Dva měsíce jsem vodil padesátišestiletou dámu po restauracích. Ale jakmile jsem ji pozval k sobě, spadla veškerá maska.
Před pěti lety jsem se rozvedl a celkem příjemně si zvykl na svůj svobodný, lehce chaotický život. Poslední dobou mě ale začalo deptat vracet se domů sám čerstvě natřená zeď a polštář, který už ani nebudí iluze pohody.
Je mi 56, zdraví drží a svaly ještě neopadají. Rozhodl jsem se to tedy pojmout moderně a zaregistroval jsem se na seznamce, protože proč ne, že? A vida, štěstí přece jen stojí občas na mé straně v prvních dnech jsem opravdu narazil na někoho zajímavého.
Profil působil jednoduše, ale upřímně:
Milena, 56 let, vdova, hledám slušného muže na vážný vztah.
Na fotce byla sympatická žena bez zbytečných pozlátek, hřejivé oči, úsměv ani moc okoukaný. Hned jsme si začali psát. Vyložil jsem karty na stůl: nehledám román přes displej, ale opravdovou ženu do života, parťačku na domácnost i na dovolené. Souhlasila, že je to rozumné, a hned jsme si domluvili setkání na další víkend v centru Brna.
První rande bylo moc fajn. Procházka v parku, sluníčko, smích v dialozích ona vyprávěla o práci a vnoučatech, já střídavě pokyvoval a dělal hlubokomyslného. Obdivoval jsem, že se s ničím nepřetvařuje, a oceňoval jistou rozvahu. Večer jsem ji pozval do kavárny platím samozřejmě já, ještě jsem si nevytáhl emoční pdf-ko hipstra. Podle mě když chlap pozve dámu, má to být gentlemanské.
Začala taková ta naše doba čokoládovo-květinová. Bonboniéry střídaly kytice, zejména v mém podání, ale vždy jsme si oba večery užili. Každý pátek a sobotu jsme hltali kulturu: někdy Mahenovo divadlo, jindy restaurace s opravdu upřímnou českou kuchyní.
Nejsem skrblík, ale když to sečtu, za ty dva měsíce jsem večeřemi ustlal docela férový počet bankovek (samozřejmě českých korun). Program jsme měli pestrý: výstavka minerálů, koncert, někdy i výlet za Brno se svatomartinskou husou.
Snažil jsem se chovat jako muž gentlemana minulého století doufal jsem, že se pomalu sbližujeme. Ona se usmívala, brala mě pod paži a zlehka říkala:
Karle, to je s tebou fajn trávení času, jsi opravdový kavalír.
To samozřejmě pohladí ego každého Karla z Brna.
První signály v kině
S odstupem musím uznat, že signály byly jasné.
Od začátku mě ke své domácnosti nepozvala. Ani na kafe, ani na koláč, prostě nikdy. Vždycky se to nějak zvrtlo: Doma mám nepořádek, Dneska hlídám vnučku, Jsem strašně unavená, pojďme radši do kavárny. Ze začátku jsem si říkal, že se stydí nebo že má ehm složitou kuchyň. Nechal jsem to být, čekal na správnou chvíli.
Když přišla řeč na věk, bylo to zvláštní. Na koncerty, do divadla, do aquaparku by běhala jako dvacítka. Ale jakmile konverzace zahnula ke vztahu na tělo, měnila se v hromující babičku. Jednou v kině jsem jí nenápadně položil ruku na koleno (ne, nesnažil jsem se o striptýz hned vedle popcornu). Okamžitě mě s kamennou důstojností zastavila:
Karle, ostatní lidi se dívají.
Mileno, v sále je tma a máme za sebou celou řadu.
To je jedno, není to vhodné, nejsme už puberťáci.
Připsal jsem to staromódní výchově. Třeba má hranice, a proč vlastně ne. Ale v hlavě se mi rozsvítila kontrolka. Nás je oběma víc než šedesát a, přiznejme si, stáří nespočítáme podle žaludku, ale podle míry, jak dlouho si dovolíme žít.
