Iluze zrady
Ty fakt chceš, abych šel s tebou? Petr naklonil hlavu a podíval se na Anetu s vřelým, trochu pobaveným úsměvem. V očích mu hrály jiskřičky zvědavosti, v hlase lehké překvapení. Teda klidně bych se s tvojí rodinou seznámil, ale
Jasně, usmála se na něj Aneta a laškovně protočila mezi prsty pramen vlasů. Trošičku zčervenala a natáhla se k jeho ruce, kterou nesměle propletla se svou. Už jsem o tobě doma tolik mluvila, že máma tě snad už bere jako člena rodiny! Dokonce se mě ptala, co ti mám uvařit, co máš rád!
Petr se pousmál a nijak neodporoval. Bylo mu překvapivě příjemné, že se Aneta chlubí právě jím. Byla o dvacet let mladší, plná života, v očích rošťácké světýlko připomínala mu první jarní den po dlouhý zimě. Za těch pár měsíců, co spolu byli, si ani neuvědomoval, jak se stal součástí jejího světa plného smíchu, bláznivých procházek a optimistických plánů.
Neděle byla jako vymodlená slunce svítilo, bylo ale chladněji, takže podzim už byl cítit ve vzduchu. Aneta si oblékla svoje oblíbené květované šaty, které jí dodávaly šťávu, Petr vytáhl džíny a košili ne moc formální, ale mezi domácím oblečením nechtěl být v triku. Cestou na něj pořád koukala, jako by potřebovala vědět, že nezměnil názor. Prsty nervózně muchlala lem šatů a pořád pokukovala na Petrův obličej.
Jsi nervózní? zeptal se tiše a jemně jí stiskl ruku.
Trochu přikývla a sklopila pohled. Je to prostě velký krok, chápeš? Chci, aby to bylo perfektní! Věřím, že rodičům se zalíbíš! Ale ještě je tu Klára moje sestra Ta dost žárlí! Nikdo ji nikdy nechtěl. Mám z ní strach
Klára byla o pět let starší: vysoká, štíhlá, tmavé vlasy vždy sčesané v culíku, poslední rok studia na právech a k tomu stáž v kanceláři. Prostě dospělá zodpovědná, vážná. Co když se Petrovi zalíbí právě ona? To nesmí dopustit!
Byt byl příjemný, typický panelák v Brně. Aneta hned poznala, že Klára je dneska nějak extra šaty s hlubokým výstřihem, lodičky, nejistý úsměv, decentní make-up, co jí zvýraznil tváře. Právě si před zrcadlem upravovala náušnice, jako by je chtěla ukázat všem.
Ó, to jste tu brzo, zvedla Klára obočí, v hlase chlad a odstup. Čekali jsme vás až za hodinu.
Měli jsme to rychleji, zamrkala Aneta a napnula hlas. Někam jdeš?
No jo, jdu na víno s holkama, otočila se Klára ke dveřím a letmo sjela Petra pohledem. Sympatický. Má sestra kliku. Měla jsem být už pryč, než přijdete.
Petr nasával domácí atmosféru, pak se pousmál a chtěl situaci trochu odlehčit. Moc ti to sluší, poznamenal.
Aneta cítila, jak jí bříško sevřela žárlivost. Tenhle tón od Petra znala čistá, nezaujatá lichotka, ale stejně. Klára uměla dělat dojem. A to ji dohánělo k šílenství. Uvnitř jí to svírala silná, prudká žárlivost.
Díky, usmála se Klára, ovšem jen tak kousíček. Nebyla to flirtovačka, jednoduše přijala kompliment jako něco běžného.
Ale Anetě to stačilo. Hlas jí náhle ztvrdl: No jasně, jako vždycky musíš být v centru pozornosti! Ještě i když přivedu přítele domu Nestačí ti, že všichni chlapi koukají pořád jen po tobě?
Aneto, povzdychla si Klára, dost hlasem, který prozrazoval, že už jí dochází trpělivost. Já jsem stejně chtěla zmizet dřív, než vás potkám. Ty všechno hrozně dramatizuješ.
A proto sis vzala ty šaty? Na víno? Neříkej, že tě nenapadlo, že natrefíš na Petra! Žárlíš, že mám vztah, a ty nikoho!
To je kravina, zasyčela Klára a rozhodila rukama. To jsou moje šaty na pátek, nosím je, protože se v nich cítím dobře. Přestaň mi podsouvat svoje komplexy.
