Taky jsem se dusila
V neděli večer, když jsem skládala právě vyžehlené košile, Radek oznámil, že se dusí. Vešel do ložnice, posadil se na kraj postele a řekl to tónem, jako by šlo jen o kapající kohoutek.
Maruško, dusím se.
Ani jsem nezvedla hlavu. Položila jsem jednu košili, vzala druhou.
Z čeho?
Ze všeho tady. Z té rutiny. Každý den jako přes kopírák. Vstát, najíst se, jet do práce, přijít, najíst se, jít spát. A znovu dokola.
Pečlivě jsem složila rukávy, upravila límec. Bylo mi právě jedna padesát, Radkovi třiapadesát. Dvacet šest let jsme bydleli v tomhle bytě na Sadové ulici, vychovali syna, Petra, který už pět let žil v Brně a volal jen na svátky.
A co teda navrhuješ? zeptala jsem se klidně.
Chci odejít.
To jsem se opravdu na chvíli zastavila. Ani ne ze strachu, spíš jsem se na něj podívala tím pohledem, kterým se člověk dívá, když konečně uslyší dávno očekávaná slova.
Kam odejít?
Pronajmu si byt. Budu chvíli sám. Chci se nadechnout.
Dobře, řekla jsem suše a vzala další košili.
Radek zřejmě čekal něco jiného. Naklonil se dopředu.
Ty k tomu nic neřekneš?
Co bych říkala? Jsi dospělý, Radku. Chceš odejít, tak jdi.
Nebudeš dělat scény?
Složila jsem košili, urovnala ji na hromádku a podívala se přímo na něj.
Ne. Ale mám jednu podmínku.
Jakou?
Nebudeš mi volat kvůli domácím věcem. Kde je tohle, jak funguje tamto, kam jsem dala ono. Jestli odcházíš, tak si to zařiď sám.
Chvíli mlčel.
To je vše?
To je vše.
Radek nevěděl, co s tím. Čekal slzy, výčitky, scénu s držením za rukáv a litanie o letech, o synovi, o tom, že tak se to nedělá. Odpovědi si už předem promýšlel v hlavě. Já však jen stála a žehlila košile.
Tak dobře, řekl nakonec. Jdu si sbalit věci.
Sbal si.
Odešel do šatníku. Dlouho tam postával, díval se na poličky. Pak začal dávat do sportovní tašky rifle, trička, ponožky. Vzal holicí strojek, nabíječku na mobil, knížku, kterou půl roku neotevřel. Když vyšel na chodbu, byla jsem už v kuchyni a cinkala nádobím.
Odcházím, zavolal směrem ke kuchyni.
Hodně štěstí, ozvala jsem se.
Dveře za ním zaklaply. Chvilku postál na chodbě, čekal. Nic. Žádné kroky, žádný pohyb za dveřmi. Ticho.
Stiskl tlačítko výtahu.
***
Byt si našel za dva dny přes známého. Malou garsonku ve vedlejší čtvrti, čtvrté patro, okna do dvora. Majitel, starší pán s knírem, byt ukázal rychle, vzal nájem dopředu na dva měsíce, a odjel. V bytě byl gauč, stůl, dvě židle, lednička značky Calex a plynový sporák. V okně visely závěsy odpudivé žlutomodřené barvy.
Radek položil tašku, sedl na gauč a rozhlédl se.
Úplné ticho. Žádné kroky ve vedlejším pokoji, žádná televize, nikdo ho nezval k večeři. Lehl si na záda, dal ruce za hlavu a pomyslel si: tak, to je ta svoboda.
První dva dny byly skoro fajn. Vstával, kdy chtěl, jedl, na co měl chuť, přesněji řečeno to, co po cestě koupil v obchodě, chodil po bytě jen v ponožkách a nikomu nic nevysvětloval. Večer volal kamarádovi Martinovi, dlouho si povídali, Martin se smál a říkal: správně, Radku, správně, už dávno jsi to měl udělat.
Třetí den zjistil, že mu došly čisté ponožky.
