Nutně hledám manžela
Maminko, ty se musíš co nejdřív znovu vdát! Opravdu hrozně moc rychle!
Alena málem upustila šálek s kávou trochu se jí dokonce vylilo na ubrus. Postavila šálek na stůl, odkašlala si a zadívala se vážně na dceru.
Vysvětli mi to, prosím, snažila se mluvit klidně. Proč ta naléhavost?
Malá dívka přešlápla na místě, sklopila oči a začala si prohlížet vzor na koberci. Lucie se cítila rozpačitě, ale byla přesvědčená, že se rozhodla správně.
Víš Dneska jsem řekla tátovi, že máš nového přítele, těžce si povzdechla. Začal mě hned vyslýchat! Pořád se ptá, jestli už někoho máš! Vždycky jsem odpovídala, že ne, a pak mi začal dlouze vykládat, jakou strašnou chybu jsi udělala, že jsi ho opustila. Že prý vůbec nevíš, co je v životě důležité, když jsi dokázala ztratit tak skvělého muže jako je on!
Zvedla oči a v pohledu se mísila závist, rozmrzelost a rozhořčení vůči otci.
A navíc furt opakuje, že jednou pochopíš, jak jsi byla naivní, a vrátíš se. Prý stejně lepšího nikdy nenajdeš. Tak jsem to nevydržela a řekla jsem, že už někoho máš.
Alena si projela rukou vlasy. Ihned si v paměti vybavila dobře známé tóny bývalého muže to domýšlivé sebevědomí a způsob, jak každý rozhovor obrátit v přednášku o vlastní pravdě.
Umím si představit, jakými barvitými výrazy to všechno doplnil, poznamenala s lehkou ironií. Ještě se nesmířil s tím, že jsem ho opustila, takového dokonalého. Někdy mám pocit, že Petr trvá na tvých návštěvách o víkendu hlavně proto, že chce mluvit o sobě. Opravdový zájem o tebe nevidím spíš chce nové drby. Hladí si tím svoje ego.
Lucie si unaveně sedla na pohovku a stočila pod sebe nohy. Opřela se o polštář a roztěkaně přejížděla rukou po potahu, jako by se snažila zformulovat myšlenky.
Přesně tak to cítím, zamumlala tiše, dívajíc se stranou. Hodinu a půl poslouchám, jak je skvělý. A zbytek času mám volno ani se nezeptá, co je nového u mě. Jak se mám, jak mi jde škola, jestli něco nepotřebuju
Říkala to monotónně, jako by popisovala běžný denní režim: vstávání, snídaně, škola, úkoly. Pro Lucii to už dávno byla rutina, která ji ani nerozčilovala.
Zaklonila se a zadívala na strop, při čemž v mysli přehrávala nedávný hovor s tátou. Jako obvykle začal líčením svých pracovních úspěchů tentokrát detailně popisoval, jak vyjednával se zahraničními partnery. Pak se pustil do plánů, pracovních těžkostí, stěžoval si, jak ho lidi podceňují. Hodinu a půl mluvil, Lucie si to i změřila, aby to mohla pak říct mámě.
Když se Lucie pokusila říct, že vyhrála olympiádu z matematiky, táta sotva kývl a hned přešel k dalším příhodám ze svého života. To je hezké, ale víš, v mém věku jsem už a další lavina jeho úspěchů.
Lucie jen pokrčila rameny a odsunula vzpomínky. Už dávno si zvykla, že pro tátu je středobodem světa jen jeho osoba. Ostatní členové rodiny jako by existovali jen na okraji jeho pozornosti důležití, ale ne natolik, aby je opravdu poslouchal.
Všechny rozhovory obracel k sobě. Když si máma postěžovala na únavu, on hned začal vykládat o tom, jak těžké to má on v práci. Když Lucie zmínila trápení s kamarády, táta popisoval, jak on zažil školu samozřejmě mnohem zajímavěji. Starosti ostatních snad ani nevnímal.
