Ach, Pavli, tys přišla právě včas! Už vážně nevím, co si počít!
Pavlína položila těžkou tašku s nákupem na lavičku a vydechla.
Co se stalo, Libuše Novotná?
Klid, Pavlíno, klid! Pamatuj zdvořilost je základ, hlavně ke starším! I když jsou někdy protivní.
A o tom, že Libuše Novotná umí být pořádně protivná, věděla celá ulice. Hádavější ženu jste v našem městě nenašli.
Proč ženu?
Protože Libuše uměla vytýkat a domlouvat s nesmírnou zdvořilostí, ale přivézt člověka na pokraj šílenství v tom byla mistryně.
Slečno, úplně nemáte pravdu
Nejsem žádná slečna!
Ach, to je tedy smůla! V naší době bylo být milou ženou považováno za přednost, za našeho mládí Ale co dnes, dnešní generace! Jen prosím, ukliďte po svém psíkovi.
A když ne?
Tak se o vás dozví celá čtvrť!
Kdo Libušiny výhrůžky bral na lehkou váhu, rychle pochopil, že si s ní není radno zahrávat. Ne hrozbami, ale činy. Už druhý den po nějakém prohřešku se nešťastník objevil na tabuli ostudy. Tak říkala Libuše každému stromu, sloupu nebo vývěsce, kde věšela lístečky s fotkou hříšníka a zdůvodněním: Těmito lidmi se nepyšníme! Následovalo podrobné popisování přestupku. Těch lístečků bylo nespočet. Tiskárnu jí ukázal soused, papírem nešetřila, díky slušnému důchodu a pomoci od dětí nakupovala ve velkém. Jelikož Libuše považovala za své hlavní poslání zjednat pořádek, drobné pokuty, které občas kvůli své aktivitě platila, ji nevzrušovaly. Poctivě chodila ke každému přestupku k soudu, omlouvala se soudcům, že ruší jejich čas, a zvykli si na ni jako na nezbytný kolorit Prahy.
A někdy byla i chválena. Třeba když díky její činnosti byla po letech opravena dešťová kanalizace. Na tom strávila skoro deset let života, stovky hádek s úřady a spoustu probdělých nocí. Ale když zvítězila, lidé ji přestali považovat jen za hašteřivou důchodkyni. Majitelé aut, jejichž vozy už konečně nepřipomínaly ponorky po každém dešti, jí s úctou klaněli a doufali, že jejich tvář nebude na bílých lístečkách, které Libuše třímala v upravených prstech. Každý si v duchu přehrával své hříchy a s úlevou si oddychl.
Libuše si došlápla na pejskaře neuklízející exkrement, maminky popíjející pivo na lavičkách místo, aby hlídaly děti, neplatiče alimentů, hlasité i tiché alkoholiky a každého, kdo kašlal na pravidla slušného sousedství.
Samozřejmě, ne každý byl z jejího počínání nadšený. Jednou na ni svedli útok v potemnělé uličce, když se vracela od nemocné sestry. Naštěstí ji někdo vyplašil, a tak bití nebylo dlouhé, ale i tak si Libuše odnesla křivě srostlou nohu. Od té doby ji pokaždé, když měnilo počasí, bolela.
Ale ona sama k tomu glosovala: Aspoň přesně vím, kdy si vzít deštník! Není to paráda?
Viníky policie rychle našla a byli přísně potrestáni Libuši znali soudci i kriminalisté po celé Praze. Událost přinesla i užitečné kontakty: tři místní strážníky a jednoho vyšetřovatele, kteří jí pomáhali, kde sama nestačila.
Honzo, potřebuju tě jako sůl! volávala Libuše svému sousedu, obrovitému strážníkovi.
Honza, díky ní, zachránil domácí klid právě Libuše dokázala matce vysvětlit, že denní návštěvy u dospělého syna nejsou nejlepší nápad.
Paní, špatně jste syna vychovala?
Co to povídáte! Já jsem skvělá matka!
O tom nepochybuji! Ale dovolte, má-li tak skvělé vychování, potřebuje ještě váš kapesník? Účast matky ano, ale kapesník To je vám líto, když dítě v tom věku neumí samo zvládnout rýmu? To je dneska mládež!
Není divu, že matka Honzy začala své návštěvy drasticky omezovat doma byl klid, Honza děkoval Libuši, co uměla za dvě minuty vyjádřit, co on roky nedokázal.
Pavlína, která už několik let pracovala jako pečovatelka, o Libuši a jejích stycích všechno věděla. Proto ji překvapilo, když ji jednoho dne objeví uplakanou na lavičce před vchodem.
Proč pláčete?
Pavli Vaše svěřenkyně paní Marie Králová
Co se stalo?! vyděsila se Pavlína.