Podíval se na pračku v malé koupelně. Otevřel dvířka, zase zavřel. Znovu otevřel. Prášek by měl být pod dřezem, majitel něco říkal. Našel tam malou krabičku, přečetl nápis: Na bílé a barevné. Nasypal od oka do zásuvky, která se mu zdála správná. Zmáčkl tlačítko.
Pračka zabzučela.
Po hodině otevřel dvířka a vytáhl ponožky. Byly mokré, skoro promočené a navíc do růžova. Nechápal proč, až si vzpomněl, že s nimi hodil do pračky nově koupené červené triko.
Rozvěsil ponožky na topení. Suché byly až druhý večer.
Čtvrtý den zkusil uvařit opravdové jídlo. Koupil v obchodě kuřecí prsa, brambory, cibuli. V kredenci našel pánev s poškrábaným povrchem. Nalil olej, položil nekrájené maso, hned se přichytilo. Brambory loupal dlouho, zůstal z nich sotva půlka. Cibulí plakal.
Nakonec měl na talíři něco hnědo-bílého, zvenku tuhé, uvnitř syrové.
Snědl půlku, zbytek vyhodil a objednal si pizzu z nedalekého bistra.
Po týdnu spočítal, kolik dal za jídlo z rozvozu. Bylo to skoro tolik, kolik jsme za celý měsíc s Maruškou utratili za potraviny. Rozhodl se, že už musí převzít zodpovědnost. Nakoupil, uvařil pohanku. Pohanka byla v pořádku, to ho trochu uklidnilo.
Ale domácnost se valila ze všech stran, vytrvale a pomalu, jako vlny.
***
Průšvih přišel desátý den.
Sprchoval se a najednou zjistil, že voda v koutě neodtéká. Podlaha byla podivně zakalená. Vypnul vodu, čekal, voda neodtékala dál. Dotkl se nohou odpadu voda stála.
Vybavil si slovo sifon. Maruška to občas říkala: musím vyčistit sifon, nebo se zase ucpe. Přikývl pokaždé a odešel do pokoje.
Radek si dřepl v koupelně, nakoukl pod vanu byla tam trubka, pak další, a nějaké bílé plastové koleno. Zkusil ho povolit. Šlo to překvapivě lehce a najednou se vyvalila voda. Netekla, ale proudila, studená a špinavá.
Radek vyskočil, sklouzl, chytil se ručníku, ten že okamžiku spadl na zem a nasál se vodou. Snažil se plast vrátit zpět, voda tekla dál. Zalila kobereček během deseti sekund.
Vyběhl na chodbu, mokrými nohami našlapoval šmouhy, hledal mobil a zoufale hledal, jak odstřihnout vodu v bytě. Vzpomněl si, že majitel něco povídal o ventilu pod dřezem v kuchyni. Přiběhl tam a kohoutek zavřel. Voda se zastavila.
Koupelna připomínala menší potopu. Mokrá podlaha, mokré ručníky, zbytek kapajícího sifonu.
Sedl si v mokrých trenkách přímo na podlahu v předsíni a zíral na zeď.
První reflex byl zavolat Marušce. Věděl, že by věděla, co dělat. Prsty už mířily k její položce v kontaktech, pak jsem si vzpomněl na její hlas: nevolej mi kvůli obyčejným věcem.
Odložil telefon.
Nakonec zavolal Martinovi.
Martine, umíš opravit sifon?
Cože? ozval se Martin, zjevně zaneprázdněný.
Sifon, v koupelně. Teče.
Radku, já vždycky volám instalatéra. Zapiš si číslo, mám na jednoho dobrého.
Instalatér přišel další den. Mrkl na sifon, něco pootočil, vyměnil těsnění za čtvrt hodiny. Řekl si o tolik, že Radek chvíli jen nevěřícně zíral.
To je normální cena? zeptal se.
Normální, pokrčil instalatér rameny a odešel.
