Fifina
Koukej, jak se načančala! Normální lidi jdou ráno do práce, jak se sluší, a tahle? Kam se to žene v bílých kalhotách po takovým blátě?
Vždyť ona pěšky nikdy nechodí! Pořád jezdí tím svým autem! Autobus by mohla rovnou koupit!
Buď ráda, že je aspoň oblečená! Viděla jsi, co má na krku?
Neviděla. Co tam má?
Tetování! No vážně! Kdo tohle dělá?! To vypadá jak z basy, fakt! Mladá, a už tak poznamenaná. Co by na to řekla její máma, kdyby to viděla?! Ach jo, bez dohledu duše ztracená…
Lavička před vchodem jen hučela, jak sledovala Janu, jak mizí v dálce.
A proč si trochu nepopovídat, když už mají tašky s nákupem u nohou a domů se zrovna nechce protože tam je zas jen rutina a nic nového. Aspoň si trochu vydechnout, furt to samé Děti, malé i velké, vaření, úklid Radost už žádná, kromě vzácných svátků, protože kde by ji taky obyčejný člověk vzal. Všechno přebijí jen starosti a myšlenky, jak uživit děti, pomoct, když je potřeba. Jak vnoučatům donést dobrotu a pohladit po hlavě. Jen v tom zbývá štěstí a to ještě ne každému. Vždyť, podívejte na paní Novákovou děti jí na rovinu řekly, že žádné vnoučata nečeká, protože dneska není v módě rodit. Moderní je jezdit do lázní, starosti žádné. Jak to jen dělají?! Asi stejně jako tahle Jana, Natálčina dcera.
Přitom byla docela normální holka! Ve škole se snažila, slušně zdravila. Ale co pak? Od smrti mámy se úplně přestala hlídat. Pořád někde courá. Nepracuje, ani nestuduje! Říkala paní Dvořáková, že prý dělá hanebnosti dělá tetování! Prý si otevřela salon. To mi povězte, kdo to může strpět?
Pár let zpět, když se objevil Janin táta, všichni si mysleli, že ji dá do latě. Ukáže jí, jak se má žít. Co se stalo? Koupil jí to příšerné auto co zabírá půl dvora, a pak ujel, nechal ji tu samotnou. A ona? Vždyť je to holka ještě mladá! Teprve jí bylo dvacet. Kdo může nechat takovou holku napospas? Co když si někoho špatného přivede domů? Přijde o byt i o tu zatracenou káru, co tu všem vadí.
A hele! Už jede! Kam? Proč? Kdo ví! Ani se neohlédla! Fifina! Prostě fifina. V bílých kalhotách…
O pomluvách a rádkách sousedek Jana vůbec neměla čas přemýšlet, natož chuť. Starostí měla svých dost. Dnešek měla rozplánovaný skoro na minutu. Tolik práce, až by si někdy přála, aby den měl aspoň o dvě hodiny víc! Máma jí vždy říkala, že si neumí s časem správně poradit, ale naučit se to musí.
Jani, na tom záleží! Někdo se honí, nic nestíhá, každému závidí, ale úspěch je v jednoduchém receptu: Kdo si s časem rozumí, zvládne toho spoustu.
A jak si s ním rozumět, mami?
Neutrácet ho zbytečnostmi. Rozhodni, co je pro tebe důležité, věnuj tomu tolik času, kolik uznáš za vhodné. Nezapomeň na odpočinek a zábavu, i to je důležité. Člověk nemůže žít jen povinnostmi, musí občas vypnout, jinak se zničí.
Proč?
Nejseš přece z plechu! Utaháš se a bude ti špatně a komu tím pomůžeš? Sobě ne. Unavená, rozmrzelá Člověk potřebuje i zrelaxovat. I práce bude vždy dost, nikdy nebudeš hotová. Ale ani věčný relax není cesta. Zlenivíš a ztratíš samu sebe. Proto si nastav, kolik času na odpočinek chceš a nepřekračuj to. Uvidíš, že je fajn, když máš ve věcech pořádek a já budu klidnější
Janě ty rady v hlavě zůstaly, ale dodržovat je? To už bylo horší. Pořídila si vlastní diář, ale ten stejně často ležel na stole nevyužitý. Co má člověk dělat, když je všechno důležité a čekat to nechce? Dneska má tři přednášky, ale stihne jen jednu dva klienti mají objednávku právě dnes, za Evou zajít taky musí. A kde je Eva, tam bude i Sára a to není na pět minut. A pak ještě k Martinovi a pomoct mu sbalit věci A i s novými dětmi promluvit, příští týden s nimi jede pryč a jména si ani pořádně nezapamatovala. Snad to všechno zvládne
Kolona, ve které Jana uvízla, se pohnula, a ona sešlápla plyn. Auto zareagovalo hned, jemně, jako by utěšovalo. Neboj, všechno stihneme! Proto mě tvůj táta pořídil? Aby tvůj čas nebyl zbytečně ztracený.
