Musím se s vámi podělit o prozření, které mě potkalo až v pokročilém věku. Bohužel jsem přišla na pár nemilých skutečností, ale víte, jak se říká lepší pozdě než nikdy, že?
Dnes už vím, proč žiju sama v sedmdesáti letech v Brně. Moje děti se mnou už deset let nepromluvily ani slovo a vnoučata ani netuší, že existuji. Jak k tomu došlo?
Teprve na stará kolena mi došlo, že jsem celý život žila úplně špatně a udělala spoustu věcí, kterých teď lituju. Ale zpátky to nikdo nevrátí, ani kdyby ses na hlavu stavěl!
Odjakživa jsem svoje děti považovala za takové neřízené kury. Snažila jsem se je učit, ukazovat jim správnou cestu, říkat jim, jak mají žít, protože přece vím všechno nejlíp, no ne? Když něco nezvládly, hned jsem jim to připomněla tou svojí oblíbenou větou: Vidíš, kdybys poslouchala maminku, mohlo to být jinak!
Chtěla jsem vědět absolutně o všem, co dělají, zasahovala jim i do osobního života a měla jsem pocit, že beze mě by si neuvázali ani tkaničku. Dokázala jsem vpálit jízlivou poznámku i před svátkem babičky za přítomnosti všech příbuzných.
Pomalu, ale jistě, se moje děti ode mě začaly odtahovat, až jsme se stali úplnými cizinci. O narození vnučky jsem se ani nedozvěděla od dcery, ale od paní, která vedle mě čekala na tramvaj.
Snažila jsem se navázat kontakt volala jsem, psala, ale marně. Odpověď zněla asi takhle: Když jsme tak hloupí, tak si povídejte s těma vašima chytřejšíma známýma. Na co jste nám vlastně?
A tak jsem s překvapením zjistila, že děti je třeba vždy brát jako svéprávné dospělé. Potřebují mámu, která je chápe, podrží, upeče jim buchtu a uvaří čaj, když je jim těžko.
V cizím životě by se člověk neměl vrtat každý má právo jít svou vlastní cestou. Teď tu sedím v paneláku sama a ptám se: K čemu mi to všechno je, když jsem tak moudrá?
Vážte si svých dětí, jinak budete v důchodu vzpomínat jen na to, jak se vaří čaj pro jednoho a lidáte v Lidlu akce na bábovkovou formu.
