Drahé potěšení
Karla, zase? Jak dlouho to ještě budeš dělat? Pracuju už jen na tvého kocoura!
Kocour, kterého se Karla marně snažila nacpat do přepravky, se nakonec vysmekl, žuchl na podlahu a následně zalezl do kouta v předsíni. Tam úpěnlivě a tiše výl, až to bylo člověku líto. Podle jeho výrazu to vypadalo, že kocour, kterého Karla před lety romanticky pojmenovala Fousek (ve skutečnosti Bohumil Balabán), se rozhodl prodat svůj život co nejdráž.
Bylo to už dávno Fouska, jak mu Karla důvěrně říkala, si přinesla domů před zhruba deseti lety. Kolik mu bylo tehdy let, nevěděla přesně, z ulice ho nebrala jako kotě. Už tehdy šlo o dospělého kocoura, i když mladého, jak prý v brněnské veterinární klinice řekli její mamince.
Tehdy tam s dcerou doběhla paní Helena Růžková, Karlina máma, pevně tisknouc kocoura zabaleného do staré dětské deky.
Zachraňte ho, prosím!
A kde jste vzaly tohle stvoření? ušklíbla se mladá veterinářka. Vždyť je to pouliční kocour!
Co na tom záleží? Je to NÁŠ kocour! A vidíte, že mu je zle, tak na co čekáte? Myslíte, že mám v peněžence jiné koruny než ti se šlechtěnými mazlíčky?
Helena byla tehdy tak rozčílená, že veterinářka se jí už raději dále nezprotivila. A měla pravdu.
Helena Růžková byla neobyčejně tvrdohlavá žena. Taková je hold život! Zkuste si sama vychovávat dítě bez manžela, starat se při tom o dva nemohoucí rodiče a to všechno za plat ve školce to člověku narostou ostré lokty.
Zastat se uměla, o tom žádná, ale srdce měla stejně velké jako odvahu. Milovala děti i zvířata, někdy i psy, kterých se od dětství bála, ale neodolala jim, když jí bylo souzeno setkat se s nimi tváří v tvář.
Pro nikoho nebyla lehkým soupeřem. Ani pro sousedky z dvora, ani pro rodiče dětí ze školky, ani pro cizí chlapy, kteří si čas od času mysleli, že křehká a samostatná žena je snadná kořist.
Přitom nikdy nemusela zvyšovat hlas nebo křičet. Vždycky našla ten správný argument, který spolehlivě posunul hádku někam úplně jinam, než uzurpátor zamýšlel. Kde se v ní bralo to, že dokázala člověka donutit, aby vyložil své starosti a bolesti místo toho, aby ji napadal, to ví snad jen ona sama. Slyšela, co lidé neříkali nahlas.
Jenomže na své blízké už jí ten dar nefungoval. S těmi to šlo jako by vázlo, a bolívalo ji to dvojnásob.
Manžel Heleny vydržel týden po svatbě a pak utek. Její máma si sice utahovala, že to měl udělat dřív, ale Helena se kousla a řekla si, že je na tom kus pravdy. S takovým popletou nikdo rodinu neudrží. Při odchodu jí muž řekl: Helčo, ty jsi ženská stejně málo, jako jsem já baletka! To samozřejmě zabolelo.
Za dva měsíce ale Helena zjistila, že je těhotná. To ji uklidnilo. Ostatně chlap nerodí.
Na narození dcery Heleny se těšila víc než na Vánoce. V jejím všedním a ne moc barevném životě byl každý svátek událostí, ale tohle byla událost roku!
Maminka Helenu v jejím rozhodnutí dítě si nechat nepodpořila.
Proč ti to je, Helenko? Je to břímě! Jsi mladá, docela hezká, nestojíš ještě špatně. Ale když porodíš sedíš na těstovinách a krupici! A dítě taky! Děti jsou moc drahý špás, Helenko! To teď nepochopíš, ale jednou pochopíš
Mami, a my jsme snad žily jinak?
Právě! Vidíš?
Helena se zamyslela, byla zvyklá poslouchat matku. Ale tentokrát se vnitřně vzepřela. Jakmile pomyslela, že dítě nebude, vše dobré jako uříznuté. Nedokázala se zbavit pocitu, že by přišla i o kus sebe.
Tehdy přijela do Brna z ničeho nic Helčina babička, tradičně v šátku s hezkou výšivkou.
Porodíš, Helčo! Pomůžu ti!
Ale babi, co děda? Zůstane tam na venku sám!
Ten ještě utáhne! A ne, vezmeme ho k sobě.
Na stůl položila balíček a Helena poznala babiččin vyšívaný ručník.
Vzpomínáš, co? Rozbal si.
Tolik peněz Helena nikdy předtím neviděla. Děda prodal pozemek teď tam bude silnice, cena vyletěla nahoru. Všechny úspory a bylo dost i na byt. Dál už se musíš snažit sama, řekla babička.
