Fiflenka
No prosím tě, do čeho se to zase naparádila! Normální lidi ráno vyráží do práce, jak se sluší a patří, a tahle?! Kam chce v těch bílých kalhotách mezi naše kaluže?
Vždyť ona pěšky nechodí! Všude pendluje tím svým autem. Autobus jí je málo!
Buď ráda, že je aspoň oblečená! Viděla jsi, co má kolem krku?
Ne, co tam má?
Tetování! No vážně! Kdo si něco takového pořizuje? Vypadá jak po kriminále, křížek bych jí dala! Mladá, a už samá kérka! Co by řekla maminka, kdyby ji takhle viděla? Ach jo, nikdo na ni nedohlíží ztracená duše…
Lavička u vchodu do paneláku zase žije, všichni sledují Lucku, jak odchází.
Proč by si nepopovídaly, když už mají tašky s nákupem postavené u nohou a domů se jim nechce tam je zas čeká jen rutina. Aspoň se vypoví pořád dokola jídlo, děti, úklid Nějaká radost se už objeví snad jen výjimečně; kde ji vzít, když pro obyčejné lidi není každodenní smích samozřejmostí? Spíš starosti a myšlenky, jak nakrmit děti, pomoct potomkům, když je potřeba. Schovat dětem čokoládu, přinést dárek vnoučkům a potěšit se, jak jim voní hlavičky. To je jejich štěstí, i když ne u všech. Třeba paní Juránkové děti úspěšně oznámily, že vnoučat se nedočká, protože dnes je v módě létat k moři a starosti nechat jiným. Nechápu, jak to dělají! Asi jsou něco jako ta Lucie, Plechatého dcera.
A přitom byla Lucka docela normální holka! Do školy chodila vzorně, pěkně pozdravila. Ale od té doby, co jí umřela maminka, je to jinak. Celé dny někde courá, ani nepracuje. Kdyby alespoň ještě studovala ale kdepak! Dcera paní Horákové povídala, že Lucka začala s naprostou šíleností dělá tetování! Prý si otevřela vlastní studio. No kde to jsme?
Když se po letech objevil Luckin otec, každý doufal, že ji srovná. Že jí dám rozum. A jak to dopadlo? Koupil jí to příšerné auto co zabírá půl dvora, naložil a zmizel. Nechal Lucku napospas osudu. Přitom je ještě tak mladá, teprve co jí bylo dvacet. Jak ji mohl jen tak opustit? Třeba si domů tahá, koho chce… ještě přijde o byt po mámě i auto, co všem v paneláku pije krev.
Jé, už jede! Kam má asi namířeno? To ví bůh! Ani se neotočí! Fiflenka, to je celá ona! Bílé kalhoty!
Lucka nemá čas řešit, co si o ní myslí sousedky, ani jí to moc nezajímá. Má svých potíží dost. Dnešek je nabitý od rána do večera; člověk by potřeboval, aby den měl aspoň o dvě hodiny víc! Mamka říkávala, že si Lucka neumí zorganizovat čas, ale že se to naučit musí.
Lucie, na tom záleží víc, než si myslíš! Někdo se v tom jenom matlá a nic nestihne, druhý zas závidí těm šikovnějším. Přitom je recept jednoduchý když se naučíš být kamarád se svým časem, dokážeš skoro všechno.
A jak být kamarád s časem, mami?
Netrácej ho zbytečně. Rozhodni se, co je pro tebe důležité, a dej tomu tolik času, kolik uznáš za vhodné. Ale nezapomeň taky odpočívat, to je stejně důležité. Nemůžeš pořád jenom makat, někdy je potřeba i zlobit se nebo se radovat. Jinak se zničíš a co komu pak bude z unavené a naštvané dcery? Nikomu. Odpočívej, ale s mírou, ať si na sebe nezvykneš moc… kde moc, tam špatně. Nauč se to, budeš mít v duši klid, i já budu spokojenější…
Lucka na to pamatovala, i když to šlo těžko. Pořídila si diář, ale ani ten kolikrát nestačí. Máloco lze odložit! Dnes má tři přednášky, ale stihne jenom jednu na zbytek jsou objednaní klienti, k tomu musí skočit za Katkou, a když Katka, tak i Sára, a to není zrovna na pět minut… Pak ještě za Tomášem, pomoct mu s balením věcí, a nakonec poznat nové kluky, se kterými příští týden budou vyrážet na cestu. Ani neví, jak se všichni jmenují. Snad to stihne…
Kolona, ve které Lucka zůstala viset, se trochu pohla, Lucka zlehka šlápne na plyn. Auto reaguje jemně, jako by ji konejšilo neboj, všechno zvládneme! Vždyť mě táta pořídil právě proto, abych ti šetřila čas.
