Tak to už bývá…
Na Jiříčka se jeho rodiče moc těšili. Ale těhotenství bylo těžké a dítě přišlo na svět předčasně. Ležel v inkubátoru. Mnoho orgánových systémů nebylo ještě dostatečně vyvinutých. Dýchací přístroj. Dvě operace. Odchlípení sítnice.
Dvakrát rodiče k němu pouštěli, aby se rozloučili. Ale Jiříček to přežil.
Avšak brzy se ukázalo, že skoro nevidí a málo slyší. Fyzický vývoj se postupně zlepšil Jiříček si sedl, chytil hračku, později se začal batolit kolem nábytku. Ale s rozvojem mentálním to nešlo vůbec.
Rodiče zpočátku doufali bojovali spolu, pak se tatínek nějak tiše vytratil z jejich života a maminka pokračovala v tom boji sama.
Sehnala nějaký příspěvek od státu a když byly Jiříčkovi tři a půl, lékaři mu zavedli kochleární implantáty. Teď už sice všechno slyšel, ale vývoj stále stál. Hodiny s logopedy, defektology, psychology a všemožnými odborníky. Maminka Jitka chodila se synkem ke mně opakovaně.
Navrhovala jsem: pojďme zkusit ještě tohle, a co ještě tamto? Maminka všechno zkoušela. Výsledky nikde. Nejčastěji Jiříček tiše seděl v ohrádce, točil nějakou věcí a bouchal s ní o zem. Kousal si ruku nebo něco jiného. Občas kvílel jedním tónem. Jindy měnil tóny. Maminka tvrdila, že Jiříček ji poznává, přivolává ji zvláštním broukáním a má rád, když ho hladí po zádech a nožičkách.
Nakonec jí nějaký starý psychiatr řekl: Jakou už chcete diagnózu? Je to chodící zelenina. Rozhodněte se, jak s ním budete dál žít. Buď ho dáte do ústavu, nebo se o něj staráte už to přece umíte. Nemá smysl doufat v zázrak nebo se vedle jeho ohrádky pohřbívat zaživa. Byl to jediný člověk, který jí to takto na rovinu řekl. Jitka dala Jiříčka do speciální školky a vrátila se do práce.
Brzy nato si pořídila motorku vždycky o tom snila. Začala pořádat projížďky po Praze a venkově s partou motorkářů. Když burácel motor, všechny starosti zmizely. Otec platil alimenty, takže je mohla celé dát na víkendové hlídání s Jiříčkem už totiž nebylo těžké, když člověk zvyknul na jeho vytí. Později jí jeden z kamarádů motorkářů, Petr, povídá: Hele, já jsem se do tebe asi pěkně zabouchl, máš v sobě něco zvlášť opravdově tragického.
Tak pojď, ukážu ti něco, řekla Jitka.
On se chechtal, myslel, že ho zve k sobě domů do postele. Ona mu místo toho ukázala Jiříčka. Zrovna měl lepší chvilku a vydával táhlé i zvučné zvuky možná rozpoznal maminku, nebo se polekal cizince.
No, to jsem teda nečekal! vykulil oči Petr.
A cos čekal ty? odpověděla Jitka.
Po nějaké době spolu nejen jezdili, ale začali i žít. Petr se Jiříčkovi nepřibližoval (to měli domluvené), a Jitka to ani nevyžadovala. Později Petr navrhl: Co kdybychom spolu měli dítě? Jitka byla ostře proti: A když bude zase takový, zvládneme to? Petr dlouho mlčel, celý rok, pak ale přišel znovu s tou myšlenkou.
Narodil se jim František. Naštěstí zdravý jako řípa. Petr po čase nadhodil: Co kdybychom teď Jiříčka dali do ústavu? Máme přece normálního kluka. Jitka odsekla: Radši bych dala do ústavu tebe. Petr rychle ustoupil: Jen se ptám… František objevil Jiříčka v devíti měsících, když začal lézt po bytě.
