Dovětek
Libuše, ale ona přece není úplně volná! Nebo tě to nevadí? Bohumíra se opřela o plot a ušklíbla se na sousedku. Nemohl sis najít někoho lepšího? Vždyť nejsi žádný strašák, dobrý chlapec. Holky tu máme jak hub po dešti, a podívej, koho sis vybral!
Libuše si povzdechla. Sobě to přiznat nechtěla, že volba jejího syna ji netěší. Od věčné sokyně to slyšet bylo dvojnásob bolestivé.
Děti jsou radost, Bohumíro! Rozumíš? V čem je Jitka špatná, řekni? Mladá, hezká, povahou skromná a slušná, o tom jsem přesvědčená. No, a že má dítě No a co? Neudělala ho někde cestou, vdaná byla, dítě počestně má. Že zůstala vdovou tak brzy, s tím nic nenaděláš, to se může stát každému. Vychováme je, bude mi ještě jeden vnouček. Nech už těch řečí!
Libuše stiskla rty a odehnala sousedovic kocoura, který se šinul po plotě k ní.
Už si zvykl! Už mi sežral tři kuřata, Bohuno. Drž toho svého mazlíčka doma, nebo na něj popustím Ferdinanda a pak se nestěžuj.
Hrozně jsi mě vystrašila! Bohumíra odstrčila tlustého mourovatého kocoura dál od plotu. Kdo koho by honil! Zamknu lotra, když si vzpomenu. I mně honil kuřata loni. Kdyby to nebyl takový myšilov, už dávno ho dávám pryč. A co s těmi pudy naděláš…
Ať si řeší svoje pudy doma!
Libuše, málem bych zapomněla! Sklenice! Už máš hotovou marmeládu?
Ty tu klábosíš a kdo to tam vaří, prosím tě?
Markéta. Včera přijela pomoct s polem.
Vždyť je v jiném stavu?
Proto je na dvoře ruch, a ona stojí u plotny. Nechce zahálet. Není synova, je zlatá!
Tak proč tu zlatou velebíš za zády a doma peskuješ?
Kvůli řádu! opět se ušklíbla Bohumíra. Až budeš tchyní, ber si příklad. Buď měkká a sednou si ti na hlavu!
Uvidíme Libuše mávla rukou. Mám ti ty sklenice dát, nebo si poradíš? Nemůžu jen žvanit, je čas na práci.
Když sousedka odešla, Libuše se pustila do kynutého těsta. Zítra přijede syn a přiveze snachnu na seznámení. Snacha… Libuše pustila těsto z rukou, opřela se o stůl a zadívala z okna. Co z toho bude
Jitku neznala, párkrát ji zahlédla z dálky, když jezdila za sestrou do sousední vesnice. Nic zvláštního dívka jako každá druhá. Světlovlasá, velké oči. Taková vysoká, k jejímu Jakubovi se hodí. Jenže ona už není žádná holka, mladá žena. Byla vdaná, dítě má chlapečka. Bude mu tak tři roky. Jitka neměla lehký život. Rodiče jí zemřeli, když byla malá vychovali ji babička s dědou. Vzali ji k sobě, postarali se, studovat nechali, vdali. Sotva se radovali s pravnukem, Jitčin muž měl autonehodu. Zůstala sama s dítětem. To je přece na politování Ale Libuše by ji raději litovala z dálky. O syna jí srdce bolelo tak, že až dýchat bylo těžké. Od smrti manžela byl Jakub její jediná opora, radost i starost. Dosud se těšila, že je s ní doma, ale obávala se už je mu dost, měl by mít rodinu. Vymlouval se, že čeká na velkou lásku. A teď: našel Jitku. Libuši to nedalo a běžela za sestrou. Zjistit, jak a co. Olga se na ni rozkřikla byla starší, mohla si to dovolit.
Jsi, jak slepice co křičí?
Tak co je ta Jitka zač? Přivede ji, a co pak?
Ano, k vám ji dovede, ale stejně se dlouho nezdrží.
