Druhá tchyně
Žena v modrém plášti uklízečky opatrně nakoukla do ordinace majitele kliniky estetické medicíny Harmonie. Jmenovala se Klára a teď mluvila co nejtišeji, aby nadřízeného nerozzlobila.
Slyšela jsem, že se tady uvolnilo místo pro masérku.
Vratislav Horák zvedl oči od papírů a pohlédl na ni přísně. V tu chvíli byl ještě podrážděnější než obvykle právě mu zavolali, že ztroskotala jednání s investory, a hlava mu třeštila napětím.
A to vy, co tu mácháte mopem, jdete dělat masérku? Opravdu?
Ne, ale absolvovala jsem online kurz. A mám i životopis, řekla nesměle Klára a podala mu zmuchlaný papír, který vytáhla z kapsy.
V tu chvíli vešel do kanceláře zástupce Horáka Leoš Soukup. Vratislav si mnul spánky a rozčileně vyštěkl:
Leoši, proč sem uklízečky lezou, kam a kdy se jim zachce? Vyhoď ji ven! Myslí si, že je druhá Pavlína Pořízková! Nemáte co dělat? Vyprovoď ji a zařiď, aby už nikdy nelezla s takovými nesmysly!
Aniž by čekal odpověď, popadl papír, roztrhal ho na kousky a hodil Kláře pod nohy.
Klára, se sevřenými rty, si klekla a začala sbírat útržky. Oči se jí zalily slzami. Leoš bez váhání popadl Kláru za loket, vytáhl ji na chodbu, protáhl před pacienty i personálem a natlačil ji do šatny se smetáky.
Tam, na kraji staré skříňky, která pamatovala snad ještě první republiku, se Klára sesunula a rozplakala se.
V Harmonii pracovala teprve krátce. O drhnutí podlah nikdy nesnila jenže tady platili mnohem víc než jinde. A navíc Horák měl pověst váženého muže. Říkalo se o něm: workoholik, vypracoval se z ničeho, kliniku postavil vlastníma rukama.
A byla to pravda. Horák vyrůstal v dětském domově. Matku nikdy nepoznal, o otci jen slyšel, celý život pátral po stopách rodičů, ale marně. Zato se vypracoval nejdřív vystudoval medicínu, pak se stal mistrem estetické chirurgie. Za velké peníze za ním jezdily i herečky a známé dámy z Prahy. Každý rok zvedl ceny a nikdy si nic nedopřál méně než nejvyšší úroveň.
Klára tedy riskla: zjistila o volné pozici a rozhodla se aspoň to zkusit.
Toužila být masérkou. Studovala knížky, sama prošla zdravotnickou školu, co to šlo. Bez oficiálního diplomu ji ovšem nikdo nevzal. Spořila na dávno vytoužené denní studium, jenže manžel utekl, ukradl všechny úspory a nechal ji s malou dcerkou úplně bez koruny.
Pak vyšlo najevo, že Tomáš byl trestanec za drobné krádeže a vůbec podvodník s vymyšlenou životní historií. Rozvod se táhl, Tomáš se k soudu nedostavoval. Kvůli Elišce Klára vydržela všechno a tehdy začalo její bloudění.
S dítětem na krku ji moc nechtěli nikam přijmout. Bydlely tři Klára, Eliška a maminka Helena namačkané v malém bytě na okraji Prahy. Nežila si nijak slavně, často žily dlouho jen z maminčiny penze. Helena byla nenapravitelná optimistka: bývalá gymnastka, energická a tvrdohlavá. Starosti o vnučku vzala na sebe a Klára si tak mohla hledat třeba sebenevděčnější práci.
A pak, v naději, že se blíž k vysněné profesi, vystudovala Klára aspoň krátké kurzy. Certifikát z nich teď ležel v útržcích, rozcupovaný Horákem.
Klára si utřela slzy, zvedla se a šla dál drhnout podlahy. Ostatní si šeptali a dloubali do sebe lokty. Ale maminka jí večer oznámila dobrou zprávu: Eliška vyhrála ve školce soutěž v malování. Dcerka byla talentovaná, Klára se snažila jí kupovat kvalitní barvy a čtvrtky. Eliška chodila už do přípravky na výtvarce, což Kláru naplňovalo radostí.
