Dvě kolonky
Bylo už pozdě odpoledne, když jsem dorazil domů, zouval si polobotky a zaléval čaj. V mobilu vyskočila zpráva od vedoucí: Mohl bys zítra přijít za Radku? Má horečku a není ji kdo vystřídat. Mezi prsty mi zůstaly kapky vody a displej se okamžitě matlal. Utřel jsem si dlaně do utěrky a koukl do telefonu na kalendář. Zrovna zítra jsem plánoval večer zalehnout dřív, nikoho neřešit, protože ráno mě čekal výkaz a měl jsem hlavu jako střep.
Začal jsem odepisovat: Nemohu, mám Ale zarazil jsem se. Uvnitř se ozvalo známé, tísnivé: když odmítneš, necháš v tom ostatní. To je přece špatně. Tak jsem to smazal a napsal stručně: Ano, přijdu. Odeslal jsem.
Čaj se už louhoval, sedl jsem si na stoličku k oknu a otevřel poznámky v mobilu, kterým jsem říkal prostě Dobré. Bylo tam dnešní datum a řádek: Zaskočil jsem za Radku. Udělal jsem si tečku a přidal malý plus, jako by to snad něco vyrovnalo.
Tahle poznámka byla se mnou skoro rok. Začal jsem si ji vést vloni v lednu, kdy bylo po Vánocích všude nějak prázdno a připadalo mi, že všechny dny vyšumí do ztracena. Tehdy jsem tam napsal: Svezl jsem paní Vránovou k doktorovi. Paní Vránová z pátého se belhala se sáčkem plných papírů a cestu tramvají nezvládla. Zazvonila domovním telefonem a povídá: Ty máš auto, Honzo, odvez mě, nebo to nestihnu. Odvezl jsem ji, v autě počkal, až jí odeberou krev, a pak vysadil zpátky.
Po cestě domů mě přepadla podrážděnost. Byl jsem v časovém skluzu a v hlavě se kupily cizí stížnosti na doktory a čekárny. Bylo mi to blbé, to podráždění, a utopil jsem ho v kafi na benzince. V poznámce jsem ale vše zapsal pečlivě, jako by to bylo čisté gesto.
V únoru měl syn služebku, a dovezl mi na víkend vnuka, Vždyť jsi doma, dědo, pro tebe to není problém, řekl, spíš oznamoval než prosil. Vnuk byl fajn, hlučný a pořád s podívej, dědo, pojď, dědo, hraj, dědo. Mám ho moc rád, ale večer jsem se třásl únavou, v hlavě mi dunělo jako z koncertu.
Uložil jsem ho, umyl nádobí, posbíral auta do krabice, kterou stejně hned ráno vysypal. V neděli, když syn přijel, řekl jsem: Jsem úplně vyřízený. Syn se jen pousmál: Ale jsi přece dědeček. Dostal jsem polibek na tvář. Do poznámky přibyl řádek: Hlídal jsem vnuka dva dny. Vedle jsem přidal srdíčko, abych necítil, že je to jen povinnost.
V březnu mi volala sestřenice, potřebovala půjčit peníze do výplaty. Na léky, rozumíš, říkala. Chápal jsem. Poslal jsem koruny a ani se neptal, kdy vrátí. Večer jsem seděl u stolu a počítal, jak do výplaty vyjdu bez nového kabátu, kterého už byl čas se zbavit. Stávající kabát se jen lesknul na loktech.
Do poznámky jsem napsal: Pomohl jsem sestřenici. Nenapsal jsem vedle: Zase jsem odložil něco ze svého. Připadal jsem si, že to nestojí za řeč.
V dubnu na pracovišti jedna mladá kolegyně Olina měla uplakané oči a zavřela se na záchodě. Plakala, že ji opustil přítel, že je k ničemu. Klepal jsem na dveře: Otevři, jsem tu s tebou. Pak jsme seděli na chodbě, kde to smrdělo barvou po malování, a já ji poslouchal, jak dokola opakuje svou bolest. Poslouchal jsem, až byla tma, a vynechal jsem přitom posilování zad, které mi doporučil doktor.
Doma jsem si lehl na gauč, ale záda bolela dvojnásob. Na Olinu jsem neměl být naštvaný, ale na sebe: proč neumím říct, že už musím jít? Do poznámky jsem napsal: Vyslechl jsem Olinu, podržel ji. Do řádku jsem za její jméno dal, protože mi to přišlo lidské. Zase tam ale nebylo: Zrušil jsem si své věci.
