Falešná krása
To snad není možné! Vy jste se fakt rozešli? Nevěřím! Aneta na Petra zírala s takovým údivem, že se mu začalo dělat trochu trapně. Její oči byly doširoka otevřené, obočí měla až někde u linie vlasů a rty jí zůstaly pootevřené tohle překvapení jí prostě hlava nebrala. Vždyť jsi byl do Adély úplně blázen! Dával jsem vás oběma za vzor Sama bych si přála mít takový vztah jako vy!
Jo, Aneťo, je to opravdu pravda Petr zamračeně hledí z okna. Za sklem zuří letní bouřka: studený déšť bubnuje na parapet, voda stéká dolů v brutálních proudech, rozbíjí se o kapky na chodníku. Tahle mizerná atmosféra dokonale vyjadřuje jeho rozpoložení. Cítí se prázdný. Pět let společného života mu najednou chybí, všechno kolem je jen šedé a bez chuti. Tam, kde byla kdysi vřelost pohledů, něha v náručí nebo společné sny o budoucnosti, zůstala jenom díra. Zatíná pěsti, až mu zbledej konečky prstů. Když promluví dál, hlas se mu trochu zachvěje: Už je to prostě konec, rozumíš? Konec
Ale proč? nedá se odbyd Aneta, nahýbá se k němu přes stůl a hledí mu do tváře Vždyť Adéla na tebe půl roku čekala, když jsi byl v zahraničí! Byla ti věrná, nedala nikomu šanci
A jak to vlastně všechno tolik víš? Dyť bydlíš úplně jinde, v Brně Petr se trpce usměje, na pár vteřin je v jeho hlase i kousek ironie. Nebo je to prostě ženská solidarita?
Bydlím sice dvě stě kilometrů od tvojí milované, ale na něco jsi zapomněl, odpoví Aneta s úsměvem, tentokrát ale i s účastí v očích. Opře se, založí ruce na prsou a mírně se usměje. Mám spoustu kamarádek, které ji sledovaly. Vím, že na sobě začala makat podle všeho, bez větších podrobností. Nový účes, začala cvičit, pořídila si spoustu nových věcí. A to hlavně během tvé pracovní cesty. Dala si záležet, Petře
No právě! Proto jsme se rozešli. Petr rychle vyběhne do předsíně pro mobil, který zůstal v bundě. V jeho pohybech je nervozita i úzkost, jakoby nechtěl být se svými pocity sám. Horlivě hledá mobil, nahmatá jej a co nejrychleji se vrací k Anetě. Pamatuješ si, jak vypadala Adéla před mým odjezdem?
No jasně, že jo, protočí Aneta očima, i když její hlas najednou ztichne. Na chvíli se zasní, jako by oživila obraz kamarádky. Byla to moc hezká holka. Rovné světlé vlasy do půli zad, modré oči, malý nosík Pěkná postava Jasně, nahoře neměla jak modelka, ale tobě to přece nikdy nevadilo?
To je právě to! Mně to úplně vyhovovalo! Petrovi hlas přeskočí až do tónu, co připomíná křik, ale rychle ztichne. Ztuhlýma prsty drží mobil a najednou vypadá, že se dívá tvrději: Byla pro mě dokonalost sama. Miloval jsem ji takovou, jaká byla. Ale sotva jsem odjel, už jí kamarádky začaly vtloukat do hlavy, že když něco nezmění, nechám ji. A ona jim uvěřila. Nepřišla na to sama, někdo jí to vnutil
Je to opravdu tak zlé? ozve se Aneta nejistě, v jejím hlase cítíš narostlé obavy. Nechtěně pevněji chytí područku křesla, obočí stáhne k sobě a snaží se představit, co se vlastně stalo.
Podívej se sama! Petr prudce podá telefon až těsně k jejím očím. Na displeji je fotka Adély ale úplně jiné, než jakou znala.