Babi, já nemůžu
Ale můžeš! A neprotestuj. Bude to pro dítě.
Tohle byl poslední kamínek v mozaice hádek mezi Helenou a její matkou. Když já potřebovala pomoct, nic jste neměli, a teď přijdete a dáváte? To už babička Helenu vyhnala z pokoje a dlouho mluvila s její matkou.
Ale nepřesvědčila ji. Matka nechápala, proč Heleně, i když je taková zvláštní, z nebe padlo všechno, po čem dívka v takové situaci touží pomoc, podpora a vlastní byt. Co víc chtít? Sama Helena tomu taky nerozuměla. Nezůstala těhotná jen tak, nebyla žádná lehká váha. Jak jednou pronesla babička: Když vozík netáhnou oba, tak je to špatně!
Helena byla babičce vděčná pořád. Babička vybírala byt, čtyřpokojový, ve staré zástavbě, bylo potřeba hodně oprav, ale to byli drobnosti. Sehnala partu chlapů, s šéfem, který se na úsměvy netvářil, ale babička jim vládla.
Když poprvé Helena našlapovala po nové podlaze ve své ložnici, kde stála dětská postýlka, rozplakala se. Babička jí utřela nos.
Nebreč, raduj se! pobídla ji a táhla na novou kuchyň.
Karla se narodila dřív. Helena byla nervózní, ale vše dopadlo dobře. Holčička rostla zdravě, silná, neuvěřitelně něžná. Helena dobře věděla, jak v dětství bolí špatné slova, a proto výchovu Karle vedla úplně jinak než její máma ona.
Babička se o Karličku starala, zatímco Helena byla v práci i děda nakonec prodal vše na vesnici a přestěhoval se do Brna, aby pomohl.
Horší to začalo být, když babička vážně onemocněla. Doktoři byli pesimističtí, ale Helena odmítla potřebovat naději všemu už rozuměla.
A právě tehdy přinesla Karla domů kocoura.
Ten den, kdy Fousek přišel do rodiny Růžkových, Karla se na cestě domů ztratila. Odešla ze školy jako vždy, zabočila směrem k domu a zmizela. Děda, který na ni čekal, ji minul o pár minut.
Hledali ji všichni spolužáci, rodiče, staří i mladí. Karla se objevila sama. Přiběhla domů právě ve chvíli, kdy se Helena rozhodovala jít na policii. V obětí nesla vyčerpaného, potrhaného kocoura.
Jsi v pořádku, Karličko? Helena v rychlosti zabalila Fouska do kostkované deky.
Jo, mami, ale jemu je zle! Nedá se to vydržet!
Helena se rozběhla na veterinu. Nebylo to daleko, ale i tak dobře, že pospíšila. Saniťáci říkali, že pes, který kocoura napadl, nestihl mu udělat větší šrámy. Fousek byl potlučený, rozkousaný, ale v pořádku.
U veterinářky to ale nebyla legrace. Účet za léčbu Heleně vyrazil dech.
Za to byste koupila dva šlechtěné kocoury mumlala smířeně a vyrovnala částku.
Doma si spočetla, kolik zbývá do konce měsíce, a věděla, že nevystačí na všechno na léky pro kocoura, pro babičku, na narozeninový dárek pro Karličku.
Mami, nemusíš mi nic dávat, jsem spokojená! Můžu si kocoura nechat místo dárku? Karla přišla ve večerních hodinách s upřímnou prosbou.
Heleně nezbylo než souhlasit. Fousek si zvykl rychle. Choval se dobře a k babičce chodil co nejčastěji, sedával u jejích nohou a předl. Kocour změnil atmosféru u Růžkových k lepšímu.
Helena se rozhodla, že už je toho dost. Práce za malý plat, dvě penze ne, takhle dál ne. Odešla ze školky a našla si místo chůvy u rodiny, kterou jí doporučila kamarádka. Práce ji naplňovala, a i plat byl vyšší. Dítě, které hlídala, brzy odrostlo, a doporučení následovalo a s nimi i lepší podmínky.
Na večer, když se vrátila domů, podrbala vždy Fouska za uchem.
Děkuju, miláčku. Bez tebe bych neměla odvahu odejít.
Fousek byl vždy věrný Karle. Zůstával s ní, když se učila, držel tlapkou sešit, předl, když jí tekly slzy u babiččiny postele, i když potom odešel do snu děda. Pomáhal, když Helena (po dlouhé době a po zvážení) potkala a vzala si hodného pana Pavla. Ten Helenu obdivoval, našel si cestu i k tchýni, a když jí věnoval auto (samozřejmě s řidičem), Helena Růžková chodila na zahrádku s krabicí sazenic a sousedky žasly.
Karla v té době studovala na vyšší odborné škole. S nevlastním otcem si rozuměla, ale bydlit chtěla dál v bytě, kde vyrostla.
