Haló, Vaše manželka porodila dvojčata! Ale vždyť mi je 52 let a já nemám manželku! Nevím Přijeďte se podívat, říká, že jsou vaše
Když jsem tato slova uslyšel, myslel jsem si, že si někdo spletl číslo. Vždyť mi je 52 jaké děti, o čem to mluví? Ale zvědavost byla silnější. Sedl jsem do auta a vyrazil.
Když jsem vstoupil do pokoje, málem mi vypadla brada. Přede mnou ležela moje bývalá manželka. A po jejích bocích dvě malinkatá spící klubíčka štěstí.
Marto, co jsou to za děti? Čí jsou?
Tvoje, odpověděla klidně.
Mlčel jsem a snažil se pochopit smysl jejích slov.
Vždyť ti je 49. A rozešli jsme se už dávno
Ano, před sedmi měsíci. Ale tehdy jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná.
Jak je to možné?
Myslela jsem si, že mám přechod. Kdo by čekal, že naše vášnivé rozloučení skončí takto. Ale nic od tebe nechci. Cítila jsem jen povinnost ti to říct.
A rovnou dvojčata… Vždyť jsme se o děti snažili roky a nic.
Upřímně, byla jsem v šoku. O těhotenství jsem neměla ani potuchy do pátého měsíce. Myslela jsem si, že mi přeskočilo z těch pohybů uvnitř…
Popravdě mě to nepřekvapilo. Marta byla vždy trošku korpulentní, nikdo z našich známých si na ní ničeho zvláštního nevšiml.
Když jsme se seznámili, už tehdy byla kulaťoučká a mně to nikdy nevadilo. Nikdy jsem netíhnul ke štíhlým ženám. Žili jsme hezky, ale děti nám chyběly. Marta zkoušela léčby, často byla nervózní, ale nic nepomáhalo.
Nakonec jsme si řekli, že si začneme užívat života pro sebe. Práce nás zaměstnávala, ale také jsme hodně cestovali moře, hory, všechny hlavní evropské metropole. Posledních pět let se však mezi námi něco změnilo. Asi jsme se už smířili s tím, že děti nebudou. A s věkem člověk pocítí samotu, když si říká: Kdo mi přijde jednou na hrob?
Začali jsme se hádat. Marta přibrala dalších 15 kilo. A jednoho dne řekla:
Trápíme se navzájem. Myslím, že se musíme rozvést. Třeba se ti ještě poštěstí stát otcem.
Opravdu jsem to nechtěl. Ale Marta už byla rozhodnutá. Nebylo to lehké. Odejít bolelo.
Až později mi přiznala, že se dlouho bála mi o těhotenství říct. Netušila, jestli to vůbec zvládne, zda budou děti zdravé. A tak takové překvapení.
Ten den jsem zašel do zlatnictví, koupil prstýnek a velikánskou kytici květin. Když jsem se vrátil do nemocničního pokoje, požádal jsem Martu o ruku. Uběhly dva roky. Jsme spolu. Děti rostou zdravé, a my zase šťastní, i když srdcem jsme mladí rodiče.
Troufli byste si přivést na svět dítě v takovém věku? Myslíte, že štěstí má nějakou lhůtu spotřeby?
