Moje maminka zemřela, když mi bylo teprve osm let. Tatínek se dal na pití, doma jsme často neměli co jíst. Ve škole jsem prosila spolužáky o svačinu, učení mi nešlo, byla jsem špatně oblečená, a časem si toho všimli učitelé.
Socíální pracovnice k nám několikrát přišly domů a tatínkovi stanovily přísné podmínky; pokud je nedodrží, hrozilo mu odebrání rodičovských práv. Naštěstí se tatínek vzpamatoval, přestal pít, a další kontroly už proběhly v pořádku.
Za nějaký čas mi tatínek řekl, že by mi chtěl představit jednu paní, kterou má rád. Šli jsme k tetě Marii. Byla jsem z toho nervózní, vzpomínky na maminku byly stále čerstvé a rozhodnutí tatínka začít s tetou Marií jsem úplně neschvalovala.
Když jsme si začali povídat, okamžitě jsem pocítila její srdečnost. S jejím synem Martinem, který byl o rok starší než já, jsme se brzy spřátelili a začali chodit společně na sportovní kroužek. Tatínek byl rád, že jsem jeho známost přijala, a po měsíci jsme se k tetě Marii přistěhovali. Naše byt jsme pronajali, abychom měli další příjem.
Tatínek nestihl tetu Marii oficiálně požádat o ruku; zemřel tragicky, srazil ho opilý řidič auta. Pro úřady jsem pro tetu Marii nebyla nikdo, takže mě svěřili do dětského domova. Při odchodu mi Marie slíbila, že mě zpátky získá, jakmile to půjde.
Své slovo opravdu dodržela, a za dva měsíce jsem byla zase u ní doma. Dva měsíce v dětském domově stačily, abych poznala tvrdé prostředí. Byla jsem tetě Marii velmi vděčná, že mě nenechala samotnou, že byla opravdová druhá maminka. Když jsem ji začala nazývat maminkou, často jsem jí viděla v očích slzy Marie je skvělá žena a její syn je pro mě skutečný bratr.
Dnes jsme dospělí, máme vlastní rodiny, ale maminka Marie je pořád tou nejbližší osobou pro mě i mého bratra. Dvakrát tchyně, nikdy se nepohádala se snachami, a ani jednou od nich neslyšela slovo “tchyně”. Jak moje žena, tak bratrova žena ji nazývají maminkou Marií pro její laskavost a porozumění. A pokaždé, když ji tak někdo osloví, objeví se v Mariiných očích skutečná radost.
