Do okresu
Jaroslav Novák zastavil svoji starou Škodu u samoobsluhy na rozcestí a nechal motor běžet. Bylo toho tak praktičtější lidé přicházeli rychle, nasedali, než stihla kamna ochladnout interiér, a on neztrácel tempo. Na palubní desce mu ležel čtverečkovaný sešit s rozpisem jízd, vedle pero a hrnek s drobnými korunami. Neříkal tomu zaměstnání, i když ve skutečnosti právě tím bylo: vozil do vesnice za okresem ty, kterým autobus nevyhovoval nebo si ho nemohli dovolit.
Cestu znal skoro zpaměti. Za mostem díra vpravo, nejlepší objet, pokud nic nejede naproti. U remízku značku, kterou už dávno někdo nakřivil, a když člověk jede v noci, snadno si ji splete s postavou. Před okresem zatáčka ke starému statku, odkud to skoro vždy zavání mokrem z louky. I tváře cestujících znal. Někdo jezdil jednou týdně, jiný denně. Někdo mlčel, někdo chtěl povědět všechno najednou, jako by to šlo v autě snáz.
Jaroslav Novák se za psychologa neměl. Mluvy cizích poslouchal, kýval, odpovídal stručně, když byl dotázán. V jeho letech se zbytečná slova rychle mění v únavu. Měl rád jednoduchost: dovezl vysadil a zpět. Přesto si už dávno všiml, že cesta dělá lidi upřímnějšími a řidiče svědkem. A svědkem bez práva cokoliv podepsat.
K autu zamířila žena ve světle modré péřovce, kolem čtyřicítky, s taškou přes rameno. Byl si jistý, že ji už párkrát vezl, ale jméno mu neutkvělo.
Do okresu? zeptal se, aniž by se úplně otočil, jen po ní koukl koutkem oka.
Do okresu, přitakala a sedla si dozadu vpravo. Potřebuju k Sosenkám.
Všiml si, jak opatrně dovřela dveře, aby nebouchla. Tašku si položila na kolena, pás připnula okamžitě. Tihle lidé nehandlují o cenu ani neprosí ještě kousek přidat.
Zatímco Jaroslav čekal na druhého pasažéra, reflexivně upravil zrcátka, usadil kameru na přísavce, která už třetí rok držela jen tak tak. V sešitu měl dnes dva spoje, tohle byl první. Chtěl být doma před obědem bylo potřeba nanosit vodu ze studny, a koleno bolelo, když seděl dlouho.
Zpoza rohu prodejny se objevil muž. Vysoký, v tmavé bundě, s menším batohem. Šel rázně, snad spěchal, ale u auta zpomalil, rychle pohlédl dozadu skrz okno a v ten moment se zarazil.
Jaroslav zaregistroval ten nepatrný zásek pohybu: ne strach nebo radost, ale ta chvíle, kdy člověk váhá, co dál.
Do okresu? zeptal se znovu.
Ano, otevřel muž přední dveře a sedl si vedle něj. Do vesnice.
Nezapnul pás hned. Nejprve položil batoh na kolena, pak, jakoby si vzpomněl, se připoutal. Jaroslav vyrazil.
První kilometry mlčeli. Žena vzadu hleděla z okna, Jaroslav v zrcátku zahlédl, že občas střelí očima k muži vpředu. Muž se jen díval vpřed na silnici, ruce svíral kolem batohu, jako by ten mohl kdykoliv zmizet.
Jaroslav pustil rádio slabě, ale brzy vypnul. Na tahle místa byla muzika zbytečná, už tak bylo uvnitř plno cizích myšlenek. Raději poslouchal motor, pneumatiky, své vlastní dýchání.
Silnice dnes dobrá, podotkl, jen aby narušil ticho.
Jo, zabručel muž.
Dobrý, řekla i žena, ale její hlas v zamlženém skle zněl o půl tónu výš, než by k tomu slovu sedělo.
Jaroslav si uvědomil, že poslouchá hlavně pauzy. Mužova byla delší než lhostejná, ženská jako u člověka, co si rozmýšlí, co může říct nahlas a co nechat pro sebe.
Za mostem objel díru, jak byl zvyklý. Auto se zahoupalo a žena sevřela tašku těsněji.
Jezdíte často? zeptala se najednou na muže, ne na řidiče.
Muž mírně otočil hlavu, ale ne zcela.