Je tam teď Honza. Marie už tady dnes není
Pavlína s žuchnutím klesla na lavičku.
Co je to za den?!
Ráno u jejich domu praskla kanalizace, děti přišly pozdě do školy. Hádka s manželem Svatoplukem, jinak děsný poklad: nepije, nekouří, do práce chodí, ženu a děti má rád. Kamarádky jí ho závidí, ale žije s ním ona. A občas emoce utečou, jako dnes kvůli žárovce celá hádka pro nic. Mohla ji přeci vyměnit sama! Nervoza? Věk? Nebo jen hloupost! Kdyby věděla, co se stane Marie Králová ji ještě včera prosila, aby koupila krmivo pro kočky a dnes už tu není.
Pavlína se rozvzlykala nahlas.
Klid, zlatíčko Tady máte kapesník!
Bělostný kapesníček padl Pavlíně na kolena a její pláč zesílil.
Byl přesně takový, jaký jí Marie Králová věnovala k Vánocům.
To je pro vás, Pavli! Drobnost z mého srdce!
Bože, jaká krása! Je tam výšivka?
Ano, vaše iniciály.
Takovou parádu používat je skoro hřích!
Pavli, to je jen kapesník. Nemám bohužel možnost vám dát hodnotnější dar. Jistě víte z důchodu je to těžké.
Má babička říkala, že nejlepší dárek je, když na vás někdo s láskou myslí.
Vaše babička byla moudrá. Žije ještě?
Ne. Už nemám nikoho. Jen muže a děti.
Škoda. Ale neberte to zle! Ne že by bylo špatně mít rodinu. Já neměla děti ani manžela, ale příbuzných mám spoustu. Pořád přesně věděli, jak mám žít. Sestry, bratr, tety, rodiče každý radil Pomoc se zvrtla v medvědí službu zůstala jsem sama. Buď se jim nelíbilo mé rozhodnutí anebo nevěřili, že mám rozum. Výsledek? Osamění Hrůza, Pavli! Člověk je společenský tvor. Sám je ztracený. Mě drží při životě akorát mé kočky. Jinak je to, jak řekla sestřenice, když jsem ji odmítla ubytovat: Jen čmoudíš vzduch, taková je pravda. Moje sestra se rozčilovala její dcera chtěla studovat v Praze, potřebovala byt.
Ale proč jste ji odmítla? Nebylo by s ní veseleji? Přeci jen rodina.
Pavli, vy jste to nepochopila. Ne šlo jen o pokoj. Oni chtěli, abych jim dala celý byt.
Jak to?
Že prý já už ho nepotřebuji. Ale její dceři ano. Škola, rodina, děti všechno v mém bytě. Podmínky tu mají lepší.
A vy? Kam s vámi?
K sestře, jenže jen na chvíli. Už má domluvené místo v domově důchodců. Chápete?
Nerozumím! Jak někdo může takhle rozhodovat za druhé?! Jste přece svéprávná!
Oni mi tvrdí, že už nemám rozum. Že už neumím rozhodovat. To ze mě udělali.
S takovými příbuznými ani nepřátel není potřeba
A přesto je mám ráda, Pavlíno. A byt už jsem dávno napsala všem vnoučatům napůl. Jen se bojím, že jim to spíš škodí. Jednomu dát nemůžu, svědomí nedovolí. A představa, jak to budou dělit Jde mi z toho špatně! Hlavně, co udělají s mými kočkami! Nenávidí je, hrozí je vyhodit, jakmile tu nebudu. Na co to bude, říkají
To se nestane!
Pavli, vy je neznáte!
Nechci je znát! Víte co?!
Co?
Odkáže mi své kočky!
To jde?!
Jde! Kočky jsou majetek jako každá věc. Odkážte mi je. Pro jistotu. A když se vám něco stane, já je ochrání. Aspoň to dobré přejde dál, když je tak milujete!
Pavli! Vy jste anděl! To mě nenapadlo, ale nebude to na vás těžké?
Ani nápad! Jak se říká? Bez kočky to v domě není ono! Pavlína pohladila předenícího Kocoura Karla a odstrkovala od ruky zrzavého Tomáše.
Karel byl u Marie už deset let, Tomáš přišel nedávno. Kočičí nalezenec, kterého přinesla paní Libuše od večerky, s vysvětlením:
Maruško, ty si s tím malým odpadlým poradíš. Já mám alergii, víš. Ale zvířete je mi líto! Podívej, jak je maličký Kdo by to vyhodil!
Libuško, vezmu si ho, ale naposled. Karel byl taky tvůj dárek. Nejlepší a nejdražší! Ale třetí kočku už neuživím. Mé finance jsou marné.
