Hledám ženu jménem Ludmila.
Pod nízkou klenbou právě vstupuje do pražského dvora ve tvaru studny, kde zbyl na zemi roztátý sníh. Už je to čtvrtý dvůr. Dětské hřiště, houpačky, kluci na mokrém plácku honí puk s roztříštěnou vodou nikdo jim nebrání, nikoho to nevzrušuje.
Stojí chvíli pod klenbou, rozhlíží se po dvoře. Tak moc by si přál, aby se paměť zachytila o nějaký detail, vytáhla ze tmy něco z minulosti. Ale tady je všechno jiné než tam, v jeho nitru. Roky už prošly… Tehdy tu nebylo nic než natažené prádelní šňůry, kůlny, keře floxů a pár laviček.
Teď…
Všechno se mohlo změnit za tolik let. Spíš se to změnit muselo.
Na staršího, důstojného pána v čapce s kožešinovým lemem nikdo nereaguje. V těchto čtyřech prastarých činžácích v centru Prahy pronajímá byty leckdo. Praha…
Musí do domu hned vpravo od klenby. To se nemohlo změnit. Pamatoval si, že byt byl ve druhém patře ve třípatrovém domě, v hloubce chodby, druhý zprava v rohu. Na futrech vedle zvonku různé barevné cedulky s příjmeními obyvatel bývalé velké spolubydlící bytu.
Vzpomíná si na každou maličkost uvnitř každičký záhyb na záclonách, křivý zámek na okně, zelenou konvici na čaj, vrzající podlahy a dokonce i na švába, kterého tady dva dny chytali. Nic neuniklo jeho paměti.
Ale číslo bytu, ani domu, si neuchoval. Vzpomínal si jen na ulici. Dvory ve tvaru studny se tu táhly jeden za druhým, těžko to poznat. Ani si nebyl jistý, zda je v dobrém vchodu snad druhý od oblouku… Tyhle domy byly stavěné jedním architektem, všechny si byly tak podobné.
Chodil tedy dvorem za dvorem…
Pravý dům, druhá schodišťová chodba ne, tady se říká pavlač, druhé patro, dveře v hloubce 43? Nebo…
Pokud byl dole zvonek, mačkal 43.
Dobrý den, hledám Ludmilu. Můžete mi, prosím, říct…
Někdy jej nenechali domluvit, někdy odpověděli, že tu žádná Ludmila nežije, někdy dokonce žádný takový tady není. Volal dál.
Je to pro mě moc důležité. Prosím vás, v osmdesátém roce nemohla u vás bydlet paní jménem Ludmila? Strašně bych to potřeboval vědět.
Po třetím dvoře už musel zapisovat výsledky do zápisníčku:
16 nikdo, 24 určitě ne, 32a nevědí, koupili teprve nedávno…
Dvorů je nespočet, bude se muset vracet tam, kde nikdo neotevřel, kde otázky zůstaly bez odpovědi.
Vystupuje dlouhými schody do prastarého, ponurého vchodu. Okna špinavá, voní to tu po kočkách stejný pach, jaký zůstal v paměti.
Dobrý den! uklání se decentně.
Proti němu jde postarší paní v šedém kabátě, v ruce taška na kolečkách.
Komu jdete? zajímá se vcelku přátelsky.
Druhé patro, hledám paní Ludmilu, bude jí asi přes šedesát. Nevíte, jestli tu někdo takový žije?
V kterém bytě?
Rohový vpravo. Ale bylo to dávno, když tu bývaly ještě společné byty. Už si nepamatuju přesně dům…
Rohový? Ne, tam jsou Němečkovi, manželé, mají dvě děti. Žádná Ludmila… A já tu žiju od mala.
Děkuji, pokývl smutně a začal scházet.
Paní jde chvíli za ním.
A jaké měla příjmení?
Kdybych to věděl, hledám ji přes evidenci. Ne, nepamatuji, nevím.
A kdo to vám, jestli smím?
Váhá, couvá, neví, co říci…
Ona? …
Kdo byla ona? Ludmila… Lída…
Láska nemá přesné definice. Je, nebo není. Všechno ostatní jsou obrazy, pomíjivé pocity a možné důsledky.
