Drahé potěšení
Kláro, už zase? Kolikrát ještě? Pracuji jenom na tvého kocoura!
Kocour, kterého se Klára pokoušela nacpat do přepravky, se vymotal z jejích rukou, s hlasitým žuchnutím dopadl na podlahu a pak se sevřel do rohu předsíně, kde vydával hluboké a zoufalé zvuky. Podle jeho výrazu bylo jasné, že kocour, kterému kdysi Klára dala vznešené jméno Prokop, se rozhodl svou podle Klářina přítele Michala bezcennou, ale nepochybně draze ceněnou život prodat co nejdráže.
Bylo to už dávno, co Prokopa z ulice donesla domů nejenže to nebylo malé kotě, byl už dospělý, byť mladý kocour, jak tehdy řekli Klářině matce na veterině.
Tam tehdy s dcerou spěchala Kateřina, Klářina matka, a pevně svírala v náručí kocoura zabaleného do staré dětské deky.
Zachraňte ho!
Odkud jste tohle vzala? ošklíbla se mladá veterinářka, když Prokopa přijímala. Vypadá jako nějaký ubožák z popelnice!
Jaký je to rozdíl? To je můj kocour! Pomozte mu! Vidíte, že mu není dobře! Na co čekáte? Myslíte, že mám v peněžence horší koruny než ti, co sem chodí s šampiony?
Kateřina byla tenkrát tak rozčilená, že veterinářka raději nijak neodporovala. Udělala dobře.
Kateřina Nováková byla až neobyčejně tvrdohlavá žena. A že prý život je takový! Zkuste sama vychovávat dítě bez otce, starat se o dva stařečky a žít jen z platu učitelky v mateřské školce. To by se naučil rvát i ten největší dobrák!
Kateřina se uměla ozvat kdykoli a proti komukoli. Ale zároveň byla laskavá. Milovala děti i kočky, a někdy dokonce i psy, kterých se od dětství bála.
Nikoho nešetřila. Ani sousedky, ani rodiče dětiček ze školky, ani cizí, kteří si snad mysleli, že je snadno napadnutelná osamělá žena.
Ale uměla to tak, že se všichni divili. Nekřičela, nerušila klid, vždy našla správný argument často stačilo pár slov a i ten největší kverulant se zklidnil a odešel omluvit se. Uměla zřejmě naslouchat lidem tak, jak málokdo.
Jenže s blízkými jí to nikdy nešlo.
Manžel utekl od Kateřiny týden po svatbě. Její matka to komentovala jen sarkasticky, že vydržel dlouho.
To bolelo, ale Kateřina si připustila, že měly obě svým způsobem pravdu. Sama nad sebou tehdy mávla rukou. Nechtěl ji, no a co!
Jenže pak přišla na to, že čeká dítě. A najednou přišel klid žena přece! Muži nerodí.
Na narození dcery se těšila víc než na Vánoce a vlastní narozeniny v jejím nevýrazném životě moc svátků nebylo. A teď taková událost!
Matka ji však v jejím rozhodnutí dítě si ponechat nepodpořila.
Na co ti to bude, Kateřino? Přítěž! Jsi mladá, hezká, nějaké naděje máš. A pak se budeš cpát jen těstovinami a rýží Dítě je drahý špás! Až pozdě pochopíš!
Mami, vždyť jsme tak přece žily.
Právě! A proč bych ti to přála znovu?
Zarazilo ji to, ale něco v ní se tomu vzepřelo.
Stačilo pomyslet, že dítě nebude, a padla na ni temnota a tísnivý smutek. Jak by to mohla zničit to, co už v ní roste?
Definitivní tečku udělala babička. Přijela bez ohlášení do města, v šátku svátečně ovázaném, a rozhodně pronesla:
Poroď, Kateřino! Pomůžu.
Babi, a děda? Zůstane sám na vesnici!
Ještě je silák! Když ne převezme se k nám.
Na stůl položila svazeček v bílém ručníku v tom, co sama Kateřina kdysi vyšívala k babiččiným narozeninám.
Poznáš? Rozbal to!
Tolika peněz Kateřina nikdy předtím neviděla pohromadě.
Děda prodal statek, povedou tam silnici. Pozemky hodnotné. Peníze jsou tvoje na malý byt to stačí. Dál už zvládneš sama.