Petr jen nervózně mrkal z jedné na druhou, nemohl pochopit, proč se to tak rychle zvrtlo. Vždyť šlo jen o nevinný kompliment
Anet, nech toho zkusil zasáhnout. Prosím, pojďme si dát čaj a hodit to za hlavu
Ale Aneta už byla v ráži.
Tys vždycky byla královna! Starší, hezčí, chytřejší, samozřejmě že se po tobě všichni točí! Všechny pohledy jen na tebe, já vždy stranou, co?
Dost už, zavrčela Klára a tmavé oči jí potemněly. Nechtěla jsem dělat žádné divadlo. Fantazíruješ, jako vždy.
Možná pro tebe. Ale já to fakt prožívám! skoro křičela Aneta, slzy jí stoupaly do očí, ale hrdě sevřela pěsti.
Tehdy do kuchyně přišel táta pan Dvořák v pleteném svetru, noviny v ruce. Zastavil na prahu a zamračil obočí. Máma, paní Dvořáková, nakoukla od sporáku, utírala si ruce do zástěry, a už z ní šla únava i starost.
Prosím vás, co se tady zase mele? brouknul táta, spíš z povinnosti než doopravdy.
Mami, tati! obrátila se Aneta k rodičům, hlas se jí třásl. Podívejte na Kláru narafičila se, aby mi svedla přítele! Aby byla zas ta lepší!
Máma jen vzdychla a sjela Kláru pohledem spíš se jí nelíbila situace než dcera. Kláro, to bys nemohla pro jednou přijít v džínách? Aneta tě přeci varovala aspoň trošku ohledu
Já fakt chtěla vypadnout, křížila ruce Klára. Netušila jsem, že bude scéna. Už mě nebaví furt být za tu zlou, kterou za všechno viníš.
Vidíš?! vykřikla Aneta a ukázala na sestru. Zase je to moje vina!
Petr zkusil poslední pokus: Hlavně klid, jo? Jsme přece rodina Můžeme si to říct v klidu!
Ale Aneta už nikoho neposlouchala. Rozběhla se ke Kláře a zlehka, ale prostě popadla okraj jejích šatů a škubla. Ozval se nesympatický zvuk, látka pod ramenem povolila.
Jsi normální? vydechla Klára a v hlase měla bolest, kterou hned maskovala, protože nechtěla ukázat slabost sestra. Něco s tebou je, vážně.
A ty co děláš?! Aneta dýchala přerývaně, ruce jí vibrovaly od naštvání. Vidím, jak ho chceš okouzlit!
Ani náhodou. Je mi úplně ukradený. Vážně. To jenom ty žiješ v nějakým svým filmu.
Rodiče stáli stranou, zachmuření. Táta znova rozložil noviny a dělal, že to nevidí. Máma jen unaveně zavrtěla hlavou: Kláro, prosím tě, rozumněj Anetě, vždyť jsi starší, víš, jak je citlivá.
Ta protéctivita! Já chtěla na čaj a vy tu rozjíždíte svůj seriál! Klára už neudržela nervy. Všechno je špatně, protože si něco vymyslíš!
To ale už bylo zbytečné. Aneta se obrátila k Petrovi s prosebným výrazem v očích: Řekni jí! Řekni, že je mimo!
Petr chvíli mlčel, pak jen tiše řekl: Anet, opravdu to celé vypadá jako nedorozumění. Nevidím v Klářině chování zlý úmysl. Mrzí mě, že se z toho stal takový cirkus
Na Anetě bylo vidět bolest, hlas se jí třásl: Takže stojíš na její straně?! Po všem, co jsem ti říkala? Chtěla jsem, aby to byl výjimečný den
Petr si promnul čelo a rezignovaně vzdychl. Nejsme přece děti, musíme spolu mluvit normálně. Nikdo za nic nemůže, jen se to prostě zvrtlo A stejně jsme si to tu pokazili.
Klára se trpce ušklíbla. Díky, Anet. Krásný večer. Jako vždycky se ti povedlo rozbourat atmosféru.
Opatrně nahmátla roztržený kraj, viditelně znavená konflikty, které už byla dávno unavená řešit.
Aneta strnula a cítila, že přestřelila. V očích se jí střídaly emoce: uraženost, zmatek, naštvání a někde hluboko uvnitř vědomí, že to přehnala. Jen hlesla: Já nechtěla jsem ale sama věděla, že to nezní opravdově.
