Božena Pavlásková je žena, kterou roky jen zušlechťují, dávají její tváři půvab a její postavě vnitřní klid.
Už pět let je vdova. Bolest ztráty už dávno odezněla, syn i dcera mají vlastní rodiny, a tak Božena už šest let bydlí sama v útulném, pečlivě zařízeném dvoupokojovém bytě v Praze. Samotu nevnímá jako trápení chodí do bazénu, navštěvuje vernisáže, a nedávno se naučila péct makronky, které předtím znala jen z krámu v Pařížské.
Přesto, člověk je tvor společenský. Chybí jí někdo, s kým by mohla probrat zprávy, zanadávat na počasí, nebo prostě mlčky sledovat seriál a cítit vedle sebe lidskou přítomnost.
Alois Novotný přišel do jejího života jako z hřejivého českého filmu. Setkali se na tanečním večeru pro pokročilé, který pořádala obec v Sokolovně. Pozval ji na valčík, nezakopl jí o nohu což byl malý zázrak a celý večer ji zahrnoval tak milými lichotkami, že se Boženě z přívalu nečekané pozornosti až rděly tváře.
Sedm a šedesát mu už je, šediny, pevná postava, košile naškrobená. Opravdu působil jako starý dobrý český gentleman. Vyprávěl, jak celý život pracoval jako strojní inženýr, také ovdověl, bydlí teď se svou dcerou a její rodinou v Žižkově.
Boženo, vy jste úžasná žena, říkal při rozloučení u jejího domu. Takové už se dnes rodí málokdy.
Románek plynul pomalu, leč příjemně: procházky, zákusky v kavárně s větrníkem, dlouhé telefonáty do noci. Alois byl pozorný, nevyprávěl o nemocech, nikdy si peníze nepůjčoval pro Boženu důkaz opravdové úcty.
Po měsíci přišla chvíle, na kterou se s obavou, ale i natěšeně těšila. Alois ji pozval k sobě na večeři, poznat jeho dceru.
Moje dcera Milena tě moc chce vidět, řekl tiše. Všechno jsem jí o tobě vyprávěl. Přijď, uděláme si hezký rodinný večer.
Božena se chystala jako na maturitní ples: kadeřník, nejlepší šaty ze skříně.
Aloisova byt byl v prostorném starém činžáku na Vinohradech. Vysoké stropy, štukování, vůně starých knih a drobné napětí ve vzduchu.
Dveře otevřela Milena. Bylo jí třicet, ale vypadala minimálně na čtyřicet. Výrazná postava, odhodlaná brada, pohled zkoumavý, jako by právě hodnotila čerstvou várku vlašského salátu v Albertu.
Dobrý den, řekla suše, nehnula koutky úst. Pojďte dál. Táta si už třetí hodinu vybírá kravatu.
Božena předala domácí štrůdl, který ráno strávila pečením. Milena ho přijala, jako by brala do ruky kámen, a zmizela v obýváku.
Stůl byl prostřený vzorně křišťál, saláty, vepřo-knedlo, nádivka. Bylo jasné, že si dali záležet. Alois se objevil ze své ložnice zářící, hned pečoval o hosta:
Boženko, posaď se. Milenu, nalož hostu bramborový salát.
Začali debatou o počasí, cenách, politice, jako to v Česku chodí. Milena mlčela, občas pomalu přežvykovala maso, ale hlavně Boženu zabodávala pohledem.
Božena se cítila nepatřičně. Jako by byla vystavená v bazaru.
Když už bylo dopito kafe a dojezen perník, Milena odložila příbor, utřela si pusu ubrouskem a Boženu přímo upozornila:
Paní Pavlásková, a jaký vlastně máte byt?
Božena se málem zalkla čajem, otázka padla tak nečekaně a neomaleně, jako by na ni vystřelila vodní pistolí.
Promiňte? udiveně se zeptala.
Byt, zopakovala Milena nevzrušeně. Je váš? Kolik má metrů? Kde přesně? Které patro?
Alois Novotný se najednou zmenšil, utopil oči v hrnku a studoval čaj, jako by ve vzorečku na talíři hledal řešení čtvrté odmocniny.
No mám dvoupokoják, vykoktala Božena. Na Vinohradské třídě. Proč se ptáte? To má něco společného s tou večeří?