Největší radost jí zřejmě dělal popis svých chronických obtíží. Záda bolí, tlak lítá nic zvláštního. Ale ona to líčila tak detailně, že by dovedla zdravého muže do bídy. Celou večeři mluvila o tom, co jí kde táhne, které prášky (nebo Salka) zabírají.
Poslouchal jsem ochotně, nabízel pomoc, dokonce dobrou fyzioterapeutku. Ale jakmile jsem zmínil, že chodím dvakrát týdně plavat, nakrčila nos:
Proč se tak honíš? Akorát si zničíš srdce! V našem věku se má ležet na gauči a číst Remarqua, ne pobíhat v chloru
Ech Mně se po večerech nechce ležet na gauči. Já mám chuť žít naplno.
Včera jsem usoudil, že dva měsíce jsou akorát. Buď si sedneme, nebo rozesmátě zakýváme na rozloučenou. Večeře v gruzínské restauraci byla fajn hromada chinkali, vínečko, Milena se smála, vyprávěla příběhy z práce. Opravdu jsem věřil, že mám před sebou normální ženu.
Po večeři jsme si sedli do mého auta, venku mrholilo, v autě bylo příjemné teplo, hrála tichá hudba. Vzal jsem ji za ruku a ona ji pro jednou nechala být.
Mileno, co kdybys jela dnes ke mně? Dáme si čaj, pustíme si trochu jazzu
Ztuhla tak, že mi došlo, že jsem sáhl na první místo, kde se nesmí.
Karle, co tím jako naznačuješ?
Nenaznačuju, říkám to rovně. Máme se rádi, jsme oba svobodní, dva měsíce se známe… Je asi čas být si blíž.
Spustila přednášku o věku, hanbě a vysoké duchovnosti. Díval jsem se na ni a nevěřil svým uším.
Víš, co vlastně žádáš? spustila přísně. To je pro mladé a pro plození dětí. My už to nepotřebujeme. Co by na to řekly děti? Jak bychom vypadali? Ty máš pupek, já faldíky. Fíha! Důležité je přece duchovní spojení, přátelství, sdílené brambory na zahrádce! A ty myslíš jen na primitivní věci…
Seděl jsem a nevěřícně zíral. Takže po osmi týdnech návštěv jsem zjevně zvíře, co myslí jen na to.
Mileno, já nemám žádný pupek, chodím cvičit, ty vypadáš skvěle, co to povídáš? Proč máš pocit, že život po padesátce je už jen duchovní pohřeb?
Tak je to normální! vyhrkla. Pořádné ženy v mém věku mají dělat vnoučatům palačinky a zasadit rajčata! A já bych se styděla před rodinou…
V tu chvíli mi došla trpělivost:
Takže chlapa jsi nehledala, jen parťáka na večeře a šoféra do divadla? A když chci něco víc, jsem sprostý?
Zrudla hněvem, ne studem.
To teď musím z vděčnosti přepínat role kvůli dvouměsíčním večeřím?
Trošku mírni, prosím. Dvoření má prostě vyústit v něco dalšího. Ty hledáš spíš kámošku s autem a kartou.
Vyletěla z auta dřív než já vůbec stihl vypnout pás. Stál jsem a koukal, jak kráčí hrdě do svého domu, a byl spíš naštvaný na sebe. Mám rád hluboké debaty, historické romány, ale pořád jsem normální chlap a to, že mi je 56, neznamená, že budu celý zbytek života číst Babičku a pěstovat mrkev.
Smazal jsem její číslo i profil ze seznamky. Potřebuji pauzu.
A příště? Na prvním rande se rovnou zeptám, jak se staví ke vztahu. Po první přednášce o starobní zdrženlivosti a životě mezi vnoučaty a záhonem rajčat zaplatím půlku útraty a zamávám.
Co si myslíte vy? Je ve věku 56 let nabídka intimity opravdu takový úlet? A proč se vlastně některé dámy zaregistrují, když pro ně život končí u štrúdlu a zpráv z Brněnské drbny?
