Představ si, že spolu žili pětadvacet let Marcela a Ivan Novotní. Marcela už má padesát na krku a Ivan je o dva roky starší. Jejich manželství vypadá jako u všech ve vesnici domek, zahrada, nějaká zvířata, práce, dospělý syn Matouš už bydlí v Brně, vystudoval průmyslovku a dělá ve slévárně.
Jednou přijel domů na víkend s krásnou dívkou.
Rodiče, seznámím vás, tohle je Tereza, chceme se brát, ještě podáme žádost na matriku.
Dobrý den, pozdravila tiše Tereza, tváře jí zčervenaly.
Vítej, Terezko, neboj se, my jsme tady normální, buď jako doma, pípala budoucí tchyně Marcela a už prostírala stůl.
Rodičům se Tereza zalíbila a za chvíli zase jeli zpátky do Brna. Pak občas Matouš volal, že chystají svatbu na léto. Marcela z toho měla velkou radost a hned to řekla Ivanovi. Ten se také usmíval…
Všechno šlo klidně, ale u Marceli to tak jednoduché nebylo. Kdo by čekal, že si v padesáti letech najde zalíbení v sousedovi, a navíc je to Ivanův kamarád Michal.
Soused Michal jednoho dne přišel na návštěvu s lahví slivovice. Jeho žena Martina pracovala jako průvodčí u drah, byla často pryč klidně i na dva týdny. Nechala Michala doma samotného, prý jí nikdy nenapadlo, že by začal blbnout u sousedů.
Dcera Věra žila taky ve městě, občas přijela za tátou s nákupem, když byla matka dlouho pryč. S manželkou pak Michal většinou řešil všechno po telefonu, domů přijela, pobyla týden a zase jela.
Michale, pojď ti ukážu, jaký parádní akušroubovák jsem koupil za patnáct stovek na trhu v Olomouci! Dávno jsem to měl koupit, no fakt paráda, rozohnil se Ivan a šel do kumbálu.
Michal toho využil, pevně objal Marcelu kolem pasu a vtiskl se jí do krku. Projela jí vlna mrazení po celém těle. Pak slyšela, jak se otevřely dveře z verandy, tak se od Michala odtáhla a začala hbitě otírat stůl hadrem, hlavu schovala, aby se ani nepodívala na Ivana. Oči jí ale svítily a ona to dobře věděla.
Ivan si ničeho nevšiml ani rudé tváře ani rozpačitého kamaráda. Podával Michalovi krabici.
To je teda kousek, fakt potřeba! To musíme pokřtít, nalil si štamprli slivovice. Marcelko, dáš si s náma?
Ne, kluci, jsem nějaká utahaná, půjdu si odpočinout, ztratila se v ložnici a mrkla na sebe do zrcadla Ty seš ale husa, Marčo, připadáš si jako osmnáctka, podívej ty oči! usmívala se sama na sebe.
Do padesáti trochu přibrala, prsa se jí pěkně zaoblila, tváře měla kulaté, ale pořád byla sympatická ženská a měla úžasné oči. Zestarla, jak už to tak chodí, ale pořád krása zůstala.
Věděla, jak se namalovat, když si oblékla pěkné nové šaty a lodičky v tu chvíli byla skoro nejhezčí ženská z celé dědiny. Michal se jí líbil už dlouho chlap jako hora, pohledný a v poslední době na ni házel pořád ty svoje žhavé pohledy. Nedávno totiž zjistila, že ji má rád už pěkně dlouho.
Michalovi je čtyřiapadesát, s Martinou je roky ženat, sousedé jsou velcí kamarádi. Jednou šla Marcela do krámu a Michal ji volal.
Marci, počkej, pojď mi pomoct udělat pelmeně, prosím tě.
Ty brďo, Michale, já spěchám, ohlížela se domů a mrzelo ji, že si nenamalovala řasy ani neučesala vlasy.
Ale neodolala a vklouzla k němu přes dvorek, rychle po schodech na verandu, sotva stihl zavřít dveře, objal ji, že se sotva ubránila. Jeho polibky jí šly přímo do hlavy, oba zapomněli úplně na všechno okolo.
Do obchodu se doťukáš později, šeptal Michal, nevím ani, jak dlouho se ty pelmeně vaří, zatím už ji vedl do kuchyně.
Stačí deset minut, odpověděla Marcela, neboj, to musíš dělat poprvé?
Poslední dobou je všechno prvně… hlavně od té doby, co je Martina furt v háji, já bez ženy nevím ani kudy kam.
Tak pomohu, uvařím…
Kdepak, máme jiné věci na práci, chytl ji ještě pevněji než předtím, skoro jako včera u nich doma v kuchyni.
Mávla kabátem na zem, on zabořil nos do jejího výstřihu.
Michale, jsem přece vdaná.
A já zas ženatý… Ale líbíš se mi moc, a vidím, že i ty po mně toužíš. Ivan tě asi už dlouho mazlit neumí, žádnou radost už doma nemáš.
Marcela nevzdorovala. Ivan už dávno nepohladil, neřekl hezké slovo. Copak si to nezaslouží? Pak už následovaly polibky a opravdová nevěra. První v životě, co Marcela opravdu podvedla muže. Ležela v posteli jeho ženy a necítila výčitky. Sama si opakovala, že si to zaslouží.
Seš fakt báječná ženská, Marci, s tebou bych žil, říkal Michal. Martina žije víc u vlaku než se mnou, když je na Moravě, tak si ji můžou jiní, já mám ale tady tebe. Vsadím boty, že i ona má milence, tolik času na cestách… kdoví možná strojvůdce nebo kolegu průvodčího?