Radek za ním zavřel dveře a pomyslel si, že Maruška nikdy na takové banality instalatéra nezvala. Něco sama vyšroubovala, dokoupila těsnění Nevšiml si kdy a jak, prostě to tak bylo, jako počasí za oknem.
***
V té době dostal nápad, který mu připadal správný.
Zavolal Janě, se kterou kdysi, dvacet let zpátky, byl skoro románek, než poznal Marušku. Jana byla už pár let rozvedená, věděl to od známých. Občas se potkali na něčí narozenině, povídali si zdvořile, usmívali se.
Jano, ahoj. Tady Radek Novotný.
Radek? překvapeně, ale mile. Kolik let…
Teď bydlím sám. Napadlo mě, jestli bychom nezašli na večeři.
Sekundu mlčela.
Jsi sám od koho?
Od manželky.
Už jste se rozvedli?
No, zatím jsme v procesu…
Chápu, najednou mluvila opatrněji. Tak jo, proč ne.
Sešli jsme se v podniku v centru. Jana přišla v pěkném kabátě, štíhlá, krátký sestřih. Vypadala dobře. Dali jsme si víno, povídali o známých, pak se zeptala:
Co děláš?
Pořád ve stavební firmě. Vedoucí zásobovacího.
A kde bydlíš?
Pronajal jsem si byt. Na Lesní ulici.
A je tam dobře?
Chtěl jsem říct jo, ale vyklouzlo mi místo toho:
No, jde to. Pračka špatně ždímá. A sporák taky moc nefunguje…
Jana se na něj dívala s tím zvláštním pohledem. Než mi došlo, šlo o soucit. Ne romanci, ale soucit k někomu, komu to moc nejde.
Chápu, řekla ještě jednou.
Rozhovor už nijak neplynul. Ptala se na Petra, povídal jsem o synovi, vyprávěla o své dceři, co už je vdaná. Po druhé sklence řekla, že musí brzo vstávat, rozloučili jsme se.
Večer v bytě nic k jídlu, obchody už zavíraly, našel jsem poslední balíček instantních těstovin a zalil je vroucí vodou z konvice.
Jana už se nikdy neozvala. Ani já jí ne.
***
Zhruba ve stejné době jsem kontaktoval kluky. Zavolal jsem Martinovi, on řekl: pojď v pátek, ale do osmi musím být doma, máme třídní schůzku u Katky. Zavolal jsem Ondrovi, ten souhlasil, jen abych ho odvezl autem domů, protože v sobotu jede s manželkou k jejím rodičům.
Sešli jsme se tři v minipivnici u metra. Dali dvě piva, povídali o fotbale, o práci. Pak se Martin zeptal:
Jak se ti žije v tom svém?
Dobře, řekl Radek.
Maruška nevolá?
Ne.
Martin s Ondrou se na sebe podívali.
Fakt vůbec?
Vůbec.
Zase na sebe pohlédli. Martin točil sklenicí v ruce.
To je zvláštní. Moje by volala třikrát denně.
Maruška nevolá, zopakoval Radek.
To je buď dobré znamení, nebo špatné, řekl Ondra zamyšleně.
Špatné v čem?
Že jí bez tebe nevadí.
Radek dopil pivo. Nechtěl na to myslet. Vlastně na to myslel každý den, ale odmítal si přiznat, že na to myslí.
V půl osmé Martin koukl na hodinky, začal se oblékat, Ondra taky. Podali mi ruku, poplácali po rameni a šli domů každý ke své ženě, povinnostem, schůzkám.
Zůstal jsem sám. Objednal jsem si další pivo a seděl až do zavíračky.
***
Já, Maruška, jsem se první dny cítila trochu zmatená, ale ne tak, jak bych čekala. Spíš vznikl pocit navíc prostoru. Jako když někdo přemístí nábytek a vy nevíte, jestli je to dobře nebo špatně.
Druhý den jsem zavolala kamarádce Soni.
Odešel, říkám.
Co odešel? Kam?
Pronajal si byt. Prý se dusil.
Sonja mlčela, pak vydechla.