V červnu jsem vezl kolegyni Evu na chatu, protože jí odešlo auto. Eva celou cestu hlasitě telefonovala s manželem, hádala se, ani se nezajímala, zda to mám po cestě. Mlčel jsem a sledoval silnici. Na chatě rychle vystoupila, poděkovala, vždyť jedeš kolem, řekla. Nebylo to po cestě. Projel jsem D1 v zácpách a domů dorazil pozdě. Nezastavil jsem se už za mamkou, která se pak urazila.
V poznámce jsem psal: Odvezl jsem Evu na chatu. Výraz po cestě mě píchl. Dlouho jsem se pak díval na displej, jehož světlo pohasínalo.
V srpnu v noci volala mamka. Hlas slabý, vyděšený: Je mi zle, mám tlak, bojím se. Vyskočil jsem, hodil na sebe bundu, zavolal taxi a jel přes spící Prahu. U mamky doma bylo dusno, na stole tlakoměr, pilulky rozházené po talířku. Změřil jsem tlak, podal prášky, seděl jsem u ní, dokud neusnula.
Ráno jsem jel rovnou do práce. Ve vlaku jsem usínal vsedě, bál jsem se, že přejedu stanici. Do poznámky jsem přidal: Byl jsem v noci u mamky. Udělal jsem vykřičník, ale vzápětí ho smazal připadal mi nepatřičně.
Na podzim se seznam dávno protáhl na dlouhá jména, která jsem mohl donekonečna rolovat. A jak rostl, nachytal jsem se, že místo života sestavuji výkaz. Jako by láska k člověku byla potvrzení, které si schovávám do mobilu, kdyby se někdo zeptal: A ty něco děláš?
Vzpomněl jsem si, kdy tam vůbec bylo něco pro mě. Ne kvůli mně, ale vpravdě pro sebe. Všechny body byly o jiných jejich starosti, jejich potřeby, jejich plány. Mé vlastní touhy vypadaly vedle nich jako rozmarnosti, pro které není místo.
V říjnu přišla scéna, co nebyla hlasitá, ale zanechala uvnitř šrám. Šel jsem za synem předat papíry, které chtěl vytisknout. Stál jsem v předsíni s deskami, syn hledal klíče a telefonoval. Vnuk kolem křičel, že chce pohádku. Syn zakryl mikrofon rukou: Tati, když už jsi tady, můžeš ještě zařídit obchod? Potřebujeme mléko a chleba, nestíhám.
Řekl jsem: Taky jsem unavený. Syn ani nezvedl oči: Ale vždyť můžeš. Ty přece vždycky můžeš. A dál pokračoval v hovoru.
Ta slova mě zaskočila: nebyla to prosba, ale konstatování. Ucítil jsem, jak ve mně roste horko a zároveň stud. Stud za to, že bych chtěl říct ne. Za to, že nechci být jen dostupný.
Stejně jsem zašel do obchodu. Koupil jsem chleba, mléko, a ještě jablka, co vnuk miluje. Donesl jsem nákup, položil na stůl a slyšel: Díky, tati. Děkuji bylo bezvýrazné, jako odškrtnutí v deníku. Usmál jsem se, jak umím, a šel domů.
Doma jsem otevřel poznámky a napsal: Nakoupil jsem synovi. Dlouho jsem se na ten řádek díval. Prsty se mi třásly ne únavou, ale vztekem. Najednou mi došlo, že seznam už není oporou, ale řetězem.
V listopadu jsem se konečně objednal k lékaři, protože záda bolela pořád víc a na kuchyni jsem sotva vydržel stát. Objednal jsem se online, našel termín na sobotu, aby se to vešlo mimo práci. V pátek večer volala mamka: Zítra přijedeš? Potřebuju do lékárny a jsem sama.
Řekl jsem: Mám zítra objednání k doktorovi. Mamka chvíli mlčela. Pak: Takže už nejsem důležitá.
Tohle vždycky zabralo. Vždycky jsem se začal omlouvat, slíbil, že vše stihnu. Už jsem měl na jazyku, že tedy přijdu po doktorovi, ale zastavil jsem se. Uvnitř už nebyl vzdor, ale obyčejná únava pocit, že můj čas má taky hodnotu.
Řekl jsem tiše: Mami, přijedu po obědě. Ten doktor je pro mě důležitý.
Mamka povzdechla, jako by stála na mrazu. No dobře, řekla, a v tom dobře bylo všechno: povzdech, tlak i starý zvyk.
V noci jsem špatně spal. Zdálo se mi, že běžím po chodbě s deskami, všechny dveře se přede mnou zavírají. Ráno jsem si udělal kaši, vzal prášky, které už týdny ležely v lékárničce, a vyšel z bytu. V čekárně v Motole jsem poslouchal řeči o zdraví a penzích, a přitom myslel hlavně na to, že dělám něco skutečně pro sebe a z toho mi bylo zvláštně úzko.