Babi, to nemůžu přijmout
Ale můžeš! Udělej to pro dítě kdo jiný se o něj postará než vlastní máma?
Ten svazek peněz spustil hotovou bouři mezi Kateřinou a její matkou.
To jsou věci Když jsem žádala o peníze já, nebylo nic! A teď? Ještě mi sem dáreček donesete na modrém podnosu? Dobrá, co k tomu říct?
Babička si pak s dcerou dlouho promlouvala neúspěšně. Kateřinina matka stále nechápala, proč má její dcera najednou takové štěstí pomoc, podporu, vlastní byt. Vyhrála v loterii!
Co bylo v jejím chování tak mimo, to Kateřina nikdy nepochopila. Neměla přece dítě s někým cizím; byla vdaná, byť krátce! Správně babička říkala když se to nevyvede, vina je vždycky na obou.
A to byl ještě hřebec! Měl by táhnout dvakrát tolik! Nezoufej, mládí vpřed!
O svém mládí neřekla nic, ale babičce děkovala do nekonečna.
Byt koupili pěkný čtyřpokojový sice ve starém domě, potřeboval rekonstrukci, ale to byly jen detaily. Skupina zručných zedníků, pod taktovkou nevrlého mistra a babičky, dala byt do pořádku během pár měsíců. Když Kateřina poprvé vešla na špičkách do svého nového pokoje s postýlkou, rozbrečela se štěstím.
Copak brečíš, hloupá? Raduj se! rozhodně jí utřela nos a pobídla: Pojď kuchyni zkusit!
Klára se narodila dříve, než měla. Kateřina měla strach, ale vše nakonec dobře dopadlo. Holčička rostla zdravá, silná a překvapivě jemná. Ostatně, čemu se divit Kateřina po vlastní mámě takové zacházení nikdy opakovat nechtěla.
Pro tebe je bližší babička! Samozřejmě! Byt koupila, dítě hlídá, a já co? Ani na prahu mě nechcete!
Mami, kdysi jsi mohla chodit, ale jen křičet, prosím, nezačínej. Kláru to děsí.
Děsí?! Je to dítě, nemá z čeho být vyplašená! Jen z mého hlasu?
Mami, ty nekřičíš Ty řveš málem se Kateřina rozplakala.
Její nejmilovanější člověk ji nechtěl slyšet.
Uvidíš, až tvá dcera s tebou takhle promluví!
Neřekne mi to! slzy najednou zmizely.
Řekne! Vše záleží na výchově! Já tě rozmazlila a teď sklízej! Celá Kateřinko, Kateřinko!. Ale teď na mně nezáleží, zlatá dcera mě už nepotřebuje!
Děkuju, mami, řekla tiše a klidně.
Za co? matka zaražená dceřiným chováním změkla.
Za životní lekci. Teď už vím, co nikdy neudělám. Děkuju, že jsi mě uchránila před chybou!
Jak to myslíš?! matka už ji neposlouchala.
V hlavě jí zněla jediná myšlenka: Nebudu taková máma.
Snadno se to řekne, hůř udělá.
Kateřina si nebyla jistá, že jedná správně, když se učila být matkou. Klára nebyla vzpurná, ale měla silnou osobnost už jako malá dobře věděla, co chce a uměla si to vyjednat.
Maminko, můžu si dát bonbon?
Kláro, po obědě.
Ani jeden teď nemůžu?
Ne.
Dobře, ale po obědě dva? Budu hezky papat.
Kateřina se smála své šikovné dcerce, ale po obědě jí dva bonbony opravdu dala.
Z takových maličkostí se skládala Klářina povaha. Brzy pochopila, že hádky nikam nevedou, a dokázala dokonce napomenout i neklidnou babičku:
Babičko, nehádej se! Není to hezké. Ty jsi přece krásná a nemáš mít vrásky. Pojď sem!
Babička překvapeně zmlkla, Klára jí hladila čelo a koutky očí.
Vidíš, hezky to jde! Vše vyžehlíme a budeš opět krásná!
Kateřina se usmívala a sledovala, jak se babička pod drobnou ručkou vnučky rozplývá jako sníh.
Časem se v rodině vše uklidnilo.
Kateřina pracovala, babička a děda, který svůj statek nakonec prodal a přestěhoval se do města, se starali o Kláru. Ve třech to zvládali.
