Do svatby zbývalo osm dní, když mi zemřel otec. Odešel ve spánku. Byl jsem v práci, když mi zavolali z nemocnice. Řekli mi, že už se nedá nic udělat. Seděl jsem potom na chodbě na zemi a ani jsem nevěděl, jak mám reagovat. Máma zemřela před několika lety a táta byl jediný, kdo mi zůstal. Hospodyně, která se o jeho byt starala, ho našla měla od něj klíč.
Jsem jeho jediný syn, rozmazlený kluk. Každý den jsme si povídali. Ráno volal, jestli jsem snídal, večer se ptal, zda jsem dorazil domů v pořádku.
Další dny byly zmatek. Smuteční hostina, pohřeb, lidé přicházeli kondolovat. Spal jsem sotva dvě hodiny denně. Pořád jsem koukal na telefon, jako bych čekal zprávu od něj, abych mu na ni odpověděl. Moje snoubenka Jana byla první den u mě, ale potom se začala odtahovat, jako by jí byla ta smutná atmosféra nepříjemná.
Třetí den po pohřbu mi napsala: Musíme si promluvit o svatbě. Odpověděl jsem jí, že mi není dobře, že nemám sílu řešit takové věci. Trvala na tom. Sešli jsme se ten den odpoledne a ona rovnou řekla: Co budeme dělat? Všechno je zaplacené sál, hudba, šaty, menu. Nemůžeme ty peníze jen tak zahodit.
Díval jsem se na ni a nemohl uvěřit svým uším. Řekl jsem jí: Právě jsem pochoval tátu. Jsem ve smutku. Nejsem na oslavy, tanec a přípitky. Řekla, že chápe můj žal, ale musíme být prakticky, že nemůžeme jen tak vyhodit peníze.
Tehdy jsem vstal a řekl jí, ať vyřídíme účetnictví. Poprosil jsem ji, ať mi řekne, kolik zaplatila ona, její rodina a kolik já. Vybral jsem úspory, které jsem si odložil na náš společný domov, a vrátil jí do poslední koruny. Podal jsem ji obálku a řekl: Tady to končí. Nemůžu si vzít někoho, kdo v nejtěžší chvíli mého života myslí víc na oslavu než na mou bolest.
Mlčela. Pak začala plakat, říkala, že přeháním, že jednám v hněvu a budu toho litovat. Odpověděl jsem jí, že jsem neztratil někoho vzdáleného, ale svého otce jediného, koho jsem měl a pokud to ona nedokáže pochopit, není to žena, s kterou bych chtěl založit rodinu.
Zrušili jsme vše. Informovali jsme hosty, že svatba nebude. Většina to pochopila, i když pak si mysleli, že ji jen odkládáme. Někteří se mě ptali, jestli jsem se nezbláznil, že bych se mohl oženit a truchlit potom. Já nemohl. Nedokázal jsem se smát do fotek a zvedat skleničky.
Čas šel dál. Prošel jsem tím svým procesem. Prodal jsem otcovo auto, uspořádal jeho byt, uzavřel tu kapitolu. Nedávno jsem zjistil, že Jana je už vdaná za někoho jiného. Jen rok po nás. Viděl jsem fotky na sociálních sítích bílé šaty, velká slavnost, úsměvy, přípitky.
Občas přemýšlím, jestli jsem nebyl příliš tvrdý. Jestli jsem neměl víc zvažovat. Ale pak si vzpomenu na ten den jak jsme seděli naproti sobě a ona mluvila o penězích, zatímco já se uvnitř rozpadal a vím, že jsem udělal správně.