Vědro bylo těžké jako olovo. Když ho Klára vláčela vylít, pomohl jí pan Antonín domovník. Jeden z mála v klinice, kdo s ní mluvil lidsky. Starší muž, který si z Horákovy povýšenosti dělával spíš legraci, protože také začínal od nuly a moc dobře věděl, jaké to je.
Pan Antonín Kláře nikdy neublížil. Naopak, častoval ji buchtami, které v neděli pekl, a vždy ji vyslechl i povzbudil. Díky němu Klára věřila tolik, že si nakonec troufla přednést svůj směšný životopis šéfovi.
Když Klára spatřila domovníka, znovu se jí rozjela melancholie.
Nebuď smutná, děvče. Všechno se změní, chlácholil ji Antonín.
Bylo by lepší, kdybych se o to vůbec nepokoušela, zamumlala Klára. Ztrapnila jsem se.
Horák má dnes špatný den. Zkus to jindy, navrhl Antonín.
Zakázali mi už za ním chodit, utrousila Klára. Snívala jsem, že bych mohla jít tím jeho příkladem, vylézt ze dna. Ale asi jsem si jen něco nalhávala. Je to jen namyšlenec pyšný na svůj titul.
Antonín pokrčil rameny. Klára odložila náčiní do kumbálu a zamířila domů, v hlavě jí kroužil neodbytný strach o peníze. Eliška toužila po drahé panence, ale kde na to vzít?
Doma bylo tentokrát všechno jinak. Helena seděla v kuchyni a snažila se skrývat slzy. Kláře se rozbušilo srdce; maminka přece byla ten nejpevnější pilíř. Pokud pláče, znamená to něco zlé.
Mami, co se stalo? zeptala se vystrašeně.
Nic vážného, odvrátila Helena.
Co se děje, mami? naléhala Klára.
A maminka spustila. Byla jsem u doktora, na pravidelné kontrole z divadla. Všechny nás tam hnali Bohužel objevili něco zlého. Je třeba operovat. Jinak mi dávají rok, maximálně. Čekací doby jsou šílené, na soukromé klinice bychom to neuhradily. Náročná vyšetření musíme podstoupit v Praze, u nás takovou techniku nemají. Cesta, poplatky, všechno drahé Asi už přišel můj čas.
Mami, neříkej to! vyskočila Klára. Něco vymyslíme.
Z tvého uklízečského platu a mé důchodu? Helena se smutně pousmála. Klárko, víš, že ze záplaty kalhoty nesešiješ.
Klára celou noc nespala a zvažovala možnosti. Ráno dospěla k rozhodnutí musí ještě jednou zkusit mluvit s Horákem, byť riskuje téměř všechno.
Jenže toho dne ji do kliniky ani nepustili. Sdělili jí, že je kvůli úsporám propuštěná. Dostala tři měsíční platy minimálně a tím to skončilo.
Pan Antonín jí na odchod dal své číslo. Zadávala ho do telefonu téměř bezmyšlenkovitě a jen v duchu horečně přemítala, co bude dál. Jak přežije příští měsíc a co potom?
Klára vzdávat neuměla. Mamince o výpovědi řekla jen neurčitě, jako by odešla sama. Hned začala projíždět inzeráty. Bez kvalifikace platili všude bídně. Až narazila na nabídku: pečovatelka do domácnosti. Nemusí být zdravotní sestra, ale vařit, uklízet a pomáhat by měla.
Klára si povzdechla a řekla si není to hanba horší než vytírat luxusní kliniku. Poslala životopis. Zavolali za hodinu. Ukázalo se, že práce je přes agenturu pro jednu zámožnou osamělou paní.
Kláru požádali, ať přijde s medicínskou a pracovní knížkou. Krátce poté už seděla naproti vedoucí personálního Tamáši Matějkové.
Radši vás rovnou připravím na realitu, ať nemáte iluze, prohlásila ledově Tamáša. Zákaznice je nesnadná. Jste už desátá pečovatelka. Nikdo to s ní nevydrží.
Klára napnula všechny síly, ale mlčela.
Jméno znáte. Emilie Dvořáčková. Samozřejmě, umělecký pseudonym. Bývalá primadona zdejší opery, náročná, náladová, ale má spoustu peněz. Prý po ní zůstalo několik vil a účtů.
Mně je to popravdě jedno, špitla Klára. Nemůžu si vybírat.
Jestli máte dítě, vězte, že Emilie děti nesnáší. Zvířata taky ne. Pohybuje se s chodítkem, ale chce, abyste ji rozvážela na invalidním vozíku. Zkušební doba tři měsíce vydržíte-li, rok smlouva a dvojitý plat.