Bylo to těžké, když babička onemocněla. Lékaři krčili rameny, prognózy nechtěli dávat, ale Kateřina vše chápala i beze slov.
Babičko, co kdybychom jely do Prahy za doktory?
Načpak, Kateřino? Život jsem prožila, odcházet se nebojím. Jen vás mi je líto. Ale dědu neopouštěj!
Neříkej to!
Ale vždyť máš pravdu. To jsem už bláznila.
Právě v té době Klára přinesla domů kocoura.
A den, kdy Prokop přišel do bytu Kateřiny, znamenal pro ni ztrátu její dcery. Klára vyšla ze školy obvyklou cestou, ale domů nedorazila.
Děda spěchal za vnučkou, minul ji o pár minut.
Kde se na rovné cestě mezi školou a domem mohla dítě ztratit? Záhada!
Hledali ji všichni spolužáci, rodiče i babička. Ale Klára se objevila doma sama ve chvíli, kdy chtěla Kateřina volat policii, s uplakaným obličejem a výrazem bolesti.
Bez jediného slova vzala deku, zabalila do ní sotva dýchajícího kocoura a prostě se zeptala:
Jsi v pořádku, holčičko? Nic tě nebolí?
Ne! Mami, bolí jeho! Mně nic není!
A Kateřina běžela.
Na veterinu to bylo blízko, ale dost, aby věděla, že kocour už zůstane u nich. Klára jej přinesla a nikomu ho nedá. Nezbývalo než pomoci.
Nebyl na tom zas tak špatně. Psi, které v domě odradili dělníci, mu moc neublížili. Kocour byl unavený, pokousaný a pohmožděný, ale přežil. Po léčbě ho veterináři dali Kateřině zpátky.
Tady! Dělejte mu očkování ať není jako tulák bez pasu!
Kateřina přikývla a při pohledu na účet se nadechla.
Za ty peníze bych koupila dva šlechtěné! sykla tiše, ale zaplatila všechno.
Doma, když sečítala výdaje, uvažovala, jak vydrží do konce měsíce bylo třeba koupit léky pro kocoura, pro babičku a dárek pro Kláru, která měla mít za týden narozeniny. Chtěla, aby Klára na své svátky nikdy nevzpomínala v hořkosti, jak se stávalo jí.
Maminko, smím ti něco říct? Klára, dlouho už měla spát, vplížila se do kuchyně a objala ji.
Co, zlatíčko?
Nechci žádný dárek. Můžu si ho nechat? Bude to můj dárek
Kateřina ji objala a pohlédla na šedivý spící klubíčko u své nohy. Kocour se pořád dokola vracel k ní, lehal u jejích nohou, s čumákem u bačkory, a spokojeně vrněl na starou lednici.
Netřeba říkat, že Prokop u nich zůstal.
Pozoruhodné je, jak se ten ošoupaný kocour rychle přizpůsobil životu doma. Nedělal žádné potíže, hlavně miloval staroušky. Od babičky se skoro nehnul.
A začal nějak měnit životy těch, kdo ho přijali.
Když si Kateřina sečetla výdaje na léčbu, došlo jí, že už má dost toho živobytí. Už dávno jí lezlo na nervy žít z platu učitelky a dvou důchodů. Ale bála se nějakou změnu udělat. A pak přišel kocour
Tehdy dala výpověď. Báli se, ale zvládli to. Najít práci jí pomohla kamarádka stala se chůvou v dobré rodině a vyčítala si, proč to neudělala už dávno.
Brzo poté nikdy neměla problém s prací: předávali si ji mezi sebou jako poklad, a s každým dítětem, které odrostlo, jí nabízeli lepší plat.
Večery pak trávila doma a drbala Prokopa za už zahojené ucho.
Děkuju, Prokope. Kdybys nebyl ty
Prokop vděčně vrněl, dotýkal se packou její dlaně a pozoroval Kláru. Miloval Kateřinu, ale byl ocáskem hlavně Kláře. S ní trávil všechen volný čas, pokud si ho k sobě nevzala babička.
Byl s ní při učení ve škole, sedával jí na stole a pomáhal drápky přidržovat sešit.
Byl u ní, když tiše seděla přede dveřmi do babiččina pokoje, utírala slzy a loučila se s tou, komu vděčila za život.
Byl i tehdy, když měsíc po babiččině smrti odešel ve spánku i děda.
