Ten příběh se odehrál před mnoha lety a stále jej nosím v paměti už tehdy jsme s manželem přemýšleli jinak, než naši vrstevníci z Prahy. Byli jsme oba prostí lidé z venkova, oba jsme absolvovali pedagogickou fakultu a začínali jsme úplně od nuly. Žádné bohaté tety, ani strejdové; vše jsme si museli vydřít vlastníma rukama a peníze obracet třikrát, než jsme je utratili.
Vzali jsme se v našich třiadvaceti svatba byla skromná, já už čekala našeho syna. Hned po škole jsme začali oba učit; nebylo zbytí a peníze jsme potřebovali. Život nám rychle utekal mezi povinnostmi když se syn narodil, brzy jsem přišla o mléko, asi ten stres a jednotvárná strava. Malý byl už od miminka na umělé výživě, v jedenácti měsících už nastupoval do jeslí v Praze 4. Tam se naučil jíst lžičkou, chodit na nočník a spát bez houpání. My dva museli do práce.
Začínali jsme v podnájmu, později jsme si s manželem na Praze 10 našetřili na garsonku, pak jsme si vystáli pořadník na dvoupokojový panelákový byt na Jižním Městě. Srdce nás ale táhlo ke kořenům chtěli jsme kousek půdy v okolí Úval, tak jsme tam po letech koupili zahrádku, kam manžel vlastníma rukama postavil malou cihlovou chatu se dvěma místnostmi. Postupně jsme dovezli sporák, srovnali terén, pořídili nábytek.
Vypadalo to, že jsme si konečně mohli trochu oddychnout, žili jsme pro sebe bylo nám čerstvě šestačtyřicet. Ale geny nezapřeš. Syn, ve svých třiadvaceti, oznámil, že se bude ženit. Jeho Alžběta pocházela z majetnější rodiny, oba dva vystudovali práva na Karlovce. Svatba musela být okázalá luxusní restaurace u Vltavy, limuzína, svatební cesta, a hlavně: vlastní byt.
Často jsem od narození syna přemítala, jestli jsme mu dali dost lásky. Rychle do jeslí, hned do školy, my s mužem stále za dětmi jiných. Na vlastní jsme měli málo času, babičku a dědu měl až na Moravě. Snad jsme se to snažili vykompenzovat po materiální stránce drahé hračky, polstrované křeslo, dobré oblečení, platili jsme mu studia, v osmnácti dostal ojetý Favorit. A do začátku jsme mu ještě chtěli pomoct dál všechny úspory jsme věnovali na svatbu, nakonec jsme mu darovali i náš dvoupokojový byt s novým vybavením. Chtěli jsme, aby netrpěl jako my. Rodiče nevěsty přispěli také, ale zaměřili se na oblečení, drahé šperky, luxusní doplňky. Mají na jihu Čech velký dům na tři patra, auta z dovozu.
Časem se syn ztrácel z našeho života nejdřív navštěvoval jednou za měsíc, později už ani nezavolal. Bratr mé švagrové mu sehnal místo v advokátní kanceláři na Smíchově. Nakonec jsme se od sousedky na trhu dozvěděli, že v našem bytě už nějakou dobu nebydlí, s manželkou žijí u její maminky na Vinohradech, a náš byt pronajímají cizím lidem.
Manžel to nesl hodně těžce. Snažila jsem se ho utěšit, ale trápilo mě to stejně. Volala jsem synovi, byl hrubý, připomněl nám, že jsme mu sami dali byt, že jsme nikdy neměli peníze a vždy se starali jen o druhé. Vyčetl nám, že jsme mu nutili, aby byl úspěšnější než my, prý ho mrzí, že jsme pořád jen obyčejní učitelé, zatímco on musí žít jako příživník v domě své tchyně.
S manželem jsme se rozhodli bránit naši důstojnost i spravedlnost. Našli jsme právníka na Pankráci ten nám potvrdil, že pokud jsme dar nikdy oficiálně nedali, je byt stále náš, syn bez našeho souhlasu nesmí byt pronajímat. Právo je na naší straně.
Nakonec jsme syna nezažalovali, nechali jsme nájemce ještě měsíc v klidu, vše jsme jim vysvětlili. Byli chápaví, v pořádku se odstěhovali. My se vrátili do svého starého bytu, ale se synem jsme se už nestýkali. Můj muž zahořkl, i mně zůstala pachuť na srdci. Věřím ale, že časem se tyhle rány možná zahojí a někdy si k sobě opět najdeme cestu zpět.
