Domovník
Ondřeji, to jsi ty uklidil na dvoře? Lucie se dotkla synova ramene.
Chlapec sebou trhl a sundal sluchátka. Monstra na obrazovce počítače bojovala dál, ale Ondřej už je přestal sledovat.
Co je, mami?
Ptám se, jsi doma ze školy dlouho?
Teď jsem přišel.
A kdo uklidil na dvoře?
Odkud mám vědět? Třeba Pavlínka?
Lucie se pousmála. Její tříletá dcera byla sice hodně čilá holčička, ale takové výkony ještě zvládnout nemohla.
Jsi popleto!
Tak to asi domovník!
Jasně! Právě ten! Ty vtipálku! Raději zajdi za babičkou a přiveď Pavlu domů, už se tam zdržela. Já mezitím udělám večeři. Máš hlad?
Jasně! Ve školní jídelně jsme s kluky jedli jen rohlíky a to bylo po druhé hodině. Mami, kdy už konečně budeme mít ranní vyučování?
Nevím, synku. O tom se zatím ve škole mlčí. Je tam příliš dětí.
Hm. Ale aspoň se ráno můžu vyspat. Ondřej si jako vždycky snažil najít na všem něco dobrého.
Lucie políbila syna na temeno a z legrace ho zatahala za ucho, když se otáčel od jejího objetí, a odešla do kuchyně.
Tihle puberťáci
Třináct let. Už si myslí, jak je dospělý, a přitom pokaždé ztichne, když se Lucie dotkne svými rty jeho hustých, tmavých vlasů stejných, jako měl jeho otec Matěj.
Děti měla každé jiné. Ondřej tmavovlasý, modrooký a vysoký, byl celý po Matějovi, nejen vzhledem, ale už teď bylo jasné, že i povahou. Umíněný, svědomitý, laskavý Možná ten dvůr neuklidil on, ale nádobí určitě umyl a podlaha v kuchyni se ještě leskla. Kde najdeš takového pomocníka? Snad až Pavla doroste.
Pavlínka byla Lucčiným zázrakem. Skoro deset let čekání a jen malá naděje. Komplikace po prvním porodu málem Lucii o štěstí připravily, ale i ta troška stačila, aby přišla na svět. Světlá jako luční kopretina. Plavé kudrlinky, modré oči jako Ondřej. V té se Lucie poznávala. Hebká jako kotě. Přijde, přitulí se k mámě nebo bratrovi a stojí a v pokoji je najednou světlý úsměv. Tak, jako se uměla smát její Pavlínka, se jinak nikdo nesmál. Lucie to věděla jistě.
Ten úsměv Lucii těšil, ale současně jí rval srdce. Měla ho po otci. Po Matějovi. Už není
Lucie by se nejradši rozplakala, ale nemohla. Děti byly blízko.
Její muž pracoval u hasičů. Zachraňoval lidi, hasili požáry. I tehdy zachránil celou rodinu matku, otce a tři děti. Vrátil se ještě pro babičku. Ta ale nechtěla odejít bez zvířat a už bylo pozdě. Oheň zavřel cestu.
To, že Matěj už není, zjistila Lucie jako první. Něco jí stisklo srdce, začala tušit zlé a odtrhla se od malá Pavlínky, volající babičce, která jí pomáhala po porodu:
Mami, vezměte ji, musím si zavolat!
Pak řídila auto směrem na hasičskou stanici v nedaleké vesnici, nedbala že má promáčené tričko a ruce v křeči.
Jak se tenkrát udržela na nohou? Jak to překonala?
Pomohly jí děti. Ondřej byl pořád s ní.
Ondro, pojď spát babička Marie, Lucčina tchyně, sotva stála, ale Lucii neopustila. Nutila ji jíst a pít, nosila Pavlu na krmení.
Zůstanu s mámou! Ondra u sebe tiskl její dlaň. Babi, proč má mamka tak ledové ruce?
Lucie si pamatuje jen útržky. Jako když balila věci, strkala do tašek hračky a dětské oblečení.
Musím pryč Pořád čekám, že Matěj přijde domů, bouchne dveřmi a zavolá: Jsem doma!
To máš pravdu, Luci. Pojďte zatím ke mně, něco vymyslíme.
Ne. Omlouvám se, ani k vám nechci Tam je to taky samá vzpomínka. Moc to bolí… Do babiččina domku pojedu.
