Hele, musíš slyšet, co se u nás doma stalo. Vojta přivedl rodinu domů
Vojtěch byl takový klasický marquis, jak tomu říkáme: tmavě modrá srst na hřbetě, uších a ocasu, a zbytek hrudník, líce, bříško, konce tlapek i malý bílý trojúhelník na čele zářivě světlý. Jeho pohyb měl takovou ladnost, že člověk by řekl, že je elegantní jak koncertní křídlo. A oči? Zelené, zamyšlené jako by měl na svědomí celý repertoár nočních kočičích serenád pod pražskými okny.
Tohle byl kocour, jakého člověk jen tak nenajde. Na stůl nelezl, sedačku neničil, Newtonovy pokusy s gravitací na komodě nikdy neprovozoval. Jaký byl jako kotě? To si člověk může jen domýšlet: možná šplhal po záclonách, boural stromek, honil baňky. Ale k nám přišel už jako hotový kocour, osobnost s vyrovnaným charakterem. A navíc předtím nebydlil v běžném bytě.
Vojta žil v garáži rybářské party na druhé straně Vltavy. Ale jednoho dne se tam něco změnilo: nový vedoucí garáže byl nadšený pejskař a kočky nemohl vystát. Tím bylo Vojtovo další osud rozhodnut. Přivedl nám ho švagr dělal tam svářeče.
Hele, jinak ho ty šéfovy psi určitě rozsápou. Vezmeš ho k sobě? ptal se skoro zoufale.
Tak jsme souhlasili. Vojta jako mladý fešák rychle začal vylepšovat kočičí genofond v sousedství.
A prosím vás, neházejte po mně papuče kvůli volnému pobíhání, rizikům a podobně. Byla to osmdesátá léta, někde v malé obci u Českých Budějovic, o veterinářích nikdo nic nevěděl, natož o kastraci. A kdyby někdo přišel místnímu polooděnému veteránovi na farmě s tím, že chce kastraci, koukal by na něj jak na blázna.
I když byl Vojta aktivní v srdcových záležitostech, žádná kočka pro něj nebyla skutečně speciální. Se všemi jednal stejně, žádnou zvlášť nerozmazloval. To se změnilo až s příchodem… Milušky.
Ten den jsem se vrátil z noční šichty, dal si sprchu a usnul jak dudek. K obědu mě přišla budit dcera ze školy.
Táto, vstávej, tohle musíš vidět. Vojta přivedl rodinu domů…
Došoural jsem se do kuchyně a zůstal stát jak zasažený. Vojta seděl v parádní kočičí póze: hřbet vyhrbený, tlapky složené, ocas obtočený, uši a vousy napnuté… Před ním na podlaze se mrskalo tři koťata. Bylo jasné, čí to jsou tmavá hřbety, bílé ponožky, stejné manžety, a na ocáscích bílé špičky.
Udělám pár kroků a znovu zamrznu. U Vojtovy misky žrala, doslova hltala rybu s pohankou, vychrtlý, potrhaný kočka tabby šedě pruhovaná, jedna ušiska rozkousnutá, přivřený pohled, úplně vystrašená.
A když pozvedla hlavu, skoro mě to složilo: měla jen jedno oko.
Jen jsem šla ke dveřím, dovysvětlovala dcera, a seděli všichni pěkně na rohožce, Vojta vpředu. Chtěla jsem je vyhnat, ale když jsem viděla, že jí chybí oko
Dobře jsi udělala, že jsi je pustila! kývl jsem ostře.
Snažil jsem se Milušku pohladit, ale okamžitě se naježila, odskočila a zasyčela. Bylo jasné, že lidem už nevěří. Pravděpodobně v minulosti neměla štěstí na dobré lidi, jak měl Vojta u nás. A vůbec, kdyby je našli ti drsní místní psi mohlo být po nich. To, že má jedno oko, mluvilo za vše.
Tak jsme si nechali celou rodinku. A jaký to byl zvrat kocour najednou začal být vzorně domácí! Dříve bojoval na našem dvorku kvůli slečnám, teď už jen chránil svoje území. Pobitý, rozježený, vždycky se vracel domů ke své jednooké partnerce.
