Zapsáno v mém deníku:
Když jsem vešel do bytu, snažil jsem se potichu zout boty, abych nevzbudil mámu. S úlevou jsem se vyzul z nových polobotek, které mi odřely paty až do masa.
Co tak brzy doma? Utekl jsi? Nelíbila se ti svatba? Máma nakoukla do předsíně.
A ty nespíš? Číháš na mě? odsekl jsem trochu zbytečně ostře.
Máma jen sevřela rty a odešla do pokoje. Došlo mi to hned čekala na mě, chtěla slyšet, jak jsem se měl, a já byl protivný. Šel jsem za ní, posadil se na gauč a objal ji.
Ne mazli se, povídej, jestli chceš, jestli ne, matka Lenky mi to stejně povypráví, řekla máma, i když se už trochu usmívala.
Promiň, mami. Jsem úplně vyřízený, nohy mě bolí. Bylo to náročné, restaurace luxusní, hostů aspoň padesát, rámus a šrumec. Lenka ve svatebních šatech vypadala úžasně. A ženich no prostě jako z časopisu, vypočítával jsem.
A proč jsi vypadl dřív? skočila mi máma do řeči.
Mami, tam byli samí důležití podnikatelé, nafoukaní jak pávi. Necítil jsem se tam a zítra musím brzy vstávat.
Kam? Vždyť je neděle, překvapeně se na mě zadívala.
Ráno ti to vysvětlím. Teď sprcha. Dal jsem mámě pusu na tvář a šel se převléct do svého pokoje.
S odporem jsem shodil nažehlený oblek, proti róbám ostatních působil až směšně obyčejně. V koupelně jsem pořádně vydrhl záda ještě jsem cítil potivé dotyky jednoho pána, co mě proti mé vůli vytáhl na parket. Mačkal mě k sobě, s břichem jako sud.
Na zádech jsem cítil jeho horké ruce a paty mi ještě tepaly od otlačených bot. Přetrpěl jsem to jen s velkým sebezapřením.
Pak si ke mně přisedl, pořád něco naléval, nikdo si mě nevšímal. Jediná známá tvář, Lenka, byla zabraná do hostů a čerstvého manžela. Jen dvakrát jsem zachytil pohled muže od vedlejšího stolu, ale ani on nic neudělal, aby mě zbavil otravy souseda.
Naštěstí mě napadlo vymluvit se na záchod a utéct před restaurací jsem nasedl do taxíku a odjel domů.
Takovou svatbu bych pro sebe nikdy nechtěl připadalo mi to jako špatně secvičené představení a já byl jen doplněk davu.
Nemohl jsem dlouho usnout. V hlavě mi ještě zněla hudba, hlahol přípitků, smích Nakonec jsem si vzpomněl na toho pochybného muže. Ať mě raději pozval k tanci on, a ne ten cvalík. Ale nemá smysl na něj myslet, řekl jsem si. Přehodil jsem se na bok a usnul.
Chladný a deštivý říjen vystřídal zářijové teplo. Lenka se vrátila z líbánek a pozvala mě na návštěvu. Upřímně, byl jsem zvědavý, jak bydlí bohatí. Nechtěl jsem přijít s prázdnou, tak jsem koupil její oblíbené věnečky v cukrárně.
Když jsem vycházel, narazil jsem přímo do onoho muže ze svatby. Zaskočený jsem zůstal stát mezi dveřmi.
To jste vy? řekl. Ustoupil mi stranou, abych mohl projít, a pak mě smíchem táhl dál od dveří. Zmizel jste ze svatby, jako Popelka! Ani jsem se nestihl představit.
Ale já neztratila střevíček, pousmál jsem se váhavě.
Jdete domů? Svezu vás, nabídl.
Jdu k Lence. Vy už jste koupil, co jste měl? zeptal jsem se.
Jsem tak rád, že vás vidím, že bych se vzdal i všech věnečků světa, odpověděl, okem sklouzl na mou cukrářskou krabici. Pojďte. Nabídl mi rámě a dovedl k černému SUV.
Nikdy jsem takovým autem nejel vlastně ani obyčejným moc často ne. Řídil suverénně, ani se nezeptal na adresu.
Trochu mě to znervóznělo. Lenčina adresa je mi známá, její muž je můj kolega a kamarád, upřesnil, když si všiml mého pohledu.
Cestou mi řekl, že se jmenuje René, je rozvedený a má labradora. Bohatý, pohledný, úspěšný. Prostě ideál, jakého by chtěla máma, napadlo mě.