Ale Lucie! Vždyť tam nikdo roky nebydlel! Dá se to tam s dětmi zvládnout?
Není problém, jenom tam uklidím. A budete vedle, bez vás bych to nezvládla.
Kam bych taky šla? Vy jste mi zůstali
Ne, mami. Nesmím se sesypat Zase bychom jen plakali, a tolik je ještě potřeba udělat. Postarejte se zatím o Pavlu. Já zabalím věci. A Ondřej skoro nejí. Jen když sedíme u stolu spolu, a já na jídlo chuť nemám.
To nesmíš! Jsi máma! Ty když budeš v pořádku, zvládnou to i děti. Ale když se složíš, co s nimi? Lucie, já už víc nezvládnu. Věk a zdraví nejsou, co bývaly. Šetři se!
Lucie vzala její ruce, políbila je a zase začala balit. Pryč odsud! Ve štěstí, které tu bylo, už žít nelze. Procházela místnostmi, dotýkala se stěn, setřela prach ze staré komody s vyšívanou dečkou a otevřela okna, aby vpustila do domu chladný podzimní vzduch.
Mami, vezměte zatím děti. Za chvíli přijdu nakrmit Pavlu.
Dobře. Zvládneš to?
Ano…
Nebyla dlouho sama. Za půl hodiny bouchly dveře na zápraží a objevila se Simona Lucčina spolužačka a kamarádka.
To bys nedala vědět, co? Ty jsi tedy! Kde máš hadry na úklid?
Simona byla vždy akční. Rozesmátá, ochotná pro kamarádku udělat cokoli.
Lucie setřela mýdlovou pěnu z rukou a nesměle ji objala.
A kde máš děti?
U mamky.
Dobře. Tak na co čekáš? Začnem, nebo tu dnes spíš?
Tady chci přespat.
Tak pojďme na to.
Simona si hledala lavor s vodou.
Simono! Lucie vydechla, když ji viděla.
Co?
Ty jsi… těhotná?
V únoru to bude Ale vždyť to není nemoc.
A otec?
Jako bys nevěděla! Simona se pustila do parapetu. Fuj, tady je bordel.
Marek? Vždyť on
Odjel, no. Budu svobodná matka. Luci, řeknu později, teď pojďme makat.
Vrátí se?
Marek? Ne. Cení si svobody. Co nadělám? Těžko, ale budu mít dítě. Představ si, moje dítě!
Lucie věděla, co to pro Simonu znamená. S prvním mužem se rozešli; prý byla neplodná. Všichni stáli na straně muže, litovali ho. Simona brečela doma, pak se rozvedla proč být s někým, kdo se za ženu neumí postavit?
Bývalý manžel si vzal jinou. Tam zjistili, že chyba byla v muži. Po léčbě měli syna i dceru. Simona byla upřímně ráda. Nemít to za sebou, nikdy by nepoznala radost ze svého dítěte byť ji Marek opustil. Už se za sebe nestyděla.
S úklidem se zabraly do noci. Ale stálo to za to. Domek jako by se nadechl, působil živěji.
Simona seděla spokojeně u stolu a sledovala, jak Lucie zalévá čaj.
Jak všechno rychle utíká
Nedávno tu společně kradly čerstvé koláče od Lucčiny babičky, utíkaly k řece a na křik za nimi: To jste ale holky uličnice! Aspoň byste jedly slušně!
A večer chodily babičce pomáhat na zahradu. Babička byla dojička na statku, držela celé hospodářství. Proč? Musela se postarat o vnučku Lucčina máma ji nechala po porodu, otec odjel do města, malá Lucie zůstala u babičky. Později se narodilo ještě jedno dítě, babička všechny odvezla do města, ale moc dlouho se tam nezdržely.
Babička zemřela, když bylo Lucii osmnáct. Právě chodila s Matějem. Uvědomila si pozdě, jak je babička slabá. Pak přišlo jen pár měsíců společných chvil Tak málo.
Ale babička stihla něco velkého. Zavolala si Matějovu maminku a dlouho spolu mluvily. Co si řekly, Lucie neví, ale od té doby dostala druhou mámu.
Tchyni začala říkat maminko ještě před svatbou. Zeptala se jednou nesměle byla ráda, když ji přijala. Vždy ji chránila. Lucie věděla být příkladem není samozřejmost.
Život ji naučil příbuzný není vždy ten nejbližší. Po babiččině smrti přijel otec, jeho žena a tchyně.