Maruš, jak ti je?
Upřímně? Docela dobře. Sama se divím.
Pláčeš?
Ne. Divné, že?
Možná to přijde.
Možná. Uvidíme.
Pak mi volala Jitka, kamarádka z poradny, známe se dvacet pět let. Jitka byla upřímná.
Chvála bohu, Maruško. Deset let ti to říkám.
Co říkáš?
Že žiješ jako služka, jen bez platu.
Jituš, nenech toho.
Kdy jsi naposledy něco udělala pro sebe?
Přemýšlela jsem. Neuměla jsem odpovědět hned.
Loni jsem si nechala ostříhat vlasy.
No právě.
Druhý týden mě Jitka vzala na jógu. Nejprve jsem řekla, že nejdu, ale pak jsem změnila názor. Šly jsme do tělocvičny za rohem, oblékla jsem starý teplákový komplet, co ležel dlouho nenošený, a zjistila, že se vlastně vůbec neohnu.
Všichni začínají stejně, řekla mladá instruktorka.
Za dva týdny jsem se ohýbala lépe, chodila třikrát do týdne a po cvičení jsme šly s Jitkou na kávu, seděly hodinu a jen tak si povídaly. Uvědomila jsem si, jak dlouho už jsem si takhle klidně nepovídala, protože jsem pořád někde spěchala, abych měla na stole večeři, než přijde Radek z práce.
Večer jsem četla. Kdysi mě knihy po dvaceti stránkách uspaly. Teď jsem četla hodinu a půl, v klidu.
Jednou zavolal Petr.
Mami, táta říká, že bydlí zvlášť.
Ano.
A jak vám je?
Každýmu nějak. Já upřímně dobře.
Petr chvíli přemýšlel.
Mami, budete se rozvádět?
Zatím nevím. Nijak to neřeším.
Nejseš smutná?
Překvapená. Smutná ne.
Petr opět chvíli mlčel. Vždycky si to promýšlí.
No, tak kdybys něco potřebovala, zavolej.
A ty taky. I jindy než na svátky.
***
Jednou jsem zůstala stát v kuchyni a dlouho koukala z okna, pomalu jsem umývala obyčejný hrnek a vzpomněla si: dvacet šest let. Kolik je to času. Přes půlku života. V tom bylo všechno i to dobré. První byt, který jsme spravovali vlastníma rukama. Petr, malý kluk, kolena od zelené mastičky. Cesta k moři před patnácti lety, smáli jsme se celé tři dny, už nevím proč, jen vím, že smích se pamatuje líp než důvod.
Tohle už nebude, nebo spíš to zůstane v minulosti, jako fotka v albu.
Počkala jsem, až ten pocit odezní. Odezněl po pár minutách.
Pak jsem dala hrnek na odkapávač a šla se převléct na jógu.
***
Evžen se objevil úplnou náhodou.
Byla to sousedka dole, paní Věra Nováková, osmdesátnice s výbornou pamětí a potřebou povídat si na chodbě aspoň půl hodiny. Požádala, jestli můžu vyměnit žárovku, že syn přijede až za týden a ona máme tmavo. Žárovku jsem vyměnila, dala si s ní čaj, a právě dorazil její syn, ne ten očekávaný, ale druhý, o němž nevěděla.
Jmenoval se Evžen, bydlel ve stejném městě, přijel jen tak. Bylo mu asi osmačtyřicet, zarostlý, v pěkné bundě, s unavenýma očima člověka, co hodně pracuje.
Mamka zase zneužívá lidi? smál se, když mě viděl s žárovkou.
Maruška přišla sama, řekla paní Věra důstojně.
Evžen mi poděkoval.
Děkuji, vážně bych jinak nevěděl, že máma sedí potmě.
Ale to je maličkost, řekla jsem.
Kecali jsme chvilku ve dveřích, ukázalo se, že pracuje taky ve stavebnictví, ale v jiné firmě. Prakticky jsme se rozloučili, já odešla domů.
