Dobré úmysly
Táňo! Konečně! Já už jsem úplně na nervy! otevřela dveře Margaréta a objala svou starší sestru, oči měla zarudlé od pláče. Já už nevím, co dělat!
Prvně se uklidni, Margaréto! Táňa, rozložitá a klidná jako akát u cesty, vplula do předsíně. Je doma?
Ne! Ráno sbalila děti a odjela! Margaréta jen tak zoufale mávla rukou. Neposlouchá mě! Prý má lásku!
No, Margito, co ti mám říkat? Trošku sis tu naši holku pustila, že? Už je pozdě se litovat. Pojď, sedneme si ke stolu, uvaříme čaj a všechno mi povíš do posledního detailu. Pak budeš chytřejší.
Táňa zamířila do kuchyně, posadila se a přísně sledovala, jak Margaréta neobratně chystá vodu.
Nezapomínej pořádně propláchnout konvici! Kolikrát ti to říkám, pořád stejný kolovrátek
Margaréta sebou trhla a chvíli kličkovala kolem varné konvice, až si opařila ušní lalůček.
No, jak jsi byla levá, tak jsi zůstala. Odejdi od toho, jinak si ublížíš! zvedla se Táňa, přistrčila sestru ke stolu a sama se pustila do vaření správného čaje, jak to má být.
Tak! A teď povídej! Ale pěkně od začátku. Kdo on je, co zač, a co si o tom Lenka myslí?
Margaréta objala hrnek dlaněmi. Vlastně ani nevěděla, proč je tak rozčilená z celé té situace. Muž, kterého Lenka přivedla její mladší dcera, nevypadal nijak špatně. Nepil, byl slušný, dokonce si otevřel vlastní autodílnu. Co na tom, že to nebyl žádný doktor nebo právník. Práce je práce. Opravdu šikovný byl během chvíle spravil kapající kohoutek, se kterým si i instalatér vylámal zuby. Prostě Margaréta už byla zvyklá brát Lenku skoro jako problém, jak říkala sestře, a teď by potřebovala něco víc, aby si oddechla. Pořád ji ale dráždilo, jak se seznámili! Jak je možné, že mechanik zadarmo opraví auto úplně cizí ženské, i když venku mrzne, až praští a Lenka v autě uvízla s dětmi? To není přece normální každý musí nějaký groš vydělat. A pak ještě jezdil o víkendech, ptal se na děti, jestli jsou zdravé, staral se o Lenku i auto Už půl roku takhle, a Lenka je zamilovaná až po uši a v ničem nevidí problém!
Tohle všechno Margaréta pateticky vylíčila sestře a tiše čekala, až co ona na to. Táňu měla v životě vždy jako oporu i rozhodčí. Od smrti otce zůstala na výchovu dvou dcer sama jejich maminka Kateřina a Táňa, o osm let starší, převzala roli druhé matky.
Táňo, už jsi velká, musíš pomáhat! naléhala na ni maminka, když zvládala sotva jedno dítě, natožpak obě.
Mezi sestrami byl věkový rozdíl osm let. Když maminka zjistila, že čeká Margarétu, prvně nevěřícně vyprskla smíchy a potom se vyděsila. Nebylo snadné uživit jednu holku, natož druhou. Táňa však povzbuzovaná, že to rodina zvládne, trpělivě brávala mladší sestřičku do školky, pomáhala jí s přípravou do školy. Ještě než šla Margaréta do první třídy, uměla krásně číst a psát. Bylo to potřeba, protože v první třídě onemocněla a doma byla většinu roku. Katka ji tahala po ordinacích, lékaři jen říkali, že potřebuje čas.
Táňa se starala, rozdělovala vitaminy, léky, kontrolovala režim. Kdyby Margarita nehodlala vypít školní mléko kvůli škraloupu, Táňa nekompromisně přitlačila:
Nekňourej! Je to pro zdraví!
Nakonec předpovědi lékařů vyšly a Margaréta postupně zesílila. Ve druhé třídě chodila do školy skoro bez absencí a učení jí šlo, jak po másle. Když se v rodině řešilo, co dál, Táňa trvala na tom, že musí studovat. Katka naznačovala, že to finančně neutáhne. Ale Táňa mávla rukou: “Nikdy nejsi sama!”
Stipendium bylo směšné, ale Margaréta byla vděčná za obyčejný pokojík na koleji. Táňa přijížděla jednou za měsíc s jídlem a pečlivě kontrolovala pořádek.
Proč je tu tolik prachu? Co tu děláš, prasátko?
Ačkoliv se Margaréta vždy před návštěvou honila s hadrem, Táňa stejně pokaždé našla nějaký nepořádek.
Pak onemocněla matka. Margaréta tehdy zrovna prožívala první lásku. Táňa byla neústupná:
Ty? Nic! Běž studovat a nedávej vědět matce, že víš. To vyřídím já.
Jen na rozloučenou Margaréta stihla s maminkou strávit poslední týden. Táňa byla tehdy kamenem celé rodiny.
