Dveře
Petr Novák zamyšleně zíral na dveře. Co tu vlastně dělá? Ani si nevšiml, jak ho jeho nohy samy přivedly až ke vchodu do starého bytu, kde s manželkou žili skoro pětadvacet let. Teď tam jen stál a s překvapením si prohlížel dveře, které se před ním najednou vynořily. Byly to docela obyčejné panelákové dveře, jaké má snad každý druhý byt v bloku na sídlišti.
Celé potažené koženkou, stáhlé do kosočtverců mosaznými cvočky. Jen jeden z těch cvočků byl stříbrný. Petr si přesně pamatoval, že před patnácti lety, když se jeden z původní sady ztratil a kousek koženky začal ošklivě vyčuhovat, to celé sám spravil. A od té doby tam mezi zlatými sestřičkami svítil ten jediný stříbrný, jako malá hvězdička. Petr na ten bod zíral a nijak nespěchal, aby odešel…
* * *
Změny v Petrově životě přišly před rokem, vlastně přesně v okamžiku, kdy už na ně byl dávno připravený. Svazovala ho práce klidná a jistá , ale pro něj už dlouho ubíjející, a dusila ho i atmosféra doma: všechno takové těžké, lepkavé, bez jiskry a života. Nejhorší bylo, že měl pocit, že nežije plnohodnotně.
Hledal v životě aspoň nějakou větvičku, které by se zachytil a vyšplhal ven někam, kde je svět barevnější, kde kolem něj pobíhají hluční lidé a pořád se něco děje, kde není jen šeď všedních dní, ale opravdová radost. Tu větvičku mu nakonec podala jeho mladá sekretářka Lenka.
Lenka byla krásná, živelná, do Petrova světa vtrhla jako uragán hlasitá hudba, vůně drahého parfému a chuť šampusu na rtech. Petr se zamiloval až po uši. Když si vybavil svou kdysi dávnou první lásku, tehdy ještě budoucí manželku, vše bylo tak bledé a jemné v porovnání s bouří emocí, kterou mu Lenka nabízela
Jeho žena, jako by alespoň podvědomě vycítila, že brzy přijde změna a že se mezi ně vklínil někdo třetí, začala být tišší, uzavřenější. Často se na něj dívala, jako by se snažila v jeho očích vyčíst odpověď na otázku, která trápí snad každou ženu na světě
Vztah s Lenkou nabral rychlý spád a Petr se znovu cítil mladý, žádoucí, milovaný. S radostí se v tom novém světě ztrácel, věnoval mu všechen čas i peníze, co měl. Ale přesto nedokázal úplně odtrhnout kořeny od svého předchozího života pořád ho to táhlo zpátky do známé manželské postele a po ústřicích v luxusní restauraci chodil v noci hledat v lednici ty známé, poctivé karbanátky od manželky.
Jak dlouho by to takhle táhl, těžko říct. Nakonec to ale přestalo bavit samotnou Lenku už ji nebavilo být jen tou druhou, a tak jednoho dne dorazila k nim domů, aby si s jeho ženou promluvila a rovnou si Petra odvedla. V bytě byla zrovna manželka i syn, student. Oba mlčky vyslechli Lenkinu sebevědomou řeč a zatímco manželka lovila z kabelky validol, syn beze slova naházel otci věci do kufru a oba milence prostě vyhodil za dveře.
* * *
Začal Petrův nový život. Najednou ho proud života vláčel rychle kupředu, nebyl čas se zastavit nebo nadechnout. Jedna večeře, jeden bar za druhým galerie, butiky, večírky a hlučné společnosti. Těžko říct, kdy z toho začal být unavený, a ještě složitější bylo přiznat si, že na ten šílený rytmus jednoduše nestačí.
Jednoho dne si řekl, že potřebuje pauzu. Doslova. Zavřel se doma, sedl si do pohodlného křesla a rozhlížel se kolem, snažil se v nové realitě nějak zorientovat. Zpočátku ho vše kolem spíš překvapovalo, později rozčilovalo. Lenka byla sice nádherná víla, ale do obyčejného života se nehodila. Neuměla vařit ani uklízet.
To by ještě překousl. Ale mezi nimi téměř vymizelo jakékoliv povídání. Lenka byla udivující kombinací krásy a hlouposti. Celý její svět se točil okolo šustících tisícovek, barevných obalů a lajků na Instagramu. Petr se zpočátku snažil napasovat do té hezké hlavičky aspoň nějaké rozumné myšlenky, ale pak pochopil, že to je marné jakákoli myšlenka Lence působila spíš bolest.
Vzdal to. Večer co večer pil ten odporný čaj vylouhovaný z pytlíku, který mu Lenka narychlo uvařila, a musel myslet na bývalou ženu Ta uměla zalít čaj tak, že i při zavřených očích Petrovi ještě dnes stoupal do nosu voňavý bylinný závan. A její svíčková! Nebo karbanátky? Co si budeme povídat, byla dokonalá hospodyňka. Připomněl si i, jak spolu seděli dlouho do noci, zaklínění do gauče, a mohli se hodiny přít o novou knihu nebo třeba film od Polanského.
Jednou, už ani nevěděl proč, se pokusil vrátit domů. Né úplně, spíš šel tam jen tak, ani sám by nedokázal vysvětlit proč. Bylo pozdě večer, ale neotevřeli mu. Stál v chladném panelákovém vchodu a zevnitř slyšel tlumený ženský pláč. Obrátil se a odešel. Ještě dlouho pak postával na dvoře pod okny, která mu kdysi připadala tak domácká, dokud v nich nezhaslo světlo.
Čas plynul a propast mezi ním a Lenkou se jen zvětšovala. Čím dál víc mu vadila její povrchnost, a Lenka si začala zoufat, jak je už nudný a bez elánu. Postupně přestali chodit ven a večery trávili každý po svém A tak se najednou stalo, že se Petr ocitl zase u těch dveří bývalého bytu.
* * *
Stál tam, hleděl na ten pošramocený, stříbrný cvoček, co tam kdysi přibouchl vlastní nešikovnou rukou, a nevěděl, co dál. Odejít? Ale kam, za kým? Dobře věděl, že už je Lence dávno lhostejný. Ale zůstat? Přijali by ho? Odpustili by mu, nevyhodili by ho?
Ten křivý cvoček ho nechtěl pustit dál. Petr natáhl ruku a lehce se ho dotkl konečkem prstu. Dveře najednou povolily a s tichým klapnutím se otevřely. Na Petrově tváři se rozlil známý teplý pach domova. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a když je otevřel, stála v kuchyni jeho žena, kolem očí drobné vrásky, ale usmívala se. Jsem doma! prolétlo Petrovi hlavou, udělal krok vpřed a potichu za sebou zavřel dveře.