Za tři dny zvonil sám. Přinesl mamince nákup, a mně, jak řekl, bonboniéru na poděkování.
To jste nemusel, ale děkuju, vzala jsem si bonboniéru.
Nevadilo by vám pustit mě na minutu dovnitř? Chtěl jsem se zeptat na vašeho Radka, máma říká, že dělal v zásobování a já řeším jeden zádrhel s dodavateli
Chvíli jsem přemýšlela.
Radek bydlí jinde. Ale můžu vám dát číslo.
Rozumím, nevěděla jsem, jestli je překvapený. Nebudu vás zdržovat.
Odešel. Po týdnu zase zazvonil, že už vyřešil dodavatele, a jestli bych nezašla na kávu jen tak, sousedsky. Přemýšlela jsem a souhlasila.
Zašli jsme do kavárny o blok dál. Povídali jsme o práci, o jeho mamince, o tom, jak se mění náš čtvrť. Byl příjemný posluchač, nevnucoval se, občas se zasmál své vlastní větě.
Jste vdaná dlouho? zeptal se neutrálně.
Dvacet šest let. Nebo byla. Teď už je to nejisté.
To se stává, řekl prostě.
To jsem ocenila.
Viděli jsme se ještě jednou, pak znovu. Nikam nespěchal, nic nenabízel, čas od času jen zavolal a zeptal se, jak se mám. Právě tím, že po ničem netlačil, mi to připadalo jako otevřené okno ve vyvětrané místnosti.
***
Radek zatím poznával nové věci. Například že neumí čekat. Nikdy nemusel: jídlo se objevilo, prádlo bylo čisté, když se něco rozbilo, dalo se to do pořádku. Teď najednou čekal, až uschne pověšené prádlo, až uvaří voda, až přijde řemeslník, až přejde rýma, kterou chytil a několik dnů proležel v posteli s teplotou, potil se v nevyměněném povlečení a zapíjel prášky vlažnou kohoutkovou vodou.
Nebo že neumí jíst v tichu. Dvacet šest let u stolu seděl někdo nejdřív Petr, pak Petr odešel, ale zůstala Maruška. Mlčeli, ale nebylo to prázdné mlčení, ale přítomnost. Teď bylo v bytě prázdné ticho.
Začal pouštět televizi k jídlu. Trochu to pomáhalo.
Zhruba třetí týden volal Petrovi.
Ahoj, synu.
Ahoj, tati. Jak se máš?
Dobře. Pracuju. Bydlím na Lesní.
Vím, máma říkala.
A máma… jak se má?
Petr chvíli váhal.
Dobře. Prý chodí na jógu a vídá se s kamarádkami.
Radek to chvíli zpracovával.
Nechybím jí?
Tati, voláš mi proto, abys věděl, jestli mámě chybíš?
Ne, jen se ptám.
Ona je v pořádku, tati. Ty taky. Tak je to dobře.
Radek položil telefon a seděl jako v mlze. Nebyla to uraženost, ale spíš pocit jako když člověk jde do pokoje a zapomene, proč.
***
Třicátý den potkal ve výtahu sousedku, mladou ženu kolem pětatřiceti. Jmenovala se Karolína, představila se sama.
Jste nový nájemník?
Dočasně, řekl.
Rozcházíte se s manželkou, co?
Upřímnost ho překvapila.
Jo.
To se stává, řekla vesele. Jste ze třetího? Dřív tam bydlel Míša, co v noci zpíval.
Ne, čtvrté. Tam s těmi žlutými závěsy.
Majitel Danílek. Ten pronajímá byt vždycky chlapům, co jsou sami. Říká, že s rodinnými bývá starostí moc.
Vešli ven, Karolína bydlela v přízemí. Pracovala ve veterině, měla kocoura a na okně spoustu květin.
Jednou jsem jí pomohl s těžkým nákupem. Pozvala mě na čaj. Bylo tam čisto, vonělo to skořicí. Sympatická, chytrá, pozorná. Ale já si uvědomil: u ní pořádek, u mě ve dřezu talíře ze včerejška.