Byl, když Kateřina náhle poznala dobrého člověka a po dlouhých rozvahách se za něj vdala, aby už nikdy neslyšela, že je nějaká ne taková. On Kateřinu zbožňoval, našel v ní to, co ona sama schovávala, a nedal na ni dopustit. I s tchyní vycházel znamenitě dokonce jí půjčil své auto s řidičem. A tak jeho tchyně hrdě vyrážela se sazenicemi na zahradu a sousedkám prohlašovala:
Zeť přijel. Jede mě odvézt na chatu.
Klára, která už studovala na střední škole, se najednou stala samostatnou. S nevlastním otcem se sice snášela, ale zůstala žít raději v bytě, kde vyrostla.
Právě tam přivedla svého vyvoleného.
Teda! Kláro, to máš skoro zámek!
Ale prosím tě!
Kolik tu je místa! Hele, co to je?!
Zasyčící, rozhořčeně mňoukající klubko vyrazilo z ložnice a vrhlo se na Michala. Ten vyskakoval, uhýbal před kocourem, který se vrhal na nevítaného hosta.
Dej ho pryč! Okamžitě!
Klára kocoura zkrotila, ale s Michalem se z Prokopem teplo nikdy nenavázalo kocour jejího přítele nesnášel. Michal kocoura zaháněl, jak mohl, hlavně když o tom Klára nevěděla.
Utekl rok a Klára s Michalem měli svatbu. Ale něco mezi nimi vázlo. Michal si na Kláru často stěžoval, jinak než její matka s ní mluvil. Její matka by z toho byla zhrozená slyšela to samé, co kdysi ona.
Jaká jsi to žena? Tohle má být guláš? To je jenom vodová červená polévka! Vařit neumíš a jaká z tebe žena?!
Vaření Kláru učila babička a už v deseti uvařila první guláš. Ostatní jí vyčíst nemohl, dokud Prokop nedal záminku.
Co to kocourovi je?! viděl účet z veterinární kliniky, Michal nevěřil svým očím. Kláro, to jsi se zbláznila?! Já na sebe tolik neutratím! A to je jen klubko chlupů!
Michale, Prokop není klubko chlupů! Je to člen rodiny!
Možná tvé! Já ho nechci ani zadarmo!
Mluvíš vážně?
Slyšela jsi! Ještě jednou a vyhodím ho sám za dveře!
Klára, která právě zjistila, že čeká dítě, mlčela. Ale ráno Prokop, už starý, znovu nezvládl záchůdek, a tak musela znovu na veterinu. V tu chvíli ji přistihl Michal.
Dával hodně na své zdraví, jedl správně, běhal, a Kláře vyčítal, že nechápe, jak je zdraví důležité.
Když uslyšel, že kocourovi je zase zle, vztekle švihl teniskou o zeď.
Dost! To zvíře tu nechci! Ještě abych utrácel tolik za zbytečné zvíře! Pryč s ním!
Tak jedině i se mnou! Klára, klidná a rozvážná, poprvé v životě vybuchla. Těhotenské hormony či napjaté nervy udělaly své.
Tak spolu! Už mám toho dost! Proč já tohle musím snášet!
Něco se v té chvíli navždy změnilo. Klára, která ještě den předtím chtěla budovat rodinu, si najednou uvědomila, že tohle nechce.
Nepřipomínala mu, že byt je její. Prostě sáhla do kapsy jeho bundy pro klíče, sevřela je v dlani, otevřela dveře a řekla:
Čekám dítě. Nesnesu hádky ani stres. Kocour to chápe, ty ne. Odejdi, prosím. Když se uklidníš, promluvíme si. Ale žít s tebou dál Promiň. Pokud takhle snadno vyháníš někdo, kdo tu byl se mnou téměř celý život, jaký osud čeká mě, až tě začnu štvát? Mé city a přání tě nezajímají, že? No, to už stačí. Spoustu věcí bylo dobrých, Michale, děkuji ti za to. Ale teď je víc špatného. A to do mého života nepatří. Takže odejdi, prosím. Věci si vezmi později, teď spěchám. Prokop musí k lékaři. Je mu zle a já jsem za něj zodpovědná. Tak je to správně.
Michal se s ní nehádal. Hodil bundu a doklady do sportovní tašky, zabouchl dveře a odešel.