Lucka pohladí volant.
Díky, tati…
Kdyby jí někdo před dvěma lety řekl, že bude děkovat tátovi, smála by se mu do obličeje. Celý život tátu nenáviděla, co si pamatuje.
Ne, mamka nikdy o něm neřekla zlé slovo. Pořád říkala, jak je chytrý a že v tomhle je Lucka celá po něm.
Ale Lucka nepobrala, jak tak chytrý chlap může nechat dítě v peřince a utéct tak daleko, že se o ni nikdy nezajímal.
Roky v ní zloba rostla a otrávila duši. Ve školce seděla při besídkách v koutě a zírala na ostatní holky, co tančily s tátou ona neměla nikoho a bylo to tak nespravedlivé, že nedovedla ani plakat. Ve škole, když jí někdo ublížil, zatnula zuby a vrátila to, a tiše záviděla holkám, které hned vyhrožovaly: Já to řeknu tátovi, uvidíš!
Těsně před maturitou přišla hádka s nejlepší kamarádkou Vendulou, která, když řešily, kam půjdu dál, jen tak prohodila:
Táta prý zaplatí jakoukoliv školu, když mě nevezmou na výběrovku, a když mě vezmou, koupí mi auto.
S Vendulou se kamarádily od tří let, ale v tom okamžiku Lucka věděla, že je konec. Nebyla to závist, spíš bolest, že to tolik bolela.
Jinak Lucka nikdy nikomu nezáviděla. Neměla proč. S mamkou žily podobně jako ostatní, občas si vyjely k moři, oblečení, mobily jako ostatní…
Největší zážitek na šestnácté narozeniny ale nebyl nový mobil, nýbrž návštěva na prahu se objevil někdo, koho chtěla vidět aspoň jednou za život.
Následovala scéna Lucka křičela, plakala, odstrkovala mamku i její laskavé ruce.
Proč jsi ho sem pouštěla, jsi zrádkyně! Já ho vidět nechci!
Nemohla tušit, že mamka už drží v ruce výsledky vyšetření, a brzy se jejich život zastaví v nejvyšším bodě, temném a studeném, pak sjede z útesu a navždy smete vše, co se zdálo pevné. Pod nohama rozblemcaný borůvkový pudink, co Lucka jako malá nenáviděla a ta nechutná hmota stáhne jejich budoucnost do sebe, dokud nezbyde žádná naděje, a mamka nevezme Lucku za ruku a neřekne:
Já za to můžu, Lucko! Za to, že jste s tátou nebyli spolu, že jsem mu tě nedovolila… Já, rozumíš? Mě obviňuj!
Proč, mami? Na co ses mohla urazit tak, že mě připravíš o tátu?
Já ti to povím. Ale poslouchej a neskákej mi do řeči, je to těžké…
A Lucka uslyšela…
O tom, jak byli rodiče mladí a hloupí, když se jí narodila, jak oba dvě rodiny měli výhrady a Lucku nikdo nechtěl. Pro oba byla komplikací, její táta přišel o kariéru, mamka o školu, a hlavní příčina sporů i urážek byla, že se místo kluka narodila Lucka. A když už se mamka sbalila a odjela k tetě, která je přijala, táta ani netušil, že už dceru nikdy neuvidí.
Hledal tě. Psával, volal… Ale já řekla, že tvoje dítě není…
Bože, proč?!
Tolik mi to opakovali… Tak jsem si řekla, ať to klidně zůstane. Chtěli to tak všichni…
Všichni kdo?!
Všichni… Promiň, Lucko, víc už nezvládnu… Teď už vím, že jsem to měla jinak, ale tehdy… zdálo se mi to správné.
Lucka si urputně sevřela pěsti, odběhla k oknu a praštila do parapetu. Květináč s kaktusem, dárkem od Venduly, poskočil, zemina se rozsypala, a každé to smítko jí najednou připomínalo mamčina slova tady to máš, nepořádek, a budeš to muset uklidit
Utřela parapet, pak si sedla ke staré posteli mamky a poručila:
Tak povídej všechno a nelži mi!
