Vendula byla milenkou. Neměla štěstí na vdávání. Zůstala svobodná až do třicítky a pak se rozhodla, že si přece jen najde chlapa. To, že je Pavel ženatý, zpočátku netušila, ale jakmile se do něj zamilovala, ani on s tím dál nedělal žádné tajnosti. Vendula na Pavla za to nikdy neřekla křivého slova. Naopak, jen si nadávala, že k němu má takovou slabost a že do takového vztahu vůbec šla. Připadala si nedostatečná nenašla si ženicha včas a roky utíkaly.
A přitom, když se na ni člověk podíval, nebyla nijak špatná: sice žádná krasavice, ale milá tvář, jen trochu silnější postavy, což jí přidávalo roky. Vztah s Pavlem nikam nesměřoval. Vendula nechtěla zůstat jen tou druhou, ale odejít od Pavla také nedokázala. Děsila se, že zůstane sama.
Jednoho dne ji přijel v Praze navštívit bratranec Petr. Zastavil se jen na pár hodin, byl tu pracovně, ale už se dlouho neviděli. Seděli spolu u stolu v kuchyni, jedli svíčkovou, povídali jako za starých časů o životě, o radostech i starostech. Vendula mu pověděla upřímně o všem, co se jí děje, a nakonec si i trochu poplakala.
Najednou k nim koukla sousedka paní Hanušová a pozvala Vendulu k sobě chtěla poradit, jaké záclony koupit. Vendula na dvacet minut odběhla. Zrovna v té chvíli někdo zazvonil. Petr šel otevřít myslel, že se Vendula vrací, vždyť nezamkli…
Ve dveřích stál Pavel. Petr ihned pochopil, kdo je Pavel zač. Pavel znejistěl, když uviděl v bytě pořádného chlapa v teplákách a nátělníku, jak dlabal chleba se salámem.
Je Vendula doma? nezmohl se Pavel na víc.
Vendula je zrovna ve sprše, pohotově odvětil Petr.
Promiňte, a vy jste pro ni kdo? stále nechápal Pavel.
Já? Její muž, občanský manžel zatím. A proč se ptáte? Petr přistrčil Pavla ke dveřím a chytl ho za límec. Ty jsi ten záletník, o kterém mi Vendula vyprávěla? Hele, jestli tě tu uvidím ještě jednou, proletíš celým činžákem, jasný?
Pavel se rychle vymanil z Petrova sevření a utíkal ze schodů dolů.
Po chvíli dorazila Vendula. Petr jí vylíčil, kdo ji přišel hledat.
Cos to provedl? Kdo tě prosil? Vendula se rozplakala. Už se nikdy nevrátí
Sedla si na pohovku a schovala obličej do dlaní.
No ať už se nevrátí. Dobře to dopadlo. Přestaň se trápit. Mám pro tebe totiž někoho lepšího. Vdovec od nás z vesnice, Tomáš. Po smrti manželky ho ženský nenechají vydechnout, ale on zatím všechny odmítá. Prý chce být chvíli sám. Paráda. Po pracovní cestě tě zase vyzvednu a pojedeš se mnou na Moravu. Seznámím vás.
Cože? divila se Vendula, to přece nemůžu, vůbec ho neznám! A proč bych tam jezdila Je to trapné.
Trapné je spát s cizím mužem, ne poznat svobodného člověka. Nikdo tě nikam netlačí. Pojedeme, aspoň na oslavu Lubiny narozenin.
Za pár dní Vendula skutečně s Petrem do vesnice u Olomouce jela. Petrova žena, Luba, prostřela stůl v zahradě vedle sauny. Oslavovali v rodinném kruhu, přišla spousta sousedů, přátel a také Petrův kamarád Tomáš ten vytoužený vdovec. Sousedé už Vendulu znali delší dobu, ale s Tomášem se potkala poprvé.
Po příjemném odpoledni Vendula odjela zpět do Prahy. V duchu si povšimla, že Tomáš je nesmělý a tichý. Ještě se asi vzpamatovává po manželce, chudák. Mnoho takových už dnes není, pomyslela si.
Za týden, v sobotu, někdo zazvonil u Vendulina bytu. Vendula nikoho nečekala, otevřela a v úžasu spatřila Tomáše, jak v ruce drží igelitku.
Dobrý den, Vendulo, jsem jen na skok v Praze. Potřeboval jsem na trh, koupit něco domů. Už se přece známe, tak jsem si řekl, že vás navštívím, koktal Tomáš připravenou větu.
Vendula ho pozvala dál. Ještě byla celá překvapená, ale nabídla čaj v kuchyni a začala tušit, že jeho návštěva není úplně náhodná.
Tak co, pořídil jste vše na trhu? ptala se.
Jasně. V autě mám věci. Ale tohle je pro vás, vytáhl z tašky menší pugét tulipánů a podával Vendule.
Přijala ho a oči jí zlehka zasvítily. Sedli si u čaje, povídali si o počasí a tom, jak zdražilo máslo i maso na trhu. Když bylo dopito, Tomáš poděkoval a chystal se jít. Pomalu a roztěkaně si bral sako a nazouval boty. Ke dveřím se už chystal odejít, ale náhle se otočil:
Kdybych teď odešel a nic neřekl, neodpustil bych si to. Vendulo, myslel jsem na vás celý týden. Opravdu. V hlavě jste mi utkvěla. Jen jsem se nemohl dočkat víkendu Adresu mi dal Petr
Vendula se trochu začervenala a sklopila oči.
Vždyť se skoro neznáme pravila tiše.
To nic není. Hlavní je, že vám nejsem protivný? A můžu ti tykat? Vím, že nejsem žádné terno, navíc mám malou dcerku, osm let. Teď je u babičky.
Tomáš byl celý nervózní, ruce se mu lehce chvěly.
Dcera je poklad, zasnila se Vendula. Vždycky jsem si přála mít dívku.
Tomáš, povzbuzený jejími slovy, uchopil Vendulu za ruce, přitáhl ji k sobě a políbil.
Po polibku pohlédl na ni, v očích se jí leskly slzy.
Nejsem ti protivný, viď? zeptal se nesměle.
Právě že ne Ani jsem netušila, že to tak může být. Je to zvláštně krásné a klidné. Nikomu nic neberu, odpověděla.
O té doby se vídali každé víkendové odpoledne. A po dvou měsících se Vendula a Tomáš vzali a nastěhovali k němu na vesnici. Vendula se dala zaměstnat v místní školce. Za rok se jim narodila holčička. Tak v jejich rodině už vyrůstaly dvě malé slečny, obě milované a vlastní. Lásky a pozornosti bylo pro obě víc než dost. Tomáš i Vendula jen mládli štěstím, jejich láska rok od roku sílila, jako dobře uleželé víno.
Petr u slavnostních večeří rád mrkl na Vendulu:
Tak co, Vendy, jakého ženicha jsem ti dohodil? Jen mládneš! Já ti nikdy špatně poradit nemůžu věř bratru!
