Hele, dneska mi je třiatřicet, ale pořád se děsně stydím za to, co jsem provedla, když mi bylo osmnáct, vlastně skoro devatenáct.
Byla jsem na vejšce a žila jsem si relativně pohodlně.
Ne že bychom byli nějak bohatí, ale nic nám nechybělo.
Máma učila matiku na gymplu a táta byl zubař.
U nás doma vždycky panoval klid, pořádek a nikdy nechybělo jídlo.
Měli jsme paní na úklid, takže jsem měla jedinou povinnost: udržovat si svůj pokoj trochu v pořádku a pořádně se učit.
Odmala jsem byla vychovaná tak, že mojí prací je mít dobré známky a nedělat komplikace.
Na vejšce jsem přes rok chodila s jedním klukem.
Takový tichý typ, hodně podobné rodinné zázemí jako já, studoval, slušný, rodiče ho měli rádi.
Chodili jsme do kina, na zmrzlinu, procházeli jsme se po Letné nebo Stromovce.
Prostě klid, předvídatelnost, žádné drama.
Tehdy jsem si vůbec neuvědomovala, že stabilita je vlastně luxus.
Pak, na jedné oslavě u spolužačky, jsem potkala toho druhého.
Přijel na motorce, oblečený úplně jinak, hlučný, pořád se smál, na vejšku kašlal, dělal automechanika v servisu.
Už od toho večera se mi začal ozývat.
Psával mi, čekával mě před školou, říkal mi, že jsem moc hezká na to, abych chodila s nudným klukem.
Začala jsem se s ním tajně vídat.
Lhala jsem svému příteli, rodičům, kamarádkám.
S tím mechanikem to bylo všechno o dobrodružství jízdy na motorce, pivo někde u rohu, hlasitá hudba, zběsilé úniky.
Cítila jsem se živá, jiná, taková malá rebelka.
Po pár měsících mi navrhl, ať se k němu nastěhuju.
Nebyla jsem schopná dát kopačky tomu hodnýmu klukovi, prostě jsem nevěděla jak, ale stejně jsem sbalila věci a souhlasila.
Jednou večer jsem si naházela hadry do tašky, rodiče o ničem neměli tušení, nechala jsem jim doma lístek a šla jsem.
Došla jsem k němu domů bydlel samozřejmě s rodiči.
A tam teprve začala realita.
Malý byt, všude binec, dusno.
Místo abych vstávala do školy, začala jsem vařit snídani, zametat, vytírat podlahy, pucovat koupelny, prát v ruce.
Uměla jsem uvařit sotva rýži a smažené maso.
Jeho máma mě sjížděla pohledem, když jsem udělala něco jednoduše.
Táta mu zase pořád v něčem vadila.
Plakala jsem v koupelně, připadala jsem si úplně neschopná.
Na školu jsem se vykašlala, neměla jsem na tramvaj ani čas, ani peníze.
On se taky změnil.
Začal v práci pít pivo každý den, prý kvůli vedru, a o víkendech se někam vypařil s kamarády.
Vracíval se domů opilý, ječel, stěžoval si, že to není doma perfektní, že prej ani neumím být pořádná ženská.
Nadával mi, že jsem rozmazlená, nanicovatá, že mě doma zkazili.
Cítila jsem se zaseknutá v pasti.
Žádné peníze, žádná škola, žádný únik.
Dny se vlekly a já pořád myslela na život, co jsem měla předtím.
Na čistý pokoj, pohodlnou postel, svoje sešity, na mámu, co se starala, jestli jsem jedla, na tátu, co mě vozil autem.
Taky na toho kluka, kterého jsem nechala jak byl hodný, jak se staral.
Říkala jsem si, jak jsem to mohla všechno zahodit.
Jednoho dne jsem se rozhodla.
Nikomu jsem nic neříkala.
Poslali mě nakoupit do levného marketu, cca půl hodiny pěšky.
Věděli, že se beztak vždycky zdržím.
Vyšla jsem ven s prázdnou taškou, ušla jsem pár ulic a místo na nákup jsem sedla na autobus směr domov.
Celou cestu jsem se klepala a bála se, co na to naši.
Když jsem zazvonila, máma otevřela, chvíli na mě jen koukala a pak se rozbrečela.
Já taky.
Bylo to skoro deset měsíců, co o mně neslyšeli jediné slovo.
Táta přišel z pokoje, objal mě a nic neříkal.
Tu noc jsem spala u sebe v posteli čisto, bezpečno, bez křiku a bez strachu.
Už jsem nikdy nedokázala získat zpátky toho hodného kluka.
Ten už si dávno žil svůj život.
Ale dostala jsem zpátky rodiče.
Vrátila jsem se na školu.
Zase jsem začala studovat.
A pochopila jsem jednu věc, kterou je pro mě těžké říct nahlas: předtím jsem nebyla nešťastná.
Můj život nebyl nudný.
Byl stabilní.
Já byla ta, co nedokázala ocenit to dobré, dokud nepoznala to špatné.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
