Když mi bylo deset let a můj bratr, dvanáctiletý Jan, trávil většinu času venku s kamarády, nevedli jsme příliš dlouhé rozhovory. Pomáhala jsem mamince s domácími pracemi, zatímco táta, který byl zaměstnaný v strojírenské továrně, se domů vracel až pozdě večer. Všichni jsme usedali ke stolu v obýváku, a potom si táta obul své naleštěné kožené boty, na chvilku se zastavil před zrcadlem a odešel, aniž by prohodil jediné slovo. Maminka vždy pohlédla za ním ke dveřím, a mně zůstávalo hádat, proč se tak zachovala a kam táta vlastně každý večer chodí.
Jednoho dne mě zvědavost dohnala k tomu, abych tátu následovala, když večer opustil byt. Zamířil k Městskému domu v Praze a vstoupil dovnitř. Nejprve jsem váhala, ale nakonec jsem sebrala odvahu a šla za ním. Uvnitř jsem narazila na krásnou paní, kterou jsem poznala podle fotografií byla to slavná operní zpěvačka z Národního divadla. S úsměvem mě pozvala, abych šla s ní, a společně jsme vstoupily do sálu plného lidí.
K mé obrovské úžasu byl táta na jevišti a zpíval jako pravý operní umělec. Nikdo z nás o jeho talentu neměl tušení bylo to pečlivě střežené tajemství. Zpíval s nevídaným nasazením a vůbec netušil, že ho sleduji z hlediště. Cítila jsem nával štěstí a oči se mi zalily slzami. Publikum mu věnovalo dlouhý potlesk, a po vystoupení jej zasypali květinami. Po koncertě jsme se spolu prošli po Staroměstském náměstí a oba jsme byli v skvělé náladě.
Doma jsem mamince potichu prozradila, že táta nemá žádnou milenku. Usmála se a šeptala: Vím. Bylo jasné, že věděla o jeho talentu a důvodu jeho každodenních večerních vycházek.
Od toho dne jsem byla na tátovy mimořádné schopnosti hrdá, skrývala jsem naše malé tajemství a byla vděčná za radost, kterou jeho úžasný dar přinášel naší rodině.