Tam vedla i svého přítele.
Ty máš velikánský byt!
Ale jdi, Martine.
Tohle všecko? A co je tohle
Syčící chuchvalec vyběhl z ložnice a vrhl se na Martina. Ten lekem odskočil, kocour sekal packou a jasně dával najevo, že další kontakt je nepřípustný.
Vezmi ho pryč!
Karla kocoura utišila, ale mezi Martinem a Fouskem panovala nevraživost. Martin dělal Fouskovi naschvály a vyhnal by ho nejradši.
Za rok byla svatba, ale vztah Karly a Martina se začal kazit. Martin začal Karle vyčítat věci, které Helena dříve slýchala od manžela.
Tak tohle má být guláš? To je voda jen! To neumíš vařit? Jaká z tebe žena!
Vařit učila Karlu babička a šikovnost si rozhodně nezasloužila zesměšnění.
Martin neměl co vyčítat, dokud nezačal onemocněl Fousek.
On je nemocný? koukl na účet od veteriny a nechtěl věřit. Karlo, ty ses zbláznila? Já na sebe neutrácím tolik! A tohle je jen kocour
Není to jen kocour! Je to člen rodiny.
Moji ne! Takového člena do rodiny nechci!
Co to říkáš?
To, co slyšíš! Ještě jednou a vyhodím ho ven!
Karla, která právě ráno zjistila, že je těhotná, mlčela, s tím, že to vyřeší později.
Jenže Fousek druhý den znovu nesplnil, co měl, a Karle nezbylo, než zase jít na veterinu. Martin ji u toho zastihl cestou ze sportu.
Své tělo si hýčkal, správně se stravoval, běhal a vyčítal Karle, že netuší, o čem je zdraví.
Když slyšel, že kocour znovu potřebuje léčbu, švihl běžeckou teniskou o stěnu.
Dost! Pryč s tím zvířetem! Nebudu platit za něj!
Jenomže to bude i se mnou! vyletěla Karla, klidná holka naruby. Možná hormony.
Fajn, tak s tebou! Mám toho dost!
Večer se ve vztahu změnil vzduch Karla pochopila, že rodina za tuhle cenu nestojí.
Nevytkla mu, že byt je její. Vůbec nic neřekla, vzala klíče z jeho bundy, zmáčkla je v dlani, položila přepravku na zem a nazbytně oznámila:
Jsem těhotná. Nesmím se nervovat. Kočka to chápe, ty ne. Odejdi prosím. Promluvíme si, až se uklidníš. Ale dál to nejde. Jestli dokážeš vyhodit z mého života toho, kdo tu byl déle než ty, jak dlouho bych vydržela já, až ti budu překážet? Moje pocity tě očividně nezajímají. Děkuji ti za všechno dobré, ale teď už je to moc. Věci si vyzvedni později, musím s Fouskem k veterináři.
Martin si sbalil papíry a bundu a práskl za sebou dveřmi.
Karla věděla, že její oznámení o dítěti nepostřehl. V hlavě měl jedině kočku.
Vyzvala Fouska, aby šel do přepravky tentokrát bez vzdoru vešel, pohladila ho po hlavě.
Tak jedem, začneme tvým zdravím.
Kocour se uzdravil. S věkem to nebude lehké, a Karla bude často hledat přepravku. Ale až se narodí malá Verunka, její dcera, Fousek dovolí jí všechno a nejraději se tulí, tiše, jen aby malá v objetí usnula. Takovou chůvu si Karla nemohla ani vysnít.
Se jménem dlouho váhala, až jí máma poradila, ať rozhodne s Martinem.
Domov budete mít oddělený, ale dítě je společné. O vztahy jste se oba snažili, teď ať rozhoduje láska k malé.
A Karla k Martinovu překvapení souhlasila.
Žasnu, že máš tolik rozumu.
Učím se. Tak co říkáš?
Říkám děkuju! Děkuju, že jsi neprosadila svou a dala přednost dítěti.
Martin svému slovu dostál. Malá Verunka bydlela chvíli u mámy, chvíli u táty, s dvěma svými plyšáky a dvěma postýlkami, s babičkou Helenou a dědečkem Pavlem i babičkou Valerií z druhé strany.
Lásky měla dost pro všechny a dětem stačí, když je obklopena těmi, kdo ji mají rádi. A Karla v jejích očích pochopila, že děti umí spojit rodinu, když dospělí selžou.
Poučení? Dnes už vím, že největším darem není drahá věc, dobré bydlení, ba ani správný muž. Největší dar je odvaha chránit ty, které milujeme i když to někdy bolí. A nebýt nikdy lhostejný k těm, díky nimž jsme se stali lepším člověkem i kdyby to byl jen zbědovaný kocour, kterého jednou holka přinesla domů z ulice. Potěšení je možná drahé. Ale to nejlepší v životě je právě to, co nemá žádnou cenu kromě lásky.