Jan Holeček celý život věřil, že láska je křehká. Vydrží-li odloučení, odejde, zmizí, rozplyne se. Ale epizody šťastných okamžiků v jeho paměti mu pomáhaly žít, a zároveň tak bolela.
Byl vinen a s tím žil v srdci čtyřicet let.
Právě ty vzpomínky jeho srdce podpíraly… Bylo to srdce, které vypovědělo službu: po smrti manželky, se kterou prožil téměř celý život vztah už v posledních letech nebyl dobrý, ale stejně jej zasáhla bolest infarkt.
Za života ženy si nevysvětlovali věci, nehádali se. Jen začali žít každý ve svém světě, pořád pod jednou střechou. Komunikace pouze provozní.
Ona tvrdila, že dům je její, on byl spíš jaksi navíc. Říkala svým známým:
Kam bych ho dala? Tak ať tu žije…
V domě bylo přezlacených rámů, křišťálu, honosného nábytku, pestrých cetek a koberců. Uprostřed salonu stál bílý klavír, na něm váza s umělými květinami.
Ten klavír byla přetvářka ne proto, že by byl falešný, naopak byl pravý český Petrof. Ale nikdo na něj nikdy nehrál, váza z něj neslezla, nebyl otevřený.
Jakmile ho koupili, manželka dvakrát pozvala hudebníky, ale instrument se neuchytil. Společnost měla radši rádio.
Klavír byl pro Jana jen stolek na vázu. A ten stál jako třípokojový byt v Praze.
Manželka se jednou pokoušela o lekce klavíru, najala učitelku. Dlouho ji to nebavilo, netrpělivost ji odradila, stejně jako vše kromě masáží či manikúry.
Na konec nedotáhla ani své jediné těhotenství. Ale Jan měl pocit, že za to mohla spíš její sebeláska.
Často na to v poslední době myslel. Věděl o ženě, která by klavíru dokázala vdýchnout život.
Přesto mu bývalo po ženě smutno. V poslední době se vztahy zlepšily oba byli nemocní, chodili na procházky po dvoře nebo do parku, na krmit labutě k Vltavě. Jan se najednou dal na rybaření. Nebylo už co dokazovat.
Proč jsme sem nezašli dřív, Lido? Vždyť je tu hezky…
Byli jsme hlupáci, kývla.
Ale dřív oba pořád někam spěchali. On pilně stoupal po úřednickém žebříčku, postupně až na ministerstvo v Praze. Otec Lídiny ženy ho pořád hnala dál. Jakmile si Jan zvykl, čekalo další povýšení.
A zaslouženě Jan byl pracovitý, chytrý, manažersky schopný, uměl riskovat i rozhodovat. Takového zetě, jakého by si náměstek ministra výstavby Karel Dvořák mohl přát.
Ale zpočátku mu skoro utekla. Manželka se prořekla o některých krocích až po letech, po smrti otce tehdy, když se maminka s dcerou pohádaly a matka ji s hněvem poučila, jak to doopravdy bylo. Sama nevěděla, o co tehdy šlo
…A kdo to byla pro Vás? pořád se dotazuje upovídaná paní na schodech.
Jan se otáčí, neví, co odpovědět…
Ona? … Asi jediná, která mi zbyla…
Paní už se nedotazuje dál. Mrazení v muži chápala. Bylo jasné, že hledá někoho velmi vzácného.
Jan se vydává do dalšího dvora. Má promočené boty. Volá, klepe, často narazí na nepochopení či hrubost, někdy dochází na dlouhé rozhovory. Pak opět dvorem dál…
Večer se vleče zpět do hotelu úplně vyčerpaný. Svalí se do postele v kabátě, zavře oči. Bolest v nohou a v zádech, těžko dýchá, hlava třeští. Ale ráno znovu vyráží do ulic za hledáním.
***
Tehdejší podzim byl v Praze deštivý. Zlaté lístí na dlažbě a proudy dešťových kapek. Ulice žily trhy, stálo tu nepřeberné množství stánků a prodej na ruku.