Po lékaři jsem dojel za mamkou, jak jsem slíbil. Koupil léky v lékárně, šlapal do třetího patra. Mamka mě potkala mlčky, jen pak utrousila: Tak co, byl jsi?
Řekl jsem: Byl. A dodal poprvé bez omluvy: Potřeboval jsem to.
Mamka se na mě dlouho dívala, jako by mě teprve poprvé viděla ne jako službu, ale jako člověka. Pak se otočila a šla vařit. Když jsem večer šel domů, v hrudi zůstala zvláštní úleva. Ne radost, ale prostor.
V prosinci, ke konci roku, jsem se přistihl, že na víkend netěším jako na oddych, ale jako na příležitost. Brzy ráno napsal syn: Mohl bys na chvíli pohlídat vnuka? Musíme zařídit nějaké věci. Přečetl jsem a prsty už mechanicky psaly ano.
Seděl jsem na kraji postele, mobil hřál v ruce. V pokoji bylo ticho, jen radiátor občas odcvakl. Najednou jsem si vzpomněl, jak jsem si na ten den něco plánoval: chtěl jsem do centra, na výstavu, co už mě lákala dlouho. Projít se mezi obrazy a mlčet, aby se mě nikdo neptal, kde jsou ponožky nebo co máme k večeři.
Napsal jsem: Dnes nemůžu. Mám svoje plány. Odeslal jsem a mobil položil displejem dolů, jako by to tlumilo náraz.
Odpověď přišla za minutu: No dobře. Pak ještě: Ty ses urazil?
Otočil jsem telefon, četl a přitom cítil, jak ve mně stoupá známá potřeba omlouvat se, vysvětlovat. Mohl jsem začít sáhodlouhé že jsem unavený, že mám právo na svůj čas. Ale věděl jsem, že čím víc se vysvětluju, tím spíš to vypadá jako vyjednávání. Nechtěl jsem o sebe vyjednávat.
Napsal jsem jen: Ne. Jen je to důležité. A nic víc.
Oblékl jsem se jako do práce. Zkontroloval žehličku, zavřel okna, vzal peněženku, kartu, nabíječku. Na zastávce jsem mezi lidmi s taškami pocítil, že teď zrovna nemusím nikoho zachraňovat. Bylo to nezvyklé, ale ne děsivé.
V galerii jsem chodil pomalu. Díval jsem se na tváře na obrazech, na ruce, na světlo v oknech. Připadalo mi, že se znovu učím být pozorný ale tentokrát k sobě. V bufetu jsem si dal kávu, koupil pohlednici s reprodukcí a dal ji do tašky. Tuhá, drsná pohlednice byla v ruce příjemná.
Když jsem večer přišel domů, mobil jsem nechal v tašce. Nejprve jsem sundal kabát, pověsil ho, umyl ruce, postavil čaj. Pak jsem si sedl ke stolu, otevřel Dobré a sjel dolů k dnešnímu datu.
Dlouho jsem se díval na prázdný řádek. Pak jsem klepl na plus a napsal: Šel jsem sám do galerie. Udělal jsem něco pro sebe.
A zastavil se. Verze namísto cizích přání mi připadala hlučná, jako bych obviňoval ostatní. Smazal jsem je a napsal prostě: Šel jsem sám do galerie. Postaral jsem se o sebe.
A pak jsem udělal něco, co mě dosud nenapadlo. V horní části poznámek jsem přidal dvě kolonky a rozdělil je. Vlevo: Pro ostatní. Vpravo: Pro sebe.
V pravé kolonce byla zatím jediná položka. Díval jsem se na ni a cítil, jak se vevnitř rovná něco podstatného, jako páteř po správném cviku. Nemusel jsem nikomu dokazovat, že jsem dobrý. Musel jsem si hlavně pamatovat, že jsem.
Mobil znovu zavibroval. Nespěchal jsem, dolil si čaj, napil se, a teprve potom se podíval. Mamka poslala stručně: Jak se máš?
Odepsal jsem: Jde to. Zítra se zastavím, přivezu ti chleba. A dodal před odesláním: Dneska jsem byl zaneprázdněný.
Odeslal jsem zprávu, položil telefon displejem vzhůru vedle sebe. Bylo ticho a to ticho netlačilo. Bylo to místo, které jsem si konečně nechal i pro sebe.
V té chvíli jsem pochopil, že být pro druhé je fajn, ale já mám taky právo na svých pár řádků v kolonce pro sebe.
