Už osm let se starám o vnoučata zadarmo a včera mi řekli, že radši mají tu druhou babičku, protože na ně nekřičí a nosí jim tablety.
Jsem babička, co vaří vývar.
Babička, která vodí děti do školy, utírá nudle, vaří, pere, žehlí, nosí batohy, zhasíná světla za nimi a uspává je, když se rodiče zpozdí.
Ta druhá je babička elegantní.
Přijíždí jednou za čas s kyticí, s parfémem, s blyštivými dárky, s velkými překvapeními.
Neví, co znamená hlídat nemocné dítě celou noc.
Ale ví, jak koupit nejnovější tablet.
Včera mi vnoučata řekla, že by chtěla, abych byla jako ona.
A poprvé v životě vím, jaké to je být neviditelný pro vlastní péči a snahu.
Jmenuji se Marie a je mi 62 let.
Mám dceru Anetu
a dvě vnoučata Martina (8) a Šárku (6).
Aneta pracuje, její muž Tomáš taky.
A protože prý nejsou peníze na hlídání a nevěří dětským skupinám, automaticky brali, že já důchodkyně jsem povinná zasvětit zbytek života péči o jejich děti.
Dělala jsem to. Dobrovolně.
S láskou.
S oddaností.
Vstávám v 5:30.
V 6:30 už jsem u nich doma.
Připravuji snídani.
Slíkám vrstvy ponožek, hledám ztracená trička, oblékám, zavazuji tkaničky, nesu batohy, doprovázím je do školy.
Potom úklid, vaření, praní.
Odpoledne vyzvedávám je zpět.
Úkoly, svačina, vývar pravidla v domácnosti.
Jsem babička, co stanoví pravidla.
Babička hranic.
Říkám:
Nejez sladké před večeří.
Umyj si ruce.
Dost bylo tabletu.
Nejdřív si udělej úkoly.
Jinými slovy nudná babička.
A naproti tomu je Ludmila Tomášova matka.
Ludmila nepracuje už léta.
Peníze má.
Dáma s manikúrou, účesem, šaty na ven, s výlety do Itálie a Řecka.
Ludmila nikdy nevařila čaj ve tři ráno, protože dítě kašle.
Nehledala ztracené ponožky.
Nečistila zvratky z koberce.
Nevběhá s lžící po pokoji.
Ludmila je hostující hvězda.
Objeví se dvakrát do roka na Vánoce a narozeniny
s dárky, čokoládami a nejnovější elektronikou.
Děti ji zbožňují.
Jako každé dítě zbožňuje toho, kdo jim nedává pravidla.
Včera měl Martin narozeniny.
Vstala jsem ve 4 ráno, abych mu upekla oblíbený domácí dort.
S vajíčkem, s krémem, s ořechy přesně jako ho má rád.
Koupila jsem mu hezkou knížku a teplou mikinu na víc mi z důchodu nezbylo.
Kolem čtvrté odpoledne přišla Ludmila.
Účes, parfém, třpytivá kabelka.
Vstoupila jako televizní moderátorka.
Moje zlatíčka! volala.
Martin a Šárka ji vítali jako rockovou hvězdu.
Prošly kolem mě, jako bych byla pokojová kytka.
Ludmila vytáhla dvě velké bílé krabice.
Dva nové tablety.
Abyste se nenudili, řekla. A dneska vám nikdo nesmí říct, jak dlouho můžete hrát!
Děti skákaly radostí.
Aneta a Tomáš zářili:
Díky, mami! Jsi úžasná!
Stojím v kuchyni a krájím dort.
Ten, pro který jsem vstávala ještě za tmy.
Ten, který nikdo nevnímá.
Jdu k Martinovi.
Martine, zlatíčko, tady máš ode mě dárek. A dort
Nevěnuje mi ani pohled.
Teď ne, babi. Nastavuju si avatara.
Ale, Marti
No jo, babi! Pořád jen dort. Ta druhá babička dává opravdové dárky! Ty furt knížky a oblečení. Nuda.
Taková bolest
Nikomu bych ji nepřála.
Podívám se na Anetu.
Čekám, že aspoň řekne: Tak nemluv s babičkou!
A ona?
Usmála se.
Mami, klid. Děti mají rády nové věci. Ludmila je babička zábavná. Ty jsi babička denního režimu.
Babička denního režimu.
Tohle je prý starost.
Šárka mě dorazila:
Kéž by babi Lída bydlela s náma. Ona nenařizuje. Ty jsi pořád unavená.
Podívám se na ruce zničené od jaru, pračky a hadru.
Podívám se na Ludmilu svěží, s dvěma tablety, bohyně na jeden den.
Podívám se na dceru uvolněná se skleničkou vína, protože jsem tam já, která vše obstará.
Sundala jsem si zástěru.
Pečlivě ji složila a položila na linku.
Šla jsem do obýváku.
Anetko, jdu domů.
Jak to!? A dort? A úklid? Kdo to dodělá!?
Zábavná babička snad pomůže?
Ludmila se falešně usmála:
Maruško, já mám bolavá záda ischias
Neboj, nebudu tě prosit, abys ušpinila kostým.
Dívám se na Anetu:
Děti mají pravdu. Jsem nudná. Přísná babička. Ta, co určuje hranice a vaří vývar.
A myslím, že teď potřebujete trochu více svobody.
Proto zítra už nepřijdu.
Mami, no to snad ne! Kdo je zítra odvede do školy!?
Nevím. Třeba Ludmila. Anebo prodejte jeden tablet a zaplaťte si chůvu.
Potřebujeme tě!
Ne. Potřebujete SLUŽKU. A tou nejsem.
Podívala jsem se na Martina.
Babi, už nepřijdeš?
Ne, miláčku. Zítra to bude veselé.
Nebude nikdo, kdo by vám říkal, abyste jedli zeleninu, učili se, šli spát včas.
Bude volnost.
A odešla jsem.
Telefon vyzvání neustále.
Aneta pláče.
Tomáš říká, že zbytečně dělám drama.
Ale já se nevrátím.
Zítra vstanu v devět.
Uvařím si kávu pro sebe.
Dojím ten svůj dort.
A zapnu si seriál.
Poprvé za dlouhá léta budu hlavní hrdinkou svého života.
A vy myslíte, že jsou babičky povinny hlídat vnoučata,
nebo toho jejich děti jen využívají, aby ušetřily?
