Falešná krása
To není možné! Vy jste se fakt rozešli? Tomu nevěřím! Barbora se na kamaráda Patrika dívala tak nevěřícně, že se ten okamžitě cítil nesvůj. Její oči se rozšířily, obočí jí vystřelilo skoro až ke kořínkům vlasů a rty se jí mimoděk pootevřely tohle bylo tak neuvěřitelné, že tomu odmítala uvěřit. Vždyť ty jsi byl do Adély úplně blázen! Všem jsem vás dávala za příklad, dokonce jsem sama doufala, že jednou zažiju něco podobného.
Patrik zabodl zrak do okna, za kterým bubnoval červnový déšť a olověná obloha simpatičnost okolního světa hravě rozmazávala v jedné šedivé mase. Tak přesně takhle to teď cítil i on všechno šlo do šeda a dutá prázdnota v hrudi pohlcovala, co dřív naplňovaly Adéliny pohledy, hřejivá objetí a sny o společné budoucnosti. Sevřel pěsti tak silně, až mu klouby zbělaly, a s rozechvělým hlasem zamumlal: Jo, Baru, je to tak je to definitivní. Konec.
Ale proč? Barbora se naklonila blíž a upřeně sledovala jeho tvář. Adéla na tebe šestiměsíční pracovní pobyt čekala, byla ti věrná, vůbec ji nelákaly lichotky ani dárky jiných!
Patrik se smutně pousmál: A odkud ty tohle všechno víš, když bydlíš v Brně? nadhodil a pokusil se o malý žert, ale očividně mu do smíchu nebylo.
Barbora vrátila úsměv, ani trochu dotčená: Možná jsem z Prahy odjela, ale mám v Olomouci spoustu přátel. A podle nich Adéla opravdu začala brzo po tvém odjezdu makat na svém vzhledu. Neřeknou mi detaily, vím jen, že změnila účes, začala chodit do fitka, nakupovala nové oblečení všechno v době, kdy jsi byl pryč. Opravdu si na sobě dala záležet, Pájo.
A právě proto jsme se rozešli! Patrik prudce vstal a odběhl do předsíně. Ve spěchu vylovil mobil z kapsy, vrátil se, a nervózně protáhl Barbore telefon skoro až pod nos. Pamatuješ si přece, jak Adéla vypadala, než jsem odjel do Ostravy?
Samozřejmě, zrudla Barbora a zkusila si Adélu v duchu vybavit, taková milá holka světlé, rovné vlasy po lopatky, velké modré oči, jemný nos pěkná postava, akorát teda hrudník nebyl žádná výstavka, ale tobě přece na tom nikdy nezáleželo, ne?
Právě, že ne! vyšlo z Patrika trochu moc hlasitě, rychle to ale potlačil šepotem. V očích měl bolest a zlobu zároveň. Adéla byla můj ideál! Miloval jsem ji takovou, jaká je. Ale sotva jsem odjel, začaly jí její kamarádky špinit mozek. Vsugerovaly jí, že jestli se nezmění, opustím ji. A ona… jim uvěřila. A začala se měnit ne proto, že by chtěla, ale protože jí někdo řekl, že jinak přijdu o zájem.
Barbora si nervózně promnula ruce: No a bylo to vážně až tak zlé? Popadla telefon a zírala nevěřícně na displej.
Na fotce stála Adéla, a Barbora ji pomalu nepoznávala. Krásné husté vlasy byly nakrátko ostříhané a převedené do platina blond tónů. Ostrý sestřih jí dával tváři tvrdost, která dříve nikdy nebyla její. Rty měla zvětšené a jakoby nepatřily k jejímu obličeji. Byla až nepřirozeně štíhlá vystouplé klíční kosti, ruce skoro bez masa, pod očima tmavé kruhy. Nejhorší podle Patrika byly uměle zvětšená prsa. Vždy říkal, jak miluje její přirozenost a nechápe touhu po razantních úpravách.
A přišla tě takhle přivítat na letiště? To jsi ji skoro nepoznal, co? ptala se Barbora tiše, když jí kamarád rázně vyrval mobil zpět.
Patrik přikývl: Zastavil jsem se na místě. Vypadala úplně jinak. Skoro ne jako Adéla. Zasáhlo mě to.
Chodil nervózně po obýváku svého malého bytu v Holešovicích, rudl, pak bledl, chvílemi si mnul tvář, chvílemi stál jak socha. Jak se za půl roku může někdo takhle změnit! zalkal zkroušeně.
Barbora se snažila podpořit: Třeba ti chtěla jen udělat radost Možná jí někdo nakukal, že tě potěší nejvíc právě tohle.
Ale ona ztratila sama sebe! vyhrkl a roztrpčeně složil hlavu do dlaní. Já ji miloval skutečnou, žádnou napodobeninu.
Nejvíc ho trápilo, že Adéla vždy odmítala videohovory. Vždycky se něčím vymluvila, prý chystá překvapení, které ho ohromí. Patrikovi to vrtalo hlavou a měl nutkání ptát se, jestli už nemá někoho jiného. Nechal proto kamaráda Tomáše, co bydlel v Olomouci, ať na nenápadně zmapuje situaci.
Za dva dny hlásil Tomáš: No určitě ti něco chystá. Ale upřímně? Připrav se na šok. Nikdo jiný v tom není. Pořád tě čeká. A často na tebe myslí. Trochu ho to uklidnilo. Říkal si, že třeba to nebude tak hrozné Kdyby si však nechal poslat její fotku, možná by zasáhl dřív, než Adéla změnu dokonala.