Adéliny krásné husté vlasy byly teď ostříhané skoro na kluka a navíc přebarvené do křiklavé platinové blond. Krátký sestřih odhaloval krk a uši, což jí spíš přidávalo tvrdost nežli šarm. Očividně prošla i kosmetická úprava rtů tentokrát to specialistka dost přehnala; působí nepřirozeně, skoro jako by měla napíchnuté balonky. K tomu rapidně zhubla a výsledek? Místo štíhlé holky působí vyčerpaně: vystouplé klíční kosti, pod kůží žebra, ruce tenké až křehké. Pleť má bílou skoro jako stěna, pod očima hluboké kruhy, jako by celou noc nespala. A nejhorší (pro Petra) nechala si zvětšit prsa. Přestože věděla, že Petr má rád přirozenost a tyhle zákroky nechápe.
No, tak jsem tam stál v hale na letišti, ona ke mně přijde a já mám co dělat, abych neutekl, Petrovi se hlas zadrhne emocemi, prudce se otočí, uhodí pěstí do zdi a hned ji bolestivě stáhne. Jak se člověk může za půl roku takhle zničit? Nejspíš si myslela, že mě to potěší, ale já vůbec nechápu, proč si myslela, že jsem vůbec něco chtěl měnit.
Petr se nedokáže uklidnit. Chodí po bytě sem a tam, máchá rukama, zčervenává, bledne, v jednu chvíli si sedá do křesla, v druhou to nevydrží a je zase na nohách, jako zvíře v kleci. Zasekne pohled někam do zdi, ruce zas do vlasů, jako by vážně chtěl to všechno vymazat z paměti.
Pro Anetu to není jednoduché. Poslouchala Petra celé ty měsíce, jak si stěžoval na šéfa tyrana, co ho poslal na služebku až do Ostravy na půl roku. Bál se opustit Adélu samotnou, ale nemohl ji vzít s sebou čekala ji státnice, práce vyžadovala jeho přítomnost. Celý ten čas jí každý den volal, opakoval jí, jak mu chybí. A teď, když se vrátil, našel někoho úplně jiného jako by mezitím vyměnila duši.
Petře, třeba to dělala kvůli tobě? zkusí Aneta opatrně, vstane a přistoupí blíž. Možná jí někdo namluvil, že z toho budeš mít radost
Petr se trpce usměje: Chtěla mě potěšit? Ale ona tím ztratila sama sebe. Miloval jsem ji opravdovou, teď už ani nevím, kdo přede mnou stojí.
Nejvíc ho trápí, že posledních pár měsíců Adéla odmítala videohovory. Vždycky to něčím zamluvila, usmívala se, přes telefonu naznačovala, že chystá překvapení, ze kterého padne na zadek. Znělo to mile, ale Petr i tak neměl dobrý pocit. Připadal si podvedený; pořád si dokola kladl otázku, jestli vůbec někdo jiný v jejím životě není. Nakonec poprosil kamaráda Tomáše, který bydlel blízko Adély, aby jemně zjistil, co se děje. Ten souhlasil, i když s lehkou nedůvěrou.
Za dva dny mu Tomáš volá. Hele, fakt chystá překvapení. Ale nevím, jestli z toho budeš dvakrát nadšený. Jen tě chci ujistit nikoho nemá. Čeká na tebe.
Ta slova Petra uklidní. Aspoň že ho nelhala. Poprvé za dlouhou dobu se upřímně usměje. Nechtěl dopředu kazit moment nervy, že je všechno hrozné. Možná bude překvapení vážně milé. Hlavní je, že ho Adélka čeká.
Teď už ví, že chyba byla si od Tomáše nechat neposlat fotku. Kdyby ji dostal, možná by spustil poplach včas. Třeba by stihl něco změnit. Nebo by ten večer sedl do vlaku, přerušil práci a spěchal rovnou za ní. Teď už je pozdě
Den návratu je k nepřečkání. Petr tiká očima po hodinách, poklepává prstem na křeslo v Pendolinu, v taxíku drtí lem bundy. Dlaně zpocené, srdce skoro vykukuje z hrudi. V hlavě mu běží scénky: vystoupí v hale, spatří Adélu ona se usmívá, mává Ona mu skočí kolem krku, cítí její známou vůni vlasů. Pak domů, uvaří čaj, sejdou se na gauči a jeden druhému vylíčí vše za ty měsíce.
