Táto! Pojď se podívat, to musíš vidět. Věnek přivedl domů rodinu
Věnceslav byl v klasické kočičí barvě, kterou Češi nazývají markýz: hřbet měl tmavě modrošedý, stejně jako uši a ocas, ale hrudník s límcem, tváře, elegantní bílé ponožky na tlapkách, bříško, špičku ocasu a trojúhelník na čele měl zářivě bílé. Celé to jeho tělo, pružné jako klavírní struny, připomínalo frázi graciózní, jako klavír značky Petrof. A Věnkovi oči byly zelené, hluboké, s pohledem, v němž se zrcadlily melancholické serenády pod okny domů na předměstí Prahy.
Kocour měl vzácné způsoby: nevyskakoval na stůl, neškrábal nábytek, nesnažil se s newtonovskou urputností shazovat předměty z komody, aby zjistil, co padá více českým způsobem. Jakým byl jako kotě, si nikdo netroufal hádat možná šplhal po závěsech, převracel vánoční stromeček, honil se za šustícími papírky. K nám však přišel už dospělý, vyzrále kočičí osobnost, a předtím rozhodně nebydlel v paneláku.
Než u nás našel domov, Věnceslav žil ve starém garáži rybářské party na druhém břehu Vltavy. Osud se zakroutil, když se v garáži změnil vedoucí nový šéf, pan Hřebeček, byl vášnivý pejskař a zarytý odpůrce koček. A to rozhodlo i o Věnově dalším životě. Kocoura nám přinesl švagr, který tam pracoval jako svářeč.
Kdyby ho nechali, ten šéf by nechal lovecké psi Věnka roztrhat. Můžete mu dát domov? prosil.
Souhlasili jsme. Věnceslav, jako mladý milovník, okamžitě rozjel vylepšování kočičího genomu mezi všemi sousedními kočkami.
Prosím, neházejte po mně pantofle kvůli tématu volného pohybu koček a možných rizik. Byla to druhá polovina osmdesátých let, na vesnici poblíž České Budějovice Tehdy o veterinární péči ani kastraci nikdo moc nevěděl. A kdyby někdo přišel za polospícím, podroušeným veterinářem ze statku s tímto nápadem jen by ho považoval za pomatence.
Ale přes všechny Věnkovy láskyplné výpravy nenašla žádná kočka místo v jeho srdci. Ke všem byl stejný, žádnou nepřednostňoval dokud se na obzoru neobjevila ona. Míla.
Ten den jsem se vrátil z noční služby, osprchoval a upadl do spánku. Dopoledne mě jemně vzbudila dcera, právě přišla ze školy.
Táto, vstávej, to musíš vidět. Věnek přivedl domů rodinu
Táhl jsem se chodbou, dorazil do kuchyně a zastavil se, jako by mě někdo vypnul. Věnceslav seděl ve vážné kočičí póze: kulatý hřbet, tlapky složené, ocas omotaný kolem předních tlapek, uši a kníry nasměrované vpřed.
A přímo před ním na podlaze dováděly tři koťata. Vzhled je prozrazoval: stejné tmavé hřbety, bílé ponožky, límečky na hrudi a na špičkách černých ocásků bílé štětky. Udělal jsem pár kroků a zase jsem ztuhl. To, co následovalo, bylo šokující.
Z Věnkovi misky a nejenže jedla, přímo hltala rybu zamíchanou s pohankou jedla vyhladovělá, potrhaná kočka v barvě tabby: šedě pruhovaná, s okousanými ušima a ztrápeným výrazem.
A když zvedla hlavu a podívala se na mě opravdu jsem zůstal nehybný. Měla jen jedno oko.
Přicházím ke dveřím, začala se dcera bránit, a oni všichni pět sedí na rohožce, Věnek vpředu. Chtěla jsem je vyhnat, ale všimla jsem si, že má kočka problém s okem
Dobře že jsi je pustila! řekl jsem ostře.
Zkusil jsem na kočku jemně sáhnout, ale okamžitě se napjala, odtáhla a zasyčela. Bylo jasné, že lidem už dávno nevěří. Možná měla v minulosti smůlu na lidi, zatímco Věnceslav měl štěstí na nás. A představit si, co mohla zažít, pokud by na ni a její koťata narazili místní lovecké psi to byla hrůza. Už jen fakt, že má jedno oko, vypovídal dost o její minulosti.