Slyším, Maruško! Děkuji ti
Tak Tomáš zůstal. Ukázalo se, že Tomáš je vlastně Tereza, protože krátce před nehodou přivedla Terka na postel hromádku koťat.
Terezino trápení nebo štěstí? Krásné je máš, šikovná jsi! Karle! Jestli se z tebe nestane zodpovědný táta, přijdeš o nejcennější věc, slyšíš?
Karel se osvědčil a Pavlína se na tu kočičí rodinu chodila ráda dívat.
Tak vidíte! A my si myslíme, jak jsme vševědoucí, a přitom přehlédneme, že Tomáš je Tereza!
Já jen myslela, že dobře jí! chechtala se Marie. Pavli, co s koťaty?
S tím vám pomůžu. Mám velkou zahradu. A kdyby něco, poprosíme Libuši Novotnou o pomoc. Ta vždycky něco vymyslí!
Teď Pavlína vyskočila z lavičky.
Co tu sedím? Koťata musí mít hlad
Své dědictví si Pavlína převzala ještě ten den. Honza pomohl donést košík do jejího domu.
Nech mi jedno koťátko. Děcka si o něj pořád říkali, máma byla proti. Teď to půjde.
Jasně! Které chceš?
To zrzavé!
Dobře! Jak povyroste, je tvoje!
Díky!
Ale kdo vyřeší zbytek? Příbuzní?
Ozvali se. Nemají čas. Prý ať se s tím vypořádám sám.
Pavlína málem upustila košík. Jak to?!
To se nestane! Já vše vyřídím.
Ale nejste přece jejich rodina.
To je omyl! Známe se s Marií přes pět let. Málo? Někdy stačí dva dny a člověk ví, že našel přítele. A někdy ani celý život nestačí, i když je to příbuzný. Nedovolím, aby Marii pohřbili bez důstojnosti! To si nezaslouží!
Honza se usmál a poplácal jí po rameni.
Vy opravdu připomínáte jednu mou známou. Ale nemusíte si to brát tolik. Pomůžu vám.
Děkuju Pavlína přikývla.
Za chvíli odemykala branku svého domku ve středu města. Dům zdědila po rodičích, vybudoval ho dědeček. Celá rodina tu vyrůstala, byli tu šťastní všichni. Pavlína vždy věděla, že domov není jen střecha a zdi, ale hlavně lidé.
Právě proto nikdy nepochopí, jak někdo může nemilovat blízké, nešetrně se chovat k dětem, nestarat se o staré.
Vystoupila na verandu, otevřela dveře a málem se znova rozplakala. Bylo cítit pečené, z kuchyně zvuky dětí. Svatopluk vykoukl a když viděl Pavlínu, hned přispěchal.
Pavli, co je? Co se stalo? Vyměnil jsem tu žárovku! Dokonce jsem dnes opravil kohoutek venku, budeš mít na tulipány. Nebreč, prosím.
Já už nebudu! popotahovala Pavlína.
A to je co? vzal jí košík. Ježíš, to je těžké!
To jsou kočky Pavlína se opřela o jeho rameno.
Cože?!
Uvidíš sám! odkryla deku a děti pištěly radostí, až je musel Svatopluk okřiknout.
Ticho! Koťata vystrašíte!
Kočky si na dům rychle zvykly. Karel nosil na schody myši jako dárek nové paničce a zřejmě nezapomněl starou, protože ho paní Libuše vídala u domu Marie. Vysedával na stromě proti oknu a tiše mňoukal. Sousedé se na tyto koncerty nezlobili chápali, že Karel smutní po své paní.
Někdy seděl na stromě minutu, někdy hodiny. Domů se vracel pozdě a Pavlína mu nadávala:
Nočník! Já vstávám do práce!
Karel se jí otřel o nohu a obcházel v noci celý dům. Po kontrole dětí a Svatopluka vlezl do košíku k Tereze, pečlivě olízal koťata a usnul.
Mariina rozloučení bylo důstojné. Pavlína se divila, kolik lidí ji přišlo doprovodit.
Kdo jsou? špitla na Libuši Novotnou, která připravovala stůl.
Její žáci. Učila fyziku, byla úspěšná jako učitelka a doučovala. Dobře si vydělala, než přišly potíže se zrakem. Pamatují si ji, byla výjimečná
Já vím
Devátý den, čtyřicátý
Pavlína vstávala v noci, aby pustila Karla, a přemýšlela nad životem, nad tím, jak čas utíká. Už věděla, proč je podrážděná a proč jí ráno bývá zle. Ještě tajila své těhotenství i před mužem, ale to zahřívalo její duši novou nadějí.
Pohladila Terezu a špitla:
Brzy budu zase máma Bojím se. Moji už vyrostli, leccos jsem zapomněla. Myslíš, že to zvládnu?
Tereza zamručela tak nahlas, až přiběhl i Karel.
