Druhý den se sousedka zase věšela přes náš plot. Moje žena k ní přišla a řekla jí, že máme dnes spoustu práce, takže nemůžeme posedávat jako včera. „A co zítra?“ zeptala se zvědavě Barbora. „Zítra to bude stejné. Obecně už k nám nechoďte.“ Moje touha žít ve městě nepřinesla nic dobrého. Moje žena má chalupu na vesnici. Když její rodiče ještě žili, často jsme je navštěvovali. Miloval jsem, když se večeřelo pod rozložitou hrušní a povídalo až do soumraku. Takových večerů byla spousta. V zimě pak tchyně zatopila v kamnech, na stůl donesla čerstvě upečené koláče a v celém domě vonělo sladké pečivo. Nejlepší obchodníci s oblečením Mě i mojí ženě se líbilo jezdit na lyže nebo sáňkovat. Pak ale její rodiče zemřeli. Do chalupy jsme nechtěli dávat na prodej, plánovali jsme tam jezdit dál – stejně často jako dřív. Ale nepodařilo se to. Pořád bylo něco na práci. Nakonec jsme úplně přestali na chalupu myslet. A tak šel čas. Syn si našel přítelkyni a oženil se. Moje snacha Viktorie často říkala, že by bylo skvělé žít na venkově – alespoň přes léto. Nakonec jsme na chalupu zase zavítali – nejdříve jsme přijeli jen já a žena. Bylo to už hodně dlouho od poslední návštěvy. Všechno bylo stejné, jen dům byl zanedbaný. Já s ženou jsme se rozhodli uklidit. Anna uklízela v domě, já vzal do parády dvůr. Myslel jsem si, že po všech těch letech dům chátrající nebude stát za nic, ale stačila trocha péče a všechno vypadalo jinak. Druhý den dorazily děti a pomáhaly s úklidem. Během jediného dne byl dům zase útulný a čistý. Ženy připravovaly večeři, já se synem jsem opravoval starý stůl a lavice pod hrušní. A právě tehdy jsem si všiml, že nás celou dobu po očku sleduje nějaká žena přes plot. Přiznala, že nedávno koupila sousední dům a chtěla nás pozdravit. Byli jsme zdvořilí a pozvali ji na večeři. Jmenovala se Barbora. Zůstala tam sama; dům koupila pro dceru, ta ale už má tři děti a Barbora je rozvedená. Povídala a povídala, až jsem ji přestal vnímat – a v tu chvíli jsem ucítil, že se mi kolem nohy otírá něčí chodidlo. Podíval jsem se pod stůl a byl to sousedčin pohor. Okamžitě jsem nohu odtáhl, ale Barbora nepřestala s pokusy. Nic takového jsem ještě nezažil. Snažil jsem se to zamaskovat, abych nedal nic najevo ani ženě. Barbora nepřestávala povídat, děti už plakaly – přál jsem si, aby už konečně odešla. Když jsme uklízeli stůl, moje žena poznamenala, že Barbora je neseriózní ženská. Musel jsem souhlasit. Ale neprozradil jsem, co prováděla pod stolem – styděl jsem se za to. Myslím, že takové věci tahle ženská dělá mužům často. Druhý den už zas vysedávala na našem plotě. Manželka k ní přišla a řekla, že máme plno práce. „A zítra?“ ptala se Barbora se zájmem. „Zítra stejně. Už k nám vůbec nechoďte.“ To bylo odvážné rozhodnutí. Sousedka si dlouho brumlala něco pod vousy, ale mě už to nezajímalo. Věřím, že moje žena postupovala správně. Jsme otevřené a upřímné typy lidí. A když nám někdo nesedí, prostě se s ním nestýkáme.

2. června

Dnes se to zase opakovalo. Sousedka visela vzhůru na našem plotě, jako by byla zvědavá kočka. Moje žena Eva za ní přišla a sdělila jí, že máme dneska spoustu práce a nebudeme mít čas posedávat jako včera. A co zítra? zeptala se Irena tónem, který zněl až příliš dychtivě. Zítra to bude stejné. Prosila bych, abyste už raději k nám nechodila, odpověděla Eva klidně.