Přijel s budoucím tchánem z Brna na pracovní konferenci o stavebnictví, nová doba demokratizace společnosti a ekonomiky…
Důležité pro Karla Dvořáka, čekajícího povýšení do hlavního města. Mladý Jan Holeček, tenkrát z KSM, sám nečekal od cesty nic. Z pravé ruky Dvořáka v Brně se ocitl mezi pražskými politiky skoro omylem. Neplánoval, prostě pracoval.
Na okraji Prahy rostla nová fabrika, Jan měl stavbu na starost. Ale byl mladý a ještě neznal váhu odpovědnosti. Život se mu zdál prorazitelný.
A teď, v Praze, si užívá krásu města. Dobrý pocit. Dvořák ho posílá za pochůzkami. Na stanici metra Můstek zaslechne najednou krásnou melodii, co mu rozechvěje duši. Místo do východu zamíří za hudbou.
Mladá štíhlá dívka v modré baretu a šálce hraje na housle. Za sebou tmavou zeď, na sobě kostkovaný kabátek, kotníkové boty, nožky jako baletka. Na zemi otevřený futrál, do nějž lidé vhazují drobné koruny.
Jan stojí. Celý obraz je podivně krásný. Drásavost i smutek v hudbě, modrý šál, lišky ve vlasech, špinavá stěna, promrzlé ruce. Cítit, že tu ve vlhkém průvanu mrzne, ale je to jakoby ji zraňuje a pohání v hudbě.
Prodavači, lidé postávají, něco se honí, hádá, hází občas drobné, ale dlouho nezůstávají. Jen Jan stojí.
Končí melodii, schová housle pod paži, třese studené ruce, vytahuje rukávy.
Pak položí housle na rameno. Smčík vystřelí v oblouku, jakoby instrument tančil svůj podzimní tanec. Dívka zavírá oči, hudbu vkládá celou sebe dává. Nová melodie naplní prostor metra.
V té melodii je tolik smutku, bolestný patos! Hudba se vine po zdi, stoupá vzhůru, jakoby něco dokazovala, co nelze říct slovy.
Jan mizí v hudbě a vtom…
Asi patnáctiletý kluk se přikrčí u dívčích nohou, v momentě letí pryč i s futrálem.
Ukradl! Zloděj! Chyťte ho! zaječí trhovkyně; její křik prořízne melodii.
Dívka má zavřené oči, hraje dál.
Jan vyrazí jako první za zlodějem. Vyběhne schody, kluka z očí nepustí, křikne kolemjdoucím:
Chyťte zloděje!
Mohutný muž zatarasí cestu, kluk do něj vrazí, futrál upustí, prchá na silnici, auta brzdí, kluk je překračuje.
Jan nehoní. Poděkuje muži, sbírá roztroušené koruny, na futrálu utržené víko. Po schodech stoupá zmatená houslistka.
Tady. Zahodil ho, futrál je zlomený…, nabízí mince, dál sbírá drobné.
Už netřeba hledat, hluboký hlas je v kontrastu s křehkostí, Futrál beztak už byl zlomený… Děkuji…
Je moc vážná, zřejmě ji víc trápí cosi jiného.
Stává se vám to často? ptá se Jan, chce navázat kontakt.
Dívka nemá chuť o něčem mluvit.
Občas, řekne chladně a odchází směrem k Národní třídě.
Janovi je jasné, že by měl jít jinam, ale nohy ho nesou za ní. Dívka zpomaluje, zastaví na mostě. Dlouho hledí do vody, vítr zvedá šálu.
Pak vytáhne housle ve futrálu, nachýlí se přes zábradlí. Klíčové setiny sekundy má Jan jasno chystá se housle hodit do vody. Rozběhne se.
Slečno, ne! Nedělejte to, prosím!
Otočí se, překvapená. Teď drží futrál nad vodou oba.
To jste vy? Proč?
Nemohl jsem vám to dovolit…
Zradila jsem ji… postrčí futrál, Jan jej ale pevně drží, housle v bezpečí.
Vidíte, housle chtějí žít, vnímat hudbu dál. Tak proč jim to berete?
Nesměla jsem v metru hrát. Slíbila jsem…
Komu?
