Dveře
Petr Novák zůstal stát na chodbě a trochu zmateně zíral na dveře. Co tu vlastně dělá? Ani si to pořádně neuvědomil, prostě šel a najednou ho nohy samy přivedly ke vchodu do starého bytu, kde s manželkou prožil skoro pětadvacet let. Teď tu stál, skoro s úžasem si prohlížel dveře, které měl před nosem. Byly celkem obyčejné – přesně takové, jaké má půlka paneláku. Potáhlé černou koženkou, v pravidelných kosočtvercích střídané mosaznými cvočky. Jenom na jednom místě byla stříbrná, nezapadající mezi ostatní zlaté. Petr si přesně pamatoval, jak tehdy, asi před patnácti lety, když se ta původní ztratila a koženka tam začala odstávat, sám tu stříbrnou nahradil ztracenou. Teď na tom místě v záplavě zlatých ta stříbrná putovala jako malá hvězdička. Petr se na ni zadíval a strašně se mu nechtělo odejít
* * *
Změny v jeho životě přišly zhruba před rokem. A jako naschvál, když už byl přesvědčený, že je na ně připravený. V práci už se dlouho cítil utahaný, až zdušený tou bezpečnou, ale fádní jistotou. Ani doma mu nebylo moc do zpěvu společné ticho s manželkou se podobalo lepkavému bahnu, kde postupně zapadával a ztrácel barvy i chuť do života. Chybělo mu něco cokoliv, co by konečně rozproudilo krev a přineslo závan opravdových pocitů.
Cítil se jak topící, co se marně rozpřahuje po větvičce, která by ho vytáhla zpátky na břeh, mezi rozesmáté lidi, do ruchu, kde není místo pro šeď. Právě tehdy se v jeho životě objevila Veronika, jeho mladá, krásná sekretářka a rázem všechno bylo jinak. Veronika vpadla do jeho dnů s vůní drahého parfému, hlasitou hudbou a chutí šampaňského na rtech. Petr se do ní prostě zamiloval. Když na ni myslel, napadlo ho, jak mdlá a zapomenutá byla jeho první láska tehdy ještě ke své budoucí ženě ve srovnání s touto lavinou emocí.
Manželka jako by tu změnu vytušila. Najednou byla tišší, někdy se na Petra dlouze zadívala, hledala v jeho očích odpověď na tu jedinou ženskou otázku, která platila odjakživa a odpověď nenašla. Nový románek Petrov život nabral obrátky, připadal si znovu mladý a důležitý. Všechno, co měl peníze, čas i sílu věnoval Veronice. Ale ani tehdy nebyl schopný bez váhání opustit rodinu staré zvyky ho pořád táhly nočními ulicemi domů za vůní manželčiných karbanátků a měkkými polštáři postele, kde si léta nacházel své útočiště po každém mejdanu.
Jak dlouho by to asi vydrželo, kdo ví. Ale Veronika brzy přestalo bavit čekat ve stínu a jednoho dne prostě přišla za ním domů. Manželka i syn, student, byli zrovna doma. Mlčky si vyslechli Veroničinu suverénní řeč a když manželka lapala po dechu s léky v ruce, syn tiše nastrkal tátovi všechny věci do velkého kufru a oba je postavil za dveře
* * *
A tak začal pro Petra Nováka nový život. Převaloval ho proud zážitků večírky, restaurace, divadla, butiky, výlety byl z toho chvílemi celý omámený. Kdo ví, kdy ho to najednou začalo unavovat. Sám sobě si dlouho nemohl přiznat, že ten zběsilý rytmus vlastně vůbec nezvládá. A tak Petr jednou prostě zůstal doma, zabořil se do ušáku v obýváku a rozhlédl se kolem sebe konečně si měl udělat jasno, co to vlastně žije za nový život. Jenže čím déle koukal kolem sebe, tím více byl překvapený a postupně i rozladěný.
Veronika sice byla nádherná, ale naprosto nepraktická. Vůbec si nevěděla rady s domácností, neuměla uvařit, ba ani zalít čaj. A co bylo ještě horší nebylo si s ní vlastně o čem povídat. Všechno její štěstí spočívalo v šustění bankovek, sáčcích z butiku a ve sledování fanoušků na Instagramu. Petr zpočátku doufal, že jí aspoň trochu otevře oči, že jí nějaké ty rozumné myšlenky vštípí, ale záhy pochopil, že pro Veroniku je každý malý komplexnější nápad doslova utrpením. Vzdával to.
Nechal to být. Každý večer klopil rozpačitě uvařený čaj z pytlíčku a vzpomínal na svoji bývalou ta dovedla připravit tak nádherně voňavý bylinkový čaj A její bramboračka? Ty karbanátky? Co si budeme vyprávět, byla skvělá hospodyně. Vzpomínal na večery, kdy se k sobě s manželkou tiskli pod dekou, povídali si o knížkách nebo diskutovali o filmech třeba od Hřebejka.
Jednou se Petr pokusil vrátit domů. Ne natrvalo jen tak. Vlastně sám nevěděl proč, prostě jednou pozdě večer stál u dveří starého bytu. Nikdo mu ale neotevřel, zpoza dveří jen zaslechl tichý ženský pláč. Tehdy odešel, chvíli proseděl na lavičce před domem a díval se na okna, která mu kdysi byla domovem. Zíral do nich, dokud v nich nezhaslo světlo
Čas plyne a propast mezi takovými dvojicemi se vlastně jen zvětšuje. Veronika byla čím dál otravnější, Petr ji nedokázal vystát a Veronika zase nijak neskrývala odpor k jeho nečinnosti a starosvětským zvykům. Přestali spolu trávit čas, večery trávili každý zvlášť. A jednoho dne, Petr vlastně sám nevěděl jak, stál znovu před dveřmi bytu, který kdysi považoval za domov.
* * *
Stál a zíral na tu křivě zapíchnutou stříbrnou cvok, kterou tam tak neohrabaně připevnil. Vůbec netušil, co dál. Otočit se a odejít? Ale kam a za kým? Bylo jasné, že té mladé, kvůli které kdysi rodinu nechal, už je úplně fuk. Ale měl by zůstat? Přijmou ho zpátky? Odpustí mu? Vždyť ho možná rovnou vyhodí
Ta stříbrná hlavička ho pořád nepřestávala dráždit. Petr natáhl ruku, dotkl se kovu jen špičkou prstu. Dveře najednou tiše povolily a Petr ucítil ten známý, domácký pach bytu, kam patřil. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, až mu zatrnulo v srdci. Když je otevřel, na prahu kuchyně stála jeho žena. U očí drobné vrásky, ale usmívala se. Jsem doma, proběhlo mu hlavou. Udělal krok, vešel do bytu a potichu za sebou zavřel dveře.