Jana pohladila volant.
Děkuju ti, tati!
Kdyby jí před pár lety někdo řekl, že jednou bude děkovat tátovi, vysmála by se mu do očí. Tátu nenáviděla skoro tak dlouho, jak si vůbec pamatovala.
Ne, máma o něm nikdy neřekla špatné slovo. Naopak, vždy opakovala, že je chytrý a že je celá po něm.
Ale Jana nemohla pochopit, jak může být někdo chytrý, a opustit dítě v peřince a utéct tak daleko, že se nikdy po ní neozval.
Myslela na to roky a zloba na muže, co měl být blízko, v ní rostla a kalila duši.
Když byla malá, na besídkách ve školce seděla v koutku a záviděla holčičkám, co mohly tančit s tatínkem. Její partner nebyl žádný a to ji bolelo tak, že se ani nerozplakala, jen koukala suchým pohledem a nedovolila si ani odvrátit tvář.
Na základce, když ji někdo šikanoval, tiše zatínala zuby a bránila se, tiše záviděla spolužačkám, co mohly vyhrožovat: Já to řeknu tátovi, on ti ukáže!
A před maturitou se rozhádala s nejlepší kamarádkou Ivetou, když přišlo na řeč, co bude po škole:
Táta říkal, že mám volnou ruku ke všemu, zaplatí mi studia a když projdu, koupí mi auto z ušetřených peněz.
S Ivetou byly jedna ruka už od školky, ale v tu chvíli Jana věděla, že končí.
Nechyběla jí závist. Spíš bolest, nekonečná křivda. Iveta věděla všechno i o tom, jak Jana touží mít otce a často to dovedně využívala
Jinak ale Jana nikdy nikomu nezáviděla. Neměla proč. S mámou si žili jako ostatní, dokonce jezdily do zahraničí, a k šestnáctinám dostala nový mobil.
Nejdůležitější ale byl ten den jiný dárek. Jana ještě otáčela v ruce krabičku, když ve dveřích stál někdo, koho si přála aspoň jednou vidět.
Byl z toho strašný výstup… Nadávala, křičela, brečela Mámy si nevšímala, odstrkovala ji a ječela, sliny jí létaly až k obličeji:
Ty zrádkyně! Proč je tady? Nechci ho nikdy vidět!
Odkud měla vědět, že máma už ve skříňce schovává výsledky vyšetření a že brzy se jejich život zastaví v jedné vysoké, temné chvíli na špičce hory, kterou oba tolik let budovali. Pak se zřítí, roztrhá všechny kameny, co připadaly pevné, a nezůstane nic spolehlivého. Pod nohama se rozlije malinový pudink, který Jana jako malá nesnášela, a ta lepivá hmota bude pomalu stahovat jejich budoucnost, až přestanou i doufat a máma jednou rázně vezme Janu za ruku:
Já za to můžu, Jano! Za rozchod s tátou, že jsem mu nedovolila tě vídat Chápeš? Mě obviňuj!
Proč? matčiny prsty byly ledové a tvrdé, ale Jana je nepustila, protože cítila, že teď se konečně dozví pravdu.
Byla jsem uražená…
Z čeho? Mami, povídej! Proč jsi mě připravila o tátu
Všechno ti řeknu. Jen mě nepřerušuj, je to těžké
A Jana se dozvěděla…
I to, jak se rodiče vzali mladí a nezkušení. Jak ji máma nosila, poslouchala výtky z obou stran své i tchýně. Janu nikdo nechtěl. Byla neplánovaná překážka, pokazila všem plány a oba rodiče za to byli vinni. Otec musel nechat školy, aby je uživil, máma ji studia nikdy nedokončila a to byl další důvod ke strkanicím. Otrávení, výčitky, zklamání a největší ranou bylo, že místo kluka se narodila holka. Tak máma odjela k tetě, co ji v nouzi přijala, a táta netušil, že už svou dceru nikdy neuvidí.
Hledal tě, psal mi, volal… Ale já mu řekla, že nejsi jeho…
Proboha, mami! Proč?
Tolikrát mi to vsugerovali, až jsem si řekla: ať je po jejich! Chtěli to tak, mají to mít!
Kdo?