Jenže skutečnost je krutější. Když Adélu u výlezu zahlédne, strne. Před ním stojí úplně jiná žena. Chvíli si myslí, že se spletl.
Peťo! Tak jsem se těšila! Adéla se k němu žene s roztaženou náručí, jenže Petr o krok couvne. Její úsměv zvadne, v očích bolest a rozčarování, ruce jí ztuhnou u těla. Nechápe.
Co je ti? To jsem přece já! Nebo se ti překvapení fakt líbí až moc? snaží se zlehčit situaci a pobaveně si poklepe na krátké vlasy.
Hledám svou holku a tebe nějak nepoznávám, Petr mluví odtažitě, zvlášť v tom rušném letišti. Cítí v sobě spoušť: chtěl by na ni křičet, vysvětlit, co ho bolí, ale pohledy ostatních ho drží trochu na uzdě. Ještě o krok ustoupí a pozoruje Adélu s nechápáním. Jsi nemocná? Nebo ti přeskočilo? Kde máš svoje krásné vlasy? Kde tu přirozenost, kterou jsem měl tolik rád?
Tys chtěl říct, že jsem byla tlustá, že jo? Adéla pocukrovaně našpulí rty, v očích jí bliknou slzy, které potlačuje silou. Hněte prsty do dlaně, podívá se s výčitkou dozadu na své kámošky, které si ji přinesly jako podporu.
Klid, můžeš být upřímný, stejně sama vím, že jsem se zanedbávala, pokračuje chvějícím se hlasem. Ale teď už se za mě snad stydět nemusíš! Podívej, jaká jsem moderní, stylová. Není to lepší?
A kdo říkal, že s tebou teď budu někde chodit? hlas Petra ztvrdne, zazní v něm zklamání. Zavrtí hlavou, nezakrývá rozčarování. Byla jsi krásná a opravdová, teď teď tě vůbec nepoznávám. Proč jsi se mě nezeptala, co si o tom myslím? My se vždycky radili, povídali si o všem
Petře, Adélu teď klidně můžeš poslat na titulku módního časáku! vloží se do toho kamarádka, co stojí půl kroku za Adélou. Široce se usměje, poplácá ji po zádech, jako by předváděla trofej. Hele, kolik kluků se s ní chtělo bavit? To nedokážeš spočítat! Obzvlášť po téhle proměně. významně koukne na Adélin nový dekolt a mrkne. Radovat by ses měl, dělala to přece pro tebe!
Petrova tvář se stáhne vztekem.
Pro mě? To ani náhodou. Všechno to bylo kvůli sobě, protože jí to někdo nalil do hlavy! prudce kývne směrem k Adéle, oči se mu plní zlostí i bolestí naráz. Nedělej ze mě viníka tohohle cirkusu.
O krok přistoupí k Adéle, hlas podstatně sníží, a v něm je tolik smutku, že Anetě zabodá u srdce.
Adél, ty moc dobře víš, jak to cítím. Vždycky jsem říkal, že miluju přirozenost. Co jsi s sebou udělala to už vůbec nejsi ty. Miloval jsem tě opravdovou a teď je to všechno umělé, jak z igelitu.
Na chvíli umlkne, projede si prsty vlasy a tiše dodat: Celý poslední měsíc jsem si představoval, jak si tě vezmu. Měl jsem už prstýnek. Chtěl jsem, abychom spolu žili, postavili rodinu. Ale teď S panenkou žít nechci.
Adéla zbledne. Slzy jí stečou po tvářích, zkusí něco namítnout, ale hlas zůstane v krku. Bezradně spustí ruce, udělá krok k Petru, že by ho chtěla zastavit, ale na víc se nezmůže.