Občas, podle potřeby.
A vy…, zarazila se, jako by chtěla říct jméno, ale rozmyslela si to. Byl jste v té vesnici už dlouho?
Jaroslav cítil, jak se v autě zvedla teplota, i když topení jelo pořád stejně. Neměl rád, když si lidé začali vyjasňovat účty přímo za jízdy. Zvlášť takhle oklikou.
Dlouho, přikývl muž. Pak dodal, stále na silnici: Tady jsem vyrůstal.
Žena vzadu tiše vydechla. Jaroslav zrcátkem zpozoroval, jak sklopila zrak k tašce a přejela prsty po zipu, aniž by jej otevřela.
Připomněl si vlastní zásadu: neplést se do věcí, do kterých mu nic není. Dospělí jsou už na vlastní zodpovědnost. Ale to platilo, dokud se v autě neobjevilo napětí, které hrozilo vybuchnout. Pak už řidič nebyl jen volantem, ale stěnou.
Za remízkem muž vytáhl mobil, zkontroloval displej a schoval ho zpátky. Jaroslav si všiml, že mu prsty lehce třesou. Ne zimou uvnitř bylo teplo.
Kam přesně potřebujete? zeptal se Jaroslav, aby zavedl řeč do bezpečnější roviny. Je tam dost zastávek.
K úřadu, kývl muž. Potřebuji něco s doklady.
Žena zvedla hlavu.
K úřadu? zopakovala až příliš rychle.
Jo, teď se muž obrátil trochu víc a Jaroslav viděl jeho profil nos s hrbolkem, tmavé strniště, unavené oči. Ohledně pozemku.
Pozemku? žena opět zopakovala, tentokrát v hlase třaskání ovládaný hněv.
Muž ji už hleděl přímo, v očích poznání. Neveselé. Spíš jako když člověk uvidí na zdi starou fotku, o níž si myslel, že dávno shořela.
Známe se? otázal se.
Žena na chvíli zavřela oči.
Nepamatujete si mě, řekla. A to je… v pořádku.
Jaroslav silněji sevřel volant. Nechtěl být mezi cizím rozhovorem, co se lehce změní v cizí malér. Ale zastavit teď na hlavní taky nešlo. Udržoval rychlost, hlídal protijedoucí auta a napjatě vnímal každé slovo, protože od nich mohlo záležet, jestli v autě nezačne něco, co se nedá odčinit.
Pardon, my jsme se kde… ?
V nemocnici, přerušila ho žena. Okresní. Před deseti lety.
Muž se prudce otočil k oknu. Jaroslav si všiml, jak mu zacukal sval ve tváři.
Já tam nebyl.
Byl, žena nemluvila nahlas, ale každé slovo dopadalo těžce, Přišel jste jednou. Pak už nikdy.
Jaroslav měl chuť říct Tišěji. Ale neměl právo. Byl řidič, nebyl soudce. Ale za cestující odpovídal.
Prosím vás, zabručel muž. Pletete si mě.
Nepletu, žena zavrtěla hlavou. Jmenujete se… Kovařík?
Jaroslav si všiml trhnutí. Stačilo to jako odpověď.
Jak to víte?
Četla jsem to v papírech, řekla. Tenkrát. I teď.
Jaroslav v tu chvíli pochopil, že to není náhoda. Ne malý svět, ale promyšlenější. Žena věděla, s kým mluví. Muž ne teď se začínal domýšlet.
Vzpomněl, jak před pár týdny ve vsi mluvili o převodu, že se někdo objevil a chce své. Nevšímal si toho víc. Ale slova vytanula sama.
Silnice se vlnila, záplaty na asfaltu křivily stopu. Auto nadskakovalo, což hádku vyostřovalo.
Já tomu nerozumím. Kdo vůbec jste? Mužova řeč pomalá.
Žena pohlédla do zrcátka Jaroslav se střetl s jejím pohledem. Prosba, ale ne o zásah. Spíš o to, aby vydržel.
Jsem Jana, řekla. Tenkrát jsem byla sestřička. Na dětském.
Muž polkl.
No a?
No achodil jste k jednomu klukovi, pokračovala Jana klidně, ale prsty už zbělaly. Za Sašou. Podepsal jste vzdání. Pak už nic.
Nic jsem nepodepsal, ostře muž.