Po pravdě, můj sen žít ve městě nám stejně nikdy moc štěstí nepřinesl.

Eva má chalupu na venkově, kousek od Litomyšle, a když ještě žili její rodiče, často jsme tam jezdili. Večery bývaly kouzelné scházeli jsme se u dlouhého stolu pod rozložitou hrušní, povídali jsme si až do soumraku. Když byla zima, tchyně roztopila stará kamna a v kuchyni voněly čerstvé buchty. Celý starý dům byl provoněný a já jsem to miloval.

S Evou jsme vždycky měli rádi sníh jezdili na běžkách, sáňkovali. S rodiči to byl vždy skvělý výlet. Pak ale oba zemřeli a my jsme dům neprodali. Chtěli jsme jezdit stejně často jako předtím, ale nikdy se nám to nepodařilo.

Pořád nám do toho něco lezlo. Později jsme už na chalupu ani nemysleli. Život běžel dál. Léta rychle utekla. Náš syn Jakub si našel dívku, vzal si ji. Naše snacha Martina často říkala, že by ráda žila na venkově. Třeba aspoň přes léto.

Díky tomu se nám starý dům vlastně připomněl. S Evou jsme tam přijeli první, chtěli jsme zjistit, v jakém stavu dům je, když tam teď dlouho nikdo nebyl. Všechno bylo vlastně stejné. Jen to mělo trochu zanedbaný kabát.

Rozhodli jsme se, že dáme chalupu do pořádku. Eva se pustila do úklidu uvnitř, já jsem vyčistil dvorek. Měl jsem strach, že se za ta léta částečně rozpadne, ale nakonec stačilo vymést a vyvětrat a všechno dostalo úplně jinou tvář. Druhý den přijely děti a pustily se také do práce. Celý den jsme společně gruntovali a večer už byl domeček útulný a čistý. Ženy chystaly večeři, já s Jakubem jsme opravovali starou lavici a stůl pod hrušní.

A tehdy jsem si všiml, že nás někdo sleduje za plotem. Ukázalo se, že je to naše nová sousedka. Říkala, že dům vedle si koupila nedávno a přišla se představit. Nechtěli jsme působit nezdvořile, tak jsme ji pozvali k večeři. Jmenovala se Irena. Vyprávěla, že je tu sama, prý dceři pořídila dům a má tři vnoučata. O sobě říkala, že už nemá muže jsou rozvedení. Povídala pořád dál, ale já už ji moc neposlouchal, protože jsem cítil pod stolem, jak se mi dotýká nohy.

V tu chvíli jsem ztuhnul. S rychlostí, která by mohla být směšná, jsem si nohu stáhl. Ale její noha mě zkoušela hladit dál. Něco takového se mi ještě nikdy nestalo a snažil jsem se to vyřešit co nejdiplomatičtěji a nenápadně, aby si Eva nevšimla. Irena ale nepřestávala mluvit a děti už byly unavené a otravné. Ze všech sil jsem si přál, aby už odešla.

Když jsme uklízeli ze stolu, Eva tiše poznamenala, že Irena je asi dost lehkovážná žena. Nemohl jsem než souhlasit ale přitom jsem jí nepřiznal, co za divadlo se odehrávalo pod stolem. Upřímně, styděl jsem se. Navíc jsem měl dojem, že to není poprvé, co Irena podobně flirtuje s někým jiným.

Druhý den už visela na našem plotě zase. Eva za ní šla a řekla jí, že dneska máme opravdu moc práce a nemůžeme si povídat jako včera.

A co zítra? ptala se Irena zase.

Zítra je to stejné. Nechoďte už k nám, prosím.

Byl jsem na Evu hrdý. Irena si pod vousy něco brumlala, ale nevnímal jsem ji. Byl jsem si jistý, že Eva udělala správně. U nás doma si na nic nehrajeme. Poznáme hned, když nám někdo není po chuti, a teď máme jasno, že s Irenou kontakt už vlastně nechceme.