Jak to? lekla se Libuše.
Jakubovi jsem přepsala dům po dědečkovi. Bydlet se tam moc nedá, je starý, ale zahrada veliká. Postaví si něco.
V Libuši se začaly honit myšlenky: odejde jí syn… Ať je to kousek autobusem, doma pomůže, večer přijde. Ale do vlastního, tam už chodit nebude, maximálně na svátky.
Ty jsi naštvaná, nebo co? Olga ztlumila hlas, posadila se vedle sestry. Musíš ho pustit, vyrostl, Libuško, už si zaslouží svůj domov a rodinu.
Máš pravdu Ale mám strach. Co když jim to neklapne? Nebo když kvůli dítěti
Víš co, já neznám ve vesnici žádnou dívku, o které bych mohla říct to, co o Jitce.
A to mě děsí! Je až moc bezchybné.
Tobě se nezavděčí nikdo! Olga se rozzlobila. Kdyby byla špatná, radovala by ses? Libuše, přestaň! Hlavní je, že se mají rádi. A aby ses ty nerozhádala s Jakubem.
Jak to? vyhrkla Libuše.
Když ji nepřijmeš, ztratíš ho. Já viděla, jak se na Jitku dívá. Je v tom láska.
Libuše poslouchala a v sobě měla najednou bodavou kuličku neklid, který ji neopouštěl dny ani noci, i když pořádně nevěděla proč.
Narovnala se, protřepala si ztuhlé ruce a zas pokračovala v práci. Musí je přivítat, nesmí dát najevo, že se netěší. Olga má pravdu, hlavně ať to syn nepozná. Bude, jak bude. Teď je důležitá snaha.
Malé, jeden jako druhý koláčky hezky narovnala na mísu. Povzdychla a vzpomněla, jak je takové malé na jedno sousto miloval její manžel Jan.
Oříšek v těstíčku! Kolik jich sníš, nikdy nemáš dost! Tak dobré!
Brával její ruku a líbal ji. Libuše se smála, cukala prsty, objímala ho. Zaslzely jí oči Jak jí teď chyběl! Poradil by, uklidnil.
Byla to neklidná noc. Převalovala se, ale spánek nepřicházel. Ať už je ráno
Jitka si stoupla za Jakuba, bála se zvednout oči na tchyni. Malý Mirek se jí vrtěl na klíně, pozoroval nové prostředí. Tady je toho! Velký pes na řetězu. Neštěká, zvláštní. U babičky Bohumily Hafan pořád štěká. Tam jde kocour, vrtí ocasem. Mirek zamával na mámu.
Posaď se tu, Mirku.
Nech ho běhat, ozvala se Libuše. Ferdinanda dám na vodítko, tu není čeho se bát. Dohlédneš na něj. Prohlížela si budoucí snachu.
Co to má být za děvče? Bez slz se na ni člověk nepodívá. Hubená, bledá. Kdo by řekl, že má doma takového klučinu. Něco v Libuši povolilo. Jitčin chlapec si stoupnul k jejímu koleni, vzhlédnul na ni.
Kam šel kocour?
Jaký kocour? zpozorněla Libuše. Já tu žádného kocoura nemám! Kde jsi ho viděl?
Mirek mávnul ke dveřím.
Tak jdeme chytat! Jinak zase vleze ke kuřatům!
Rozběhl se za zvláštní paní, které ještě neměl jak říkat. Kocoura dohonili u výběhu s kuřaty.
Ty prevíte! Ven! Libuše sundala pantofli a hodila po něm.
Jak Mirek smál, Libuši to taky rozesmálo. Jen se na něj podívala šikovný, hodný. Kuře ukázala, bál se vzít, jen pohladil.
Je malé!
Libuše na něj mávla a po chvíli už Mirek seděl u ní na klíně a cpal se koláčky. Jitka, co vrhla pohled po Jakubovi, na ni koukla s úlevou. Libuše se usmála:
Máš šikovného kluka, Jitko! A jak jí! Radost babičky.