A tak Lucka zjistila, jak věci vlastně byly. Otázek měla nakonec víc než odpovědí. Ale pochopila, že život je zvláštní. Dnes si myslíš, že je všechno jasné a správné, a pak se dovíš něco dalšího a tvůj vnitřní svět popraská. Nikdo ti neřekne, co s tím rozhodneš si sama.
Jestli Lucka mamce odpustila? Asi ano, i když jistotu nemá.
Jedno ví jistě je vděčná, že jí to nakonec řekla. Možná ne všechno… Spoustu se nedozvěděla. To důležité zůstalo za zavřenými dveřmi, v nočních bděních a ve stažených rukách otce, když už léky nezabíraly.
Co si šeptali, nechtěla vědět.
Nebylo na to dost času. Museli se naučit spolu žít, protože na tetičku ji odmítl přenechat.
Odjedu hned, jak mi řekneš. Ale až ti bude osmnáct. Do té doby se nebudu moc míchat.
To bys rád! Už jsi nebyl vidět tolik let, buď konečně slyšet! Tati… Prosím…
Maminka, paní Natálie, místo slibovaných několika měsíců vydržela skoro dva roky. I když to bylo těžké, Lucka mohla s rukou na srdci říct, že nikdy nebyla tak šťastná i zoufalá zároveň. Bylo jí líto, že čas jim vyměřil tak málo…
A právě tehdy začala kreslit.
Dřív ji to nenapadlo. Jen čmárala na okraje sešitu, nikdy ji nenapadlo to brát vážně.
Hele, to není špatné! divil se táta, když jednou spatřil její obrázky. Sundal tričko a Lucka zůstala bez dechu měl přes celá záda nádhernou kérku, u které její čárování vypadalo jak od dítěte.
Dělal mi to kamarád. Chceš, domluvím ti schůzku? Koukl by se, jak kreslíš, a třeba by tě vzal do učení.
Chci!
Sousedé si ani nevšimli, že Lucka zmizela. Rok bydlela s otcem v Praze, učila se řemeslu, a pak se rozhodla vrátit domů.
Chci domů, tati…
Kupodivu chápat to bylo jednoduché. Neodrazoval ji, jen požádal, ať ještě vydrží dva týdny. Pak se vrátil, pomohl zabalit věci a složil na kuchyňský stůl klíče od auta a desku s dokumenty.
Je to tvoje. A tady tvoje studio. Prodali jsme můj byt a pořídili ti místo v centru Českých Budějovic. Není velké, ale pro začátek stačí! Ale dál se uč, vysokou máš taky zvládnout. Rozumíš?
Lucka poslouchala a připadala si jako v pohádce. Když pak všechno zařídila a dostala pochvalu od souseda Karla, který začal jezdit na motorce, stejně nemohla věřit, že její život je zas v pořádku.
Táta jí pomohl vše zařídit, dohlédl na opravu i reklamu a pak si sbalil věci.
Kam jdeš?
Za rodiči, Lucko. Potřebují mě. Ale víš, že mě máš vždycky?
Vím… Ale přesto, tati…
Když se rozloučila, vrhla se Lucka do práce a studia zároveň. Klientů měla dost, proto hned najala dvě pomocnice.
Během toho spěchu se poprvé setkala s Katkou.
Úhledná mladá žena přišla do studia skoro večer, když Lucka už nervózně čekala opozdilce.
Promiňte, mohla bych si promluvit s tatérem?
Lucka zvedla oči od notebooku a skript.
To jsem já.
Hahaha, holčičko, zavolej mi dospělého!
V tu chvíli si Lucka pořádně prohlédla návštěvnici. Oblečení dražší, účes už něco pamatuje a těžká únava v očích, nehty bez laku, kruhy pod očima. Tu známou prázdnotu Lucka poznala i bez slov, a tak vytáhla svůj portfolio.
Tady jsou moje práce. Pokud se vám líbí, povídejte, co byste chtěla.
Jméno… Sem…
Vyhrnula rukáv svetru a ukázala hřbet ruky.
Na ruku… abych to viděla pořád…
Tam se její síla zlomila. Lucka, když viděla, jak si cizinka kousla ret, zamířila ke dveřím a zamkla, právě když venku zastavilo auto posledního klienta.
Sedněte si! řekla rázně. Bude to dobré.