Zasypával ji polibky, ale Marcela si vzpomněla, že spěchá do krámu, rychle se oblékla a než odešla, přišla domů jejich dcera Věra.
Jé, teta Marci, dobrý den, Marcela zčervenala, ale rychle se sebrala.
Ahoj Verunko, tátovi jsem radila, jak uvařit pelmeně, bez Martiny je ztracený.
Ale tati, vždyť já tě to učila, smála se Věra, začala vybalovat nákup na stole. Vím, že jsi hladovej, když máma není doma, proto jsem ti to přivezla.
No jo, já pádím, smála se Marcela. Věra ti to řekne.
Krev jí proudila, líce hořely byla zamilovaná do souseda, kterého roky považovala za někoho cizího. Teď byl ten nejchlapskejší v celé vesnici její.
A nebylo to naposled. Chodila za ním ještě několikrát, ani si nevšimla, jak se po vsi šířily drby.
Nějak ti to vždycky dlouho trvá v krámě, jednou rýpl Ivan, aniž by čekal odpověď. Co jsi dělala u Michala?
Ale prosím tě, bez Martiny je ztracený, ptal se, jak uvařit pelmeně, tak jsem mu to vysvětlila a byla tam i Věra, ta prý se taky vdává.
Michal už mluvil otevřeně:
Když nás přistihnou, řekneme, že je to prostě láska Martina ať si hledí svého. Ivan? Pokrčil rameny, vtiskl jí polibek a víc už to neřešil.
Michale, vždyť mi je padesát, tohle je bláznovství.
Láska věk neřeší, objal ji znova Michal.
Poslední zbytky svědomí se rozplynuly, Marcela si byla jistá, že si lásku zaslouží.
Scházeli se už druhý týden, jednou ji Ivan málem přistihl u souseda, musela se před ním schovat do Michalovy kůlny, než spolu skončili na dvoře a něco řešili.
Ten večer si ji Ivan podal:
Všechno vím Gusta mi pověděl, že jsi šla k Michalovi. Za tři dny máme stříbrnou svatbu v kulturním domě, všechno domluvené a ty
Ivane, odpusť Marcela svěsila hlavu, bylo jí trapně. Nevím, co se se mnou stalo vy chlapi taky někdy blbnete takový to pokušení Nevím, co na to říct.
Fajn, oslavíme výročí, budeme se tvářit, že je všechno OK, pak se rozvedeme. Matoušovi to vysvětlíš sama. On má mít svatbu a jeho matka tady lítá od jednoho ke druhému.
Oslava byla velká, v sále bylo plno lidí i jídla. Marcela zářila v nových šatech, krásně upravená, vypadala skvěle. Tu a tam si někdo šuškali cosi za zády, všichni už o ní a Michalovi mluvili. Ale ona si říkala co na tom?
Ať si dělají, co chtějí, oni neví, že s Michalem mezi námi opravdu vzplála láska A copak oni ví, co je to opravdová láska
Zaznívala přání, připíjelo se. Dokonce i Michal pronesl přípitek:
Přeju mladým ještě dvakrát tolik společných let, hodně zdraví a doufám, že se tu za dvacet pět let znovu sejdeme, a otočil do sebe panáka, ostatní tleskali a následovali ho se slivovicou.
Po výročí si Ivan řekl, že už to takhle dál nejde. Žena mu všem pro smích běhá za jeho sousedem. Přestal se s Michalem bavit.
Večer si promluvíme, říkal si, když pracoval na zahradě.
Marcela se vydala do krámu, ale ještě předtím si chtěla dobít odvahu u Michala.
Vešla na dvůr, Michal zrovna vylézal z garáže.
Marci, nechoď blíž, hlesl Michal.
Co se děje?
Martina přijela.
A řekl jsi jí to?
Co jako?
No že jsme spolu!
Pšt, rozhlédl se nervózně na dveře do domu Michal, Marci, jsme dospělí, užili jsme si, bylo to fajn. Martinu mám rád. Sotva přijela, vrhla se mi kolem krku Už vím, že nikoho jiného nemá. A opravdu mě miluje, usmívá se trochu provinile.
A co já? Ivan už všechno ví, povídají po vsi A já kvůli tobě vypadám jako modelka.
No tak ať, Ivan ať si tě váží, jsi skvělá, ale nejsi moje. Já mám Martinu, vaří, stará se o dům
Marcela ho dál neposlouchala, otočila se a odešla.
Večer přišla ta pravá hádka doma.
Chci se rozvést, děláš mi ostudu, řekl jí Ivan.
Marcela se rozbrečela, bylo jí mizerně. Ivan pro ni bylo všechno, znali se dvacet pět let. Ono to, že zmizela vášeň, není konec světa. Znala jeho zvyky, jeho povahu…
Ivane, promiň mi, měla jsi pravdu, když jsi mě posledně nazval bláznem. Já to pochopila, už nikdy nic A jak bych to řekla Matoušovi, stejně si brzy bere Terezu. Pojďme zůstat spolu a počkat na vnoučata
Marcela věděla, že Ivan má měkké srdce a že ji pořád má svým způsobem rád. Časem jí odpustil. Zase žijí v klidu, mají dva vnoučky, syn s Terezou přijíždějí a je jim s nimi dobře.
A Michal? Ten dál lákal po vesnici, jen co Martina odjela, už nakukoval k Táně vdově nebo jiné. K Ivanovi se už neukázal, přátelství skončilo. Dnes už je Martina v důchodu, žijí spolu, často se hádají, sousedi slyší jejich křik, ale každý má doma svoje štěstí i starosti. Jak se říká v každé chalupě jiné píšťalky.
No, takový je život. Hlavně že je dnes klid, čas plyne a nové generace už mají jiné starosti. Tak držím palce, ať je všem dobře!