Když jsem se doma objevil pozdě, máma už čekala. Byl jsem u Lenky. Ty bys nevěřila, jak teď bydlí! líčil jsem mámě luxus vily a všechny detaily, které ona hltala.
A jak ses tam dostal? Vždyť přece bydlí v té Zlaté louce! (Tak se říkalo nejluxusnějšímu satelitu za Prahou.)
Přivezl mě známý, řekl jsem neochotně, hned mě mrzelo, že dávám mámě záminku k dalším dotazům.
Poznali jste se na svatbě? Je z té bohaté party? Aspoň sis vyměnil čísla?
Jistě, nacpal jsem mu svoje telefonní číslo, procedil jsem podrážděně.
Proč jsi tak naštvaný? Ten pán o tebe stojí a ty si můžeš začít foukat, já tě znám, rýpla si máma.
Nezačal jsem. Ještě něco? Už máš dost informací? rozčílil jsem se.
Co máš s náladou? Tak moc mě chceš odkopnout?
Už mě unavuje to tvé šťourání. Chceš mě mít co nejdřív z krku?
Nemluv hlouposti. Jen chci, abys našel dobrého člověka, ne někoho chudého. Nebo chceš živořit?
Mami, kdy jsme kdy živořili? zabodl jsem do ní pohled.
No tak trochu přeháním, omluvila se. Ale řekni, nelíbí se ti aspoň trochu?
Mami, prosím, přestaň. Ještě nechci o svatbě ani slyšet.
Vtom mi zazvonil telefon René.
Rozhodl jsem se neotálet. Máš čas v neděli? zeptal se.
Nic zvláštního mě nečeká, asi budu dělat věci do školy.
Celý den? Má být krásně. Co kdybych tě vzal na koně? Umíš jezdit? Tak v jedenáct pro tebe přijedu.
Souhlasil jsem, ačkoliv jsem si nevzpomínal, kdy jsme přešli na tykání.
Koně jsem znal jen od babičky z vesnice staré koudeláky a vždycky jsem se jich trochu bál. Nakonec jsem si to neskutečně užil a Reného přístup mě okouzlil. Věděl, jak člověka zaujmout a přesvědčit.
Za týden přišel dokonce k nám domů s pugétem květin a obrovským dortem. Zahanboval mě náš starý koberec i malé pokoje, ale on se tvářil, že nic nevidí. Vesměs žertoval, poslouchal mámu a ta mu doslova tál v náručí.
Vykládal, že vyrůstal v úplně stejném činžáku. Máma byla nadšená. To je sen každé holky, tenhle chlap, špitla později. Jestli tě požádá o ruku, neodmítej!
Mami, po pár týdnech? Na žádnou svatbu přece není čas! rozčiloval jsem se.
Ale těsně před Vánoci mě skutečně požádal o ruku a předal prsten s diamantem.
Jsem tak šťastná! Už můžu klidně umřít, tiskla si máma ruce na prsa. Já jen zakroutil hlavou.
Naši svatbu jsme udělali v březnu v penzionu za městem, mezi táním rampouchů a sluncem, co už vonělo jarem a nadějí na lásku.
Vyjednal jsem si, že bude malá a komorní, žádné velké divadlo. Po svatbě jsem se nastěhoval k Renému.
Aspoň budu mít s kým poklábosit. Manželky jeho známých mají v hlavě jen značkové oblečení, wellness a cesty za nákupy do Vídně. Pořádně žádná neumí ani přečíst knížku, smála se Lenka teď už ve třetím měsíci těhotenství.
Zase jsme bydleli blízko. Ale René mě nikam samotného nepouštěl. Ráno mě vozil řidič na fakultu, pak pro mě přijel. Jednou nám odpadla přednáška, konečně jsem šel domů pěšky.
Byl krásný vzduch, první lístky na stromech se klubaly ven. Potkal jsem spolužáka Tomáše. Zašli jsme do kavárny na kafe. Jak jsem jen prahl po obyčejném pokecu.
Materiálně jsem si nemohl stěžovat, ale kamarádi, a hlavně kamarádky mě začali vynechávat ze skupiny.
O čem přemýšlíš? zeptal se Tomáš.
Musím jít, vyhl jsem se odpovědi a rozloučil se.
René už na mě čekal.
Kde jsi byl? otázal se ledově.
Ve škole.
Nelži. Zrušili vám přednášku a ty jsi nevolal řidiči. S kým ses sešel? S milencem?