Klára mlčky kývla. I ten základ byl dvakrát tolik, co její dosavadní výdělek. Byla to šance zachránit maminku a Klára ji nepotřebovala ztratit.
Nastoupit musela hned příští ráno. Práce začínala v sedm.
Večer se Klára snažila vyhledat o Dvořáčkové něco na internetu. Našla pár článků a fotek deset let starých na nich žena s tmavými vlasy, výrazným pohledem. Ale skutečnost byla zcela jiná.
Otevřel jí ochrankář. Ukázalo se, že Emilie vlastní celý prvorepublikový dům uprostřed města. Klára podobná místa znala jen z vyprávění.
Na co čumíš? Hledáš, co bys mohla ukrást? ozval se skřípavý hlas.
Do prostorné haly dojela drahá elektrická vozíková křesla. V něm seděla drobná seschlá paní, stříbrné vlasy na ramena, oči jak malé černé knoflíky, pohled dravce.
Dobrý den, paní Emilie, zadrmolila Klára.
Řekni to nahlas! Ruce dávej, kam vidím! A návleky na boty! Mám parkety jak muzejní exponát. Tam v kyblíku máš návleky nasaď a pojď! Chci snídani!
Klára nasoukala návleky na boty, které připomínaly spíš bílou čepičku pro chirurga než nemocniční obuv. Pak pospíchala za Emilií.
Učeš mi vlasy opatrně, krucinál! Ne tu síťku, tu sundej! Paruku vezmi, proč ji nečeš?
Promiňte, nepochopila jsem, co myslíte, omlouvala se Klára.
No jasně zase další nemehlo. Kde vás vyrábějí? Na montážní lince? Přines mi čaj teď. A pořádně horký!
Klára šla do kuchyně.
Nedupej! Ty tu rozboříš podlahu! Hýbej se, ale potichu!
Emilie dlouho pozorovala čaj proti světlu, pak se zamračila a nedopitý obsah chrstla Kláře do obličeje.
To sis zavinila sama bouchla jsi mě do lokte!
Klára se zhluboka nadechla.
Kde si můžu opláchnout obličej?
Pro personál je koupelna dole napravo, hned u dveří, odsekla Emilie a potměšile přimhouřila oči. A co ani mi nic neřekneš?
Proč? Už mě zajímá, kolik podobných taškáren ještě máte v rukávu, odpověděla klidně Klára.
Cha. Tak běž. Ručníky jsou tam, pyžamo v pokoji hostů. Oblečení do pračky.
Klára udělala vše, co řekla, a vrátila se. Emilie ji až do večera trápila drobnými úkoly a šikanovala, aby osahala Klářinu výdrž. Klára rychle pochopila: je to zkouška. Mlčela, snášela všechno a věřila, že paní brzy omrzí nové hry.
Večer už byla Emilie klidnější. Před spaním jí Klára provedla jemnou masáž. Ujistila se, že spí, odložila paruku na stojánek a tiše odešla, překvapenému vrátnému popřála hezkou noc.
Ráno přišel do služby noční hlídač. Měl dobrou náladu a mrkl na Kláru:
Cos to s ní vyvedla? Spí jako mimino! Služebná říkala, že prý je to zázrak.
Asi byla jen unavená, usmála se Klára.
Znovu šel servis hladce i s parukou; Emilie začala kritizovat Klářin vkus v oblékání a tvrdila, že nikdy nenajde pořádného chlapa, protože se nemaluje. Klára to tiše poslouchala a chystala snídani.
Emilie objednala manikérku, velkolepě se nechala upravit ve svém budoáru a nechala Kláru kolem sebe pobíhat jako kolem umělkyně. Až když se objevil starý uhlazený pán, představila ho jako Osvalda, dávného přítele, a úkolovala Kláru: káva z kávovaru, na stůl stylově.
Ve společnosti Osvalda byla Emilie najednou milá a kultivovaná.
Večer Emilie najednou prohlásila:
Co jsi mi to včera udělala před spaním?
Jemnou masáž, špitla Klára.
A tys to někde studovala? podezřívavě se zamračila Emilie.
Učila jsem se sama, doma.
Fajn. Dělej to zase, dovolila jí.
Klára přijala a zakončila masáží i druhý den. Emilie po masáži brzy usnula a Klára vyrazila domů.