Jaroslav viděl, jak mu ruka křečovitě svírá pás. Vypadal, že by nejraději vyskočil, ale držel se.
Podepsal. Měla jsem desky těsně u sebe. Bylo tam vaše jméno, adresa. Vesnice, Polní 89-…
Už dost, vyhrkl muž a slovo znělo tak tvrdě, až motor zvýšil hučení.
Jaroslav vycítil, že teď už půjdou za hranu. Kdo má pravdu, je fuk. Důležité je, že by v autě zůstala spoušťa on bude ten, co se ho to netýká.
Místo na zastavení si vybral dopředu, když spatřil uhnilé autobusové stání se shnilou střechou. Tam šlo stát bokem, nikoho nerušil.
Zastavíme, řekl klidně. Tady je místo.
Proč? otočil se muž.
Protože oba mluvíte, jako byste zapomněli, že vezu lidi. A i sebe.
Zařadil blinkr, sjel na odstavnou, natáhl ruční brzdu. Motor nevypínal. V autě bylo slyšet bzučení relé topení.
Nevyhazuju vás ven, upřesnil, dívající se před sebe. Ale pokud je to důležité, je lepší mluvit ve stojícím. A jedna věc. Nejsem soudce. Jsem jen řidič. Potřebuju vás odvézt pokud možno celé.
Jana mlčela. Muž zíral na palubní desku, hledaje odpověď.
Jaroslav otočil hlavu na muže:
Jedna otázka: opravdu si na nemocnici a podpis nevzpomínáte, nebo vzpomínat nechcete?
Muž dlouho mlčel, pak pomalu sundal ruce z batohu, jako by uvnitř něco pustil.
Na nemocnici si pamatuju, řekl tiše. Ale ne tuhle historku. Já měl tenkrát ženu. Porod. Všechno špatně. Řekli mi, že dítě… že umřelo.
Jana prudce vtáhla vzduch.
Řekli jste lživě, řekla tiše. Skoro se omlouvala: Nevím, kdo a proč. Byla jsem tehdy jen začátečnice. Jen jsem viděla papíry.
Muž zvedl oči.
Chcete mi říct, že můj…? slova mu uvázla v krku.
Chci říct, že kluk žil, šeptala Jana. Pak ho odvezli. Papírování bylo podezřelé. Později jsem se to snažila znovu inspirovat, ale řekli ať do toho nevrtám. Do roka jsem z nemocnice odešla.
Jaroslav seděl strnule. V břiše se mu vzdouvalo staré rozčilení nad cizí nezodpovědností, jak snadno z řekli špatně vznikne cizí život. Teď bylo zlobení k ničemu.
Proč mi to říkáte? Právě teď, v autě?
Jana se dívala na ruce.
Protože žádáte pozemek. Dům na Polní tam bydlí Saša. Už je mu dvacet. Myslí si, že jste nikdo. A vy, pokud budete chtít na úřad, tohle se stejně otevře. Viděla jsem jméno, poznala jsem vás. Mohlo by to… všechno zbořit.
Muž se chabě zasmál, bez špetky radosti. Ani jsem to nevěděl.
Nechci, abyste se potkali mezi dveřmi, ve frontě, v křiku. Chtěla jsem vás připravit. Abyste měl čas přemýšlet.
Jaroslav pochopil, že právě tohle je ten druh setkání, co nemá být. Ne proto, že nesmí, ale protože bourá opory. Přesto k němu došlo, jako k díře za mostem: můžete ji znát, můžete ji objet, ale silnice vás k ní stejně dovede.
Muž zíral z okna dlouho. Pak se téměř šeptem zeptal:
Je je v pořádku?
Jana přikývla.
Dělá v pile. Nepije. Studoval, ale přestal. Má pěstounku, tetičku Vlastu. Má ji rád.
Muž zavřel oči, přejel si dlaní po tváři. Jaroslav zahlédl na zápěstí bílý pruh asi sundal hodinky, aby nepřekážely.
Nemůžu jen tak přijít a říct ahoj, jsem tvůj otec. Jestli je to pravda.
Nepřikazuju to, řekla Jana. Jen chci, ať to není jen papír o pozemku.
Jaroslav tušil, že musí nabídnout cestu dál. Ne nutit, jen stanovit rámec.