Všichni Odpusť, Jano… Teď vím, že jsem to neudělala správně. Chtěla jsem tě ochránit. Dítě nemá žít v nenávisti! Dělala jsem, co jsem mohla Dneska vím, že to bylo špatně, tehdy jsem si myslela, že je to správné
Jana se odtrhla od matky, přešla k oknu a praštila pěstí do parapetu. Jediný květináč s rozrostlým kaktusem, co jí kdysi dala Iveta, poskočil a Jana zírala na černé drobky hlíny po bílé ploše. Každá z nich jí v tu chvíli připadala jako mámina slova Jedna dvě a je špína všude! A teď uklízet… A nejde to, špína se táhne za hadrem a musíš se dost snažit, abys uklidil všechno…
Jana přinesla hadr parapet byl zase čistý. Pak si sedla k matčině posteli, jako dřív, a suše řekla:
Říkej všechno. Pravdu. Bez lhaní, jasný?
Už nikdy
Tak se Jana dozvěděla, jak všechno bylo. Otázek jí nakonec zbylo víc než odpovědí, ale pochopila jedno život je fakt podivná věc. Dnes víš jedno, zítra přijde kousek nových informací, a tvůj peřinkami vymydlený svět popraská. A co s tím? To už si každý musí rozhodnout sám…
Jana do teď nevěděla, jestli mámě odpustila. Asi ano i když úplně jistá si nebyla.
Ale za jedno byla vděčná že máma nakonec nešla s pravdou do hrobu. Možná vše neřekla, to podstatné zůstalo za dveřmi jejich ložnice, v tišině nočního bdění, v tátových velkých dlaních, co hladily matčiny tenké zápěstí, když přestaly zabírat prášky v těch pár tátových slzách, které Jana i zahlédla, i když se je pokoušel skrývat.
Na to, co řekli beze svědků, se tátky už nikdy nezeptala. Nechtěla dráždit ránu.
A stejně na to nebyl čas. Museli se naučit žít spolu, protože k tetě ji táta nenechal.
Odjedu hned, jak řekneš. Ale až ti bude aspoň osmnáct. Do té doby tu budu.
Kdepak, nemůžeš! Jsi mi chyběl už moc let. Zůstaň, prosím! Tati…
Natálie, matka Jany, vydržela, navzdory všem předpovědím, skoro dva roky. Ačkoliv to byla doba těžká jako máloco, Jana mohla s čistým svědomím říct, že to bylo nejsmutnější i nejšťastnější období jejího života. Mrzelo ji k zbláznění, že ten bezohledný čas dal jejich trojici tak málo…
Tehdy začala kreslit.
Proč ne dřív? Sama nevěděla. Čmárala si jen po sešitech nebo starých skicácích, ale nikdy nepomyslela na to, že by to mohla dělat vážně.
Ale prosím tě, to není špatný!
Táta jednou popadl triko a ukázal jí svoji tetovačku na zádech krásná barevná práce, až Janina čmáranice vypadala jako výtvory malých dětí pastelkami po tapetách.
Můj kamarád. Chceš, zařídím setkání? Podívá se na tvé práce, možná si tě vezme do učení.
Moc!
Nikdo ze sousedů si ani nevšiml, že Jana na rok zmizela. Skoro rok bydlela v Praze s otcem, učila se základy řemesla, pak si ale řekla:
Chtěla bych zpátky domů, tati…
Otec, k jejímu údivu, ji neodrazuje. Jen ji poprosil, ať počká pár týdnů a odjel. Když se vrátil, pomohl jí sbalit věci, a když vyložil krabice ve starém bytě, dal klíčky od auta na stůl v kuchyni.
Tady, je tvoje. A ještě tohle.
Položil šanon s dokumenty a Jana se divila:
Co to je?
Je to tvůj salon, holka. Prodal jsem byt a koupil ti prostor v centru. Malý, ale na začátek stačí. Ládík, tvůj učitel, objednal vybavení, brzy ti přijde. Pracuj, vzdělávej se, je důležité mít vzdělání. Škola nestačí. Chápeš?
Jana poslouchala a nemohla uvěřit. A i když už si salon zařídila, chválená sousedem Lubošem bikerem i přes protesty jeho ženy pořád nevěřila, že se jí vše lepší.
Táta jí pomáhal, dohlížel na rekonstrukci i reklamu a pak si sbalil svoje věci.
Kam jdeš?
Domů za našima na vesnici. Potřebují mě tam. Ale víš přece…
Vím… jsi se mnou… Ale tati, já chci…
Já taky, ale teď musím jet…
Po jeho odjezdu se Jana ponořila do práce, studia. Klientů měla, až nestíhala, musela přijmout dvě pomocnice.