Klára věděla, že zprávu o dítěti stejně nevnímal měl v hlavě jen kocoura, kterého se nutně musel zbavit.
Položila přepravku, vyčkala, až si tam Prokop sám vleze, a řekla:
Připravený? Tak jedem. Je čas něco změnit. Tohle začneme tvým zdravím.
Kocour se uzdravil stáří se podepíše, ale Klára ještě kolikrát vytáhne přepravku a bude čekat, až Prokop zase v klidu zaleze dovnitř, s možností, že malá ručka popotáhne jeho ocas. Nikomu to nedovolí jen dceři.
A Klára už nebude mít lepší chůvu během chvilky uhladí dítě do spánku, přitiskne hebkou packu k tváři a uspí rozpustilou kopii Kateřiny. Dcerku možná bude chtít pojmenovat stejně, ale maminka ji přesvědčí.
Poradíte se s Michalem, je to vaše dítě. Zůstanete sice sami, ale děvčátko tu bude s vámi navždy. Snažili jste se o vztahy, teď udělejte i víc. Lehké to nebude, ale za to dítě to stojí.
Klára dá na mámu, což Michala překvapí.
Zvláštní. Ani jsem si nevšiml, že máš tolik ženské moudrosti.
Asi rosteme. Tak co říkáš?
Říkám Děkuji ti! Opravdu děkuji.
Za co?
Že jsi svoje tvrdohlavé já nedala nad zájmy dítěte. Budu pomáhat, Kláro.
A Michal slovo dodrží.
A malá Alenka bude žít na dva domovy, nechápajíc, proč je svět dospělých tak podivný. Bude mít dvě postýlky a dva plyšáky jednoho u maminky, druhého u tatínka. Milovanou babičku Kateřinu i neméně milovanou Věru, Michalovu maminku. Ale láska bude jedna a Alenka v ní bude plavat, věříc, že ti, kdo ji mají rádi, musí být blízcí i navzájem. A tu myšlenku vnese Alenka do každého dospělého stejně, jako to zvládala její máma.
A jen starý kocour bude vědět pravdu ale nikomu ji nikdy neřekne. Ne proto, že nemluví, ale protože není třeba.
Vždyť je každému jasné když je máma kočka laskavá, jsou i koťata stejná.
A malá Alenka na tom byla v tomto ohledu skutečně dobře. A přijde den, kdy ona sama přivede nový život na svět, skloní se nad postýlkou a prstem pohladí líčko svého dítěte, stejně jako její máma, a před ní babička, a zašeptá:
Vítej, můj maličký! Tolik jsem na tebe čekalaA jak malá ručka hladička svírala drobnou pěstičku nového človíčka, svět na chvíli zpomalil a všechno ostatní se rozplynulo v teplém mihotavém světle. Na parapetu tiše seděl spící Prokopův potomek, oči přivřené, hlídal noc a klidně poslouchal tlukot srdce domu, který nikdy neztratil svůj domov navzdory všem změnám a zmatkům.
Venku prošel někdo rychlým krokem a na okamžik se ozvaly tlumené zvuky města. Ale tady v pokoji panoval mír, tiché předání lásky z generace na generaci a s každým novým jménem na bříšku přibývala odvaha pro nové začátky.
Klářina maminka prohlédla dveřmi, chytila dceru za rameno a šeptla: Vidíš, že to stálo za to.
Klára jen přikývla. Z jejího klína poprvé neseskočil kocour zůstal, oči upřené na ten největší zázrak v životě. Ve všem tom obyčejném byly ukryté malé zázraky, stačilo je jen chtít vidět.
Možná, že život je někdy skutečně drahý špás. Ale ty cenné věci, ty se dostávají jen těm, kteří se jich nikdy nevzdají ani kvůli strachu, ani kvůli penězům, ani kvůli osamělosti.
Dole v kuchyni zatím žhnul poslední plamen v troubě a ve vzduchu voněla večeře. A Prokop, ať už jako duch či skutečný chlupáč, spokojeně přede v paměti těch, kdo tu vždy našli domov. Všechno bylo na svém místě: příběh pokračoval, když někdo tiše zašeptá Děkuju, že jsi zůstal.
A když venku začalo svítat, jaro tiše vstoupilo do otevřeného okna. Šeptalo: Teď jste na řadě vy.