Mámě…
Škoda, že je vaše máma tak přísná. Já slyšel poprvé v životě opravdu krásné housle. Kdybyste dneska nehrála…
Dívka už beze slova odchází, Jan za ní, snaží se žertovat.
Přísná maminka, co? A to se musí domů?
Zemřela před dvěma měsíci.
Omlouvám se, promiňte. Tak to to chápu… Je mi to moc líto…
Jdou chvíli mlčky. Vítr zametá žluté listí. Prvá ona promluví:
Celý život jsem hrála jen pro ni. Měla jsem proč… Teď nemám důvod žít, natož hrát.
Ale vždyť jste šla hrát, duše chtěla…
Ne duše, žaludek. Došly mi peníze, nemám co jíst…
Ale to jde napravit! vítězoslavně vytahuje balík korun, Je to málo, ale v hotelu mám ještě…
Zastaví se, dívá se vážně do očí.
Myslíte, že si vezmu peníze od cizího? Opravdu odejděte…
Zrychlí krok.
Promiňte! Jsem opravdu blbec… Ale budu na vás čekat zítra v metru! Přijďte! Budu vás chránit před zloději!
Následující den je složitý. Do metra se dostane až odpoledne, houslistka nikde. Ani ráno, řeknou prodavači.
Jak ji tehdy čekal! Tři hodiny krouží, stoupá do metra a zase zpět. Ale vyplatilo se.
Dívka přijde. Neohlíží, rozbalí housle a hraje. Starší prodavačka mu podá židličku, každý vidí, na koho čekal. Dvě hodiny poslouchá její hru. Když končí, přinese velkou bankovku.
To snad nemyslíte vážně! vyjekne, Tohle si nemůžu vzít!
Můžete tolik, kolik zaplatím.
Dívka mu cpe peníze zpět.
Jste opravdu blbec! Tady to není bezpečné. Honem pryč, rychle housle zabalí.
Dva svalnatí muži už přicházejí.
Kolik dlužíš dneska, holka? syčí jeden.
Ať za tebe zaplatí frajer!
Rvačka. Jan se brání, přišli další… Dívka mezitím pronikne do obchodu, za chvíli jsou tu policisté. Prásk! Už mizí rváči.
Dívka sedí u zmláceného Jana.
Potřebujete doktora?
Ne, to zvládnu sám…
Tak jedem ke mně! Pojďte!
V tmavé chodbě voní cibule, prach, staré boty. Malé, skromné dvě místnosti, vedle klavír s krajkovou dečkou, figurky slonů, portrét mladé ženy matka. Knihy, knihy…
Ona mu čistí rány, vaří čaj, má jen suchary. Šije mu roztržené kalhoty, povídají si.
On o práci, stavbě v Brně, životě. Ona o studiu, jak musela opustit konzervatoř.
Teď pomáhám tetě na trhu s oblečením. Jiná možnost není…
Ale vy jste úžasná houslistka!
Ale teď se doba změnila. Hudebníci nejsou potřeba.
Zabalí mu kalhoty, veselé oči.
Nakupuje jí cukr, jídlo, ona brblá, nakonec přijme.
Z šťastného okna mává, druhé patro, řadí pod oknem jeřáb paměť detailně zachytává.
Karel Dvořák, uvidí pomocníka s monoklem, šílí…
Kde jsi byl? V nemocnici? Jinak nesmíš nikam! Ani krok!
Ale nakonec najde chvíli najde tehdy dům i dvůr.
Přijde s dortem, ona protestuje, oba se smějí, běhají deštěm po Praze, vtipkuje, ptá se kolemjdoucích na mladou virtuosku, ona recituje básně, pijí teplou kávu z kelímku.
Pak ji políbí. Zve ji do Brna. Za ženu. Zvážní a recituje:
To je píseň posledního setkání… V ložnici planuly jen svíce, lhostejně žloutly…
Lido, proč? Poslední? Myslím to vážně! Vezmeš si mě?
Pojďme raději ke mně…
Večer volá Karel do hotelu vymýšlí si nemoc.