Počkej, Peťo! vydechne nakonec, hlas jí zní ochraptěle, zlomeně. Já nechtěla Myslela jsem, že to bude pro nás lepší, že na mě budeš pyšný
Ale Petr už zamíří pryč. Odchází rychle, skoro běží, nehledí vpravo ani vlevo. Uvnitř se mísí zlost, zklamání, bolest, že všechno šlo jinak, než si tolik přál.
Adéla za ním zavolá něco přidušeně, nestačí ho zadržet, kamarádky ji drapnou za ruce.
Ať si jde! zahaleká nahlas jedna, obejme Adélu okolo ramen Nebreč! Má šok, proto mele blbosti.
Jasně, za chvíli poleví a přijde s prosíkem zpět. Uvidíš! Máš přece ženskou hrdost, Adél. Teď jsi kočka chlapi se za tebou otáčejí. Najdeš lepšího!
Adéla je sotva vnímá. Jen tupě sleduje Petra, jak se vzdaluje, slzy se jí mísí s černou řasenkou. Uvnitř je prázdno a skličující pocit, že tím, že chtěla být lepší, ztratila to nejdůležitější.
Já jsem ji chtěl fakt požádat o ruku, zakončí Petr svůj příběh. Zakryje si obličej dlaněmi, ramena se mu otřásají, jako by zadržoval v sobě proud emocí. Představoval jsem si, jak ji překvapím, jak se rozesměje, vrhne se mi do náruče A když jsem ji viděl Všechno se v mně zlomilo. Vůbec jsem ji nepoznal.
Na chvíli se odmlčí, zhluboka vydechne a zadívá se kamsi za okno.
Proč, holky, nikdy nejste spokojené se svou krásou? Denně jsem Adéle skládal komplimenty, říkal jí, že je nádherná. Miloval jsem ji včetně všech jejích zvyků; s jejími úsměvy a roztomilými chybkami. A ona to celé zahodila. Jako by chtěla vymazat sama sebe, jen aby se někomu zalíbila.
Nejvíc mě štve, naráz oddělá ruce z obličeje, v očích slzy, které rychle setře, prsty bílé napětím, že za vším byla její kamarádka. Ta to zařídila jen proto, abychom se rozešli. Jsem o tom skoro přesvědčený.
Jak na to přišel? Aneta se nakloní blíž, cítí k Petrovi silnou lítost. Jeho rozbitá tvář ji zaskočí byl vždycky oporou, teď vypadá naprosto zlomeně, bez energie. Zlehka mu položí ruku na rameno na znamení, že v tom není sám.
Ta sama s tím přišla, znechuceně odpoví Petr. Dokážeš si představit, že mi oznámila, že je lepší než Adéla, všechno má přirozené, žádné zásahy? Skoro jsem ji vyhodil ze schodů! praští do křesla, prsty si prohrábne vlasy a těžce vydechne.
Pevně stiskne čelisti, složí se do křesla, prsty stále nervózní. Zírá dlouho do prázdna, jako by znovu prožíval vše, čím prošel.
A nejhnusnější je, ozve se tišeji, že si myslela, že jí hned padnu do náručí. Že se otočím zády k tomu, co jsem měl mezi mnou a Adélou. Ale já nejsem takový. Opravdu jsem ji miloval, a bolí mě, že si nechala do života kecat takovým způsobem.
Aneta mlčí, neví, jak mu teď pomoct. Vidí, kolik ho to všechno stojí bolesti, jak se těžko srovnává s tím, že se jeho vztah rozpadl kvůli cizím vlivům a Adélině nejistotě. Chce utěšit, ale nemá ani pořádně co říct.
A co teď? Zkoušel jsi s ní mluvit? Pořád by to šlo nějak spravit Aneta mu pohladí rameno, snaží se v hlase mít klid a účast. Upřeně na něho hledí a chce, aby cítil, že ho podrží.
Líbí se jí nový vzhled, nechce měnit už nic, Petr ironicky pokrčí rameny, v tom úsměšku není nic veselého, jen stesk a zoufalství. Projede si rukou po obličeji, jakoby chtěl tíživé myšlenky setřást. Adéla mi ještě zavolala a zkoušela to hrát na city. Že prý nemám právo ji teď opustit, když čekala půl roku!