Večer se ubydleli v útulném pelíšku v krabici pod kuchyňským stolem. Tam Vojta s péčí začal Milušku olizovat hlavně kolem jejího bolavého oka.
Nakonec jsem donutíl místního zvířecího doktora, aby ji ošetřil. Nebylo to jednoduché musel jsem mu zajistit lahvinku a trošku podplatit, což v době tehdejšího suchého zákona nebylo žádná legrace!
Koťata jsme skvěle udali chlapi z té rybářské party, když zjistili, že jsou od Vojty, je rozebrali hned, jak by šlo o vzácné plemenné kočky. Ostatní se postavili do fronty, protože počítali, že Miluška příště opět porodí.
A tak to šlo dál: šedivá kamarádka našeho marquise porodila ještě dvakrát. Nějaký čas se pak zase zatoulala a už se nevrátila. S věrností svému kocourovi se tedy rozhodně nechlubila to už jsme pochopili.
Hledali jsme ji několik dní volali pod okny, procházeli dvorek, lezli do opuštěných kůlen, zkoumali křoví za zahradou. Marně. Ale aspoň už poslední koťata podobná, a zároveň nepodobná Vojtovi byla dost velká. Ty si zájemci rychle rozebrali.
Vojta byl ztracený. Někdy seděl hodiny na parapetu, hleděl ven a žadonil pohledem. Nebo pomalu coural po dvoře, zapojil se do nějaké potyčky, ale nové kočičí známosti ho už netěšily žádnou další už ke dveřím nepřivedl.
Jediným důkazem jeho někdejší slávy byly mladé kocourky, kteří se tu a tam objevili, na jaře či na podzim, s tím typickým marquis zbarvením. Byly živou připomínkou, že starý Vojtěch ještě neztratil jiskru.
Do opravdového důchodu Vojta přišel kolem roku 1998. Přestal vyrážet ven, spal až 18-19 hodin, jedl málo. Bylo vidět, že stárne nejen tělem, ale i duší.
A v červenci 1999 se stalo něco zvláštního: začal mňoukat u dveří, škrábat, dožadovat se venkovní výpravy. Věděl jsem, že to není jen tak, tak jsem ho následoval ale bál jsem se, jestli ho někde neodchytí psi.
Vojta se stával z patra jako starý děda, pomalu, klopýtal, jako by už tlapky neposlouchaly. Prošel dvůr a zamířil na prudký kopeček za domem, asi třicet metrů od domu. Chtěl jsem ho vzít do náruče, ale on vztekle odmítl jasně dával najevo, že musí jít sám.
Když dorazil nahoru, na rovnou část kopce, zastavil se u hluboké strouhy, kde byly různé jamky a průlezy. Pak se otočil ke mně a podíval se do očí takovým pohledem, jako by mi chtěl něco říct, nebo si na mě už navždy vzpomínat. Jeho zelené oči se mi vryly přímo do duše. Pak najednou, překvapivě rychle vzhledem ke svému stáří, zaplul do jednoho z otvorů pod břehem. A zmizel ve tmě.
Čekal jsem, volal, naslouchal. Pokusil jsem se prolézt za ním, ale jen jsem schytal pár hroudy hlíny za krk a ruce mi skončily ve zbytcích starých hnízd. Vrátil jsem se domů.
Doma jsem si umyl ruce, vzal baterku a pytlík granulí, co už tou dobou běžně prodávali. Vrátil jsem se a zase volal. Už se neukázal, neodpověděl. Nakonec jsem odešel a bylo mi jasné, že jsem ho asi viděl naposled.
Pak už nikdy nepřišel. Možná na tom opravdu něco je, že staré kočky odchází zemřít daleko od domu. A nám zbylo jen věřit nebo aspoň tiše doufat že ten keř se šípkovými květy, co v létě vyrostl u jižního okraje strouhy, není jen obyčejný keř. Ale náš Vojta v novém, krásném kočičím životě.