Dobrý dům. Pevný. Může se výhodně prodat.
Široká paní, kterou Lucie viděla poprvé, procházela zahradou.
Všechno zanedbané! Mělo by se dát do pořádku. Kupci mají rádi pořádek.
Kupci? probudila se Lucie a začalo se jí třást hlas.
Celý týden po pohřbu byla jako v mlze. Dělala, co musela, poslouchala, jestli náhodou babička nevstane. Že to není zlý sen.
Kupci tchyně otcovy ženy pokrčila rameny. Ti, co chtějí koupit dům!
Lucie neodpověděla. Vyběhla za kůlnu a když se vrátila, už tam byla Marie Lucčina druhá máma.
Okamžitě běžte pryč!
A vy jste kdo, že nám tu rozkazujete?
Dům je Lucčin. Má darovací smlouvu.
Jakou smlouvu?
Normální. A závěť na vklad taky. Všechno je v pořádku. Já pomáhala zařizovat. Tady už nemáte co dělat! Sirotek a už ho chcete okrádat!
Bouřka, která se schylovala, Lucii minula. Marie ji odtáhla dovnitř, svlékla špinavé tričko a položila do postele.
Neplač! Nikomu nedovolím ti ublížit. Babičce jsem to slíbila. Tu máš župan. Je čistý. Lehni si. Uvařím ti čaj. Odpočineš si, pak si popovídáme.
Otce Lucie pak uviděla až na své svatbě.
Pozvánku mu neposlala. Stejně přijel.
Mládež pobaveně sledovala, jak se Matěj učí balit přebalovací panenku. Lucie se smála a někdo ji vzal za rameno.
Ahoj, Lucie…
Byla v šoku, že nic neřekla. Otec ji vzal za ruku, dal jí klíče a sevřel dlaň.
Promiň! Dokumenty má Marie. Vysvětlí ti. Buď šťastná!
Odcházel beze slov.
Byt, který dostala, byl malý, ale útulný. Dva pokoje a prostorná kuchyně. Lucie chodila po místnostech a nevěděla, proč by odcházela z babiččina domu.
Lucie, tady se vám bude žít lépe. Vždyť je to město, lepší zázemí, možnosti. Studium zvládneš.
Marie byla spokojená. Ona domluvila otci, jak má dceři pomoci.
Musím studovat. Ale kdy? pousmála se Lucie.
Ještě je čas, ani Matěj to neví.
Pomůžeme ti. Studium je důležité, máš chytrou hlavu.
Lucie dokončila fakultu. Nebylo to lehké, ale Marie hlídala Ondřeje, pomáhala jí s jídlem.
Začalo to být lepší, když se Lucie vrátila do práce a Ondřej šel do školky.
Pojedeme k moři! Matěj si ucpával uši a smál se, jak holky ječely radostí.
Byl to jejich jediný výlet ve čtyřech. Lucie a Matěj plavali jako o závod, koukali na malého Ondřeje s babičkou na pláži. Večer se dlouho procházeli po nábřeží a mole, dokud nenastal hvězdný večer.
Jednou se Matěj věnoval synovi u kolotoče a Lucie s Marií šly po molu.
Na konci se hádal nějaký pár, hlučně, plný výčitek. Marie se za nimi zadívala a vzdychla.
Proč to dělají? Nevidí, jak ztrácí čas? Stejně se usmíří, ale den nebo dva jsou pryč. Nervy, smutek K čemu to?
Proč myslíte, že se usmíří? zamyšleně kývla Lucie.
Protože se hádají, když jim na sobě záleží. Vidělas, jak za ním běžela a plakala? Odpustí mu. A on jí. Pětkrát se otočil zpátky. Tenhle večer si už nevrátí. Když budeš s Matějem, vzpomeň na to. Času je tak málo, Lucie
Lucie za tu radu vděčila. S Matějem čas neztrácela.
Sundala konvici z plotny, až ji málem vylila. U kuchyňského okna zahlédla stín. Nebyl to Ondřej. Někdo se plížil dvorem.
První instinkt zamknout a volat o pomoc. Ale děti jsou na cestě! I Marie Venku je cizí člověk!
Rukojeť konvice hřála, Lucie přenesla pohled na okno a rozhodně vykročila ke dveřím.
Ve dvoře byla tma, zapomněla rozsvítit.
Kdo tam je?!