Lucie si nedokázala vysvětlit, jak mohla máma patnáct let vydržet s někým takovým. Snad zůstávala hlavně kvůli ní, Lucii, aby dcerka nerostla bez táty. Dřív Lucie vážně věřila, že se táta změní, že si jich začne všímat Léta ubíhala a nic se neměnilo. Teprve po rozvodu si Lucie najednou uvědomila, že bez něj je doma mnohem klidněji! Už nikdo nestrhává pozornost jen na sebe, nikoho nezajímají nepodstatné cizí radosti.
A proč mám teda tak strašně spěchat s hledáním partnera? zazněl hlas Aleny poněkud ostřeji, než chtěla. Tak jsi řekla, no a co?
Když to táta slyšel úplně se změnil! Lucie se zamračila a objala polštář. Nejdřív zbledl, pak zrudl a začal křičet tak, že sousedka zaklepala! Mě to popravdě i trochu vyděsilo
Na chvíli se odmlčela, vzpomínajíc na tu scénu. Vysoký, neovladatelný táty hlas, křečovitě zaťaté pěsti, těkavý pohled. Chvíli to vypadalo, že exploduje.
Chtěl vědět, kdo to je, vše o něm! pokračovala Lucie a mačkala okraj polštáře. Odmítla jsem a řekla, že jsi chtěla, ať mu nic neříkám Nejspíš ti začne volat a bude dělat scény.
Alena se otočila k oknu a hleděla na dceru. Zajímavý den ji tedy čeká Úroveň Petrovi hysterie si dovedla přesně představit Děkuju, dcerko, pomyslela si ironicky.
Sedla k Lucii a objala ji. Co už teď, slova zpátky nevrátí.
Proč jsi to vůbec vymyslela? zeptala se tiše, jemně Lucii pohupujíc v náručí. Měli jsme klid. Teď zase budeme poslouchat jeho scény. Chce se mi vypnout telefon.
Lucie se vymotala z objetí, sedla si rovně a pohlédla na Alenu s opravdovou vážností.
Protože jsi úžasná! prohlásila. Jsi krásná, chytrá, máš spoustu přátel a chlapi si tě všímají! Myslíš, že to nevidím? A táta pořád o tobě před námi mluví zle! Už mě to nebaví!
Alena ji pohladila po vlasech s něhou i určitou nejistotou v očích.
Chápu, zlatíčko, rozumím, odpověděla měkce. Upřímně, myslela jsem, že nebudeš chtít, abych měla nový vztah. Po rozvodu ještě neuplynulo ani půl roku.
Bylo těžké to vyslovit. Hluboko v duši se bála, že by Lucie mohla nový vztah chápat jako zradu nebo pokus nahradit otce. Zkoumavě sledovala dceřinu tvář, pátrajíc po známce odporu.
Nesmysl! odsekla Lucie tak rázně, až se musela Alena usmát. Hlavní je, abys byla šťastná!
S rukama založenýma na prsou vypadala najednou dospěle až nezvykle rozhodně na svůj věk.
Alena ji v tichosti dál pozorovala obavy začaly pomalu ustupovat. Možná opravdu moc řeší minulost a bojí se budoucnosti?
Jsi moje statečná holka, zašeptala Alena a znovu si dceru přitáhla. Děkuju, že se o mě tolik staráš
Lucie se k mámě přitiskla, schoulená v jejím náručí. V tu chvíli obě cítily, jak jejich malá rodina sílí navzdory všem vichřicím a nejistotám
***************************
Alena seděla u pracovního stolu a marně se snažila soustředit na výkazy. Rádky písmen se slévaly dohromady a v hlavě jí bušila bolest, co ráno jen naznačovala, a teď už se nedala přehlédnout. Znovu si nahmátla spánky v naději, že to alespoň trochu povolí. Počínala si pomalu, skoro mechanicky už to udělala snad padesátkrát.
