Hruštička
Byl jeden táta, který měl tři dcery. Dvě byly opravdové krasavice, až se za nimi lidé otáčeli, a ta třetí drobná, vyhublá a měla hrb na zádech. Jen oči jí na obličeji zářily. Na poli jí to moc nešlo, doma se starším sestrám nestačila, všechno jí dělalo potíže.
Starší sestry Anička a Danuška měly nápadníků spoustu, ženichové je chodili prosit o ruku, ale o tu nejmladší, Hruštičku, nikdo ani pohledem nezavadil. A tak sestry říkaly:
Dokud Hruštičku neprovdáme, my také nebudeme svatbu slavit!
Čas ubíhal, jenže Hruštičku si nikdo nevšímal. Sestry ji oblékaly do nejhezčích šatů, líčily jí tváře, ale všechno bylo marné. Kamarádky si z toho začaly utahovat:
Než se Hruštička dočká ženicha, i vám ženichové utečou!
Hruštička slyšela ty řeči a bylo jí těžko. Ne kvůli sobě, ale kvůli milovaným sestrám. A tak si jednou řekla:
Nemůžu jim už dál být na obtíž, uteču z domu, ať mají štěstí. Půjdu do města, třeba najdu práci jako služka.
Počkala, až všichni usnou, sbalila si malý uzlíček a utekla z domu.
Celou noc šla Hruštička. Měsíc svítil, cesta byla jasná. Nebála se, jen když dorazila k lesu, srdce jí trochu poskočilo: co kdyby tam byl divoký kanec? Přesto vstoupila na lesní cestu.
Pomalu se rozednívalo. Hruštička byla unavená, do města ještě daleko. Schoulila se pod lísku, uzlíček dala pod hlavu, přikryla se šátkem a usnula. Nevzbudila se na vlastní pěst poblíž znělo sekání sekyrou.
Ještě se úplně neposadila, když suchý strom padl praštil o zem! Hruštička se lekla, chtěla utéct, když tu spatřila staříka. Byl malého vzrůstu, ale silný, bílý vous, v ruce sekyrku.
Hruštička se bála ještě víc, ale dědeček povídá:
Neboj se, holčičko, nic zlého se ti nestane.
Kdo jste, dědečku? ptá se Hruštička.
Já jsem hajný, odpoví stařík. Bydlím tu nedaleko. Teď kácím suchý strom. A ty, co děláš sama v lese?
Hruštička mu vyprávěla svou svízel. Stařík se zamyslel a pohladil si vous:
Vidím, že jsi hodná a soucitná. Zůstaň u mě v hájence, budeš mi jako vnučka. Když si to rozmyslíš, doprovodím tě do města.
Hruštička byla ráda, a souhlasila zůstat.
Začali spolu žít. Stařík-hajný přes den chodil po lese, Hruštička uklízela a starala se, v hájence nebylo práce nazbyt, dobře to zvládala.
Byl to dobrák, veselý, hodně zažil a uměl krásně vyprávět. Časem ukazoval Hruštičce různé bylinky, kořeny, ukazoval, kdy co sbírat a jak sušit, radil, jak připravovat léčivé čaje a masti. Hruštička se od něj učila a vše jí ochotně vysvětloval.
Jednou přišel jeho čas. Hruštička plakala, ale hajný jí řekl:
Nežaluj, děvče, na všechno v životě je čas. Až zemřu, pochovej mě a vrať se domů. Naučil jsem tě vše, co jsem sám věděl. Já pomáhal lesu, ty, děvče, pomáhej lidem.
Starý hajný zemřel, Hruštička ho pochovala, oplakala a vydala se zpátky do vesnice.
Tam její sestry už byly obě dávno vdané, za dva bratry, a žily spolu ve velkém domě. Zaradovaly se, když se Hruštička vrátila živá a zdravá! Vyčlenily jí vlastní světnici a ona s nimi žila, pomáhala jim.
Díky tomu, co se od hajnému naučila jak hnojit pole, jak léčit nemoci, jak bojovat s plevelem měla rodina vždy bohatou úrodu, zdravý dobytek, doma nikdo nemarodoval.
Lidé si toho všimli a začali za Hruštičkou chodit pro radu. Pomáhala každému, nikomu neodmítala. Nechtěla za to žádné peníze, kdo mohl, poděkoval krajícem chleba, vajíčky nebo šátkem, chudým pomáhala zadarmo.
Ve vesnici žila také bába Krušpanička, čarodějnice. Hodně toho uměla, ale lidé se jí báli, byla v ní zlá moc. Jak začala Hruštička pomáhat, lidé chodili k ní a bábinu chaloupku obcházeli širokým obloukem. To bábu rozzuřilo a začala přemýšlet, jak se jí zbavit. Vymyslela si plán a přišla za Hruštičkou.
Dobrý den, Hruštičko Radomilová, moje zlatíčko!
Dobrý den, babičko, odpoví vesele Hruštička.
Přišla jsem za tebou, děvenko, posteskne si bába bolí mě ruka, zlatíčko, už skoro nehnutelná.