Unaveně sedne na gauč, shrbený, jako by ho najednou zalehla obrovská tíha. Lokty na kolena, ruce zaťaté, oči v zemi. Miloval jsem ji. Hrozně moc. Jenže ona zmizela Ta, kterou jsem znal, se prostě vytratila a místo ní je někdo jiný, s těmi rty a s předělaným tělem, samé falešné stíny.
Aneta stiskne jeho ruku teplou dlaní. Bez slov, beze všeho. Onas aspoň na chvíli cítí méně smutku. Neutěšuje ho planými větami, neříká, že se to zlepší, prostě je u něj.
Vidí, jak Petru drkotají prsty, jak zápasí s emocemi, jak má co dělat, aby zadržel slzy. Jeho ramena se chvějí, občas se mu dech zadrhne.
Víš, prohodí tiše, zírajíc do dálky, prošli jsme se loni na podzim po parku. Listí mělo barvy zlata, ona se smála, klopil jí pořád kapucu a ona mi říkala: Petře, kéž by to bylo navždy. Já jí slíbil: Bude, maličká, bude. A věřil jsem tomu. Fakt celým srdcem.
Hlas mu selže i teď, na chvíli zmlkne a všemi silami potlačí slzy. Aneta má sama slzy v očích, když vidí, co kamarádovi život provedl.
A teď? pokračuje Petr s bolestí. Teď se podívá do zrcadla a je spokojená A já ji už nepoznávám. Jak se to mohlo během půl roku takhle rozbít? Proč jsme si nedokázali o tom všem promluvit?
Už to nevydrží slzy stékají po jeho tváři. Nesnaží se je utřít, prostě tam s shrbený, tichý, pláče spíš jako kluk, co se ztratil v krutém světě, než dospělý muž.
Aneta mu vklouzne blíž, obejme ho přes ramena a jemně přitiskne k sobě.
Není to tvoje vina, Petře, zašeptá, hlas jen občas zavibruje dojatím. Miloval jsi ji, vážil si jí, podporoval Neudělal jsi nic špatně. To ostatní je cizí hloupost, závist, možná i zlá vůle. Nesmíš si dávat za vinu.
Petr k ní zvedne zrudlé oči. V nich jen překvapení, zmatek, stále nedokáže uvěřit, že se to všechno opravdu stalo.
A co když jsem udělal chybu? šeptne. Co když jsem ji neměl odstrčit, ale zkusil ji pochopit? Možná se prostě bála, že ji přestanu mít rád, nebo jí někdo namluvil, že nestačí Chtěla mi asi udělat radost a já jsem všechno zničil přehnanou reakcí.
V očích mu zápasí vděk, bolest, láska i zloba. Pořád doufá, že někde pod tou novou fasádou zůstala jeho Adéla. Ta, co ráno pila kakao, kreslila usměvavá kolečka na zamlžené sklo, co se smála i špatným vtipům a vždy jeho zvládla rozveselit.
Aneta zesílí stisk ruky, nakloní se blíž a dívá se mu přímo do očí.
Máš právo na svoje pocity, řekne pevně. A taky na své hranice. Nemusíš se nutit k něčemu, co necítíš. Ale jestli chceš něco napravit dej jí šanci to vysvětlit. Ne kvůli ní, kvůli vám dvěma. Zkuste si narovinu promluvit. Ať sama řekne, proč se tak rozhodla. A ty jí řekni, jak jsi to prožíval ty.
Petr si otře slzy rukávem. Z okna už místo deště prosvítají první zlaté paprsky podvečera. Sleduje hru světla, jako by v ní hledal znamení.
Asi máš pravdu Ale teď potřebuju chvilku klidu. Možná čas napoví, co je správné. Nemám sílu zapomenout, co bylo, ale nechci ztratit to krásné, co jsme měli
U dveří tiše zašustí, v obýváku zůstanou rozlité pachy letního deště a přísliby nových začátků, i když zatím bolavé a nejisté.