Ona v jeho tričku hraje na klavír, pak s celou komunitou nahání švába a jde noc…
Z okna sledují déšť, ona recituje:
…Příroda podléhá zkáze, přílivy mění se v příboj, a zvuky umlkají z důvodu rozluky… se mnou a tebou.
Pojedeš se mnou, slyšíš! Už nikdy rozluka! Dnes prohlašuji, že jsem zamilován a zpět bez nevěsty nejedu!
Ale ráno…
Telefon. Soused křičí, že hledají Jana.
Karel není zlý, ale smutný.
Proti tobě se chystá obvinění, Jane!
Lída se dívá zvláštně.
Vrať se, vyřeším to a přijedu… Je to chyba…
Ano, Jane, věřím ti. Do shledaní…
Ale Janovi už úřady dýchají na záda. Vyšetřovatel, otázky, podezření drobná pochybení jdou nafouknout.
To vše využije tchán. Ráno mu dává lístek do Brna:
Jeď, rychle! Tady to nějak vyřešíme, jak jsme řekli…
Na nádraží zní houslový koncert. Jan se schová za rohem, bije pěstí do zdi a poprvé v životě ho přemůže pláč.
***
Dnes Jan ví, že stařenky z laviček jsou na hledání nejlepší pomocnice.
Ludmila? dvě se na sebe podívají, Snad ta, co zemřela na jaře? Pamatuješ, přijel syn s velkým autem…
Janovi se rozklepou ruce, chytá se za hruď. Právě tohle nejvíc děsil že Ludmila to nevydržela, zemřela… Znamenalo by to konec i jeho.
Ne, neříkej takové věci! napomene druhá, Vždyť řekl pravá pavlač. To zas byla Anastázie, ta už tu není! A bydlela v tom dalším domě…
Jan zkouší další domy, postupuje čím dál marněji. Jeřáby nikde to už z přemíry únavy. Už míří zpět do hotelu a najednou z dálky vidí někoho… stejný šál, chůze…
Lído, chtěl by zvolat, ale hlas sotva.
Dívka se neohlíží, doběhne ji, dotkne se ramene:
Lído!
Mladá žena se otočí. Podobná… Ale jen podobná.
Promiňte, spletl jsem si vás.
Nic se neděje, to se stane… Já bych stejně byla Lída, i hlas podobný
Konečně mu dojde nehledá mladou ženu, ale šedesátnici. Jemu je pětašedesát, Lída byla mladší. Zmatení…
Znovu do hotelu, vyčerpaný.
Příští den plánuje poslední pokus. Neví, jestli najde sílu.
Leží v hotelu až do oběda. Ani káva nepomůže, srdce bolí, je unavený. Jídlo nedokáže jíst. Nakonec si zavolá taxi.
Před jedním z dvorů stojí dlouho. Jaro ve vzduchu, nebe jasné. Už to tu dvakrát prochodil. Kudy začít? Všímne si na druhé straně obchodu s hudebními nástroji. Ve výloze se lesknou housle.
Přechází. Uvnitř prodavačka:
Přejete si, pane?
Tu housli… ukážete mi?
Ona podá nástroj.
Nepotřebujete zkusit?
Ne, neumím, ale znal jsem virtuosku, Ludmilu. Bydlela zde…
Ludmila? Ne Pospíšilová náhodou?
Nepamatuji si příjmení. Vy ji znáte?
Ano.
Hledám ji tři dny…
Adresu nevím. Ale určitě bydlí v těchto domech. Manžela má, má osmiletého syna.
Syn? Kolik jí zhruba je?
To nevím. Třicet něco.
Smím si sednout? padne do křesla, rozepne kabát.
Je vám špatně? Vody?
Ne, děkuji… Zase jsem nenašel…
Vyjde ven, rozhlédne se, všimne si několika starých topolů. Nové vrůstají, ale pamatoval si je. Zkusí ještě jeden dvůr.
Tam narazí na starší pár na lavičce.
Dobrý den, hledám paní kolem šedesáti, Ludmilu. Byla kdysi houslistka…
Manželé se na sebe zadívají.
Tohle je Marie dcera Liduška…
Vy jste je znali? nedýchá Jan.