Zachytila, jak si Jitka vydechla, a zas v sobě ucítila takový ten zvláštní pocit. Všechnoho se bojí, hlavně o syna. Znamená, že je správná máma. Libuše naslouchala sobě, a všimla si, že ten starý svíravý pocit roztál Ještě nevymizel, strach zůstává, ale dýchá se lehčeji.
Jakub žertoval o svatbě, Jitka mlčela, hleděla do talíře. Když syn odešel, Libuše se jí zeptala:
Proč jsi taková mlčenlivá? Pohladila Mirka, přisunula mu misku s višněmi. Jez, zlatíčko! Sladké.
Co mám povídat? Jakubovi jsem říkala, že nechci žádné halasné veselí. Stačí tichá svatba na úřadě.
A on tě neposlouchá?
Říká, že to nejde. Všichni čekají, až se ožení. Prý by je to mrzelo.
Má v tom pravdu. Ale ani ty se nenech odbýt. Proč nechceš velkou svatbu?
Jitka na ni upřela šedé oči, chvíli váhala a pak tiše:
Bojím se. Štěstí má rádo klid. Jednou jsem už vdaná byla a jak to skončilo
To si nemysli, Jitko. Tvůj bývalý by byl rád, že žiješ dál a znovu budeš šťastná. Všechno se děje, jak má. Pro jednoho je připraveno víc radosti, pro druhého méně, ale před osudem neutečeš.
Já jsem se bála
Čeho?
Že mě odsoudíte.
Za co bychom, děvče?
Že si teď chci vzít Jakuba. Mohli si přece vybírat kohokoliv A štěstí mě potkalo.
Mirek začal šplhat Libuši z klína, posadila ho na zem.
A kdo jsem já pro tebe? stejně šedé oči jako matka zabodly do Libuše pohled.
Já jsem teď už tvoje babička, Mirku. Říkej mi babi Libuška.
Dobře! Mirek důležitě kývnul.
Svatba byla tedy, jak si přál Jakub. Příbuzní si samozřejmě jazyky nebrzdili, ale když viděli Libuši s jejím přísným pohledem, rychle sklapli.
Necelý rok bydleli Jakub a Jitka zatím u Libuše. Ta si na všechny starosti dávno zvykla a opustily ji i dřívější obavy. Jak pozorovala, jak Jitka s láskou pečuje o Jakuba, napadlo ji, že musí pustit starosti o syna. Pochopit to bylo snazší, než udělat. Tu a tam na ní přece jen něco vykouklo, ale Jitka dokázala i to nejhorší v klidu urovnat. Vždycky uhladila ostré hrany, nikdy neodplácela špatným.
Proč jsi tak tichá, Jitko? Chceš-li si někdy poplakat, pověz to Jakubovi! To by Libuši uklidnilo, Bohumíra vedla krávu přes branku.
A abychom se tu všichni pohádali? Moudrá rada k nezaplacení! usmála se Jitka s ironií na sousedku.
Jsi tvrdá, to není pro život!
Lepší poslouchat sebe a zapomenout na rádoby poradce, Jitka rázně uzavřela a odešla domu.
Bohumíra brblala a hned z toho byla nová drbna ve vsi.
Domek, který začal Jakub stavět hned po svatbě, byl za rok hotov a Jitka se přestěhovala s mužem. Práce, zahrada, čas ubíhal. Jakmile Jitka ucítila, že v jejím těle není něco v pořádku, zamířila k lékaři.
Jakže těhotná? Jitka nevěřícně koukala na doktorku.
Proč jste tak překvapená? Nečekané dítě?
Ne, vždyť dítě chceme! Ale s Mirkem to bylo jinak.
Komplikace máme, musíte si poležet v nemocnici. Ale uděláme všechno, abyste byla vy i miminko v pořádku.
Libuše přijela ještě ten den pomoct s Mirkem. Jitka jí otevřela, trochu ustoupila.
Co je? nechápala Libuše.
