Hruštička
Byl jednou jeden otec, kterému se narodily tři dcery. Dvě z nich Alžběta a Veronika byly krásné, až se po vsi povídalo, jakou krásu svět snad ještě neviděl. Třetí, Liduška, byla maličká, hubená a s hrbem. Jen její velké oči zářily jako dvě hvězdy. Na poli se jí nedařilo držet krok se sestrami, doma už vůbec ne bylo jí těžko.
Zatímco u Alžběty a Veroniky se ženichové střídali na zápraží, o Lidušku nikdo ani pohledem nezavadil. Sestry si mezi sebou reptaly: Dokud Lidušku neprovdáme, ani my se nevdáme! Roky míjely a pro Lidušku žádný nápadník nepřicházel. Sestry ji strojily, líčily, ale vše marně. Kamarádky si začaly šeptat a smát se: Než svoji Lidušku provdáte, nezbude na vás žádný ženich!
Liduška ty řeči slyšela a na srdci jí bylo těžko, ne kvůli sobě, ale kvůli milovaným sestrám. Tak si řekla: Nechci být přítěží. Raději odejdu, ať se sestry vdají. Půjdu do města a snad se někde uchytím jako služka.
Počkala, až všichni usnou, sbalila malý uzlíček a tiše se vykradla z domu. Celou noc šla, měsíc svítil a cesta byla bílá. Nebála se, dokud nedošla k lesu; tam se jí sevřelo srdce co když se někde toulá medvěd? Ale šla dál, po stezce skrz tmavé stromy.
Začalo svítat. Liduška byla vysílená a do města měla ještě daleko. U odpočívky pod lísce složila uzlík pod hlavu, zahalila se šátkem a usnula. Náhle ji probudil tlukot sekery kdesi blízko. Liduška vyskočila právě včas, když zašustilo a padl suchý strom. Lekla se strašlivě, chtěla utíkat, ale spatřila malého, statného stařečka s bílým plnovousem a sekerou v ruce.
Neboj se, děvenko, promluvil klidně, neublížím ti.
Kdo jste, dědečku? ptala se Liduška, třesoucí se. Málem jste mě přizabil
Jsem hajný, odpověděl. Bydlím tady v maringotce, porážím staré stromy. A co ty, proč jsi v lese sama?
Liduška vyprávěla, co ji trápí. Hajný chvíli rozjímal, pohladil si vousy a povídá: Jsi hodná a laskavá. Zůstaň tu se mnou, budeš mi jako vnučka. Nepotěší-li tě to, odvedu tě do města.
Liduška se zaradovala a ráda u hajných zůstala. Žili teď ve dvou. Hajný pracoval venku, Liduška vedla domácnost. Nebylo tam mnoho práce, brzy si zvykla.
Byl to milý starý pán, veselý, světaznalý. Znal spoustu bylin a kořenů, vysvětloval, kdy je co sbírat, jak sušit a připravovat léčivé směsi. Liduška si od něj odnesla nesmírně mnoho, nikdy před ní nic netajil.
Jednou hajný zestárl a bylo zjevné, že se jeho čas naplnil. Liduška plakala a hajný jí řekl: Netruchli, dcerko, každý má svůj čas. Až odejdu, pohřbi mě a vrať se domů. Co jsem uměl, to jsem tě naučil. Já pomáhal lesu, ty pomáhej lidem.
Když hajný umřel, Liduška ho pohřbila, oplakala a připravila se na návrat domů.
Vrátila se do své vesnice. Sestry se za tu dobu vdaly za dva bratry, žily v jednom velkém domě. Rády viděly, že se jim Liduška vrátila živá a zdravá. Vyhradily jí malou světničku, Liduška s nimi žila a pomáhala. Věděla, jak pole hnojit, jak léčit nemoci, co dát zvířatům všechno ji hajný naučil. Sestry měly vždy plné úrody, krávy zdravé, v domě nikdo nestonal. Všichni žily spokojeně.
Brzy se rozneslo po kraji, že Liduška umí pomáhat. Chodili k ní lidé pro rady a léčení, nikdy nikomu neodmítla. Nikdy nic nežádala, kdo měl, ten dal vajíčko, jiný šátek, chudým a nemocným pomáhala zadarmo.
V té vsi žila také stará kouzelnice babka Černohorská. Uměla ledacos, jenže se jí lidi báli měla zlou pověst. Když Liduška začala pomáhat, všichni se k ní obrátili zády. Babka se rozzuřila; dumala, jak se k Lidušce dostat. Až se jednou vypravila k ní domů.
Pozdrav pánbůh, Liduško čím jsi mě potěšila!