Bude to bolet. Vím.
Žena usedla a naposledy pronesla:
Sára…
Lucka se neptala. Pravdu o Sářině jménu se dověděla dva dny poté, když s Katkou potkala před krajskou nemocnicí. Šla navštívit tetu.
To jste vy?
Ano, díky…
Nemáte zač. Jste spokojená?
Moc. A Sára taky…
On…
Ona. Moje dcera.
Katka upřela na Lucku podivný pohled, podala ruku.
Kateřina.
Lucie.
Chcete se seznámit se Sárou?
Lucka neváhala a souhlasila. Ještě netušila, že tahle schůzka jí změní život.
Malá holka s páskou přes oko Lucku hned okouzlila. Bez ostychu ji popadla za ruku a začala vyprávět:
Máš oříšky? Slunečnice? Nemáš nic? Čím krmíš veverky?
Jaké veverky?
No v parku je jich spousta! Máma tvrdí, že už jsou z mých oříšků tak tlusté, že brzy spadnou ze stromu!
Neboj. Pořád skáčou, nepřiberou.
Fakt? Ty jsi chytrá!
Ne… učím se teprve.
Aha! Jé, zapomněla jsem!
A podala Luckce dlaň.
Sára Novotná.
Krásné jméno… Jsem Lucie Procházková.
Teď jsme známé!
Dětský smích zazněl mezi borovicemi u nemocnice. V Katčině tváři se poprvé objevilo světlo.
Příště Lucka dorazila s kapsami plnými oříšků…
Jak to se Sářinou léčbou je, Katka neřekla hned. Chodily spolu na kávu naproti studiu, budovala se opatrné přátelství.
Dá se něco dělat?
Ano, už to není beznadějné, hřála Katka čaj v dlaních. Když jsem k tobě přišla, říkali, že šance je minimální.
A pak?
Přijel nový doktor Tomáš, a dal nám naději.
Tak proč pořád pláčeš?
Včera byla operace. Sára je ještě na JIPce… A já musela pryč. Hrozně se bojím, Lucko. Nikdy jsem nebyla tak vyděšená. A nemám to komu říct.
Jsi na vše sama?
Otec Sářin neexistuje. Opustil nás ještě před porodem. Sáru jsem si přála pro sebe. A on to věděl, odešel, jakmile to zjistil. Nemilovala jsem ho, nechtěla jsem, aby se podílel…
Lucka pokrčila rameny.
Je jedno, co bylo. Je Sára, a ta je tvoje.
Nebudu to vzdávat, Katka vzlykla.
Lucka změnila tón: Podívej se na své zápěstí. Vybrala jsem zářivé barvy, abys jméno Sára cítila pořád. Nedovolím ti to vzdát!
Katka brečela dlouho. Lucka seděla, vyháněla číšníky, a když bylo nejhůř, řekla:
Přinesou vodu.
Večer a noc strávily spolu v ateliéru. Povídaly, mlčely, smály se i plakaly.
Ráno Lucka Katku naložila do auta a jely spolu do nemocnice.
Půjdu s tebou.
Máš čas?
Tak tuhle otázku už radši ne! Česej se, ať tě dítě nepozná!
Sáře se nakonec povedlo pomoct. Tomášovy ruce dokázaly zázrak.
Kdy zas uvidím veverky? smutnila Sára na posteli.
Brzy, pojedeme s Luckou do Prahy. Tam jsou veverky na každém rohu.
Proč?
Protože potřebuješ trénovat oči. Tomáš už domluvil rehabilitaci.
Reha…co? To už! Zeptám se Lucky!
Sáře bylo hlavně jedno, že pojede s Luckou v autě to bude legrace. Všechno je lepší než nemocniční postel…
Mami!
Ano?
Pojede Tomáš taky?
Ne, má hodně práce! A Sára, už jsem ti říkala, že dospělému neříkáme křestním jménem!
Mně to dovolíš!
A proč?
No protože má Lucku rád! zasmála se Sára a Katka polkla překvapením.
Tomášovy city k Lucce byly znát. Ale oba to před sebou dlouho skrývali zdrženlivé úsměvy, povrchní řeči o zdraví a počasí, a zase pryč. Ani jeden se neodvážil udělat první krok.
Kontakty si ale udrželi i poté, co Katka se Sárou odjely do Prahy. Lucka se rozhodla, že to může nabídnout dalším dětem a Tomáš její nápad podpořil.