Máma přišla ke Kláře, pohladila jí opatrně po paži: Kláro, pojď, něco s tím vymyslíme
Ne, mami. Obléknu si něco jiného. A půjdu, stejně na mě už holky čekají.
Táta konečně složil noviny a promluvil nezvykle pevně: Prosím vás, dejte pokoj. Aneto, omluv se sestře. Kláro, chápej, že Aneta je citlivější než ty.
Ale už bylo pozdě. Semínko nedůvěry a křivdy zasadilo svoje první kořínky.
Od té chvíle se doma něco změnilo. Zanedlouho přesídlil Petr do Anetina pokoje (u něj doma opravovali stoupačky, a sousedi vytopili byt), v bytě rodiny Dvořákových mu dali jeden pokoj, Klára zůstala na svém. Mezi sestrami ale bylo napětí všechno se vnímalo dvojnásob přesně, v každém gestu hledaly podtext.
Jednou ráno našla Aneta Kláru v kuchyni. Ta si zalévala čaj, pročítala poznámky dneska ji čekala zkouška, docela zásadní. Aneta se opřela do futer a zasyčela: Děláš to schválně, že? Chceš, aby na tebe Petr koukal. Stojíš tu a čekáš, kdy přijde.
Klára odložila hrnek na stůl až teď bylo znát, jak je unavená, pod očima kruhy, v tmavých vlasech několik šedých pramínků. Aneto, já mám dneska zkoušku. Jde mi o celý semestr. Fakt nepotřebuju předstírat nic kvůli tvému klukovi.
O zkouškách, nebo o tom, že se chceš předvádět? Aneta zkřížila ruce na prsou, přesto jí uvnitř něco stisklo.
Tohle už je moc Vždyť si to sama ničíš. Klára se napřímila, hlas jí pocukroval nervozitou. Proč neumíš přát štěstí aspoň někomu?
Protože jsi byla vždycky lepší, starší, chytřejší Teď mi chceš vzít jediného člověka, co mě má rád!
Klára ztuhla. V očích na chvíli bolest, ale rychle to potlačila. Jestli si to myslíš, nemá cenu dál tu být.
Stáhla se do pokoje a začala balit věci. Aneta stála ve dveřích, a i když cítila, že už zašla daleko, hrdost jí bránila říct cokoliv uklidňujícího.
Další den Klára odešla. Zatelefonovala kamarádce, co měla spolubydlení o pár zastávek dál. Slovo dalo slovo, domluvily se, že se tam alespoň na několik týdnů schová.
První dny byly těžké. Kláře se stýskalo po domově, po rituálech i po mamčině věčném brblání, ale postupem času cítila víc a víc úlevy konečně mohla žít podle sebe. Učila se, skládala další zkoušky, večer četla, pila víno s kamarádkou. Konečně svobodně dýchala.
Rodiče párkrát zkoušeli volat, ale všechny hovory sklouzly k tomu, že za to stejně může ona příliš žárlila, měla být chápavější a neměla tišit sestru. Klára už byla unavená donekonečna vysvětlovat, tak přestala zvedat telefon.
***
O dva měsíce později
Aneta s Petrem byli stále spolu, jenže vztah mizel mezi prsty jako písek. Petr měl dost neustálých podezření, scén, hněvu a výčitek. Snažil se Anetě vysvětlit, že problém není v Kláře, ale v jejím vnitřním strachu a nejistotě, ale ať říkal cokoliv, nic nezabíralo.
Jednoho večera sbalil věci.
Já už fakt nemůžu, řekl unaveně v předsíni. Nemůžu dýchat. Každý slovo, pohled všechno řešíš. Už si nemám chuť nic vysvětlovat.
Odcházíš? Aneta zůstala stát uprostřed místnosti, ruce podél těla. Kvůli Kláře?
Ne. Kvůli tobě. Neumíš vidět rozdíl mezi realitou a svou fantazií. Všechno jsi kolem nás postavila, ale zároveň se bojíš žít.
Odešel, tiše zavřel dveře. Duch v tom bytě, co tam zbyl, se jí zhroutil na ramena. Sedla ke zdi a poprvé brečela trpce, tiše a úlevně.
Ten večer jí hlavou běželo: co když Klára nikdy nebyla viníkem? Co když žárlivá válka probíhala jen v její hlavě? Kolik lidí už tím ztratila?
Rodiče se po Petrovu odchodu starali spíš o to, že není doma uklizeno, než o city dcery. Atmosféra u Dvořáků těžkla. Aneta už doma téměř nepomáhala s ničím a většinu času strávila zahrabaná v peřinách s telefonem nebo u seriálů.