Ve výtahu jsme se ještě párkrát potkali, povídali jsme si u schránek. Nic se nestalo, nic se stát ani nemohlo. Já byl jako nedotažená myšlenka, něco načatého a nedokončeného.
Jednou se zeptala:
Zůstanete tu dlouho?
Nevím.
Vypadáte, jako kdo ještě neví, kam jde.
Asi ano.
To se stane, usmála se. Hlavně se v tom nezasekněte dlouho. Já byla po rozvodu ve vzduchoprázdnu dva roky, pak jsem si řekla: proč jsem je ztratila?
To si Radek zapamatoval.
***
Třicátý první den jel na trh a koupil kytici. Ne proto, že by měl důvod, prostě koukal na bílé chryzantémy, věděl, že Maruška je měla vždy radši než růže, protože ty prý moc zavazují.
Vzal velký pugét, zaplatil osm stovek, vydal se na Sadovou.
V metru držel květiny a lidé na něj koukali někteří s úsměvem, jiní lhostejně. Přemýšlel, co řekne. Že možná překvapí, ale udělá jí to radost. Přeci jen dvacet šest let… přece jen on.
U dveří zazvonil. Nové zvonítko, dřív byla jiná.
Za dveřmi zaslechl kroky. Pak hlasy: ženský, její, potom mužský, ne svůj.
Byl v šoku.
Dveře se pootevřely na nové bezpečnostní řetízek. Ve škvíře se objevila Maruščina tvář. Podívala se na něj. Podívala se na květiny. Její tvář zůstala nevýrazná.
Radku.
Maruško, přišel jsem.
Vidím.
Mám… tady to. Nadzvedl kytici.
Dívala se bez výčitek, bez slz, bez té směsi emocí, kterou očekával.
Radku, neotevřu.
Proč? nesmyslně se zeptal.
Protože jsem vyměnila zámky.
To vidím. Ale proč?
Za ní prošla nějaká silueta mužská. Radek stočil pohled.
Kdo to je?
Do toho ti nic není, klidně konstatovala.
Maruško, prosím… já na hodně věcí přišel.
Na co?
Otevřel pusu, zarazil se, zkusil znovu.
Bylo mi s tebou dobře. Nevážil jsem si toho. Tohle byla chyba.
Dlouho mlčela, dívala se přes řetízek.
Radku…, řekla nakonec tichounce. Přišel jsi na to, že ti bylo dobře. Ale ne, proč. Myslíš, že ti chybím já. Ale tobě chybí někdo, kdo ti žehlí košile.
To není fér, řekl.
Možná. Ale je to pravda.
Maruško, dvacet šest let.
Vím. Byly. Dobré roky mezi tím taky byly. Ale dalších dvacet šest už nechci.
Nedám mi šanci?
Dívala se na něj dlouho. Potom řekla:
Víš, co je nejzajímavější? Já taky začala dýchat. Zjistila jsem, že i já jsem se dusila. Jen jsem to nikdy neřekla.
Stál tam s chryzantémami v ruce.
Maruško…
Jdi, Radku. Zavolej Petrovi, promluv si s ním. Ne o mně, jen tak spolu.
Dveře se zavřely. Tiše. Zaklapl zámek.
Chvilku tam stál. Kytice pomalu klesla, téměř se dotýkala země. Chryzantémy byly svěží, silné, neznaly, co se děje.
Na chodbě bylo ticho. Ze sousedního bytu byl slyšet televizor.
Radek se otočil a šel k výtahu.
***
Stiskl výtah, přijel rychle. V zrcadle viděl sám sebe: muže s kyticí, v dobré bundě, trochu pomačkaného, s tváří člověka, kterému právě něco skončilo. Nebo začalo. Možná oboje naráz.
Venku už byla tma, lampy svítily, lidé procházeli bez povšimnutí. Šel směrem k metru, kytici nesl pořád v ruce.
Pak se zastavil.
Na lavičce seděla stařenka, sypala holubům z pytlíku. Holubi cupitali kolem jejích nohou.
