Narodil jsem se a vyrůstal na venkově, a vždy jsem měl slušné a vstřícné chování. V osmnácti letech jsem se rozhodl, že se přestěhuji do Prahy, abych si našel zaměstnání, i když mě rodina odrazovala. Tvrdili, že práce je i na venkově, ale já byl pevně přesvědčený o své cestě a neposlouchal jejich varování.
Matka, která mě po předčasné smrti otce vychovávala sama, mě nechtěla pustit z domu. Nicméně jsem pokračoval ve studiu a stal se automechanikem. Většinu vydělaných peněz jsem posílal domů, aby máma měla vše potřebné. Oženil jsem se, ale po pěti letech nás rozvod rozdělil manželce vadila naše finanční situace. Přesto jsem mezi přáteli a příbuznými měl dobrou pověst.
Městský život mi ale nikdy příliš nevyhovoval. Zklamalo mě, že většina věcí se dá řešit jen penězi. Toužil jsem po jednodušším a smysluplnějším životě.
Když jsem volal mámě, často mi radila, abych se vrátil do rodné vesnice. Práce tam bylo dost, a dokonce mi navrhla, že bych se mohl dát dohromady s naší dávnou známou, Ludmilou. Měl jsem pro Ludmilu slabost, ale i moje druhá manželka, městská, mě opustila kvůli finančním těžkostem.
Ve čtyřiceti jsem se konečně rozhodl vrátit na venkov, do malé obce u Kutné Hory. Našel jsem práci v místní pilařské firmě. Tahle změna mi přinesla obrovskou radost. Teprve tehdy jsem si uvědomil skutečnou hodnotu života v komunitě, kde se lidé navzájem podporují a spoléhají jeden na druhého. Znovu jsem se setkal s Ludmilou a oženil se s ní. Krátce po svatbě jsme přivítali na svět naše první dítě.
Největší radost ale měla moje matka, že jsem se rozhodl vrátit domů. Porozuměl jsem významu českého přísloví: Kde jsou lidé, tam je zisk. V nové životní etapě, obklopen teplem a podporou venkovské komunity, jsem našel skutečné naplnění a účel života.
