David je čtyřicetiletý chlap, starý mládenec, co už dávno není tím, kým býval. Před pár lety po něm šílely všechny Češky v Praze i Brně. Každá by si přála takového chlapa vysoký, pohledný, naditá peněženka. Z celé té slávy mu zbyly už jen ty peníze, kterých má v korunách pořád dost. Není už žádný mladík, vlasy mizí rychleji než sníh na jaře a břicho roste úměrně s počtem snězených svíčkových. Moc dobře o tom ví, a proto poprvé v životě začal vážně uvažovat o svatbě. Jen měl obavy, jestli na něj ještě vůbec nějaká zbyde jeho povaha totiž není žádný med: je hrubý jak šmirglpapír, přísný a umí být pořádně tvrdý. Všechny jeho známé v Ostravě i Olomouci vědí, jaký je, proto nenápadně varují každou, která o něj začne jevit zájem, ať si radši dá nohy na ramena. Tak mu začalo být jasné, že jeho šance jsou spíš v rovině českého sci-fi. Svěřil se kamarádům u piva, ti mu poradili pár zaručených typicky českých rad, díky kterým byl po pár měsících v chomoutu.
Druhý den po svatbě si David svoji ženu, Lídu, pozval na kobereček a s typicky českým úsměvem na rtech spustil:
Budeš bydlet v mém bytě na Vinohradech a to je pro tebe velká čest. Pořádek musí být furt a všude to je základ, říkávali i moji rodiče!
Lída vykulila svoje modrá očiska, lehce se pousmála a povídá: Co tím myslíš, Davídku?
David se vítězoslavně usmál jako po vítězství Sparty nad Slavií. Vysvětlím ti to jednou a jasně. Musíš si uvědomit, že o tohle štěstí můžeš přijít kdykoliv. Jsem přísný člověk a ty si na to musíš zvyknout. Ručníky musí viset na svém místě a být suché. Klíčové slovo: pořádek, jasný?
Lída přikývla a trpělivě čekala na další instrukce. Zavedl ji do kuchyně, kde jí v duchu návodu k myčce vysvětlil všechny svoje požadavky. Ano, miláčku, usmála se Lída, a v kolik hodin budeš doma?
Na co ti to bude?
Abych ti stihla nachystat večeři.
Hmm, nikdy nebudeš vědět, kdy přijdu, ale večeře bude muset být nachystaná přesně včas. A jestli mi nebude chutnat… bez urážky, skončí to v koši a ty dostaneš trest!
Rozumím, zlato. Všechno bude, jak si přeješ, zazubila se Lída a odešla si po svém. Ten její úsměv mu v hlavě strašil celý den.
Večer si to David namířil nejprve do restaurace, nacpal se svíčkovou, aby mohl Lídu řádně vyzkoušet: večeři od ní jen očichá a pohaní ji, ať je jakkoliv. Takhle to chtěl praktikovat aspoň týden, aby viděl, co snese.
Přijde domů, v bytě ticho jako v hrobě.
Haló, je tady někdo? Už jsem zpátky!
Jasně, že jsi, ozvala se Lída lenivým tónem, dívala jsem se na ČT1 a nějak jsem u toho usnula.
Je připravená večeře?
Večeře? Jé… no jasně, pojďme se na to podívat.
David už si v duchu připravoval svoji přednášku, když Lída postavila před něj talíř studené, neslané pohanky a bezelstně prohlásila: Tak, tady to máš. Pokud to nesníš do posledního zrnka, můžeš si za to sám. Já klidně odejdu a už mě neuvidíš.
Zastavila se, vyplázla na něj jazyk a dodala: No dobře, uvidíš, ale s někým jiným. Mimochodem, vím, že jsi byl v restauraci. Umím si představit, jak moc ti tenhle blaf sedne na plný žaludek. Dobrou chuť!
David zůstal s otevřenou pusou. Chceš se zeptat, proč jsem na tebe tak přísný? Jen abys věděla pokud mi nebudeš odpovídat na otázky, bude to takhle pořád. Teď koukej sníst tu pohanku, pěkně až do dna. Čím dřív začneš, tím dřív to máš za sebou!
Lída byla na ty speciální manýry svého muže předem upozorněná. Ale kupodivu neutekla.
Chlapi se nerodí jako zlatíčka, z nich udělají pořádné chlapy až po přísném dozoru manželek, prohlásila s úsměvem.
A měla recht. David tu pohanku zbaštil do dvou minut a spokojeně si pomyslel: Sakra, našel jsem tu pravou! Přesně na tuhle ženskou jsem čekal celý život.A jak tam tak seděli naproti sobě v kuchyni, David si v tu chvíli uvědomil, že všechny ty peníze, úspěchy a dávno vyžehlené košile byly vlastně k ničemu, dokud nepoznal někoho, kdo mu dokáže s úsměvem postavit zrcadlo a nezalekne se jeho přísného tónu. Poprvé pocítil zvláštní klid žádná další bitva, žádná hra na vítěze a poražené. Lída se mu v očích smugla a pak naprosto jednoduše řekla: No vidíš, že nám to půjde. Ty si budeš občas dělat po svém, já taky. Ale hlavně, že spolu budeme doma.
A David? Usmál se nejširším úsměvem za posledních deset let, zhasl světlo v kuchyni a tiše si pomyslel: S Lídou budu možná konečně ten pravý chlap aspoň pro ni a možná časem i trošku pro sebe.
A tak začalo jejich společné dobrodružství. Ne ideální, ale jejich vlastní. Společná pravidla, občas pár studených pohanek, večery na ČT1, hádky i smíření přesně to, co nikdy nečekal, že bude chtít. Ale když si pak k ránu v ložnici zamumlal pod nos: Nakonec není to tak špatné, když ti někdo na pohanku ostane, věděl, že je doma opravdu poprvé v životě.
Protože bez Lídina úsměvu by byl jeho svět sice strašně pořádkumilovný, ale taky zatraceně prázdný.