Mami, vždyť já nemůžu nic dělat! Všechno se mi zhroutilo! vřeštěla, když ji maminka poprosila, aby pomohla s domácností.
Paní Dvořáková jen pokrčila rameny a uklízela sama. Po pár týdnech bylo jasné, že bez Kláry není doma nic, jak má být plno nevyžehleného prádla, v kuchyni se kupily hrnky, nikdo nehlídal, co v lednici plesniví. Aneta to ale nevnímala, utápěla se ve svých myšlenkách.
Až to rodiče nevydrželi a zavolali starší dceři.
Klára telefon dlouho nezvedala, právě seděla v brněnské knihovně. Když objevila zmeškaný hovor, napadlo ji na chvilku, že beztak jde o něco domácího.
Když zavolala zpátky, maminka už měla v hlase prosebný tón.
Klárko Co kdybys zvážila, jestli bys nepřišla domů? Lépe nám tam spolu bylo Teď s tátou nestíháme, nemáme už tu sílu, co dřív
A kvůli čemu? Aneta zůstala, jak byla. Já mám tady práci, školu, svůj život. Nemůžu jen tak přijít a dělat, že nebylo to, co bylo. Že mě sražené šaty a obvinění nepálí ještě teď.
Ale Petr už odešel, zazněla v hlase maminky nečekaná úleva. Teď už bude klid. Smíříte se.
Není to o Petrovi, mami. Je to o tom, že když zase přijde někdo nový, budu překážet znova? Omlouvala bych se, i kdybych nic neudělala?
Druhá strana mlčela. Pak máma slabě: Takže nás necháš být?
Ne, jen vím, kdy už je čas začít vlastní život. Mimochodem někoho mám. Jmenuje se Marek, je programátor. Bydlíme spolu. Jsem šťastná. A na seznamování s vámi to teď nevypadá, promiň.
Telefon ztichl. Až za chvíli: Tak gratuluju, asi
Díky, mami. Chtěla jsem, aby ses to dozvěděla ode mě.
Loučily se a Klára cítila na duši takovou lehkost, jakou dlouho nepoznala. Rozhlédla se spolužáci listovali skripty, někdo si dělal poznámky, vonělo to tu kávou z automatu. Toto je teď její svět bez výčitek a dramat, který si staví sama.
Marek ji pak vyzvedl venku před knihovnou. Když ji zahlédl, usmál se a chytil za ruku.
Všechno v pohodě? zeptal se starostlivě.
Jo. Volala máma. Chtěli mě zpět domů. Ale nevrátím se. Teď patřím sem, s tebou, řekla a bylo jí tak lehko, jak dlouho ne.
No, a teď už pojď, naši čekají, chceme vymyslet, kam o víkendu zajedeme
***
Aneta, zůstala sama bez Petra, bez Kláry a začala si uvědomovat, že jádro problémů nebylo nikdy v sestře. Čím dál častěji si vybavovala večer s trhnutím šatů a bylo jí trapně. Ale ani to ji nedonutilo zvednout telefon a omluvit se. Stáhla se do sebe, doma se uzavřela, seriály střídala s Instagramem, na máminy prosby jen vrčela nebo mlčela.
Jednoho večera to mamka nevydržela: Anet, už měsíc skoro nevycházíš z pokoje. Musíš se vzchopit. Nemůžeme tě ochraňovat celou věčnost.
A co mám dělat? Petr je pryč. Klára taky. Vám je všechno jedno, stejně vždycky držíte s ní!
Táta vchodí do pokoje, tentokrát závažně: Nemůžeš vinit ostatní za svoje chování. Teď jsi odrazila přítele i sestru. Stavíš si kolem sebe zdi, za které nikdo nemůže.
Aneta na něco zaprotestovala, ale poprvé spatřila na rodičích, jak zestárli, jak je to všechno trápí.
Tak co mám dělat? řekla potichu.
Máma si přisedla a pohladila ji po ruce: Začni pomalu. Pomoz mi s úklidem. Zkus Kláře zavolat a říct, že tě to mrzí. Nečekej zázraky
Ja se nebudu omlouvat! Já za nic nemůžu! rozčílila se Aneta.
Máma nad ní jen zavrtěla hlavou. Takhle to budeš mít v životě těžké šeptla a v očích jí bylo vidět celé to bolavé mateřství.