Tvoje lítost mamince nepomůže, okřikla Margarétu, když ji popadl záchvat pláče. Dej jí odejít v klidu, když jí nemůžeme jinak pomoct.
Když Kateřina zemřela, bylo jasné, že rodinný byt je třeba směnit. Margaréta dostala garsonku blízko sestry.
To je dobře, alespoň budeš na blízku, obhlížela Táňa byt, nikoho sem netahej, všechno ti zařídím s holkama.
Díky své pílí si Táňa otevřela i stavební firmu, brigádovala, studovala dálkařsky pořád toho měla nad hlavu.
Kdyby alespoň Aleš pomohl, povzdechla si sestrou, ale ten má svých starostí dost.
A v podnikání to nebylo lepší. Jasně, podnikala, všude nervy, pokaždé jí někdo z týmu udělal ostudu:
Všem nemůžu stát za zadkem jeden zpacká půlku práce, a já pak rudnu před zákazníky!
Ale jak se měla Margaréta? Odvděčila se sestře, protože od doby, co se vdala, chtěla Taňu nezklamat. Táňa jejího manžela, Pavla, dlouho nemohla vystát. Pavel se však neúnavně snažil získat si její přízeň a nakonec uspěl. Byl to poctivý, starostlivý muž, děti měl rád, rodinu vždy na prvním místě.
Jediné, co Táňe vadilo, bylo, jak moc si Pavel hrál s dcerami:
To ale není práce pro chlapa, bude jim pořád posluhovat, ony rozmazlené a život jim dá lekci!
Margaréta přitakala, ale v duchu věděla, že Táňa jen závidí, protože Aleš žádný rodinný typ skutečně nebyl. Když jejich syn měl potíže ve škole a s chováním, Táňa na svého muže naléhala, ať pomůže:
Vždyť je to náš syn!
Chleba má, oblečení má. Výchova je ženská práce.
Nakonec syna poslala do armády a ten se tam našel. Smál se, že měl doma generála mámu, tak proč ne.
Táňa se uklidnila, že syn je na správné cestě, jenže pak přišla doma s rázným prohlášením její dcera:
Mami, čekám dítě.
Táňa složila tělo na gauč:
Jak jsi to mohla dopustit?! Vždyť ti je teprve osmnáct!
Jsem dospělá, mami, bez kázání, prosím.
Na svatbu s ním!
On si mě vzít nechce.
Tak to ne! Takhle to nebude, můj vnuk nebude bez otce! Neboj se, všechno vyřídím!
A také že svatba byla. Mladé oddělila do volného bytu a o děti se bát nemusela.
Na Margarétiny dcery se štěstí také usmálo. Silné, zdravé a veselé Světlana a Lenka, narodily se rok po sobě. Margaréta byla pyšná.
Ani nejsem uvěřila, že to jsou moje, když si vzpomenu, jak jsem marodila jako malá.
Ještě aby byly chytré, pak by to bylo dokonalé, pronesla Táňa.
Dívky chodily do stejné třídy, bylo to jednodušší hlavně pro Světu, která se školou víc bojovala. Lenka, ta šla po mámě všechno jí šlo hladce, ještě táhla i sestru.
Pavel, jak mohl, si děvčat vážil, bohužel radovat se z nich dlouho nestihl. Když byly holky v šesté třídě, umřel tragicky po autonehodě. Rodina se sesypala.
Světlana s Lenkou se bály na mámu vůbec podívat. Místo ní si představovaly tátu, který přijde z kuchyně, zamává, zeptá se: Kdo má hlad? Náhle tu nebyl. Margaréta chřadla, byla jako bez duše. Holky spávaly v její posteli, snažily se ji vrátit, aspoň kousek radosti, jakou jim dávala dříve.
A zase zasáhla Táňa. Po hádce s Margarétou donutila sestru otevřít oči:
Holky přišly o otce a ty je ještě obereš o mámu? Co to děláš? Vzpamatuj se!
Trvalo to, ale Margaréta se pomalu postavila na nohy. Holky konečně viděly, že máma se alespoň občas usměje.
Když holky byly v desáté třídě, obě, jak na povel, se zamilovaly. Světla si po rozmluvě s tetou i mámě rozmyslela, že je ještě čas. Lenka si však vedla svou:
Já ho miluju!
Z blbé lásky nic nebude! zlobila se Táňa.
Bylo mezi vámi něco?
To je naše věc, vzdorovala Lenka. Ale správně tušila, že jestli teta uslyší pravdu, rodinu obrátí vzhůru nohama.
Lenka byla rozhodná. Svého vyvoleného Radka donutila k pohovoru:
Co ode mě čekáš? Jen zábavu?
Ne, já tě miluju!
Tak si mě vezmi!
To opravdu udělal. Svatba byla po roce, Margaréta celou dobu brečela, Táňa jen těžko skrývala vztek.
Tak brzy? Proč?!
Ale Lenkino první dítě přišlo až po dvou letech, až si dokončila dálkové studium, mezitím pracovala jako účetní. Radek podnikal se svým otcem. Peněz měli dost, Margaréta byla šťastná. Jen Táňa stále v koutě bručela, že Lenčin horkokrevný charakter přinese jen trable a Margarétě přidělá už napořád práci. Margaréta o životě dcer raději před sestrou mlčela.