V tom spěchu se seznámila s Evou.
Mladá, elegantně oblečená žena přišla do salonu večer, když už Jana netrpělivě čekala posledního klienta.
Omlouvám se mohl by tu být mistr?
Jana, unavená učením a čekáním, kývla:
To jsem já.
Děvče, děláš si legraci? Jdi zavolat dospělého!
Tehdy se Jana zahleděla pořádně. Ano, oblečení drahé a účes pěkný, ale nečerstvý. Jinak žádný make-up, tmavé kruhy pod očima, ostříhané nehty a v očích smutek, co znala. Jana vstala, vybrala svůj album, položila ho na stůl:
Tady. Moje práce. Jestli se vám líbí, povězte, co chcete.
Jméno sem…
Eva si vyhrnula rukáv a položila ruku dlaň nahoru.
Tak, abych ho viděla pořád…
Pak už neřekla nic. Jana si všimla, jak Eva zaklonila hlavu, aby zadržela slzy, mlčky zamkla dveře, právě když konečně přijížděl klient.
Sedněte. Zamračila žaluzie. Už to bude…
Bolí to? Já vím.
Eva usedla a řekla jen:
Sára
Jana se na nic nevyptávala. Kdo je Sára, se dozvěděla až po dvou dnech, když ve fakultní nemocnici, kam přišla za tetou, potkala Evu.
Vy?
Ano. Děkuju
Nemáte za co. Doplňuje to hezky.
Mně i Sára by se to líbilo…
Sára je…
Ona. Moje dcera.
Eva se na Janu dívala zvláštně, najednou jí podala ruku:
Eva.
Jana.
Chcete poznat Sáru?
Jana vteřinu nepřemýšlela. Ta chvilka změnila celý její život.
Chci!
Malá holka s podivnými brýlemi a zalepeným sklíčkem si Janu okamžitě získala. Bez ostychu ji čapla za ruku a táhla:
Máš oříšky? Nebo slunečnice? Nic? Čím nakrmíš veverky?
Jaké veverky?
Ty s ocáskem! V tomhle parku jich je spousta! Máma říká, že jsem jim dala tolik, že za chvíli popadají dolů, jak budou tlusté!
Neboj, neztloustnou. Pořád skáčou.
Tak jo, jsi chytrá!
Ne moc.
Proč?
Pořád se učím.
Áha! Ojojoj, málem jsem zapomněla.
Sára se zcela vážně představila:
Sára Novotná.
Krásné jméno Jemně jí podala ruku, dávala pozor na náplast. Jana Pokorná.
Teď už jsme oficiálně známé!
Dětský smích zazvonil pod jehličnatými stromy a Jana viděla, jak na chvíli rozzářil Evin obličej.
Příště už měla Jana kapsy plné oříšků…
Jak na tom léčba byla, Eva neřekla hned. Jejich nové přátelství bylo, jako by obě kráčely po tenkém ledě, krok za krokem, v obavách, aby ho nerozbily.
Dá se něco dělat?
Dnes už ano. Eva si zahřívala ruce o hrnek s čajem v kavárně u salonu. Když jsem přišla k tobě, řekli mi, že šance je téměř nula.
Jasně…
Ale pak přijel nový chirurg. Martin… a řekl, že není konec
Tak proč pláčeš? Eva! To je skvělé!
Včera Sáru operovali. Je na JIPce… vyhodili mě, přijďte až zítra Bojím se, Jano nikdy tak moc…
Jsi sama? Kde je otec?
Odejít, ještě než se narodila. Nejsem žádný anděl, dítě jsem si přála já. Prostě jsem použila muže On mě nemiloval. Když přišlo na dítě, odešel Proto s námi není. Chápeš?
Moc ne, ale to není důležité. Sára je tady…
Je…
Tak se neopovaž! Musíš bojovat! Na co máš tetování?! Podívej! Vybrala jsem dobře barvy, aby bylo vidět. Musíš ne, prostě musíš udělat všechno, aby zůstalo skutečné!
Nekřič, prosím slyším…
Tak přestaň brečet! Práce čeká!
Eva plakala tiše, Jana věděla, že přišel zlom. Ani se nevšímala číšníka.
Přineste nám vodu.
Tu noc strávily spolu. Povídaly, mlčely, smály se. Ráno Jana posadila kamarádku do auta a vezla ji rovnou do nemocnice.
Jdu s tebou.
Máš čas?
Evo, no tak… Jana sáhla do batohu a podala Evě rozčesávací kartáč. Na, učeš se. Jinak tě dítě nepozná!
