takhle. Hančo, maličké děti, to je něco jiného. Ty jsou sladké! Ale když je dospělý najednou bezmocný, promiň, smrdí a není naděje Chtěla jsem se zeptat, co s tím jejím bytem? Vždyť je teď u tebe, ne? Byt stojí prázdný, měli bychom ho radši prodat, než ceny spadnou. My to potřebujeme Vašík jde na školu, Pepík se bude ženit. My potřebujeme byt víc. Ty máš dítě pozdě, až ti vyroste vlastně bylo by fér vzdát se bytu ve prospěch bratra
Haničko! Hanuška! Kde jsi, holčičko? ozvalo se z ložnice.
Běž, Alži, máma je vzhůru, pobídla Hanuška příbuznou ke dveřím.
Hlava jí bolela, matka na tom byla zle a nespala tři dny. Slyšela to? Fuj, to by bylo zlé! problesklo Hanušce hlavou.
Vešla do pokoje. Musí otevřít okno. Vzduch těžký a dusivý. Ale mamince je zima. Zabalila ji do šály. Na kroky matka zareagovala, posadila se v posteli, uhladila si vlasy. Hanuška si všímala jejích rukou velké, upracované, žilky se klikatí. Něco v dlani převaluje. Oči upřené do jednoho bodu, bezmocné, nevidí. Prý se někdy zrak na jednom oku vrátí, Hanuška už ale nevěří. Automaticky převlékla povlečení, nakrmila ji, matka se stočila do klubíčka a usnula. Hanuška se rozběhla k lékaři. Potřebovala se poradit, něco říct, někde to odložit. Všechno bylo jako v mlze.
Dlouho si stěžovala: je to těžké, žádné zlepšení. Doktor elegantní, s bradkou, rychle vypisoval recepty, lidé čekali za dveřmi. Zvedl k ní unavený zrak.
Práce je hodně. Lékařů málo. Kdybych mohl všem vyléčit stejně, natáhl bych lék do lahviček a rozdal všem, to by bylo nemocných i front méně, usmál se.
Jaký lék? Dá se to sehnat? hned se chytla Hanuška.
Mládí. Proč jste se tak zasmutila? Tak to prostě je. Vy jste unavená a stěžujete si. Chápu. Ale vaše máma, stěžovala si někdy? Byla jste nemocná? Zvedala vás v noci? sundal brýle a díval se, jako by viděl až za slova.
Hanuška vzdechla. V hlavě se rozvinul vějíř vzpomínek. Osmiletá, leží s horečkou. Matka ji bere do náruče, těžce, ale nosí. S čajem, s citronem, i klikvu někde koupila. V noci si Hani přála šťávu. A matka zmizela do tmy a vrátila se s bobulemi kde je vzala? Nikdo neví. Nad ránem opadla horečka. Hanka usla, matka šla do práce. Celý život dřela na dvě i tři směny, po ní vše nejlepší.
Jednou v prosinci stály před obchodem. Vystavené šaty, stříbřité, třpytivé. Matka se na ně dlouho dívala obdivně. Pak se otočila, pohladila Hanušku po tváři, a šly dál aby koupily kabátek, botičky. Sobě si nekoupila nic. Byl i dort, krásný, bílo-růžový. Malý, v době nedostatku byl hotová pohádka. Skoro celý ho Hanuška sama snědla, matce zbyl jen krém z okrajů. Vzhlédla k ní provinile, matka ji objala a tiše konejšila: Neboj, ještě ti koupím dortík.
Děti vyrostou a zapomenou, kolik je to stálo sil a zdraví. Vy jste byla malá, bezmocná? A teď je taková vaše maminka. A co chcete udělat vy? Unavená jste, dobře, ale zamyslete se až tady nebude, bude čas, nebude vstávání v noci, péče, budete pak šťastná? doktorův hlas zněl tvrdě.
Ale já vždyť dělám, co můžu. Omlouvám se, přijdu později! Hanuška vyběhla z ordinace.
Tváře jí hořely studem. Co to dělá? Jak to, že nebude máma? Ne, to ne To neprojde. Bez ní to nejde. I když už je dávno dospělá, jen máma jen tahle jediná!
Kolikrát bulela do jejích kolen. Když bylo nejhůř, v hlavě pořád jedno: Tohle přejde, půjdu domů, za mámou, ona mě obejme, poradí, potěší.
Zazvonil telefon. Její bratr, Jaromír.
Co chceš? Alžběta už tu byla. Byt ti máme dát? Klidně si ho vezměte, dejte mi všichni pokoj, skrblíci! Máma tě miluje, vždy se o tebe bojí. Když jsi nemohl chodit, kdo kolem tebe lítal tři měsíce? Máma! Nás tahala sama!
Po chodníku plném kaluží šla Hanuška bez povšimnutí. Slzy jí máčely obličej. Došla k obchodu. Vystavené šaty stříbřité, třpytivé, skoro jako ty kdysi. Hani vtrhla k figuríně.
