Když mi bylo sedmnáct, můj otec odešel. Maminka pracovala ve dvou zaměstnáních a stejně vydělávala velmi málo. Šetřily jsme úplně na všem. Ovoce a sladkosti jsme si doma dopřávaly vždy jen o Vánocích nebo na Velikonoce. Nikdy jsem neměla odvahu maminku o něco poprosit. Snažila jsem se vydělávat na vlastní potřeby sama. Mám mladší sestru, Jitku. Společně s mamkou jsme dělaly všechno proto, aby neměla pocit, že je v něčem horší než ostatní.
Bohužel smrt mého otce nebyla konec našich starostí. Brzy poté maminku postihl mozkový infarkt. Od té doby se už nepostaví na nohy. Bere invalidní důchod, ale ty peníze nejsou skoro na nic. Snažila jsem se věřit, že jednou bude lépe, i když to bylo čím dál těžší.
Musela jsem přerušit studium. Od té chvíle jsem byla jediná, kdo pořádně živí rodinu. Pečovat o nemocnou maminku i o sestru je hrozně náročné. Pomoc nabízelo spoustu lidí, ale já vždycky odmítala. Před nemocí byla mamka milá a upřímná. Po tom infarktu se však hodně změnila.
Nejdřív si stěžovala na svůj těžký osud, potom si stěžovala na nás se sestrou. Moc špatně vaříme, špatně uklízíme nebo podle ní utrácíme moc peněz.
Snažila jsem se nebrat si její řeči příliš k srdci. Byla vážně nemocná, takže jsem její nálady chápala. Ale i tak mě její slova bolela. Dělala jsem pro ni úplně všechno a ona nikdy neocenila mou snahu. Známí mi často doporučovali, abych pro mamku sehnala pečovatelku a změnila zaměstnání. Mohla jsem si najít lepší práci a víc vydělávat, ale to bych se o maminku nemohla starat sama. Jak bych to mohla dopustit? Máme jen dvě dcery, kdo jiný by se o ni měl starat? Nepřipouštěla jsem, že by někdo cizí byl s ní.
Mamčiny výčitky se stupňovaly. Za jakýkoliv nákup nebo výdaje nás kritizovala, přestože jsme šetřily, jak se jen dalo.
Dlouho jsem mlčela a byla trpělivá. Pak ale přišla jedna věc, která všechno změnila.
Onemocněla jsem. Strašně mě bolela hlava, horečka, kašel.
Celou noc jsem nespala, ráno jsem se rozhodla jít k lékaři. Moje sestra Jitka poznala, že je mi špatně, a s láskou mě objala, když odcházela do školy. Poprosila mě, abych návštěvu lékaře neodkládala. Maminka však řekla jako vždy, že žádného doktora nepotřebuju. Prý jsem mladá a tělo si s nemocí poradí samo. Připomínala, že ona je na tom hůř a že potřebuje peníze víc než já. Vyčetla mi, že peníze utrácím za léky a vyšetření, kvůli obyčejné chřipce, a že se nestarám o ni, jako bych jí přála smrt.
Poslouchala jsem ji a tiše plakala. Nechci lhát, už jsem neměla sílu. Kvůli ní jsem nechala vysokou, vzala náročnou práci, i když mi nabízeli jiné možnosti. Asi už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem na mamku vyjela. Řekla jsem jí, co si doopravdy myslím.
Vyšetření ukázalo zápal plic. Doktor chtěl, abych šla do nemocnice, ale to jsem odmítla. Nedokázala jsem nechat sestru samotnou s mamkou. Koupila jsem léky a odjela k nejlepší kamarádce.
Lenka mě ihned pozvala dál. Naštvala se, že běhám po venku, místo abych ležela doma. Povídaly jsme si dlouhé hodiny. Vylíčila jsem jí vše s mamkou a poprosila o pomoc s hledáním pečovatelky. Navíc jsem potřebovala místo, kde bych mohla bydlet, protože už jsem domů nechtěla.
Lenka mi nabídla, že můžu zůstat u ní. Poradila mi, ať si mezitím dojdu domů pro základní věci.
Doma mě čekala mamka, která hned začala křičet, jakmile jsem otevřela dveře. Nezeptala se, jak mi je, jen počítala peníze. Nakrmila jsem ji a odešla do pokoje odpočívat. Věděla jsem, že už tady nezůstanu.
Lenka mi rychle splnila, oč jsem prosila. Našla pečovatelku a pustila mě k sobě domů. Sehnala jsem si novou práci a přestala mamku navštěvovat. Možná působím krutě, ale udělala jsem pro ni maximum. Nikdy jsem od ní neslyšela obyčejné děkuju. Stálo to za to? Všechno mám teď před sebou.
Každý měsíc posílám peníze na pečovatelku a potřeby mamky. Dokonce víc, než je nezbytně potřeba. Jana, paní, která se o mamku stará, říká, že si nás čím dál míň pamatuje. Už nám ani nepopřeje k narozeninám, ačkoliv my i Jitka jí přání posíláme. To už ale není podstatné. Změnila jsem práci a brzy se s Jitkou odstěhujeme do podnájmu. Sestra mě v tom podporuje a říká: O rodiče se máme starat, ale ne tehdy, když nás pomalu ničí.A tak jsme jednoho slunného dne, kdy v parku voněl rozkvetlý jasmín, s Jitkou sbalily naše věci do dvou starých kufrů a vyšly z domu, kde jsme tolik let žily. Když jsme stály na prahu, otočila se ke mně a pevně mě objala. Možná jsme přišly o kus dětství i o iluze, ale společně jsme našly sílu začít znovu.
Našli jsme si malý byt, kde okny svítilo ranní slunce a v lednici vždycky něco zbylo. Poprvé jsme si koupily celý ananas, protože jsme chtěly. Na stole zůstal vzkaz od života že i v nejtěžších chvílích může vyrůst nový začátek, pokud člověk dokáže pustit minulost a postavit se sám za sebe.
Možná nám mamka nikdy neřekne, že je hrdá, a možná jí to už ani nestihne napadnout. Ale nestojíme už o uznání těch, kteří nám ublížili. S Jitkou jsme si navzájem tou největší oporou, a když teď cítím její smích v nové kuchyni, vím, že jsme konečně doma.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