Po chvíli poprosila kolegyni, ať skočí do lékárny za rohem. Ta jí přinesla prášky, Alena je zapila vodou z karafy a znovu se pokusila probírat dokumenty. Marně. Hlava jako z olova, každý zvuk ťukání klávesnice, hučení klimatizace, šum na chodbě se v ní ozýval jako úder kladivem.
Do kanceláře v tu chvíli nakoukl vrátný. Byl zdvořilý, ale v očích měl neskrývané napětí.
Paní Aleno, máš tu návštěvu, šeptl otevřenými dveřmi. Tvůj bývalý manžel trvá na schůzce. Máme ho vyprovodit, nebo přijdeš?
Alena ztuhla. Uvnitř se vzedmula vlna unaveného vzteku. Hluboce se nadechla, snažíc se zachovat klid.
Jdu dolů, omlouvám se, postavila se od stolu.
V duchu zaklela. Tohle ještě scházelo! Už tak mizerný den a Petr se objeví bez ohlášení. Proč nezavolal? Co tu chce, zrovna v práci, kde je tolik lidí? Chce snad udělat scénu?
Šla pomalu chodbou každý prudší pohyb zhoršoval bolest hlavy. Všude byl ruch, zaměstnanci pospíchali, někdo se smál u automatu na kávu, další se u tabule přeli o projekty. Alena mezi nimi procházela, jako by měla na zádech batoh s kameny.
Sešla do vestibulu a hned uviděla Petra. Nechodil, spíš nervózně pobíhal, chvíli k recepci, pak zpět, rozhazoval rukama, debatoval s vrátnými a občas zvyšoval hlas. Ostraha se tvářila zachmuřeně byli připraveni případně zasáhnout.
Co chceš? oslovila ho bez vytáček, když přišla blíž. Její hlas zněl klidně, i když se uvnitř vařila. Copak to tu předvádíš? Chceš poznat místní policii blíž? Můžu to zařídit.
Petr se ostře otočil. Tvář mu krvácela hněvem a oči planuly zvláštním žárem. Skočil k Aleně a začal ji obviňovat gestem i slovy, jako by byla zločinec.
Ty! zasyčel. Lucie mi všechno řekla! Půl roku po rozvodu a ty už máš nového chlapa?
V hlase smrsknuté nepochopení, uraženost a žárlivost. Pořád doufal, že Lucie jen žertovala. Ale pohled na Aleniny klidné oči mu nedal najevo žádnou lež.
Alena zvedla obočí, lehce naklonila hlavu. Zůstávala uvolněná, jen v pohledu se mihl ledový lesk.
A tobě mám být věrná na věčné časy? pronesla klidně. I po rozvodu? Hodně si věříš, drahý. Zvlášť když ani v manželství ti věrnost nic neříkala.
Petr na okamžik ztratil orientaci. Jeho ruka v gesta samolibosti uvadla a v očích se objevil stín nejistoty.
Lidé kolem pobíhali: zaměstnanci, klienti, kurýři Někteří sledovali scénu zvědavě, jiní dělali, že nic nevidí. V tu chvíli byl ale svět Aleny a Petra zúžený na několik metrů prostoru plného starých křivd a výčitek.
Ty ty prostě vykoktal, ale Alena mu nedala domluvit.
Nebudeme se tu předvádět, Petře, řekla rozhodným, i když už smířlivějším hlasem. Jestli s něčím nesouhlasíš, promluvíme si v klidu. Tohle ale ne.
Scénu? Tak tu ti teprve ukážu!
Petrovi přeskakoval hlas a slova se rozléhala prostorem vstupní haly. Ruce zaťaté, oči vytřeštěné, vypadal vyloženě nebezpečně.
Nenechám Lucii bydlet s někým cizím! vyloudil nakonec. Vezmu ti ji! Už ji nikdy neuvidíš! Ty
Jeho slova byla ostrá, skoro hysterická, ale Alena jen lehce nadzvedla obočí. Vezme jí dceru? To by chtěla vidět! Každý soud by se postavil na její stranu!