Milena složila ruce na prsa a opřela se:
No jasně, paní Pavlásková, jsme přece dospělí lidé, pojďme si říct vše na rovinu. Musím znát podmínky.
Jaké podmínky? pohlédla Božena střídavě na dceru a otce, ale Alois stále zíral do ubrusu.
Podmínky péče, řekla Milena bez obalu. Já tatínka dávám do vaší péče. Chci vědět, že se bude mít dobře, že je poliklinika poblíž, že je klid. Potřebuje pohodu a dietu.
Božena postavila šálek na talířek. Cinknutí porcelánu prořízlo ticho jako metronom.
Jak myslíte dáváte do péče? slabikovala pomalu, nevěřícně. A kdo řekl, že ho přijmu?
Milena na ni vykulila oči:
Cože? Vždyť jste přijela na večeři. Táta pořád mluví o vás Jestli jste pár, je logické bydlet spolu, ne?
Dejme tomu, polkla Božena. Ale měsíc je krátká známost. Proč myslíte, že zrovna váš otec má bydlet u mě?
A kde jinde? Milena začala jmenovat argumenty na prstech. Máme sice tři pokoje, ale já mám manžela a dvě děti, je tu hluk. On potřebuje klid. Vy jste sama ve dvoupokojáku. Hotové řešení.
Říkala to s ledovým klidem, jako by mluvila o hlídání kocoura.
Myslela jsem, že budete mít radost, pokračovala Milena, když Božena mlčela. Chlap v domě. Pomůže s věcmi, vaření už nebude jen na vás, mě ulevíte pět lidí je práce
A ještě tatínek s tlakem. Vám taky něco zbude: jeho důchod vám nechám. Je nenáročný.
Božena se otočila k Aloisovi:
Aloisi, proč mlčíš? řekla tiše. Taky si myslíš, že mě má dcera předat dál, aby se jí ulevilo?
Alois zvedl pohled. Měl v očích odevzdanost a smutek, až se Boženě sevřelo u srdce.
Božko, vypravil ze sebe. Milena se bojí. U nás je hluk, kluci řvou, u tebe je klid.
Uvnitř to v ní vřelo. Myslela si, že zažívá románek, zájem, něhu. Místo toho konkurz na bezplatnou pečovatelku s bytem.
Víte co, řekla Božena a postavila se. Děkuju za večeři. Salát byl skvělý.
Kam jdete? zamračila se Milena. Neprobraly jsme detaily. Kdy bude stěhování? Věcí je málo, jen to křeslo musí s ním.
Božena se podívala na tu ráznou ženu, co převzala otce jako starou skříň:
Mileno, řekl její hlas pevně. Já nehledám chlapa, abych dělala někomu domov důchodců. Nejsem ústav na péči o seniory.
Otočila se k Aloisovi:
A tobě, Aloisi, nemám co říct. Muž, který si nechá od dcery poroučet, u mě doma místo nemá.
Ale Božko hlesl Alois, ale Milena ho rázně posadila zpět.
Seď, tati! vyštěkla. A klid! Táta je poklad, důchod slušný. Nechceš, jiná ráda přijme. Fronta osamělých ženských venku je dlouhá.
Božena rychle schází do předsíně, ruce se jí třesou, knoflíky od kabátu se jí nedaří zapnout. Z obýváku zaznívá monotónní hlas Mileny:
vždyť jsem říkala, všechny jsou stejné. Zajímají je jen peníze a zábava. Žádné závazky. Táto, pozveme paní Martu z vedlejšího domu, už dlouho po tobě pokukuje.
Božena spěchá k metru a hlavou jí běží: Díky bohu, že se to vyjasnilo dnes, po večeři, a ne až za půl roku, kdy bych mu třeba už přirostla k srdci.
Bytová otázka, jak věděl klasik, kazí povahu. Děti chtějí vlastní pohodlí, a rádi odloží rodiče ke schopné ženě. Praktické, užitečné, sobě výhodné.
A bohužel mnozí souhlasí být sám je děsivé, člověk podlehne vždyť je to přece náš.
A co vy, souhlasili byste s Boženou, že odešla? Nebylo jí Aloise líto, vždyť on za to vlastně nemohl, když jeho dcera je taková?