Dveře kůlny zavrzaly, Lucie se stáhla.
Co chcete?! Zavolám sousedy!
Do světla vystoupil muž.
Nevolej, Lucie. To jsem já, Aleš.
Lucie oddechla, pustila konvici, až ji horký kov spálil přes šaty.
Proč tu chodíš, Aleši? Proč jsi nezašel?
Stál tam muž, věcný a klidný, ale najednou vypadal nesvůj. Ondřej se tak tvářil, když něco provedl.
Nezlob se Dveře na kůlně máš křivé. Chtěl jsem je opravit. Zítra musím na včely. Kdy se vrátím, nevím.
Lucii to docvaklo. Čistota na dvoře, napravena branka, nové prkno u kurníku
Tak to jsi ty, můj domovníku! usmála se.
Kdo?
Domovník! Pomáhá, věci spravuje, ale mléko z misky nepije. Ondřej říká, že potřebuješ kočku. Je tu sám. Není nuda?
Světlo z kuchyně stačilo, aby viděla, jak Aleš zrudnul.
Promiň, měl jsem říct.
Děkuju Ale proč, Aleši?
Neodpověděl. Jen kývl a zmizel přes plot, nevšímajíc si Marie a dětí u branky.
Koukám, že se objevil! Marie se usmála a podala Lucii láhev mléka. Schovej do lednice.
Co myslíte, mami? Vy jste o tom věděla?!
No jistě! Všichni tu to ví. Tajemství! Aleš tě měl rád už za Matěje. To sis nevšimla pohledů?
Ne
To myslíš vážně?! Marie se zarazila. Neříkáš to jen tak?
Proč bych lhala Opravdu ne.
Pojď, popovídáme. Děti uložíme, bude dlouhý rozhovor.
Povídaly si až do rána. Lucie nosila čaj, Marie vyprávěla.
Aleš ke mně přišel už před rokem. Požádat o tvou ruku. Prý když nemáš nikoho bližšího, má se zeptat mě. Znal mě dobře, vychytrálek!
A souhlasila jste?
Proč ne? Lucie, jsi mladá. Celý život před tebou! Děti vyrostou a co pak? Samota není dobrá. Vím, jak jsi milovala Matěje! Ale taková hluboká láska není jen jedna na světě. Někteří mají štěstí, zažijí ji víckrát. Je to dar. Nad takovou věcí se nesmýšlí. Pokud tě bude s ním dobře a klidně, budu ráda! I Ondřej potřebuje mužskou ruku, má ho už rád. Víš, že ho Aleš učí řídit auto?
Ne
Neřekl ti to. Bojí se tě zranit.
Proč?
Asi se bojí, že bys si myslela, že zrazuje Matěje.
Hloupé
Promluv si s Ondrou. Táhne k Alešovi, ale má strach. Pavla je malá, ta tátu nepamatuje. Ale Ondřej No, a co ty?
Já? Lucie zrudla a sklopila oči.
Nic! Marie se usmála a přisunula hrnek. Dolej mi, mám žízeň.
Za rok se Lucie a Aleš vezmou. Brzy se narodí další syn.
Podívej, mami, ten má ale vlasy! Lucie sundá novorozenci čepičku a uhladí vlnité, světlé vlásky.
No, domovníček! Marie miminko přebalí a vezme do náruče. Tak tě vítám, nový vnoučku! Můžeš mi říkat babi Maruško.
Mami…
Jen na okraj! Nakrm ho, já jdu do kuchyně. Co chcete k obědu?
Velký zrzavý kocour, kterého Ondřej dostal od Aleše, se mihne v pokoji, tiše vyskočí na parapet a sleduje spící Lucii s miminkem. Ticho se přidá ke kocourovi na okno a zachytí ten okamžik. Štěstí… Tak křehké, tak něžné Je třeba ho chránit velice opatrně.
Někde cinkne čajová lžička, zazní Pavlínčin smích a ticho seskočí z okna, ještě pohladí kocoura po uchu. Ten si nespokojeně otře ouško a začne se mýt, připravený na příchod nového člena rodiny.
Běž už! Tady je strážců víc než dost.
Poučení: Štěstí je často postaveno na laskavosti, odvaze otevřít se novému začátku a síle rodiny i když ji tvoří lidé, které si navzájem do života přivede osud. Vážeme se na minulost, ale štěstí leží i v tom, kolik jsme ochotni přijmout do svého srdce nového.