Položil vedle ní chryzantémy.
Vemte si je, jestli chcete.
Stařenka se na něj podívala, pak na květiny.
Krásné květiny. Nepotěšily?
Nepotěšily.
To se stává, řekla a vrátila se ke krmení holubů.
Radek pokračoval. Ulice byla stejná, domy stály stejně, život běžel dál. Někde v tom městě Maruška zavřela dveře a šla ke svému večeru, ke svému novému životu, který jí, zdá se, slušel.
Někde domů přijížděl Petr, kterému jsem chtěl zavolat jen tak, bez důvodu.
Někde v bytě se žlutými závěsy čekalo špinavé nádobí.
Radek vytáhl mobil.
***
Pak už v metru dlouho zíral do černého okna. Za sklem nebylo nic, jen rozmazané vlastní odraz.
Divná věc, přemýšlel. Nic určitého, prostě zvláštní věc a nic víc.
Vlak jel, stanice se střídaly. Ve vagonu jeli různí lidé: mladí, staří, unavení, čilí, s taškami, knihami, očima přimraženýma na telefon. Nikdo se o něj, o jeho chryzantémy, dvacet šest let nebo zavřené dveře nestaral.
Vystoupil na své stanici a vyšel na povrch.
Vzduch byl chladný, cítil v něm náznak prvního sněhu.
Zůstal chvíli stát, zvedl hlavu k nebi.
Obloha byla tmavá a obyčejná.
Šel domů.
***
Ještě tu noc, kolem druhé, nemohl spát a civěl do stropu. Byt byl stejný, závěsy nepropouštěly světlo, lednice občas zabzučela. Všechno, co teď bylo běžné.
A v tom si vzpomněl na jednu věc.
Asi před deseti lety jsme s Maruškou jeli na chalupu k jejím rodičům. Večer jsme seděli na verandě, pili čaj, ticho, za zahradou tmavý les. Maruška mlčela, já taky, a bylo to to dobré mlčení, živé mlčení, kdy není třeba slova.
Tehdy jsem si pomyslel: takhle je to dobře.
Nic jsem neřekl.
Jen jsem si to myslel a pak zapomněl.
Ležel jsem v pronajatém bytě na gauči a snažil se vybavit, kdy jsem na to myslel naposledy. Nepamatoval jsem si.
Za oknem se spouštělo cosi jako sníh, vzácné, nesmělé vločky. První letošní.
Byt byl tichý.
***
Ráno vstal, zapnul konvici a uvědomil si, že by si měl koupit pořádné hrnky. Ty stávající byly na okraji odštípnuté, špatně se z nich pije.
Pak si pomyslel, že má zavolat Petrovi.
Pak myslel na práci, blížil se čtvrtletní uzávěr a byl opožděný.
Pak si vzpomněl na to, co řekla Maruška. I ona začala dýchat. Ona se taky dusila.
Nevěděl jsem to. Nebo věděl, ale nepovažoval to za důležité. Byla vedle, plnila všechny potřeby a já se nikdy neptal, zda jí to vyhovuje či ne. Byla součástí rutiny, kterou jsem sám přitom považoval za vězení, aniž bych domyslel, že pro ni byla tou samou klecí jen v ní ona žehlila moje košile.
Konvice zapískala.
Nalil jsem si čaj do odštípnutého hrnku a usedl ke stolu.
Venku začal padat opravdový sníh a usazoval se na parapetu.
Vzal jsem mobil, otevřel kontakty, našel: Petr.
Odložil mobil.
Pak znovu vzal.
Petře, ahoj, tady táta. Jen tak volám, nic nepotřebuju. Neruším?
Ne, mírně překvapený. Ahoj, tati. Nerušíš.
Jak se máš?
Dobře. Pracuju. Sníh už u vás padá?
Právě začal.
U nás taky.
Minutu jsme mlčeli. Dobrým, živým mlčením.
Tati, řekl Petr. Jak se máš doopravdy?