Zkušební doba tři měsíce ubíhala rychle. Klára měla jen volno v neděli, dcerku téměř neviděla, ale teď už mohla mamince nechat domov na starost úplně. Helena práci opustila v divadle tahala těžké kostýmy a unavovalo ji to.
S Emilií se pomalu sžívaly. Paní ji zkoušela, testovala hranice a charakter. Jednoho dne se však překvapivě zeptala:
A jak vám rodina snáší takový pracovní režim?
Mám jen maminku a dceru, odpověděla Klára. Vyhýbat si moc nemůžu.
Kolik malé je, a má nějaký koníček?
Téměř šest. Moc ráda kreslí, odpověděla opatrně Klára, pamětliva varování Tamáši.
Emilie pokývla hlavou jak královna: Tak ji sem někdy přiveď. Musíme se poznat.
Brzy tedy Klářina Eliška sedávala v rohu na velkém koberci, kreslila a vybarvovala. Jednou nakreslila Emilii tak věrný portrét, že si ho paní poručila zarámovat a pověsit do salónku.
Postupně se sblížily. Klára přestávala mít strach, že přijde o místo.
Emilie trpěla vážnou nemocí kloubů; operace nebyly možné. Když ji bolest trápila, Klára dlouho masírovala a někdy se jí skutečně ulevilo. Jednou požádala, aby Klára s Eliškou zůstaly přes noc. Vyhradila jim pokoj pro hosty.
Když Eliška usnula, Klára si představila, že tu žijí natrvalo. Dům si zamilovala, měl atmosféru starých časů, kde i vzduch voněl dávnou dobou.
Ráno bylo Emilii lépe. S Eliškou snídaly, Klára uklízela Emiliin kabinet. Když třídila drobnosti na stole, narazila na staré fotoalbum.
Paní Emilie, můžu? zeptala se.
To byly časy a ta sláva! usmála se Emilie. Ukáž, dlouho jsem ho neotevřela.
Sešly se ve třech u kulatého stolu. První stránky dětství Emilii, pak najednou Eliška vykřikla:
Maminko, tady je babička! Máme doma skoro stejnou fotku!
Klára nevěřícně zírala do alba. Na jedné z fotek byla opravdu mladá Helena.
Odkud to máte? zašeptala Klára.
Emilie si Kláru dlouho prohlížela.
Ty jsi dcera Heleny? hlesla Emilie. A já pořád přemýšlela, kdo ti je tak podobný. Teď to chápu.
Proč máte maminčinu fotku? ptala se Klára.
Byly jsme nejlepší kamarádky, pokrčila rameny Emilie. Helenka utíkala z tréninků, já z konzervatoře. Chodily jsme spolu na tanec i za kluky. Byly jsme nerozlučné. Začínaly jsme spolu s gymnastikou, ale ona byla daleko lepší. Já nechtěla být druhým kolem u vozu.
A proč už ste se nikdy neviděly? zeptala se upřímně Eliška.
Časem jsme dospěly, povzdechla Emilie. Tvoje babička se zamilovala do mladého trenéra do Honzy. Já jí ho, bohužel, přebrala. On si mě vzal a babička kvůli nešťastné lásce odešla ze závodní gymnastiky.
To jsem vůbec netušila, špitla Klára. A to jste se jinak jmenovala?
Ovšem, tehdy Sýkorová. Ten Honza měl krásné jméno: Mareš. Vzala jsem si jeho příjmení a už ho nikdy nevyměnila, i když jsme byli svoji jen pár měsíců.
Od té chvíle Klára přemýšlela, jak uspořádat setkání dvou bývalých přítelkyň. Brzy k tomu došlo samo.
Emilie znovu chtěla přenocování; Eliška měla ráno akci ve školce a Klára poprosila, aby pro ni přišla maminka.
Helena dorazila ve svém ošoupaném kabátě. Emilie už se ukládala ke spánku, přesto vjela do haly právě, když Klára chystala Elišce výtvarné pomůcky.
Kdo to je? Nikdo mě teď čekat nemá! spustila ostře Emilie.
Ahoj, Emílie, řekla chladně Helena. Abych řekla pravdu, nepotěšila jsi mě.
Tebe taky nevidím ráda, odsekla Emilie. Ta léta ti nesluší.
Nijak víc než tobě, odpověděla Helena. Aspoň mám dceru a vnučku. Tobě dělají společnost cizí lidi. Nepomohla ti ta tvá manželství?
