Ondřeji, byla tu zase tvoje malá Eliška? zeptala se Kristýna svého muže, když zírala do poloprázdné lednice. Vždycky když přijde, všechno jídlo zmizí.
Ano, byla tady, povzdechl si Ondřej. Opět si stěžovala, že nemají s Petrem peníze. Nemohl jsem ji přece pustit s prázdnou, je to moje sestra.
A nedal jsi jí zase nějaké peníze?
Několik tisíc korun, přiznal Ondřej rozpačitě. Eliška říkala, že Petr má zase problémy v práci a nestíhají platit nájem.
To snad není možné Nechápu, proč se musela vdávat už ve dvaceti? Proč jí tvoje máma nezabránila?
Znáš přece Elišku, když si něco umane, nikdo s ní nic nesvede. Ale neboj, jednou ji samostatné životní zkušenosti naučí.
Kristýna si unaveně povzdechla. Samostatnost je krásná věc, ale zatím Eliška žila jen na úkor příbuzných.
* * *
Petr byl ještě kluk, sotva začal vydělávat. Rozmazlovat Elišku dárky ho ani nenapadlo. Eliška pracovat nechtěla, byla přesvědčená, že se o ni Petr postará.
Eliščina a Ondřejova matka Marie stála bezvýhradně na Eliščině straně. Viděla, že mladé rodině chybí peníze, a finančně dceři vždycky pomohla. Vyžadovala také, aby přidal Ondřej.
Eliška je mladé děvče, musí být upravená, tvrdila Marie. Práci, která by jí vyhovovala, zatím nenašla, a Petr je dost škudlil. Takže je naší povinností jim pomáhat.
Ondřej pomáhal, jak mohl. Zato Kristýně už tekly nervy. Nechápala, proč část Ondřejova platu padá na Elišku, když sami s Ondřejem bydlí v pronajatém bytě a obracejí každou korunu, aby co nejdříve našetřili na vlastní.
* * *
Jednoho dne se Kristýna vrátila domů a narazila v kuchyni na tchyni a Elišku. Šeptaly si něco s Ondřejem a hned zmlkly, když je Kristýna spatřila. Bylo vidět, že řeší něco vážného. Kristýna se zeptala:
Můžu vědět, co se chystáte? Mám pocit, že zase potřebujete peníze od naší rodiny.
Ale kdepak, zasmála se Marie. To jsou rodinné záležitosti, do toho ti nic není.
Kristýna nevěřícně zavrtěla hlavou a šla vařit večeři. Za pár minut přišla Eliška, drzá jako vždycky, vrazila do lednice a rozčileně pronesla:
Proč je ta lednice pořád prázdná? Kristýno, ty jsi nebyla nakupovat?
Byla. Ale výplata mi přijde až za dva dny, tak jsem koupila jen to nejnutnější. Jestli chceš, ohřeju ti polévku.
Ne, to já nejím. Na jídlo neutrácej, radši si objednám pizzu nebo sushi. Nejradši stejně chodím s Petrem do kaváren.
A to vám Petr stačí vydělat na tolik mlsání? Vždycky si stěžuješ, že nemáte peníze.
Tak si řeknu mamince a Ondřejovi. Rodina si přece musí pomáhat.
Krátce nato Marie i Eliška odešly. Kristýna se okamžitě ptala muže, proč za ním byly.
Máma chce prodat chatu a přišla mě poprosit o radu. Chce všechny peníze dát Elišce, prý pro dobrý start do života.
Cože?! Tobě to přijde normální, že všechno dostane jen tvoje sestra? Já, tvoje žena, nesouhlasím, aby šlo všechno Elišce. Myslím, že jí to jen uškodí.
Kristýno, do toho by ses neměla plést, odsekl Ondřej vážně. Ta chata patří mámě, může s ní naložit po svém.
Ondřej vybrousil z místnosti. Stál za rozhodnutím své matky a byl pyšný, že je ke své sestře tak obětavý.