Okamžitě ho to zaujalo. Petr byl nervózní a zlobil se: Nenechávej ho s ním samotného, je to nebezpečné, kdo ví, co se může stát. Jenže Petr byl věčně v práci nebo na motocyklu, a tak Jitka Františka k bratrovi pouštěla. Když byl František poblíž, Jiříček už nevyl. Zdálo se jí, že dokonce naslouchá a čeká. František přinášel hračky, ukazoval, jak si hrát, skládal Jiříčkovy prsty.
Jednou zůstal Petr doma s chřipkou a o víkendu sledoval, jak František nejistě běhá po bytě a něco povídá, zatímco za ním poprvé vychází Jiříček z jeho místnosti. Petr vybuchl a požádal: Odděl moje dítě od toho tvého zmrza… nebo aspoň stále hlídej. Jitka mlčky ukázala ke dveřím.
Petr se vyděsil. Usmířili se. Jitka pak přišla za mnou:
Je to prostý patron, ale miluju ho, povzdechla si. Hrozné, že?
To je přece samozřejmé, ujistila jsem ji. Milovat dítě nehledě na…
O Petrovi mluvím, dodala Jitka. A není Jiříček pro Františka nebezpečný, co myslíte?
Podle všeho bude vést František, odpověděla jsem, ale dozor je potřeba. Dohodly jsme se na tom.
V roce a půl naučil František Jiříčka skládat pyramidu podle velikosti. Zároveň používal celé věty, zpíval jednoduché písničky a ukazoval říkanky jako vařila myšička kašičku. Je to náš malý génius? ptala se Jitka. Petr chce vědět. Chlapi kolem nás mají děti, co v jeho věku neumí ani říct máma, táta.
Myslím, že je to díky Jiříčkovi, řekla jsem. Ne každé dítě je ve věku půldruhého roku tahounem vývoje druhého.
No vidíš! rozveselila se Jitka. To mu řeknu do očí.
To je rodinka, pomyslela jsem si chodící zelenina, poleno s očima, ženská na motorce a malý génius. Poté, co se František naučil na nočník, pomáhal k tomu půl roku i bratrovi. Naučit Jiříčka jíst, pít z hrníčku, obléknout se a svléknout to Jitka zadala Františkovi už sama.
V tři a půl roce se František zeptal na rovinu: A co je vlastně s Jiříčkem?
No, hlavně skoro nic nevidí.
Vidí, zaprotestoval malý. Jen špatně. Takhle vidí, takhle už ne. A taky záleží na světle. Nejlépe vidí pod světlem v koupelně nad zrcadlem.
Oftalmolog docela zíral, když mu tříletý František vysvětloval bratrovu zrakovou vadu, ale vyslechl je pečlivě, nařídil kontrolu a po výsledcích předepsal léčbu a speciální brýle.
Se školkou měl František velké problémy. Měl by spíš rovnou do školy! Je to až moc chytré dítě! Nedá se s ním vyjít, všechno ví líp než ostatní, lamentovala učitelka.
S dřívějším nástupem do školy jsem zásadně nesouhlasila: ať František chodí na kroužky a rozvíjí Jiříčka doma. Petr překvapivě také souhlasil: Aspoň máš čas s nimi být, co by tam dělal v té pitomé školce? A vůbec, všimla sis, že Jiříček už skoro rok nevyl?
Za půl roku pak Jiříček poprvé řekl: máma, táta, Fanda, dej, pít a mňau-mňau. Do školy šli kluci společně. František hodně prožíval: Jak tam bude bezemně? Jsou tam ti správní odborníci? Pochopí ho vůbec? Dodnes, i v páté třídě, dělá úkoly ve dvojici nejdřív s Jiříčkem, až pak své vlastní.
Jiříček už umí jednoduché věty. Číst, pracovat s počítačem. Rád vaří a uklízí (František nebo maminka mu říkají, co a jak), rád sedí na lavičce ve dvoře, poslouchá, sleduje svět a čichá. Zná všechny sousedy a vždycky je pozdraví. Miluje modelínu, skládání a rozkládání stavebnic.
Ale nejvíc na světě miluje, když celá rodina jede na motorkách po silnicích mezi poli on s maminkou, František s tátou a všichni křičí do větru něco spolu…
