Vzpomínám si na jednu starou příhodu, která se odehrála v zapadlé části Prahy, kdysi dávno. Tehdy slavila moje blízká přítelkyně Ludmila narozeniny. Když se s manželem, Vojtěchem, večer vraceli do svého domu, všimli si u naší ulice opuštěného kočárku. Uvnitř byla malá holčička, novorozeně s nádechem zimy na tvářích. Ani jsme nedýchali, když jsme zjistili, jak dlouho už Ludmila toužila po dítěti a osud jí jako by právě toho večera poslal dcerušku ke dveřím.
Bylo chladno, tak jsme holčičku rychle vzali do auta a zavolali policii. Když dorazila hlídka, našli jsme u děťátka lístek s jejími údaji jmenovala se Doubravka a na papírku byla uvedená i její narozeninová data.
Nevím, jak přesně to popsat, ale během těch několika hodin, co jsme se o Doubravku starali, jsme si ji neskutečně zamilovali. Policie ji pak odvezla do Kojeneckého ústavu, a to rozhodnutí bolelo. Ludmila s Vojtěchem však udělali pevné rozhodnutí požádat o její adopci. Trvalo jim měsíc, než vyřídili všechny papíry, chodili na úřady a konečně získali povolení. V ten den, kdy ji měli odvézt domů, ale před domem zastavila auta neznámých lidí, kteří tvrdili, že jsou příbuzní malé Doubravky a chtějí si ji odvézt k sobě.
Ukázalo se, že mladá dívka z ciziny byla kdysi těhotná s českým chlapcem a kvůli překážkám mezi jejich rodinami skrývala své těhotenství, než nakonec dítě zanechala u našeho domu. Když dívka vážně onemocněla, její otec zjistil pravdu. Rodina se rozhodla pro mladou Doubravku přijet, a testy potvrdily jejich příbuznost. Holčička se tak vrátila k biologické rodině.
Naše srdce byla tehdy zlomená. Zanechala v nás hlubokou stopu. Osud však odměnil Ludmilu jinak po dlouhém čase se jí konečně podařilo otěhotnět. Během těhotenství musela strávit celých osm měsíců v nemocnici. Nakonec se jim narodila krásná dcera, kterou pojmenovali Zdeňka, a byli jsme všichni nekonečně šťastní. I po letech ale máme v srdcích zvláštní místo pro Doubravku, kterou jsme poznali, milovali a nikdy na ni nezapomeneme.