Ale nic Jitka koukala, jak se Libuše krámuje s balíčky pro Mirka.
Děkuju, babi Libuško! Mirek si nadšeně hrál s novým autíčkem.
Není zač, šikulko! Jitko, proč jsi couvla, když jsem vešla?
Vypadala jste přísně, myslela jsem, že se na mě zlobíte.
Libuše překvapeně rozhodila rukama. No pěkně, Bohumíro! Právě ona jí ráno otrávila náladu tak, že až do sem jí bylo divně.
Máš už nejen s břemenem, ale ještě nemocnou! Co z toho bude, Libuše? Není pozdě si to rozmyslet?
A co jsi za člověka, Bohumíro? Jak tě máma zanedbala, že máš tolik zloby? Co ti Jitka udělala?
Ta mě nezajímá! vzdorovitě zasyčela Bohumíra, spatřila temnou tvář Libuše. Dobře, dobře, šprým to byl, ať jsou zdrávi!
Libuše ji ignorovala a utíkala k zastávce. Cestou se nedařilo zklidnit, Jitka si toho všimla.
To nic, Jitko! Něco drobného se stalo v autobuse, dvě paní se chytly, na lidi už je málo klidu.
Jitka jen kývla a usmála se. Tchyně lhat neumí. Když ji utěšuje, není na ni naštvaná.
Připrav se, chceš pomoct?
Už mám sbaleno. Nerada jdu do nemocnice.
Libuše stiskla rty:
Kvůli dítěti to vydržíš! O Mirka se neboj, na něj dohlédnu. Bude to dobré!
Jakub Jitku odvezl do špitálu. Dny čekání se táhly. Po týdnu, dvou doktorka přikývla.
Už brzy domů, ale napřed opatrně, pod kontrolou. Máte pomoc doma?
Maminka Jakuba. Teď žije s námi, dohlíží na Mirka.
Tchyně? To máte štěstí
Ale já mám opravdu skvělou tchyni! usmála se Jitka. Není žádný postrach, jak z anekdot.
To se nestává často!
Zatímco se Jitka chystala domů, Libuše pobíhala po vesnici a stahovala si nervózně vlasy.
Pane Bože! Co řeknu Jitce?!
Mirek zmizel po ránu. Věděla, že poslouchá a sám z dvora nikdy nechodí, proto ho pustila ven a sama šla vařit. Malý si hrál v písku, Libuše jedním okem koukla do okna. Na okamžik ji zaměstnal hrnec s kompotem. Když podruhé pohlédla ven, dítě zmizelo.
Kam se poděls? stáhla plamen na sporáku a utřela ruce.
Vyšla ven, rozhlédla se. Venku nikde nebyl. Polekala se. Vrátka dokořán. Ulice prázdná. Kolik uplynulo od chvíle, co ho naposledy viděla? Tohle není možné!
Nevěděla, že Mirek uslyšel venku hluk a hned běžel zjistit, co se děje. Vedlejší kluci trápili malé černobílé štěně motající se v provaze.
Nechte ho! Bolí ho to! Mirek zacloumal brankou, ta povolila.
Kluci se smáli, štěně kopali. Mirek je pronásledoval, až se vzdalovali. Nakonec pod přísným pohledem cizí paní kluci utekli a Mirek zjistil, že neví, kde je. Vzpomněl, že nemá nikam chodit, když se ztratí, má zůstat stát. Posadil se se štěnětem na lavičku, čekal. Babička ho jistě najde. Nebo maminka.
Nevěděl, jak daleko už je, Libuše ho hledala po nejbližších uličkách, nenapadlo ji, že zašel tak daleko.
Jakub přijel, viděl branku a řekl Jitce, aby zůstala v autě, než zaveze auto na dvůr. Když šel do kuchyně, pochopil, že se něco stalo. Vypnul polévku, vrátil se. Jitku odvedl lehnout.
Odpočívej.
Kde je Mirek?
Asi je s mamkou v obchodě. Zajdu za nimi.
Libuši potkal o několik ulic dál.