Den návratu do Prahy byl napjatý až běda. V letadle nemožně podupával prsty, v taxíku si žmoulal kapsu. V srdci smršť, v hlavě dokola představa jak se setkají, obejmou, popovídají si o všem, co za celou tu dobu prožili.
Skutečnost ale byla jiná. Když Patrik spatřil Adélu za proskleným východem, v první chvíli ji nepoznal. V očích zmatení, v duši zima. Ona se na něj vrhla s úsměvem a otevřenou náručí Patrik se, ale, zarazil a ustoupil o krok.
Copak, Pájo? To mi ten můj nový look vzal řeč? Její naděje v hlase však zněla spíš zoufale. Rukama si nervózně hrála s novým účesem.
Patrik jen polkl a řekl tiše: Kde je ta moje pravá Adéla? Co se ti stalo? Kde máš svoje krásné vlasy? Proč jsi tak hubená? Ty jsi vždycky byla tak přirozená a půvabná
Adéla naštvaně semkla rty: Takže jsem byla tlustá? To tě trápilo, viď? Slzy se jí tlačily do očí. Kamarádky, co ji v pozadí podpíraly svými posměšnými pohledy, byly vůbec zvláštní morální opora.
Jedna z nich se vmísila do rozhovoru: Teď by mohla na obálku módního časopisu! Každý den za ní někdo chodí, obdivují její styl, tak co ti vadí?
Patrik si odfrkl: Tohle nedělala pro mě, ale pro sebe! Proměnila se v někoho jiného. Já miloval tu holku, pro kterou jsem plánoval budoucnost. S touhle verzí žít nechci.
Adéla se rozbrečela, kamarádky ji objímaly, ale jejich slova zněla dutě: On přijde na jiné myšlenky. Teď jsi hvězda, Budeš mít lepšího.
Ale Adéla už nevnímala, dívala se za odcházejícím Patrikem a po tvářích ji stékaly slzy smíchané s řasenkou. Pochopila, že tou snahou být lepší přišla o to nejdůležitější.
Já jsem to s ní myslel vážně, uzavřel vyprávění Patrik, když seděl s hlavou v dlaních v Barbořině kuchyni. Chtěl jsem ji požádat o ruku. Všechno bylo nalinkované. Ale teď… necítím k této Adéle nic.
Barbora ho chápavě pohladila po ruce.
Proč vy, holky, nejste nikdy spokojené s tím, jak vypadáte? povzdechl Patrik hořce. Každý den jsem jí říkal, jak je krásná. Miloval jsem i její drobné nedokonalosti. A ona to všechno zahodila, jako by to nestálo za nic a nechala se ovlivnit nejspíš záměrně její kamarádkou.
Tys o tom přesvědčený? otázala se Barbora.
Přišla ke mně sama. S tím, že ona je prý přirozeně krásná, že ji Adéla jen napodobuje Skoro by mě sváděla přímo v předsíni. Málem jsem ji vyhodil.
Znovu pokrčil ramena a zabořil pohled do stolu. Co teď? Adéla prý svoji změnu miluje, vracet se nechce. Dokonce apelovala na mé svědomí, že ji prý po takové době čekání nemám právo opustit… Ale já už ji nepoznávám. Je to někdo cizí. Všechno je pryč. Ta stará Adéla, kterou jsem měl tak rád, ta už není.
Barbora se sklonila, vzala ho za ruku a mlčky stiskla. Někdy nejsou slova třeba.
Po chvíli Patrik s tichým povzdechem rozpovídal vzpomínky: Vzpomínám, jak jsme spolu na podzim chodili centrem, listí šustilo pod nohama, ona se smála a pořád ji padal kapucínek ‘Pájo, chci, aby to bylo napořád,’ řekla. A já jí to slíbil
Slabě se rozplakal, Barbora ho objala. Tys jí dal všechno. To není tvoje vina. Tohle je jen smutný příběh o tom, jak někomu změní život pár hloupých rad a závist. Ale ty jsi byl všechno, co mohla chtít.
Patrik však sám sebe obviňoval: Co když jsem ji měl spíš podpořit než odstrčit? Třeba měla strach, že se mi přestane líbit možná jsem všechno zbytečně pokazil.
Barbora ho pohladila po zádech: Máš právo na svoje pocity i hranice nemůžeš některé věci přijmout jen proto, že to druzí čekají. Ale pokud chceš, můžeš jí to ještě zkusit říct co jsi cítil, jak tě to zasáhlo. Třeba najdete společný jazyk. Ale i když ne jednou přijde někdo, kdo tě bude mít rád takového, jaký jsi, a tobě to bude stačit.
Za oknem se mraky začaly tříštit a do šedého odpoledne v Praze pronikly první růžové paprsky zapadajícího slunce. Patrik dlouho mlčel, pak pohlédl do světla.
Možná máš pravdu, Baru. Možná Ale teď potřebuji hlavně čas. Čas najít zase sám sebe.
Baruna jej objala kolem ramen. Ticho bylo výmluvnější než tisíc slov. A Patrik pochopil, že v životě je nejdůležitější přijmout sebe sama i ty druhé takové, jací jsou s jejich vlastní nepokřivenou krásou. Protože opravdová láska nikdy nestojí na falešných přeludech, ale jen na pravdě.