Už jsi skončil? pronesla suše. To je výkon. Příště si vezmi lístek z cirkusu.
Co je tu za rozruch? ozval se najednou cizí hlas.
Petr se zarazil a prudce otočil. Ve dveřích stál muž v tmavém šedém obleku, držel se narovnaně a pohled měl klidný, trochu přísný. Vrátní zpozorněli bylo jasné, že jde o někoho důležitého ve firmě.
Nepleťte se do toho! vyštěkl Petr, vrhl úkosem rozzlobený pohled. Jeho obličej stále plál hněvem jako rozpálená plotna. To se vás netýká!
Muž poklidně udělal několik kroků vpřed, zastavil se na doslech, lehce se ušklíbl, což Petra ještě víc rozčílilo.
Soukromé je to, až si to vyříkáte někde mezi čtyřma očima, pane, pravil tiše, když tu děláte scénu uprostřed firmy, není to už vaše privátní věc.
Alena jen pozorovala, jak se atmosféra napíná k prasknutí. Nepočítala s tím, že se do věci vloží generální ředitel Roman Václavík. Ale jeho zásah, i když překvapivý, měl smysl Petrovi přerušil rozjetou spirálu výhrůžek.
Petr chtěl mužovi odpovědět, ale ten nenuceně zůstal stát, v očích rozhodný klid.
Kdo jste vy, že mi tu chcete rozkazovat? zasyčel Petr s poslední dávkou pýchy.
Roman Václavík došel až k Aleně, postavil se vedle ní a prudce ji objal kolem pasu. Byla to zřetelná demonstrace: konec polovičních dohadů.
Kdo jsem? řekl klidně, až nevzrušeně, ale tón měl mrazivý. Ten, kdo umí Alenu potěšit. S tím, abys tu na mou ženu křičel, já nemám trpělivost. A jestli si troufneš vtahovat Lucii do svých her myslím, že si rozumíme, že?
Petr zbledl. Jeho tvář, před chvílí oheň a blesky, teď bledla až do vosku. Několik vteřin jen sevřel pěsti a dýchal, pak jen cosi zamumlal, rychle se obrátil a vyrazil pryč. Jeho vystoupení ztratilo styl, jen si snažil zachovat poslední špetku důstojnosti. Na odchodu přes rameno zavrčel:
Na alimenty můžeš zapomenout!
O ty nestojím, odtáhla Alena. Její hlas byl nečekaně osvobozený. Hlavně, že už Lucie nebude muset jezdit k tobě!
Teprve v tu chvíli si Alena všimla, že Roman Václavík ji stále drží kolem pasu. Ta obyčejná blízkost ji zaskočila jemně se odtáhla, aby to vypadalo co možná nejpřirozeněji. S trochu zmateným úsměvem se obrátila ke svému zachránci.
Děkuji vám, pane Václavíku, opravdu jste mi pomohl.
Roman se klidně usmál, v očích náznak vřelosti.
Co kdybychom to probrali u oběda? nabídnul, podal jí ruku.
Alena chvíli přemýšlela není to unáhlené? Ale Roman byl galantní a ona tušila, že s ním bude dobře. Už nechtěla odkládat budoucnost kvůli strachu z minulosti.
Ráda, vložila svou dlaň do jeho.
Jeho stisk byl pevný, ale příjemný. Alena cítila, jak s ní začíná proudit nová lehkost i vzrušení nad budoucností.
Později, v útulné kavárničce u Karlova náměstí, se povídání neslo v příjemném duchu. Tlumené světlo, vůně kávy a štrúdlu, tiché zvuky města v dálce.
Roman jí vyprávěl, že k ní chová city už dlouho, ale nechtěl tlačit dal jí čas, aby se vzpamatovala z rozvodu.