Se Sárou vše dobře dopadlo. Ruce Martinovy udělaly zázrak.
Kdy uvidím veverky? Sára seděla v posteli a posedávala.
Brzy! Až tě pustí, pojedeš s Janou do Prahy. Tam je veverkami narvaný každý park!
Proč do Prahy?
Tam jsou specialisti. Operace je jen začátek.
Na re…co? Neříkej, zeptám se Jany!
Sáře už bylo všechno jedno, byla šťastná, že pojede s Janou autem hlavně, hlavně pryč z nemocnice…
Mami!
Hm?
Martin pojede s námi?
Ne, má práci. A nemůžeš mu říkat takhle jménem.
Proč ne?
Protože je to dospělý.
Ale on má Janu rád! Sára se smála, Eva vykulila oči.
Ty trdlo! Proč myslíš?
Není to vidět, mami? Ty jsi teda slepá! I Jana Ona nevěří!
Nebylo těžké poznat Martinovy city k Janě. Jenže oba si je ani sami před sebou nepřiznávali. Zdravili se s úsměvem, vedli řeči o počasí a Sářině zdraví, a zase šli každý svou cestou.
Kontakt udržovali i po odjezdu Evy se Sárou do Prahy. Jana si uvědomila, že může pomáhat i dalším dětem, a Luděk ji v tom podpořil. Brzy už Martin vyprovázel do auta i další děti, které vezla hbitá dívka s decentní tetovačkou na krku.
Je ti tu dobře? A mamince? Dobře, jedeme!
Jen výjimečně děti volily vlak Janino auto se stalo druhým domovem, kde bylo všechno, od kapesníků po tablet na pohádky.
Martin obdivoval Janu, v sobě city schovával, stejně jako ona jemu.
První krok nepadl.
Kdo ví, jestli by do něj šli, nebýt Sary, která po návratu přemluvila mámu, ať zajedou do nemocnice.
Proč, Sári?
Chci něco říct Martinovi.
Co?
Ty to nechápeš, mami? Povím mu to!
A mně?
Tobě potom!
Martin přistoupil k věci s vážností.
Dobře. Tak pojď povídat.
Eva sledovala, jak Sára mává a šeptá něco Martinovi. Jednoduchá odpověď:
Proč jí to neřeknete?
Komu a co, Sári?
Janě, že ji máte rád.
To není jednoduché…
No jasně! Vy dospělí jste divní! Má vás taky ráda.
Bývá to složitější…
Proč? Nemáte dům, byt? To je fuk! Jana má všechno, ale třeba jí chybí právě vy.
Někdy láska nestačí…
Sára mávla rukou. Zatáhla Martina za rukáv, pošeptala mu něco a on se zasmál:
Ty číslo!
To nic, jdeme!
Evě už nezbylo než se smát a zavolat taxi.
Seřvala si to s Janou, výsledek přišel hned.
Zavírala salon odhodlaná když už dítě ví, co ona před sebou skrývá, tak je načase přestat utíkat.
Martina si všimla až, když ji oslovil:
Ahoj!
A pár měsíců poté lavička před domem zase hučela:
Nějakého kluka si přivedla! Kdo to je? Přivezl věci, nevíme nic, co když ji obere!
Ale vypadá slušně
No jo! Jenže každý slušný může být jiný…
Měla by zavolat tátovi! Ať přijde a zkontroluje to!
Ale vždyť tu je!
To jako vážně? Kdy přijel?
Předevčírem jsem ho viděla. Bude se něco dít!
A dělo se.
Viděli Janu v bílých, úplně neuvěřitelných šatech, kdy konečně všechen důchodcovský kroužek na lavičce mohl obdivovat její tetování na zádech, a div nepukli obdivem, dokonce ani moderní paní Nováková!
Martin vedl nevěstu a zpovzdálí na něj mávala rozesmátá Sára, prodala právě Janu a byla na sebe nesmírně hrdá.
Eva plakala štěstím, každou chvíli upravovala Janě závoj, a všechny otázky odháněla:
Nechte mě slzet radostí! Vždyť tohle jsou ty dobrý slzy!
A ti podivní lidé, co přijeli s kytkami, objímali Janu, jako by byla jejich vlastní krev.
Nikdo nepochopil, kdo byli.
A proč si Jana před nastoupením do auta vyhrnula šaty a zujela lodičky, že chce kecky že v nevěstiných botkách se přece řídit nedá.
A proč jí Martin sám zavázal tkaničky nových kecek, co přinesla z kufru starostlivá Eva.
Všechno je tu jinak! hučela lavička, koukajíc za odjíždějícími auty.
No jo! Fifina! Jak má být!