Ano, žili tu, první pavlač, druhé patro, pravý roh. Jen ta jeřabina už dávno padla. Dlouho měli těžký život, Marie dceru vedla, Lída se houslí nikdy nevzdala. Marie zemřela mladá, Lída tu zůstala sama, navíc těhotná. Dlouho tu měla podnájemníky, učila housle děti. Ale teď je slavná, má se dobře.
Kde je teď, nevíte?
Ale její dcera bydlí stále tady! Tam, první pavlač, druhé patro, tuším roh napravo.
Pospíšilová?
Ano! Je slavná, každý ji zná.
Jan cítí nohy jak z vaty. Jde, spočítá byty, zvoní…
Prosím? mužský hlas.
Poprvé ztrácí řeč.
Eee… já… hledám Pospíšilovy…
Co potřebujete?
Potřebuji adresu Lidušky…
Dveře bručí, jsou otevřené. Pomalu šplhá do druhého patra, naproti už schází mladý muž.
Je vám zle?
Asi… adresu vaší maminky…
Muž mu pomůže do bytu.
Jen seďte, nerozbalujte se, lehněte si…
Jan navlékne pantofle, usedá vyčerpaný a ani se nerozhlídne.
A vchází ONA. Žena, o níž si včera myslel… podobná tvář, domácí šaty. Jak Lída před lety.
Srdce bije, už mu měří tlak, dávají přístroj na zápěstí.
Máte vysoký tlak a arytmii. S čím se léčí(te)? konstatuje zeť.
Měl jsem infarkt.
Zavolám rychlou. Musíte do nemocnice, pojedete?
Ne, chci si jen odpočinout. Pak to bude dobré…
Bojím se, že ne, přísný pohled, připravím injekci.
Manželé se radí, vynervovaní hostem. Vejde osmiletý chlapec.
Jak se jmenuješ, šampione?
Jenda…
Jan se usměje. Opravdu je otec Jenda?
A druhé jméno?
Michalovič.
Zeť Michal, žena Alexandrová… Jasné vše. Injekce, čaj na tlak.
Promiňte, že s vámi dělám starosti, potřebuji adresu vaší maminky. Je v pořádku?
Uvařím vám čaj. Mamka je v pořádku. Vy jste ji znal?
Ano. Bylo to dávno. Byl jsem tu, ale spíš vpravo, obýval někdo jiný.
Teď jsme měli možnost byt spojit, koupili jsme celou komunálku. Ze zahraničí jsem si našetřila, Míša vydělal dost a mamce jsme pořídili vlastní byt.
Musím ji vidět. S dovolením kterého roku jste se narodila?
Usedne, zvedne hlavu, podívá do očí.
Osmdesátý první, červenec. Vy jste Jan? Jste můj táta?
Znovu si chytá hruď, ale srdce drží. Tolik otřesů najednou…
Netušil jsem o vás, Janičko… Ale měl jsem…
Jdou do kuchyně. Byt je jiný, než si pamatoval.
Máte šváby?
Šváby? Ne! Hrozně se jich bojím… Ale mamka s nimi statečně bojovala…
Pijí čaj. Jan otírá slzy a předstírá, že smrkání je z horkého čaje.
Povídej o mamince… Bylo to těžké?
Mamka říká, že mé narození ji zachránilo. Já byla maličká, bojovala o mě. Dlouho tu s námi bydlely studentky, mamka učila ve třech školách, s penězi to bylo krušné, ale zvládly jsme to.
Mám takový dluh…
A vy? Co se tehdy vlastně stalo? Proč jste odešel? Ona říkala osud, okolnosti. Ale vím, že vás čekala. Chodila v noci, předvídala druhé setkání. Pojďme jí zavolat! Je teď pořád sama, čeká vás!
Ještě ne! Prosím, chci přijít osobně…
Vejde Michal, nabízí rozptýlení partií dámy se synem.
Jan sjezdí pohledem na dceru, vnuka dvě Jany.
Tak jsem žil, Janičko… A mám takovou rodinu!
Cestou autem do novostavby na kraji města si vyžádá, aby šel sám.
Páté patro, 118. Zazvoňte, mám klíč od domofonu. Prosím, nevylekejte tchýni…
Jan vystoupá, kroky těžkopádné. Zvoní…
Dveře se otevírají, bez dotazu to je ona.