Mami! chvátala k němu. Mirek!
Kde je? Jakub celý ztuhl.
Zmizel! Netuším kam, prostě zmizel.
Uklidni se. Kdy naposledy jsi ho viděla?
Libuše mezi slzami vše popsala.
Dobře. Ty hledej poblíž, já jdu dál. Ale nevrať se domů, Jitka to nesmí vědět!
Mirek se našel po hodině, seděl na lavičce s pejskem. Když Jakub přistoupil, štěně na něj štěklo.
Budeš pěkný hlídač, Jakub podrbal štěně a pohladil Mirka. Vstávej, chlape!
Tati Mirek si promnul oči. Čekal jsem, jak jste říkali.
Šikovný, proto jsem tě našel. A to je kdo? ukázal na štěně.
Tati je jako Ferdinand. Můžeme si jej nechat?
Jistě! Doma být bez psa? Ani náhodou. Uvidíme, jaký z něj bude obr.
Jakub štěně popadl, Mirek do náručí a šli domů. Libuše je uviděla a vyčerpáním klesla na lavici.
Mami, už je dobře. Našel jsem ho.
Libuše si Mirka vzala a pevně objala.
Polekal jsi mě, zlatíčko!
Nebudu to dělat, slibuju!
Libuše potichu brečela, objímajíc dítě. Kdo řekl, že není její vlastní? Bohumíra ať si trhne nohou!
Jitka se dozvěděla později. Mirek nevymáhal, věděl, že maminku by to ranilo. Smáli se, když společně koupali nečekaně blešivého pejska a pořád se objímali.
Chyběla jsi mi!
Mně teprve!
Sestřička pro Mirka se narodila přesně v termínu. Malá, uřvaná, dostala jméno Libuše po babičce. Libuše jen rozkvetla a jezdila na návštěvy kdykoli mohla. Zpočátku se bála, že ji Jitka bude nějak soudit, už jí nenechá děti hlídat. Ale Jitka nikdy slovem nepřipomněla Mirka.
Klidně mohl uteč i mně. Nevyčítejte si to. Cokoliv živé je pro něj víc než jeho vlastní osoba. I berušku odnese z cesty aby ji někdo nezašlápl.
Bude z něj dobrý člověk!
Libuše se nesnažila nechtěně radit, pomáhala, když byly potřeba ruce. A když cítila, jak Jitka s vděčností přijímá pomoc, byla by se přetrhla, aby slyšela tiché:
Děkuju, mami!
Pozorovala, jak k ní Mirek běží, objímá ji, jak Jitka kvete podává jim dcerku a Libuše chápala, že je to přesně tak, jak má být.
Zase jdeš za vnučkou? Bohumíra zírala od vrat, když Libuše zamkla svůj dům. Přeháníš to!
Jdu za vnoučaty, Bohuno. Mám dvě.
Vždyť jedno je tvoje!
Dvě mám. Oboje moje. Vnuk i vnučka. Ale co ty můžeš vědět? Libuše hodila klíče do kabelky. Chceš vědět tajemství, když pořád něco máš ke kecání?
Tak mě překvap.
Láska je oboustranná, Bohumo. Aby tě měli rádi, musíš se snažit sama. Mě mají rádi, mé děti i vnoučata. A tebe?
Nech toho! Mě aspoň respektují!
I to je něco. Ale myslím, že láska je stejně lepší. Tak co, Bohumo? Libuše na ni mrkla a leknutím zamrkala na hodiny. Autobus za chvíli, čekají na ni.
Dnes, při večerním klidu, sedím u okna a vím, že každý má v sobě obavy když přijde někdo s dovětkem do rodiny. Ale láska se musí nejen přijmout, musí se i dát. Důvěřovat, podržet, pomáhat. Všichni jsme na jedné cestě. Není třeba ptát se, kdo je čí a čí není. Důležité je, že jsme spolu. Láska se roste s každým, koho obejmeš jako svého. To jsem konečně pochopil, srdcem i rozumem.