* * *
Chata se prodala. Kristýně bylo jasné, že Eliška peníze neinvestuje rozumně. Restaurace, oblečení, nejnovější mobil, krásný život peníze mizely rychle.
Jakmile byl balík pryč, naklusala Eliška za matkou:
Zase nemám peníze na život! Teď si chci udělat řidičák a koupit auto! Nemáte ještě co prodat? Někteří rodiče dávají dětem byty, pomáhají jim Proč my jsme tak chudí?
Maru se její slova dotkla. Sama nečekala, že Eliška rozhází všechno tak rychle. Když se vzpamatovala, řekla:
Eliško, už opravdu víc nemáme. Myslela jsem, že se peněz buď rozumně využijete, nebo schováte. Měla by sis najít práci. Máš ekonomku, zkus to v nějaké firmě.
Já nebudu dělat účetní! Celý den koukat do počítače mi zničí oči. Mě má přece živit Petr i vy! Je mi teprve dvacet a už si mám sama pomáhat? Na to jsem se nenarodila!
Počkej, pokoušela se Marie uklidňovat dceru. Třeba ještě poprosíme Ondřeje. Řekneme, že je to nutné. Šetří přece na byt, nějaké peníze určitě mají.
Myslíš, že něco dají? Ta Kristýna je tak lakomá, šetří i na jídle. Naštěstí je Ondřej vždycky ochotný.
Tak jdeme k nim, rozhodla rychle Marie. U mě neodmítnou.
Za hodinu už stály před pronajatým bytem Ondřeje. Kristýna si hned všimla, že návštěva nic hezkého nepřinesla.
Ondřeji, máme vážnou prosbu! vyhrkla Marie napjatě hned ve dveřích. Pomoz nám, jen ty to dokážeš.
Kristýně bylo naprosto jasné, že se zase žádá o peníze.
Co se děje?
Eliška chce auto, peníze z chaty jsou pryč, přiznala Marie s úsměvem. Myslíme, že byste nám mohli pomoci.
Kristýně spadla brada:
Cože? Ty peníze už nejsou? Dostaly jste za chatu pěknou sumu, kam se to podělo? Eliško, měla bys víc přemýšlet nad tím, za co utrácíš!
Ty mi nebudeš nic říkat! obořila se ostře Eliška. Nejsem nějaká šedá myš z blešího trhu! Chci chodit do restaurací, do salonů, mít pěkné věci. Nebudu žít ve dvaceti v chudobě!
Už tě někdy napadlo si vydělat? řekla posměšně Kristýna. Pomáhá, když nemusíš pořád loudat po rodině.
Ondřej dostal strach, že vypukne hádka, tak začal zmírňovat:
Počkejte, nejdřív to musíme probrat. Na auto samozřejmě nemáme, ale něco málo můžeme poslat.
To je ono, synu! rozzářila se Marie. Věděla jsem, že se o nás postaráš.
A mě se nezeptáte? vyrazila Kristýna. Promiňte, ale já Elišku financovat nehodlám. Má manžela, ten ji má živit. Odsud žádné peníze nepůjdou, hotovo!
Ondřej hodil nejistý pohled po matce, pak začal Kristýnu přemlouvat:
Kristýno, co to povídáš? Je to naše společné úspory, i já mám právo rozhodnout. Navíc máma žádá jen o půjčku, vrátí nám to.
Samozřejmě že to vrátím! Nebo mám být nějaká podvodnice? Trochu pomůžu Elišce a pak vám všechno vrátím.
Kristýna se necítila dobře, jako by snad Marie byla podvodnice ještě horší by ale bylo přijít o jediný větší balík, který za celé roky naspořili.
Ne, tentokrát vám fakt pomoct nemůžeme, řekla nakonec mírněji. My šetříme na byt. To je pro nás důležitější než auto.