A ty jsi žádné nezažila, zachechtala se Emilie. Žiješ pod svým dívčím jménem, jak vím.
Helena se najednou mile usmála.
Ale Emílie Víš, že jsem na tebe nikdy nezanevřela? Sledovala jsem tě, i když jsme se odcizily. Pyšnila jsem se tím, kam jsi to dotáhla. A nikdy jsem ti neuškodila. Pamatuješ před pěti lety ten anonymní telefonát?
Emilie zbledla.
Helena pokračovala: Když tě chtěl obelstít jeden herec z našeho dětského divadla. Už jsi mu skoro přepisovala byt. Ale slyšela jsem ho, jak si plánuje, že tě odstěhuje do ústavu a zpětně se nastěhuje s mladou. Proto jsem ti zavolala, změnila hlas…
Tak to jsi byla ty? špitla šokovaně Emilie.
Nedokázala jsem tě nenávidět, povzdechla si Helena. Znala jsem tě až moc dobře.
Emilie svěsila hlavu.
Zachránila jsi mě, řekla tiše. Byla jsem zaslepená. Po tvém anonymu jsem si zaplatila detektiva.
To bylo rozumné. Teď nás však omluv, Eliška je unavená.
Heli, jak žijete? zkoušela to Emilie.
V malém bytě, když se rozparcelovala naše stará komunálka, odpověděla Helena. Ale stačí nám to.
Tak. Rozhodnuto: zítra se stěhujete sem. Pokojů je tu dost. Elišce uděláme opravdový dětský pokoj. Neodmlouvejte! Musíme si ještě tolik říct a kdo ví, kolik nám zbývá. Obě už známe svůj čas.
Helena si sedla, vyčerpaná.
Tak osm měsíců.
Že co? zbledla Emilie. Rakovina?
Ne, srdce. Na operaci už nenašetřím, usmála se smutně. Takový je život.
Zapomeň! Přestěhujete se zítra. A ten zákrok zařídím. Mám vůči tobě dluh. A taky už dlouho lituji, že jsem ti přebrala Honzu.
Ještě bys zmínila kluka Vaška ze základky, s úsměvem odpověděla Helena. Ale dnes už opravdu domů. Zítra to dořešíme.
Přijede pro vás můj řidič a ráno se rovnou vrátí pro věci s Klárou.
Tu noc nemohla Emilie usnout. Vytáhla Kláru k dlouhému povídání o kamarádství, o promarněném životě, jak sama řekla. Skutek Heleny svíral to nejtvrdší srdce.
Za týden se dům proměnil: zedníci, tapetáři a truhlář s katalogy, výběr látek, lustrů. Emilie pojala rekonstrukci velkolepě.
Večer sedávala s Helenou u velkého stolu, popíjely čaj a vypravovaly příběhy života. Když byl hotov dětský pokoj pro Elišku, Emilie jednou u večeře řekla:
Heleno, tvé lékařské zprávy jsem ukázala odborníkovi. Za dva týdny nastupuješ na operaci. Chirurg sympatický mladý muž, syn profesora z Prahy. Snad mu podlehneš míň než ostatní.
Ty máš místo v pořadníku? nechápala Helena.
Žádné pořadníky! Zaplatila jsem vše. Odmítnout nemůžeš. Kláře domluvím dovolenou, když budeš ve špitále. Eliška i tak patří do rodiny a já mám ze tvých masáží skutečně úlevu.
Za čtrnáct dní ležela Helena ve své pokoji nejlepšího kardiocentra v Olomouci. Operoval ji doktor Vilém Burian mladý, nadaný kardiochirurg, syn věhlasného profesora, přesto zůstal v regionu. Skromný, příjemný člověk. Jednou řekl Kláře, když ji viděl pečovat o maminku:
Řeknu na rovinu: málokdy vídám takovou rodinnou soudržnost. Vaše maminka má štěstí. Váš budoucí muž bude mít taky.
Já mám jen dcerku, usmála se Klára. Ale je ta nejlepší.
O tom vůbec nepochybuji, pousmál se Vilém. Já to v manželství zkazil rodiče mě varovali, žil jsem s ženou, kterou lákaly peníze, ale nechtěla sdílet začátky na sídlišti. Láska se rychle rozpadla.
Ještě potkáte tu pravou, řekla tiše Klára.
Možná už jsem ji potkal, dodal Vilém šeptem a zadíval se z okna.