Nakonec jsme si nechali celou rodinku. A to byla nečekaná změna: kocour se najednou stal domácím vzorem! Dřív se ve dvoře našeho třípatrového domu pral o kočičí slečny, ale teď jeho zájem patřil jen teritoriu. Bojoval o hranice, ale už ne kvůli srdcím dam. Zbitý, rozcuchaný se vracel vždy domů, k jedné, své jediné, jednooké.
Večer se usazovali v svém společném hnízdě velké krabici pod kuchyňským stolem. Věnceslav se tam pečlivě staral o svou Mílu, zvlášť jemně se staral o její zraněné oko.
Postupně jsem přiměl místního zvířecího experta k léčbě jejího oka. Nebylo to snadné musel jsem ho přitáhnout za límec a pak mu nabídnout lahvinku slivovice. A to, v době suchého zákona, nebyla legrace.
Koťata jsme úspěšně rozdali chlapi z rybářského družstva, když zjistili, že jsou Věnceslavovi potomci, je rozebrali hned, jako by šlo o čistokrevné elitní kočky. Ostatní se zařadili do fronty, věřili, že Míla ještě přinese další.
A opravdu, čas běžel: šedá Míla měla ještě dvakrát koťata. Jednou ale odešla za touhou po svobodě a už se nevrátila. Loajalita Věnkovi ji nikdy moc netrápila to jsme pochopili.
Hledali jsme ji dny: volali pod okny, chodili po dvoře, prozkoumávali staré kůlny, prolézali porost olšových křovin na kopci za domem. Marně. Naštěstí poslední koťata podobná i rozdílná od Věnka byla už odrostlá. Rozebrali je všichni, kdo byli ve frontě.
Věnceslav najednou zpomalil. Často seděl dlouho na parapetu, hleděl mlčky ven, jako by někoho čekal. Pomalu bloudil dvorem a občas se rvával s dalšími kocoury. Ale vítězství už mu nepřinášela radost žádnou novou kočku už domů nepřivedl.
Jedním svědectvím jeho dávné slávy byly mladé kocourky s tou charakteristickou markýzskou barvou, co se objevovali pokaždé, když přišlo jaro či podzim. Byli živým důkazem, že starý Věnceslav ještě drží prapor a neztratil poslední náboj z minulosti.
K plné kočičí penzi dorazil kolem roku 1998. Definitivně přestal vycházet ven, spal dlouhé hodiny klidně 1819 denně, jedl málo. Stárnul nejen tělem, ale i duší.
A v červenci 1999 se stalo něco nečekaného: začal naříkavě volat u dveří, škrábat na práh a tvrdohlavě žádat vycházku. Věděl jsem, že to není obyčejné, šel jsem za ním a ač jsem měl strach, aby se mu nic nestalo.
Věnceslav se těžce šoural z třetího patra, jako starý muž, unavený věcmi života; na každém schodu klopýtal, jako by mu už nohy nesloužily. Pak obešel dům a zamířil ke strmému návrší, co stoupá asi třicet metrů od domu. Chtěl jsem ho vzít na ruce, pomoct, ale kocour se vzpíral, ukazoval: Nesmíš musím sám.
Když dorazil nahoru, zastavil se u klikaté rokliny s mnoha malými výmoly a jamkami. Tam se otočil a zahleděl mi do očí jako by chtěl něco říct nebo napořád zapamatovat. Jeho zelené oči prosvítaly až do duše. A pak, nečekaně rychle, vklouzl do jednoho z otvorů pod strmým úbočím. Zmizel ve tmě.
Čekal jsem, volal, poslouchal každý šelest. Chtěl jsem prolézt za ním jen jsem si za krk nabral pár mokrých hroud a ruce vrazil do nějakých zvířecích stop. Nakonec jsem odešel.
Doma jsem si umyl ruce, vzal baterku a pytlík krmiva, co už dávno prodávali v obchodech. Znovu jsem šel na kopec, volal ale kocour už nevyšel, neozval se. Musel jsem to vzdát, a věděl jsem, že možná je to naposledy.
Už nikdy se nevrátil. Není asi jen pověrou, že staré kočky odcházejí zemřít daleko od domu. A nám zbylo jen věřit nebo aspoň tiše doufat že keř divokých šípků s rudými květy, který další léto vyrůstal na jižní straně rokliny, není jen rostlina. Ale je to sám Věnceslav ve své nové nádherné podobě.