Není to žádný milenec, je to spolužák, koktal jsem vyplašeně.
Nikdy mi takhle nevyjel. Oči měl tvrdé jak led.
Byli jsme jen na kafi. Vážně v tom nic není, hájil jsem se, i když jsem se cítil pod psa.
Jsi moje žena. Mám řadu konkurentů a lidí, co mi závidí. Nemůžeš mě tahat do průšvihu.
Kvůli kafy s kamarádem tě zrazu ohrožuji? urazil jsem se a trochu couvnul.
Nechci slyšet řeči, vyprskl a stiskl mi ruku, až to bolelo. Jestli neposlechneš
Co? Zavřeš mě? Když budu lékař, budeš žárlit i na moje pacienty? vykroutil jsem se mu, jak to šlo.
Ani jsem nezaznamenal, kdy přišla rána. Ve vzduchu se mi rozhučelo, ostatní zvuky zmlkly, v ústech slanou krev z prasklé ret a v uších mi zvonilo.
Viděl jsem jen jeho pohybující se ústa. Rozuměl jsi? zaslechl jsem.
Jo hlesl jsem.
Druhou facku jsem nestihl vykryt. Svalil mě na postel; v šoku jsem ztratil vědomí.
Probral jsem se sám, celý roztřesený leklostí a ponížením. Okna zamčená, telefon pryč vězení. Po chvíli cinkl zámek.
Tak co, už jsi pochopil? stál Rene ve dveřích.
Nenávidím tě! Pusť mě ven! vykřikl jsem.
Další rána padla přímo na natečenou půlku tváře. Pak mě zamkl.
Před obědem chodila uklízet paní. Přesvědčil jsem ji, aby mě pustila. Když otevřela, málem omdlela nad mým obličejem.
On mě zabije, šeptla.
Řekněte, že jsem vás přelstil poslal pro vodu a utekl jsem, navrhl jsem jí.
Dopajdal jsem domů oklikami, schovávajíc tvář pod kapucí. Máma sotva popadla dech. A přitom se zdál tak slušný! Odpusť, synku. Já myslela jen na tvoje dobré. Co když sem přijde? Ty dveře nevydrží
Mami, hlouposti.
Všechno mi bylo jedno. Zavolal jsem Tomášovi, ať přijede.
Už v posledním ročníku dělal sanitáře, zkušenosti měl. Ošetřil mi rány, zavolal lékaře, aby vše zaznamenal, a obličej nafotil na mobil. Snímky poslal Renému s tím, že když se ke mně přiblíží, skončí vše okamžitě na internetu.
René už se neukázal. Teprve za dva týdny, když mi opadly otoky a zmizely modřiny, jsem se vrátil do školy.
Rozvod proběhl rychle. V létě po státnicích jsme s Tomášem seděli v kavárně, když prošel kolem René tentokrát se zcela novou, mladou partnerkou. Neviděl mě, byl zabraný do dívky. Když René odešel na toaletu, sedl jsem si k dívce.
Buďte opatrná, utečte od něj, dokud je čas, řekl jsem.
Kdo jste? dívala se užasle.
Jeho bývalý manžel. Hlavně mu o tom neříkejte. Fakt běžte, než bude pozdě. Rychle jsem opustil kavárnu.
Za sklem jsem zahlédl, jak se René vrací a ptá se partnerky, co se stalo. Jen pokrčila rameny. Nic neprozradila, oddychl jsem.
Proč jsi s ní mluvil? Co když to řekne? zlobil se Tomáš venku.
Kdyby mně někdo řekl pravdu ještě včas, nikdy bych si ho nevzal, odpověděl jsem. Ptal jsem se po jeho minulosti, nikdo se neodvážil mi říct ani slovo. Ani Lenka.
Přestěhovali jsme se s Tomášem na Moravu, on se stal chirurgem a já pracoval jako kardiolog, čekali jsme syna.
Máma už nikdy v ničem nezasahovala do mého života.
Jednoho dne v kadeřnictví jsem se začetl do starého časopisu: Podnikatel René Prokop odsouzen za domácí násilí skončilo to tragicky.
Za oknem jsem zahlédl Tomáše, jak venku korzuje s kočárkem. V hlavě mi proběhlo: Co na tom, kolik má kdo peněz? Hlavní je, že mělo zůstat toho, aby člověk zůstal člověkem.
Pojďte, jste na řadě, houkla kadeřnice a já šel, srdce konečně klidné.