Mamko, pojďme, vyhrkla Eliška podrážděně. Vidíš, že je jim všechno jedno. Starají se jen sami o sebe.
Sklopila uraženě oči, otočila se a kráčela ke dveřím. Marie ji rychle následovala, ale ve dveřích ještě Ondřejovi šeptla nespokojeně:
Ondřeji, my se ještě ozveme. Víš, kdo u vás doma rozhoduje? Tvá žena!
Jakmile za nimi zapadly dveře, vrhl se Ondřej na Kristýnu s výčitkami.
Jak můžeš?! Co si máma o mně asi myslí? Že přestáváme pomáhat rodině? Že nám jsou peníze přednější než rodina samotná?
Ale to přece není žádná nouzová situace! odsekla Kristýna. Víš, že nám tvoje rodina nikdy nepomohla s ničím? Klidně ať ti řeknu, že jestli ještě někdy uslyším o Eliščiných problémech, tak už to fakt nevydržím.
Po několika dnech se s Ondřejem usmířili. Kristýna však netušila, že Ondřej je ochoten zalhat vytáhl peníze, co schovávali na byt, a dal je matce.
Když Marie objevila v obálce vytouženou hotovost, hned syna chválila:
Šikulka! Věděla jsem, že jsem tě dobře vychovala! Elišce nejdřív pomůžeš a pak pomůže ona tobě. Kristýně hlavně nic neříkej. Jsi přece ještě mladý, všechno si naspoříš znovu.
* * *
Jednou si Kristýna na internetu prohlížela fotky a ucítila píchání u srdce. Eliška na nové fotografii seděla za volantem malého auta a široce se usmívala. Kristýně to bylo podezřelé a zeptala se svého muže:
Ondřeji, věděl jsi, že si Eliška koupila auto? Petr ho snad zaplatil? Tvoje sestřička má fakt štěstí, dostane vždycky, co chce.
Vím o tom autě, řekl Ondřej a nechtěl se na Kristýnu ani podívat. Složili jsme se na něj všichni.
Cože, “složili jsme se”? Dal jsi jí peníze? Proč jsi mi o tom nic neřekl?
Ondřej mlčel a Kristýna hned vyrazila ke skříňce s úsporami. Zděšeně zjistila, že peníze jsou pryč.
Co jsi to udělal?! vykřikla na manžela. Vážně? Ty jsi dal všechny naše úspory? To snad není pravda! Ondřeji, tomu nemůžu uvěřit!
Ondřej, jindy tak klidný, tentokrát křikl:
Není to tvoje věc! Já jsem hlava rodiny a rozhodl jsem. My s Kristýnou můžeme šetřit ještě roky, ale Eliška potřebuje auto teď. A jestli budeš dál ponižovat mou rodinu, rozmyslím si, jestli s tebou chci pokračovat jako manžel!
Jo? No, tak já už jsem si rozmyslela, že tě za muže nechci. Jedině nezapomeň mi vrátit polovinu těch úspor!
Kristýna začala horečně balit věci. Byla hněvem i zklamáním bez sebe, v koutku duše doufala, že jí manžel v tom všem nějak zastaví nebo aspoň požádá o odpuštění. Ale Ondřej s ledovým výrazem jen seděl u televize.
Opravdu mám odejít? zaváhala Kristýna mezi dveřmi.
Jdi. A pokud se nezměníš, nevracej se, odpověděl Ondřej chladně.
Kristýna se odstěhovala k matce a za měsíc podala žádost o rozvod. Je těžké žít s někým, kdo vás nerespektuje. A na úspory také nezapomněla pohrozila soudem, a tak ji Ondřej aspoň její polovinu vrátil. S kamarádkami se pak smála: “Stačilo pár drzých lidí a je po manželství!”
— Hansi, měl tvůj malý andílek Liduška zase návštěvu? Protože pokaždé po jejím odchodu je lednice pr…