Podívejte, do okresu je to tak čtyřicet minut. Pak se můžete rozejít, povídat dál, prohodit čísla. Ale vezu vás, dokud se nezačnete rozpadat přímo tady. Platí?
Muž neuhnuv pohledem přikývnul. Jana také.
Jaroslav pustil ručku, rozjel se zpět na hlavní. Pneumatiky škrábaly štěrk, pak zase ticho asfaltu. V autě bylo tišší, ale nebyla to prázdnota. Ticho, ve kterém každý slyší hlavně sebe.
Po pár kilometrech muž znovu vytáhl mobil.
Máte jeho číslo? zeptal se bez ohlédnutí na Janu.
Ta chvilku váhala.
Mám ale váhám, jestli mám právo.
Já si taky nejsem jistý, jestli mám právo na pozemek, odpověděl muž. Uděláme to tak: dáte mi číslo, napíšu nejdřív bez jména, půjdu opatrně. Pokud odmítne, nechám to být.
Jana hleděla z okna, jakoby tam hledala jistotu. Pak vytáhla notýsek, pero. Jaroslav si všiml, že ho otevřela na čistou stránku, napsala číslice, opatrně vytrhla stránku. List držela mezi prsty, než jej předala.
Slibte, že tam bez pozvání nepůjdete.
Slibuju.
Přehodila mu papírek dopředu. Muž jej vzal dvěma prsty, uložil do kapsy na zip a pečlivě ji zavřel.
Jaroslav sledoval silnici, a cítil, jak se v něm něco posunuje. Vždycky si myslel, že jeho mise je dovézt. Ale někdy dovézt znamená dovézt lidi nejen po kilometrech, ale dát jim možnost učinit důležité rozhodnutí nestihnout ve spěchu.
U vjezdu do okresu najeli do hustšího provozu. Auta se sunula ke světlu, někteří netrpělivě troubili. Jaroslav držel rozestup. Muž seděl vzpřímeně, ale ramena napjatá. Jana vzadu sledovala vývěsky, jako by hledala místo, kde vystoupit a stát se zase obyčejným člověkem.
Tady mi prosím zastavte, ozvala se, když minuli lékárnu na rohu.
Jaroslav pustil blinkr, zastavil u kapsy. Jana otevřela dveře, před odchodem se ještě skláněla dopředu.
Nevím, jak to dopadne, řekla muži. Nechci za nic být viníkem. Ale už jsem to nedokázala držet v sobě.
Muž se na ni podíval.
Pokud se pletete, zničíte mi život.
Pokud ne, už žijete v rozbitém, jen jste to nevěděl, odpověděla Jana a tiše dodala: Odpusťte.
Vystoupila, zabouchla dveře a šla k lékárně, aniž by se ohlédla. Jaroslav chvíli počkal, než odešla, pak se rozjel.
K úřadu, prosím, připomněl muž.
Vím, odvětil Jaroslav.
Projeli ještě dva bloky. U okresního úřadu Jaroslav zastavil u kraje. Muž hned nevystoupil. Seděl, hleděl na ruce, nakonec vytáhl list s číslem a dlouze na něj hleděl.
Myslíte, že mám? zeptal se, oči upřené dolů.
Jaroslav nerad radil v těchto věcech. Mlčet by teď ale byl zbabělec.
Myslím, odpověděl tiše, že když půjdete jen pro papír, dostanete ho a nevyspíte se. Když půjdete jako člověk, co chce pochopit, možná hned nic nezískáte. Ale zůstanete člověkem. Vyberte si.
Muž přikývl, list schoval zpět, zapnul si kapsu. Otevřel dveře.
Děkuju, zamumlal a vystoupil.
Jaroslav sledoval, jak jde ke dveřím ani rychle, ani pomalu, jako by se znovu učil chodit. U dveří se zastavil, zhluboka se nadechl a pak teprve vešel.
Jaroslav otočil auto a jel zpátky k rozcestí. Sešit se mu na palubku trochu sesmekl, narovnal jej až na červené. V hlavě to bylo těžké, ale ne úplně beznadějné. Věděl, že zítra bude opět ta samá cesta, tváře, otázky, mlčení. A on zase řekne: Do okresu?
Jenomže teď si bude pamatovat, že někdy nenasedají jen pasažéři. Někdy nastoupí cizí nenadšlé roky. A jeho úkol je dovézt tak, aby měli šanci říct to důležiténe na výmolu a ne v běhu.
