Víš, jak to tu na malý vesnici chodí všechno si šeptají za zády, pomlouvají, jako by se bez toho ani nedali projít po ulici. Když pohřbívali Andreu, Luboš neupustil ani slzu. Sousedka Božena hned šeptala své kamarádce: Vidíš to? Vždyť on ji nikdy nemiloval. A Lída přidala: To šumafuk, děti teď zůstaly sirotky, a takovejhle otec… Počkej, on určitě skončí s Helenou.
Proč s Helenou? Ta už má přece svůj život, rodinu, a na Luboše dávno zapomněla, kroutila hlavou Božena.
To si myslíš ty! Helena má chlapa jako obrázek, potřebuje Luboše? Vždyť má doma svoje, jenže Ivana, ta to má těžký s tím svým, a s Lubošem boli stara láska… nadchla se Lída.
Andrea byla pohřbená, děti se tlačily k sobě, držely se za ruce. Michal a Pavlína měli právě osm, dvojčata, radostná i smutná, jak už to život umí. Andrea si Luboše vzala kvůli velké lásce aspoň si to myslela ale jestli to tak opravdu bylo, to věděla jenom ona sama a bůhví, jestli vůbec. Lidi povídali ledacos. Prý otěhotněla dřív, než byla svatba a Luboš pak musel. Klárka, první holčička, byla slabá, dlouho nevydržela, a pak už dlouho děti žádné nebyly.
Luboš byl vždycky uzavřený, málomluvný, říkali mu Vlk samotář. Pevných slov, a s projevama citu, to spíš nikdy. Pokud to někdo dobře poznal, byla to právě Andrea. Přesto prosila nahoře, modlila se v kostele i doma, nakonec jí nebe nadělilo hned dvojčata. Pavlína byla povahou po tátovi, mlčenlivá, uzavřená, málokdo věděl, co se jí v hlavě honí, snad jedině Luboš tomu rozuměl.
Michal byl pro změnu celý máma vnímavý, ochotný pomáhat, na matčině sukni pořád. Kde bylo potřeba zamést, tam byl on, kam bylo potřeba donést vodu, nesl malý kýbl sám. Andrea děti milovala neuměla ale najít společnou řeč právě s Pavlínou, zatímco Michal jí přirostl k srdci.
A když Andrea ležela nemocná a věděla, že nebude lepší, zavolala si Michala a prosila ho: Míšulko, až tu nebudu, ty jsi hlava rodiny. Ochraňuj Pavlínku, neubližuj jí, jsi kluk a ona je holka, potřebuje tě víc než cokoliv.
A táta? špitl Míša.
Život ukáže, synku.
Tak neumírej, jak tu bez tebe budeme? rozplakal se.
Kéž bych mohla všechno zvrátit, vydechla Andrea. A ráno už tady nebyla.
Luboš seděl vedle její postele, držel ji za ruku, ani slovo, ani těžké povzdechnutí. Jako by mu někdo zapřáhl na záda kámen, ztuhl, zčernal, ztratil tvář. Jenom seděl, to bylo celé.
Časem se věci zas vrátily do normálu. Pavlína se snažila vařit a uklízet malý domek, ale ještě byla malá. Pomohla jim Lubošova sestra, Natálie, ta naučila Pavlínu domácím pracem, držela to tam pohromadě.
Jednou se Pavlína zeptala: Teto Natálie, vezme si táta někoho nového?
To je otázka pro něj, zlatíčko, já netuším, co se mu honí hlavou.
Natálie měla vlastní rodinu, muže Václava, děti, všechno to u nich fungovalo.
A kdyby něco, vzali byste si nás k sobě? zkouší Pavlína.
Nenapadej na hlouposti. Táta vás má rád a nedá vás nikomu, ujistila ji Natálie.
Mezitím v hospodě i na návsi se mluvilo že prý Luboš a Ivana, stará láska nerezaví. Ivana znovu začala Luboše vyhledávat, i když její vlastní muž nebyl žádný svatoušek, spíš naopak, často ji trápil a byl věčně nespokojený, rád vypil a domů často nechodil.
Před lety to byla s Lubošem velká láska, všichni už čekali svatbu, jenže Luboš odjel na Moravu pomáhat na statek a když se vrátil, Ivana už byla s tím svým. No, Luboš se s tím nevyrovnal snadno, dlouho pak nebyl s nikým, až začal chodit s Andreou.
Andrea, pohledem jak chrpa, pořád tichounká. Lidi ji litovali, hlavně když si vzala Luboše. Jen se trápí, vždyť ji nemiluje, povídala Jitka odvedle.
Ale Luboš byl věrný. Patnáct let spolu žili klidně, pohádky mezi sebou žádné, taky žádná bouřlivá láska, ale drželi při sobě. Až Andreiny nemoci je všechno roztrhlo.
Jednoho dne šel Luboš z práce, když ho dohonila Ivana s miskou buchet: Luboši, přinesla jsem něco dětem na zub…
Dík, Ivano, ale Natálka už včera napekla…
Já vím, ale já to mám od srdce…
Sestra taky, Ivano. A stejně, my už jsme starý zprávy to co bylo, už dávno není. Moje srdce patří Andree a dětem.
To tys Andreou nikdy skutečně nemiloval, vzal sis ji jen na truc mně! vyčítala Ivana.
Nech to být, Ivano. Jdi domů.
A Luboš odešel, pomalým krokem domů za dětmi a Ivana stála uprostřed cesty, sama. Čas plynul, děti dospívaly. Natálie k nim chodila, jak to šlo, ale bylo jasné, že Luboš je jeden z těch, co milují jen jednou za život.
Jednou večer Natálie hned ve dveřích konstatovala: Pavlíno, slyšela jsem, že kamarádíš s Lukášem Trávníčkem.
Pavlína, už hezká mladá ženská, jen pokrčila rameny: No a co? Mám ho moc ráda, teti. Myslím, že napořád.
Hele, to se ti jen zdá…
Není to zdání! Já to vím.
Třeba to víš, ale co Lukáš?
Jestli mě někdy podvede, už nikdy nikoho mít ráda nebudu.
To ti i věřím, povzdechla Natálie.
Jednoho večera, Míša a Pavlína zase čekali tátu doma. Nějak se loudá, povídá Michal.
Vždyť je pátek vždycky ve středu, pátek a v neděli zajde za mamkou na hřbitov.
Odkud to víš? divil se Michal.
Jestli tátu nepoznáš po srdci, tak ho neznáš vůbec, utrousila Pavlina.
Tiše zašli potají na hřbitov, prošli zahradami.
Hele, tam je, kývla Pavlína k ohnuté postavě otce.
Michal zaslechl, jak táta šeptá: Tak, Andrejko, takhle to je. Pavlína brzo půjde za Lukášem, mám pro ni nachystané věno, s Natálií jsme to dali dohromady. No, žijeme z toho, co máme, nějak to zvládáme. Odpusť, že jsem ti to za života neuměl říct. Mé srdce ti řeklo víc než jakákoli slova
A pak Luboš pomalu odešel. Pavlína se podívala na Michala a v bráchových očích se leskly slzy.