Podíval jsem se z okna. Sníh ležel bílý, nebylo ještě jasné, co bude.
Učím se v tom chodit, řekl jsem.
Dobře, řekl Petr. Kdykoliv budeš potřebovat, zavolej.
Budu, řekl jsem. A ty mi taky, ne jen na svátky.
Platí, řekl Petr.
Rozloučili jsme se. Dopil jsem čaj. Byl dobrý.
Za oknem sněžilo.
***
Asi ve stejné době, na druhé straně města, i Maruška koukala z okna. U ruky měla šálek kávy, v pokoji teplo, ticho. Evžen už odešel, nezůstával na noc, domluva byla nevyřčená: zatím není kam spěchat.
Myslela na Radka. Ne s bolestí ani radostí, jen na něj myslela, tak jak člověk myslí na někoho, s kým prožil velkou část života. Stál u dveří s květinami, velký, trochu ztracený, jako někdo, koho život naučil, ale pořád mu něco chybí k pochopení.
Už se nezlobila. Ta doba už byla pryč. Ze začátku po jeho odchodu si uvědomila, jak je uvnitř naštvaná, a to ji překvapilo navenek jsem byla klidná, uvnitř tichý vztek: že se nikdy nezeptal, jak mi je; že se dusil rutinou, a tu rutinu jsem tvořila já svýma rukama; že se nudil a já ani neměla čas přemýšlet, jestli se nudím.
Pak vztek odešel. Zůstalo klidné, pevné něco.
Vzala jsem telefon, napsala Soně: Zítra jdeme na jógu? Odpověděla hned: už jsem čekala, že napíšeš. Jdeme.
Usmála jsem se a položila hrnek.
Za oknem taky sněžilo.
***
Ještě ten večer Radek volal majiteli bytu, zda může ještě dva měsíce zůstat.
Samozřejmě, řekl majitel. Pokud pošlete platbu dopředu.
Pak Radek zajel do domácích potřeb a koupil si pořádné hrnky bez odštěpků. Dva. Pak přemýšlel a vzal jeden navíc.
Pak koupil v sámošce základ na polévku: kuřecí vývar, cibuli, mrkev, brambory. Recept si našel v mobilu, jen čtyři kroky. Ve čtvrtém stálo: osolit dle chuti.
Stál nad hrncem a přemýšlel, co je to dle chuti. Osolil, ochutnal, bylo to trochu slanější, ale polévka byla jedlá.
Nalil si ji tentokrát do talíře. Nikoli hrnek, do toho polívka nepatří. Sedl ke stolu.
Bylo ticho.
V tom tichu byla polévka snesitelná.
***
Život šel dál, jako šel vždycky: bez varování a bez vysvětlení. Maruška chodila na jógu, občas viděla Evžena, který nespěchal. Radek žil na Lesné, občas volal Petrovi, jednou týdně se viděl s Martinem a Ondrou, bez manželek seděli o něco déle.
Rozvod nikdo nepodal. Ne proto, že by tak rozhodli prostě na to nebyla síla, oba byli unavení.
Jednou jsme se potkali v obchodě na Sadové, kde jsme spolu byli věčně. On stál u mléčných výrobků, zamyšleně studoval složení kefíru.
Došla jsem zezadu.
Radku.
Otočil se. Podívali jsme se na sebe. Vypadal docela dobře. Trochu zhubl, pohled byl jiný, snad pozornější.
Ahoj, Maruško.
Ahoj. Vypadáš docela v pohodě.
Ty taky.
Chvilku jsme pobyli.
Bereš kefír? zeptala jsem se.
Jo, hledám který.
Tento je dobrý, ukázala jsem na obal.
Díky.
Vzal ho, já si koupila své věci a šla dál. On druhým směrem.
U pokladen jsme se ocitli skoro vedle sebe. Zaplatila jsem, on taky. Vyšli jsme ven téměř zároveň.
Tak… řekl. Tak ahoj.
Ahoj, odpověděla jsem.
Šla jsem doprava, on doleva.