Posaď se, babičko, podívám se na ni, a Hruštička jí vyšetří ruku.
Ale babičko, opravdu tě bolí tahle ruka? Možná si to pleteš s druhou?
Právě tahle, děvenko, bolí, vzdychá bába, až se mi prsty kroutí.
Hruštička hlavou kroutí:
Ale v té ruce žádnou bolest necítím, babičko.
Jakže ne! křičí bába, podívej, jak se mi prsty krčí!
Hruštička jen vrtí hlavou, ale trvá na tom.
Jak chceš, babičko, ale tvoje ruce bolely nebudou.
No dobře, nebolí, najednou ustoupí bába. Snad jsi si se mnou popovídala a mně se ulevilo. Děkuju ti, Hruštičko Radomilová, a tady máš ode mě dárek. a podává Hruštičce zrcátko. Jsi mladá, pojď se na sebe dívat a těšit.
Děkuji, babičko. Hruštička na to. Ať vše je podle tvého dobrého slova! Dobré slovo je silnější než zlé.
Jenže na zrcátko bába Krušpanička zašeptala všelijaké zlé čáry
Čas šel a Hruštička si všimla, že se jí hrb začíná ztrácet. Lidé se divili: byla rovnější a už skoro vůbec neklopýtala. Dívala se do bábina zrcátka a měla radost. Ale bába zjistila, že její kouzla nezabrala, a přišla znovu tentokrát si stěžovala na záda a nohy. Jenže jí bylo doopravdy špatně. Svůj jed si sama přivolala!
Hruštička jí dala různé byliny, vysvětlila jak připravovat lék a babička jí přinesla další dárek kostěný hřebínek.
Dívčí krása si zaslouží péči a ty jsi hezká, potěš se sama, řekla jí.
Hruštička dárek přijala a odpověděla:
Děkuji, babičko, jsi hodná a ať ani jedno tvoje slovíčko nepropadne nazmar.
Ubíhaly dny a lidé jen žasli Hruštička byla čím dál hezčí. Tvář byla růžovější, cop hustší a docela zesílila. Zato bába Krušpanička chřadla. Ruce měla suché jako větvičky, záda zkroucená, nohy ji nenesly. Už jen ležela a naříkala. Zavolala si Hruštičku.
Danuška s Aničkou Hruštičku odrazovaly:
Nechoď tam, sestřičko! Ta bába je čarodějnice, její dům je zlověstný!
Nebojte se! řekla Hruštička, Ranní ptáče dál doskáče.
Ráno se Hruštička umyla studánkovou vodou, oblékla nové šaty a nachystala do košíčku med, jablíčka ze sadu a voňavé léčivé bylinky.
Když ji Danuška a Anička viděly, až vydechly:
Ty jsi, sestřičko, opravdová krasavice! Ty šaty ti sluší, nebo se dějí zázraky, že jsi jako proměněná!
Hruštička šla k bábě. Sotva sáhla na branku, prásk zabouchla se před ní a nešla otevřít.
Babičko! volá, Otevři! Nemohu branku otevřít!
A v chalupě jako by se cosi pohnulo, zní tam dupání, hrčení hrnců i hlasy:
Nepouštějte ji! Její kouzla nezabírají, chudoby se nezalekne, každé zlo ji přejde a wordy obrací dobrem!
Hruštička chvíli stála, pak znova volá:
Babičko, jsi v pořádku? Přišla jsem tě navštívit, ale nemůžu dovnitř.
Bába neodpovídá, z její chalupy se ozývá křik oslí, štěkot a bučení. Hrnce v peci rachotí, dům se chvěje. Lidé se scházejí a jen s údivem koukají, ještě nikdy tohle nezažili, aby dům takhle duněl! Hruštička potřetí zabuší na branku:
Prosím, babičko! Nesla jsem ti trochu medu, jablek a bylinek!
Přehodila košík přes branku.
Najednou z komína vyrazil černý kouř, jaký dosud nikdo neviděl, okna vylétli havrani a chalupu i plot zčernaly jako uhlí. Děti brečely, lidé nosili vodu, lámali plot, měli za to, že hoří.
V tu chvíli prosvitlo slunce. Jak dopadl první paprsek, kouř se rozplynul a z chalupy zůstalo jen trochu popela. Všechno zmizelo beze stop.
To byla ta zlá bábina zlost, která ji spálila! domysleli si lidé. Chtěla Hruštičku zničit kouzly, ale čisté srdce jí nedovolilo ublížit, tak se všechno vrátilo k ní!
Hruštička byla od té chvíle ještě krásnější, až k nepoznání. Brzy se dočkal svého ženicha byl to statný mladík ze stejné vesnice. Žili spolu v lásce a nikdy se nehádali. Danuška i Anička se z toho radovaly!
Na místě, kde býval bábiny dům a kde Hruštička položila košík, začala růst malina pevná, sladká, voňavá. Každý rok tolik, že celá vesnice chodila sbírat a nejlepší místo už se nikdo nebál. A od té doby se vesnici začalo říkat Malinová.
Myslím, že tak je to dobře.