Vlasy pokojné, tvář už klidná, zženštělá… ale pořád ji poznává. Jen dva dny tenkrát, ale dva životy.
Stojí proti sobě. Čeká, co řekne on, díl ticha…
Lído, já… Promiň mi, sílí se mu v kolenou, sedá na zem ke dveřím.
I ona pokleká.
Honzo, co je ti? Vstávej… Je ti zle?
Objímají se, pletou slova, v proudu řeči a slz.
Našel jsem tě! Proč jsem tak dlouho…
Ani jsem netušil o dceři… Rozumíš, Lído?
Já tě neviním… Věděla jsem, že se jednou vrátíš…
Ale měl jsem přijít dřív…
Pamatuješ, co jsem tehdy říkala…
Učil jsem se nazpaměť: Příroda… podléhá zkáze, přílivy v příboj, a zvuky umlkají kvůli odloučení… mě s tebou… Ale nešlo jen o slova… Zavolám zeťovi, jsi přiotrávený, on je lékař, vstává.
On je dole, přivezl mě…
Krátce na to už auto sviští ulicí. Sedí vzadu, ruku v ruce. Zeť dává inhalátor, ulevuje se.
Nechci do nemocnice, Lído… Právě jsem tě našel.
Já budu s tebou, teď už navždycky, Honzo, hladí ho po ruce, pevně ji sevře.
Možná z lítosti za prošlé roky, nebo tím víc, když musí zase být na chvíli odloučeni, Jan pláče mohl být šťastný před lety.
Neplač, Honzo… Teď už to bude dobré… Uzdravíš se, budeme spolu.
Už teď spolu…
Chce jej uklidnit, recituje slova:
… Tajně kouzlím nad budoucností, pokud je večer docela modrý, a tuším druhé setkání, nevyhnutelné setkání s tebou.
Prahou se nese auto, které veze naději a štěstí člověka, který vždy snil o tom, žít milovat s tou, kterou miloval celý život.
Nechal si štěstí a nezmeškal jej.
***Jan tiskne Lídinu ruku, cítí její teplo a klid. V dechu a jejím pohledu je mír, jaký nikdy nepoznal; trochu se bojí, aby jej neztratil. Ale srdce, i když rozbolavělé, najednou bije v pravidelném rytmu, jako by znova našlo správnou melodii.
Projíždějí kolem známých míst, která kdysi byly svědky jejich mládí. Ticho, jen těžký čas mezi slovy, v nichž už není výčitka, jen smíření a vděk. Loučí se s tím, co bylo nenaplněné v těch okamžicích se posouvají dál, tam, kde už nevládne minulost, ale nový, společný čas.
Konečně vystoupí před domem. Jdou pomalu, ruku v ruce, každý krok teď znamená víc než tisíce kroků ztracených let. Vstoupí do světlého bytu plného knih a květin. Jan se zastaví u klavíru tentokrát pravý, s otevřeným víkem. Lída se usměje, otevře partituru, usedne.
Dlouho na ni hledí, než konečně položí prsty na klávesy. Rozlehne se jemná hudba, první tóny, které se tichounce nesou bytem a v nich je vše: smutek, naděje, radost i nové začátky. Jan sedí vedle ní, mlčí, ale konečně žije tím životem, který kdysi nechal utéct mezi prsty.
Malý Jenda se přidá, usedne na zem mezi ně, v úžasu poslouchá. Dcerka přinese čaj a v tichu toho nového domova, kde už vědomě nikdo nic neztrácí, zvenčí klíče cinknou o háček a rodina je najednou pohromadě.
Janova duše spočine; možná zbývá málo dnů, ale všechny už naplní tím, co hledal celý život. Někde v dálce Prahou zní housle. Město, které bylo dlouho kulisou jeho bloudění, je teď svědkem návratu. V pokoji se vznáší vůně podzimu, tóny hudby a konečně klidné, šťastné ticho.
Zůstávají spolu. A Jan už ví, že domov našel ve chvíli, kdy vyslovil jediné jméno.
Ludmila.