Je poslední v této velikosti. Vám bude malé, šeptla prodavačka.
Vždyť já vím! Zabalte ho. Není pro mě. Pro maminku. Ta je štíhlá, já bych se do něj nevešla, otřela si nos Hanuška.
Prodavačka jen zmateně mrkala. Šaty prostě slavnostní šaty. Letěla koupit ještě dort. Bílý s růžovým. Máma ho ani neuvidí. Ale nevadí. Poví jí, jaký je krásný.
Po schodech vyběhla až ke dveřím. Slyší, dcera si tiše pobrukuje u postele. Taníčka seděla u babičky, hladila ji po hlavě a zpívala. Máma se usmívala.
Haničko, přišla jsi. Jdi si lehnout, jsi unavená, moje zlatíčko. Já tě úplně zničila.
Hanuška na prahu skoro nemohla dýchat. Všichni máme svá trápení, ne vždy je překonáme se ctí. A ona, Hanuška, byla na pokraji sil.
Maminko! přistoupila a zabořila tvář do jejích rukou.
To je ono. Ten pocit. Když žijí rodiče jsme děti. Když nejsou, jsme sirotci. A je jedno, jestli je ti deset, dvacet, padesát nebo šedesát. Každý potřebuje mámu.
Mami, koupila jsem ti šaty. Jako tehdy ve výloze. Stříbřité. A dort. Oblékneme se a dáme si čaj. Budeš nádherná, uvidíš! rozčesávala mamince vlasy.
Máma se dotýkala šatů, usmívala se nesměle. Oblékly ji, Hanička jí učesala vlasy, Taníčka donesla parfém, nalíčila babičce rty. Uvařily čaj.
Vzpomínaly a Haniška si říkala, jak je mamka krásná. Klidná, laskavá tvář. Takové dnes už skoro nejsou, pomalu mizí s tou generací. Bez stížností, beze slova bolesti, jen klid a dobrota.
Někdo zaklepal. Otevřely. Bráška Jaromír stál s kyticí a ananasem.
Proč neseš ananas? žasla Hanuška.
Jednou ho máma chtěla ochutnat, ale nebyly peníze. Tak teď jí ho nosím. Klidně budu nosit ananas každý den! Odpusť nám, Hani, a Alžběty si nevšímej. Ať žije maminka dlouho! Byty jsou mi fuk. Až se uzdraví, půjde k sobě. Pečeme, slavíme!
Všichni obcházeli mamku, obdivovali šaty. Máma se smála a bylo, jako když nikdy nebyla nemocná.
Další dny tekly pro Haničku jinak. Představila si, jaké by to bylo bez mamky a bojovala o každý její den se vší silou.
Pořád jsem se bála, že přijdu domů a máma nebude. Byla jak dítě, já ji myla, česala, šeptala jí: Jen žij, mami. V jakékoliv podobě, jen ať jsi se mnou!
Vyhnala z domu pocit beznaděje. Častěji se smála, vyprávěla mamce vtipy, povzbuzovala ji, že zase vstane. Každý den byl malým svátkem. S Taníčkou nafukovaly balonky, hrály karaoke. Mamka miluje zpívání! Má krásný, silný hlas. Přidávala se k nim.
Haničko, máš na sobě něco žlutého? zeptala se jednoho dne máma.
Hanuška pustila hadr z ruky, měla na sobě žluté šatečky s kytičkami.
Ty už zase trochu vidíš? Pane bože, to je štěstí! vykřikla Hanička.
Pomalu, podél stěny, máma začala chodit. A pro Haničku nebyla větší radost. Do bytu samotné ji už ale nepustila. Zůstaly spolu. Blízko. Jistota.
Budeme tu žít tři holky já, ty a Taníčka. Tolik toho ještě musím stihnout! Učit mě péct chleba, tvoje formy tu pořád leží. Mně vždycky pečivo připálí. Jarda slíbil, že přijde, líbala matku Hanuška.
Bratr přišel. Velký, skoro dva metry. Máma ho v žertu říkala medvěd. Vynesl maminku ve dvoře na lavičku, sám si sedl vedle. Hanuška obdivovala, jak je maminka krásně upravená v novém kabátku, v šálu, jako panenka.
A konečně přišel klid. Krůček po krůčku je vše možné. Jen žij, maminko, jen slyšet tvůj hlas, každý den. Protože v tobě je síla. Květina také nevydrží bez vody a slunce. Uschne, zmizí. V matkách je voda, slunce, světlo.
A co si přát? Ať všem matkám bijí srdce co nejdéle. Ať mají péči, překvapení, vděk svých dětí. Kytičku v dešti, pár šatů, třeba pro radost. Flakonek parfému. A hlavně ty slova, které je třeba říkat včas:
Mám tě ráda, maminko. Buď tu navždy. Jsi to nejlepší, co mám na světě!
„Já bych takhle nedokázala. Člověk jen leží a je z něj málem zelenina, to bych se zbláznila! Takoví …