Klára sama zjistila, že se na doktora dívá jinýma očima. Byl to chlap s lichotivým pohledem a silou v rukou, ale hlavně s pochopením pro skutečný život.
Rehabilitace Heleny zabrala týden. Emilie se o všechny v domě pokoušela starat sama a Eliška jí začala říkat babička.
Po večerech, když Klára masírovala znavenou Emilii, vnímala, jak těžkne pohyb i na vozíčku.
Jedné noci jí Emilie oznámila:
Je čas, abys skončila jako pečovatelka.
Chcete jinou pomocnici? vyděsila se Klára.
Ty jsi nemotoro, rozesmála se Emilie. Chci, abys vystudovala masáže pořádně na řádných kurzech s diplomem. Zvládneš to?
Ano, ráda jenže to je tak drahé…
Měj mě za kmotru. Chtě nechtě, masérka v rodině je investice. Zaplatím ti kvalitní výuku v Praze. Ale nezklam mě.
Klára přijala bez zaváhání. Emilie sponzorovala i bydlení Klára ale byla rozhodnutá vše brzy vrátit.
Ve škole vyučoval pan profesor Janáček, legendární odborník. Kláru považoval za nejlepší studentku. Při předávání diplomu ji pozval bokem:
Slyšela jste o wellness centru Vanilka?
Kdo by nesnil je to nejprestižnější místo ve městě, usmála se Klára.
Jsem jeho majitel. Otevírám nové oddělení zaměřené na rehabilitaci. Přijmete místo? Důvěřuji vám.
Klára jen kývla, aby nepropukla štěstím v pláč.
Od té doby se učila dvojnásobně. Pokračování platil i Janáček říkal tomu stipendium. Klára pracovala ve Vanilce, měla dopolední směny. Poté se věnovala mamince, Emilii i Elišce a vozila ji na výtvarku.
Po půl roce se klientky objednávaly už jen k ní.
Zároveň sílil vztah k Vilémovi. Zpočátku přátelství, pak stále víc náklonnosti. Vilém se chtěl z Prahy natrvalo přestěhovat a už netoužil být jen v nemocnici. Každý víkend chodili spolu s Eliškou i Helenou do parku, divadla i na výlety.
Helena se vrátila do práce, ale Emilie už většinu času zůstávala ležet. Bolesti sílily. Masáže pomáhaly jen na chvíli.
Vilém teď svěřoval pacienty po operaci k rehabilitaci pod Klářiny ruce. Častěji byl v domě, který Klára a Eliška považovaly za svůj. Emilie dala mladému lékaři i své požehnání:
A nezapomeň, Viléme: moje rodina se neubližuje!Klára přikývla a v očích jí zasvítilo světlo, které už dlouho neznala.
Když se Emilie jednoho podzimního rána neprobudila, byl dům plný slunce. Spala klidně, tvář měla vyrovnanou a na stole ležel nový, nedovyplněný zápisník Recepty na štěstí. Mezi stránkami voněla sušená levandule, maličký obrázek od Elišky a vzkaz:
Milá Kláro, vím, že života v tobě je na dva životy. Nechávám ti svůj domov, protože patříš ke mně víc než kdokoliv jiný. Všechno, co mám, je teď tvé i ten kus srdce, který mi kdysi spravila tvoje maminka. Elišce pověz, ať nikdy nezapomene kreslit, a Heleně, že odpuštění je největší štěstí na světě.
Dům se proměnil nebyl už sídlem samoty, ale místem, kde láska neptala se na příbuzenství. Klára si často listovala starými fotkami, Helenu i Viléma vídala každý den v kuchyni, kde voněla čokoláda a zpívalo se: někdy s úsměvem, jindy se slzou v oku.
Eliška rozvěšovala své obrázky do každé místnosti a malovala i pohádkovou babičku s drobnýma očima a stříbrnými vlasy.
Klára večer usedla k dopisu, který adresovala sama sobě před lety: Nikdy se nevzdávej. Skutečná rodina začíná tam, kde je někdo ochoten dát druhou šanci.
A v domě Harmonie, dávno přejmenovaném na Dům přátelství, byly radost a smíření vděčnější než všechny diplomy světa. Vždyť opravdové štěstí má podobu teplé dlaně, dětského smíchu a pohlazení i když se to všechno kdysi zdálo tak vzdálené.
A tak skončila jedna samota navždy.