Dneska, jak jsem tě viděl prostě jsem musel zakročit, podotkl tiše.
Aleně se rozšířil úsměv na tváři. Už dřív postřehla, že se na ni Roman dívá jinak, ale nikdy to nespojovala s něčím až tak vážným.
*******************
Za tři měsíce od té napjaté scény byla Alena s Romanem již oddána. Svatba se konala v úzkém kruhu, ale slavila se ve velkém stylu Roman splnil Aleně každé přání.
Lucie měla z mámy upřímnou radost. V den svatby s chutí pomáhala, ladila každý detail od účesu po knoflíky na šatech. Když si novomanželé vyměnili prstýnky, Lucie je pevně objala oba dva.
Jsem za vás fakt šťastná! šeptla s úsměvem a s jiskřičkami v očích.
Na rovinu však řekla, že Romanovi říkat tati ještě nebude.
Mám tě ráda, Romane, svěřila se jednoho večera, když seděli doma jen tři, a jsem ráda, že mamka není sama. Ale táta i když je jaký je, pořád je ve mně.
Roman jen kývl.
Je to v pořádku, Lucinko. Důležité je, že jsme spolu.
Pozvánku na veselku dostal i Petr spíš z recese než z vážnosti. Alena zvažovala, zda ji vůbec posílat, ale nakonec rozhodla: ať vidí, že život jde dál, i bez něj. Pozvánka dorazila poštou, bez vzkazu, jen s místem a datem.
Tomu, že by Petr dorazil, samozřejmě nikdo nevěřil. Ta představa ho spíš pobuřovala a rozčilovala. Místo toho obvolal během pár dní několik společných známých, aby si postěžoval.
Představ si, ona mě zve na svoji svatbu! vyhrkl prvnímu z nich, sotva si vyměnili pozdravy. Po všem, co bylo!
Kamarád ze studií se opatrně zeptal, proč se ho to tak dotýká, ale Petr to odbýval mávnutím ruky.
Jak si vůbec může dovolit? Takhle mě ponížit!
Scéna se několik dní opakovala Petr neúnavně opakoval do telefonu tu samou historku, jako by v ní konečně chtěl slyšet potvrzení, že má pravdu. Ale okolí reagovalo většinou tiše, nebo neurčitě: Každý má svůj život
Čím víc tu stížnost opakoval, tím jasněji se mu vracelo, že jeho argumenty nejsou přesvědčivé.
Začal tvrdit, že Alena spěchá:
Šest měsíců po rozvodu! To se nedá najít opravdová láska. Ona mi prostě chce utéct a zapomenout!
Někdy se náhle přehodil:
Ani mi nedala šanci to napravit, kdybychom si promluvili…
Sám nedopovídal, co by změnil či zachránil.
Občas jeho řeč sklouzla k podivné urážce:
Tolik jsem pro ni udělal a ona ani nepoděkovala. Vzala všechno a odešla. I s dcerou!
Známí na druhém konci na to většinou mlčeli, každý věděl své. Nakonec Petr hovor ukončil v tiché, rozmrzelé nespokojenosti.
Pomalu mu docházelo, že vůbec nic neovlivní. Nikdo mu Alenu nezavrhoval, naopak, všichni měli pocit, že má právo jít dál. To ho dráždilo ještě víc.
Nakonec Petr volat přestal. Zůstal sám v bytě, kde pár pozůstatků na Alenu stará sponka na polici, zapomenutý fotoalbum, šaty po Lucii už dávno ztratily svůj význam. Život šel dál, jen on se v té nové realitě těžko hledal.
A zatímco Petr tiše mizel ze scény jejich životů, Alena, Roman a Lucie vedli poklidné všední dny. Večer spolu večeřeli, v neděli chodili na procházky na Vyšehrad, hádali se, na jaký film se podívají Prostě obyčejné, obyčejné štěstí, co je, možná právě teď, největší vítězství.