I tebe, babičko, zdravím, odpověděla Liduška mile.
Sama jsem za tebou pro pomoc ruka mě bolí, už ani pohnout nemohu.
Posaď se, babičko, podívám se ti na to.
Liduška prohlížela její ruku.
Jsi si jistá, babičko, že tě bolí právě tahle? Třeba tě mate únava. Ukaž i druhou.
Kdepak, děvenko, bolí právě tato, až nemůžu jíst ani pít!
Liduška zavrtěla hlavou. Tady bolest není, babičko.
Jakto, že není? Podívej, jak se mi prsty kroutí!
Liduška zůstala klidná. Jak chceš, babičko, ale ruce tě teď nebolí!
Nu tedy, jak myslíš. Asi jsem si s tebou popovídala a už je mi lépe. Díky, Liduško! A tady, malý dárek. Podala Lidušce zrcátko. Jsi mladá, ať máš nač se dívat.
Děkuji, babičko. Nechť tvá slova jsou vždy tak dobrá, jaké dnes byla!
Jenže babka Černohorská zaklela zrcátko černou magií…
A utekl čas a s Liduškou se začaly dít divné věci: její hrb jako by zmizel, postava se vyrovnávala, ožívala, kulhání přestalo. Když se podívala do zrcátka, radovala se z vlastní změny. Babka zpozorovala, že její kouzlo nezabralo, a zkusila to znova přišla, že ji bolí záda a nohy nemůže unést. Jenže tentokrát jí bylo opravdu zle, sama na sebe přivolala nemoc.
Liduška jí připravila kořínky a poradila, jak je užívat, a babka jí vděčně vtiskla do ruky hřeben… Dívčí krása si zaslouží péči! A Liduška přijala i ten dar. Děkuji, babičko, kéž ti tvá slova přinesou dobro.
Už za pár týdnů vypadala Liduška jinak byla veselá, tváře rozkvetly, vlasy zhoustly, celé tělo zesílilo. Zato babka Černohorská usychala, ruce jí visely jako suché větve, záda zkroucená, nohy neunesly. Nakonec už jen ležela a sténala, až u ní zavolali Lidušku.
Sestry ji odrazovaly: Nechoď, sestruško, ona je čarodějnice, v tom domě je zlo. Liduška se ale usmála: Nebojte se. Ráno je moudřejší večera.
Vstala, omyla se pramenitou vodou, oblékla si nové šaty a sbalila košík s dobrůtkami: trochu domácího medu, jablka ze zahrady, voňavé léčivé bylinky.
Když ji sestry spatřily, užasly: Jsi nádherná, Liduško! Zázrak se stal!
Liduška zamířila k babčině chaloupce. Jenže jak se dotkla vrátka, to se před ní s třesknutím zavřelo. Nešlo pohnout.
Babičko! volala, pustíš mě dál? Nemůžu otevřít!
Z chalupy zněl rachot, dupání, něco bušilo do hrnců v peci, mluvilo rozličnými hlasy: Neotvírej! Nepouštěj ji! Na ni čáry neplatí, zlo se jí nedotkne, každou nemoc odvrátí, zlé slovo obrátí v dobré!
Liduška znova zaklepala: Babičko, je ti dobře? Přišla jsem tě navštívit!
Babča mlčela, z chalupy se začal ozývat podivný křik a štěkot, skřeky zvířat. Z komína se valil hustý černý dým, z oken vylétali havrani, stavení černalo, jako by hořelo.
Lidé se seběhli, nikdo ještě neviděl, aby se chalupa sama chvěla a kymácela! Liduška naposledy zaťukala: Babičko, nesu ti trochu domácího medu, jablíček, bylinek.
Naklonila se přes plot a postavila tam košíček. V tu chvíli vykoukl sluneční paprsek, jak se dotkl země, všechen kouř se rozplynul. Na místě babčiny chalupy zbyla hromádka uhlíků. Vše zmizelo, jako by nikdy nebylo.
To její zlost ji spálila! pochopili lidé. Chtěla kouzlem Lidušku zničit, místo toho ji její čisté srdce ochránilo!
Od toho dne byla Liduška krásnější než kdy jindy. Brzy se pro ni objevil ženich z jejich vesnice. Vedli krásný život, nikdy mezi nimi nebyl svár. Alžběta a Veronika byly šťastné za sestru.
Na místě chalupy, kde Liduška položila košíček, brzy vyrašily obrovské, voňavé maliny. Lidé z celé vsi tam chodili trhat a už se toho místa nebáli. Říká se, že malin bylo tolik, že podle nich dostala ves jméno Malinová.