Brzy vezla děti za rehabilitací jedna za druhou a její auto se stalo druhým domovem pro každou rodinu, co potřebovala pomoc.
Tomáš Lucce obdivoval, ale o svých citech mlčel. Stejně tak ona.
První krok za ně udělala Sára, když se vrátila a přemluvila mamku, aby šly za Tomášem do nemocnice.
Chci Tomášovi něco říct.
A co?
Panečku, mami, jsi jako malá! Ona ti to nechce říct, ale líbí se jí!
Tomáš přijal Sáru ochotně.
Tak co mi chceš povědět, Sári?
Proč to neřekneš Lucce? Že se ti líbí?
To není tak jednoduché…
Vy dospělí jste fakt zvláštní. Tobě se líbí, ona tě má taky ráda.
Ale já nemám bydlení, Lucka všecko má… Chlap musí něco nabídnout, víš?
Nestačí láska?
Někdy nestačí…
Sára pokrčila rameny, vzala Katku za ruku a táhla ji z nemocnice.
Hned jely k Lucce do studia.
Lucko, pan Tomáš tě má rád!
Lucka už večer zavírala studio a byla rozhodnutá jestli to pozná dítě, měla by už přestat uhýbat i ona sama.
Na ulici zahlédla Tomášovu vysokou siluetu. Zamával.
Ahoj!
O pár měsíců později se lavička rozpovídala znovu.
Lucka si našla chlapa! Kdo to vůbec je? Přivezl si věci, ani nevíme, co zač! Snad ji nevyžírá?!
Ale vypadá slušně!
Jó, Horáková, ty toho víš! Tví na oko slušní, a stejně dělají neplechu! Zavolejte radši Luckině tátovi!
Ten je přece tady!
Vážně?
Před pár dny jsem ho viděla. Něco se bude dít, to vám povídám!
A dělo.
Lucka v bílých krajkových šatech, dokonalý účes, na zádech krásné tetování, až i pokroková Juránková zůstala zírat. Tomáš ji vede do auta, po očku houkne na chichotající se Sáru, která ho teď už oficiálně prodala Lucce a je na sebe patřičně hrdá.
Katka několikrát brečí, utírá si slzy a odstrkuje, když by se jí někdo chtěl ptát proč.
Nech mě, ať pláču od radosti! Dneska už se brečí jen dobře!
Pár podivných lidí, kteří dorazili s kytkami, Lucku objímá, jako by byla jejich.
Kdo to byl? Nikdo se nedozvěděl.
Nikdo nepochopil, proč si Lucka než oblékne k šatům boty, raději obuje kecky od Katky z kufru auta.
Tomáš si svou nevěstu posadí do auta, zaváže jí tkaničky a lavička žasne:
To je zas šaškárna!
Fiflenka, vždycky byla!
A bude! Fiflenka jak vyšitáJenže tentokrát se smály i samy sobě.
A když pak odjela Lucka s Tomášem a jejich svatební družstvo v oříškově plném autě, lavička osiřela. Chvíli bylo ticho. Pak paní Juránková rozlomila čokoládu a rozdala ji ostatním.
Tak ať jí to vydrží, zašeptala nakonec spíš pro sebe než pro sousedky.
A někde vzadu, kde ústí panelákové schody do chodby, poslouchala Sára, rukou si listovala Luckčiným diářem, malovala do něj veverky a pod jedním obrázkem napsala:
Láska je, když namaluješ někomu život novým barvám.
A když Lucka o pár let později běžela přes sídliště ve svých bílých kalhotách, neohlížela se už za šuškáním z lavičky.
Teď se usmívala protože v parku ji čekala Sára, Katka i Tomáš, banda malých uzlíčků, pro které byla nejen krásná fiflenka, ale hlavně ta, co se nebojí žít, smát, kreslit a dělat naruby všechno, co se od ní čeká.
A sousedky? Znovu se zadívaly do nebe a na chvíli se každé z nich zdálo, že v oblacích zahlédly Luckinu rozesmátou maminku.
Protože radost není nic, co by si člověk měl schovávat pod polštář je lepší si ji předávat z ruky do ruky, i kdyby to měl být jen úsměv.
A tak tu Lucka zůstala v bílých kalhotách, s úsměvem v očích, s veverkami v kapse a životem, co byl poprvé skutečně její.