Vždyť jo! Tolik pomocníků tu je! Zvládneme to, ne?
Den, kdy se chystala oznámit muži šťastnou novinu, událost ji utvrdila v tom, že nic se neděje náhodou.
Karel se neukázal už druhou noc. Pavlína měla strach. Chodila i k bývalému Mariinu domu, ale tam nebyl. Libuše Novotná ani Honza, který dělal pochůzky po Praze, Karla neviděli.
Pavli, běž spát. Až bude chtít, přijde. těšil ji Svatopluk.
Nemůžu! Má pršet! Promokne! Kde je zase?!
Je to kocour, Pavli! Kocour má své cesty! Když bude chtít jíst, vrátí se.
To určitě! Zavřu ho! Domů už ho nepustím! lamentovala Pavlína, dívajíc se do tmavé zahrady.
Usnula v křesle, ani si nevšimla návratu Karla.
Kocour chtěl něco ukázat, běhal kolem domu a mňoukal, až by to probudilo celé město. Ale zahrada byla velká, dům pevný, a protože udeřily mrazy, okna byla zavřená. Tak byl dům tichý a jen Tereza s koťaty najednou napjala uši a vyběhla z košíku k Pavlíně. Poškrábala ji do nohy.
Au!
Pavlína, nechápající, málem po kočce šlápla, a pak teprve úplně procitla.
Ježiši, Terezo, proč? Co je ti?
A tu zaslechla Karlovo zoufalé mňoukání a ucítila slabý zápach kouře.
Svatopluku! Děti! Hoří!
Tereza už běžela do dětského pokoje, kousala jedno dítě, pak druhé.
Vstávat!
Pavlína popadla mladšího syna, poslala staršího za Svatoplukem, vzala ještě košík s koťaty.
Sousedé hned volali hasiče, kteří brzy uhasili přístavek, kde požár vznikl. Během zásahu Karel vynesl z domu Terezu, a tak celé kočičí rodiny seděly zachráněné u těch svých lidí.
Hotovo! Můžete zpátky! Bude to tu chvíli smrdět, ale hlavní je, že jste v pořádku! Probudili jste se včas!
Pavlína objala Terezu, kývla hasičům:
Děkujeme!
Svatopluk pustil děti, aby poděkovaly, pak objal Pavlínu:
Jak ti je?
Dobře
Jistě? Fakt v pořádku? sáhl jí na břicho a Pavlína ztuhla.
Ty to víš!
Jasně! Pavli, vždyť já jsem tvůj muž! Máme dvě ne, už skoro tři děti! Myslíš, že tě ještě neznám? Ty nervy
Mám strach
Prosím tě, čeho? Máš mě, děti, koček habaděj! Společně všechno zvládneme. I dům drží!
To je pravda
Pavlína dala kočku manželovi, koťata dětem a sama se na chvíli zdržela na zápraží a zvedla oči k nebi.
Děkuju vám, Marie Králová, za vaše dobro. DěkujuVečer, když už byl dům zase tichý a vál se v něm zvláštní klid po prožitém dramatu, seděla Pavlína na verandě zabalená v dece a dívala se, jak Karel s Terezou hřadují spánkem, každé u své lidské rodiny. Nad stolem zůstal složený Mariin kapesník, čistý, vyžehlený, s vyšitou iniciálou. Pohladila látku a v tu chvíli ji napadlo, že ty největší dary jsou často nejmenší, zastrčené někde v srdci, dokud jich netřeba doopravdy použít.
Za plotem šly kroky. Byla to Libuše Novotná s lampou v ruce a s pytlíkem pečiva.
Já vím, že je pozdě, ale myslela jsem po tom všem člověk potřebuje čaj a bábovku. Už zase straším?
Nikdy. Přijďte dál, Libuše.
Usmívaly se na sebe, dvě ženy, co se kdysi míjely v parku, a teď seděly pospolu, když byl domov zachráněn a smutek Mariin trochu lehčí. Kapesník zůstal mezi nimi symbol daru a důvěry, co přešel k dalšímu.
Můžu vás obejmout, Pavli?
Teď hned, Libuše. Teď hned.
Společně naslouchaly nočnímu šumu, občasnému mručení koček, a tlumeným hlasům, co v domech ukolébávaly ke spánku děti i dospělé.
Noc plynula dál, život šel svým tempem, a Pavlína pochopila: domov je všechno, co člověk dokáže ochránit, zachránit a předat dál a někdy stačí, když to je prostě jedno vřelé objetí, tiché předení na klíně nebo usměvavý soused za plotem. Bylo po všem, a přesto všechno čekalo nové ráno, nové starosti i radosti, nová láska ke všemu, co má cenu.
V tu chvíli, na verandě, byla Pavlína konečně zase doma.