A pak přišla rána. Radek se zapletl s jinou. Lenka to poznala, když už měli dva kluky Milan a Ondra. Nejprve to házela na malého Ondru i pracovní vytíženost, snažila se, upravovala, domlouvala večeře. Ale všechno bylo marné. Pravdu zjistila hrubě: setkání s těhotnou soupeřkou v parku. Ta jí mile a jasně sdělila, kdo je otcem dítěte a co si přeje rozvod.
Lenka domů přišla, oči měla suché. Dětem jen řekla, že něco spadlo do oka. Radek už nic nezapíral byl prý chlap, měl potřeby. Rozvod byl tvrdý, vypořádání nemovitostí, alimenty. V práci došlo k nepříjemným změnám: bývalý tchán ji poprosil, ať raději podá výpověď. Děti u prarodičů vítal stále jako dřív, i když Lenku vyloučili z rodiny.
Margaréta byla dceři oporou, střežila vnuky, mezitím Lenka hledala práci a život se sám dávkoval, jak to bylo. Táňa však nebrala ohled pořád stěžovala na večerní absence Lenky, děti vzala na paškál.
Jak dlouho myslíš, že to tak půjde? Večer je doma sama, co když jednou přivede dalšího chlapa?
A měla skoro pravdu. Když se Lenka seznámila s Leonidem, Margarétiny strachy se naplnily.
Tohle nebude jen tak, musíme vědět, kdo to vlastně je!
Lenka nechtěla ani o rozhovoru slyšet. Táňa pak sama zvedla telefon:
Lenko, máma ti onemocněla. Přijeď hned!
Lenka popadla klíče a běžela. Leonid doma slíbil, že se o kluky postará. K Lence se v autě kroutil strach, že se matce něco stalo a v očích ji pálil stud.
Tetu Táňu však doma potkala na prahu:
Stačí, od teď už tě nebudu poslouchat. Nech mě být!
Když Táňa vyhrožovala, že ji připraví o děti, Lenka tiše odpověděla:
Ať vás moje rozhodnutí nezajímají. Já jsem svéprávná žena, a ta se nikomu nezodpovídá, zvedla se, upravila kabát a dodala: Celý život jsem pro vás byla obětní koza. Ale už nebudu.
Jak to mluvíš! Táně se třásl hlas.
Margaréta v tu chvíli bolestně popadla za srdce a sesunula se na podlahu. Lenka volala rychlou. V nemocnici se později sešla celá rodina. Táňa k Lence přistoupila a tiše sklonila hlavu:
Odpouštím ti, teti.
Hlavní je, aby máma byla v pořádku.
Margaréta se uzdravila. Se sestrou se udobřily. Táňa se postupně uklidnila. Na druhé Lenčině svatbě vesele zvolala Hoř!, a Lenku objala:
Promiň mi.
A když se v rodině blížily poslední měsíce jejího života, to byla právě Lenka, která ji vodila k lékařům, Leonid jí pomáhal s rehabilitací a vozil ji, kde bylo potřeba. A jednou, když už Táňa nemohla, stiskla Lence ruku a řekla:
Dobrý muž, Lenko, drž si ho! A děkuju
A skutečně, život všechno rozdal, jak mělo být. Na konci držela Lenka tetu za ruku, a poslední slovo, které Táňa šeptla, než odešla, bylo:
DěkujuOd té doby při každé rodinné oslavě seděly ženy i muži ze široké rodiny u jednoho stolu někdy se pohádaly, někdy se smály, ale vždy nakonec někdo postavil čaj, povolil šály a vyprávělo se. Margaréta sledovala své dospělé dcery, vnuky hopsající po koberci i Leonida, jak s chlapci skládá autodráhu, a v oku jí zablýskla slza. Táňa, dřív neoblomná, seděla vedle a hladila Margarétinu ruku.
Pamatuješ, jak jsi byla malá a nechtěla jíst polévku? pošeptala jí do ucha.
Margaréta se zasmála: Mami říkala, že bez polívky žádná rodina nedrží pohromadě.
A měla pravdu, zabroukala Táňa jemně, my jsme pořád spolu, i když jsme každá jiná.
Večer, když dům utichl, Margaréta usedla u okna, pozorovala skomírající světla na sídlišti a cítila, jak jí v hrudi klíčí klid. Na světě není nikdy všechno spravedlivé, ani lásky nechodí podle tabulek a plánů, štěstí občas zabolí, ale pevné srdce a několikrát přečištěná konvice to jsou věci, které rodinu drží. Co začalo jednou rozlítanou dcerou a tvrdou sestrou, skončilo sounáležitostí a vědomím, že někdo druhý vždycky postaví vodu na čaj, když to nejvíc bolí.
A tak Margaréta naposledy v tom dni, mezitím co se v pokoji ozývaly hvízdání kluků a šepoty dospělých, zamumlala do ticha:
Dobré úmysly, ať už vedou kamkoliv, vždycky najdou cestu domů.
