Seděl jsem na konci oddělení a наблюдал, как mladá žena, s pokrčenýma koleny, napjatě si opakovala: Není to pro mě. Odmítám ho. Potřebuji jen Petra, a on řekl, že děti nechce. Takže i já ne. Dělejte s ním, co chcete mě to nezajímá.
Dítě, to je kruté, řekla ředitelka porodnice s přísným tónem. Odmítat vlastní potomka? Ani zvířata tak nečiní.
A co zvířata, to mi nevadí. Vypište mě hned, jinak vám to udělám! zakřičela čerstvě porodící žena, rozzlobená až k šílenství.
Ach, má drahá, buď prosím milá, povzdechla ředitelka. Z mé zkušenosti vím, že medicína v tomto případě moc nepomůže.
Před týdnem přesunuli tuto dívku z porodnice na dětské oddělení. Rozverná a výbušná, odmítala kojit, ať se ji kdo snažil přesvědčovat. Souhlasila jen s odsátím mléka, ale pak už neměla kde odejít.
Mladá lékařka, Veronika, se snažila dívku srozumitelně upozornit, že to hrozí ohrožením dítěte. Dívka pronesla, že uteče, pokud se nic nezmění. Veronika povolala ředitelku, která se snažila matku přimět ke spolupráci, ale ta tvrdila, že musí jít ke svému příteli, a že on ji už nepočká.
Ředitelka však neztrácela naději po letech praxe už viděla podobné matky a věděla, že může dívku ještě tři dny podržet. Ať si to rozmyslí, řekla. Když uslyšela o těch třech dnech, rozzuřila se: To je šílenství! Petr už na mě zuří kvůli tomuto děťátku, a vy mi ještě házíte prach pod křídla. Pokud nejdu s ním na jižní Moravu, vezme Katku!
Rozplakala se, křičela, že jsou hloupí, a že Katka čeká jen na to, aby si ho vzala. Tenhle chlap byl pro ni jen výmluvou k sňatku.
Ředitelka opět povzdechla, podala dívce bylinkový čaj a zamířila ke dveřím. Ordinační sestra, která celou dobu mlčela, šla za ní.
V chodbě se na chvíli zastavila a tiše se zeptala: Věříte, že dítě bude mít s takovou matkou vůbec šanci?
Holčičko, odpověděla ředitelka, co máme dělat? Jinak ho pošlou do domova pro sirotky a pak do sirotčince. Rodiče jsou sice slušní, ale potřebujeme s nimi promluvit. Zjistěte, kde jsou, a dejte mi jejich kontakty.
Dívka toho dne utekla. Ředitelka zavolala rodičům chlapce, ale ten s ní nechtěl mluvit.
O dva dny později přišel otec mrzutý, nevlídný muž. Ředitelka mu nabídla, aby si prohlédl dítě. On odmítl a řekl, že napíše výpověď a pošle ji řidiči. Ředitelka trvala, že to tak nejde dítě musí být vyvedeno osobně, podle pravidel. Muž se napjal, znepokojený, a nakonec slíbil, že pošle svou ženu, aby vše vyřídila.
Následující den přišla drobná, bledá žena a hned propukla v pláč. Tohle je strašná pohroma, vyčítala. Rodiče toho chlapce ho odvezli do zahraničí, jsou bohatí a mají velké plány. Máma teď brečí celý den a křičí, že ho nenávidí. Řekla, že pojede i do zahraničí, aby ho přivedla zpátky, a že s Petrem bude, ať se svět rozpadne.
Ředitelka se snažila přesvědčit ženu, aby se podívala na dítě, doufajíc, že se probudí i něco v ní. Žena řekla, že je krásný, že by ho ráda vzala, ale manžel jí zakázal. Překvapila se, že nemůže nic udělat, a rozplakala se ještě hlasitěji.
Ředitelka jen zamumlal: Mhhh. a nařídila sestře dát ženě bylinkový čaj. Pak šla za primářem, pověděla mu vše a rozhodla, že dítě zůstane na oddělení. Primář, kdysi uznávaný pediatr, se na chlapce usmál a zeptal se, čím jej krmí. Takový silák, drobný jako koláček, odpověděl a tak se chlapci přezdívka Koláček přichytila.
Pobyt Koláčka trval několik měsíců. Matka ho několikrát navštěvovala, hrála si s ním, tvrdila, že spočítá peníze na lístek, aby ho našla, kde je Petr. Zdálo se, že si na něj zvyká.
On i ona se radovali, ale když se matka odcházela, vždy plakala a omlouvala se, že její dcerka miluje svého přítele až po šílenou. Ředitelka říkala, že to není láska, ale chtíč.
Matka a babička přicházely, nepodávaly výpovědi, ale dítě neodnášely. Ředitelka se rozhodla s nimi mluvit vážně, protože chlapec onemocněl. Všichni se trápili, a když přišla Veronika, hned ho vzala na ruce. Koláček byl potem, vlhké vlásky přilétaly k čela. Schudl, byl slabý, a Veronika ho stále nosila, říkala: Už není koláček, spíše palačinka. Když však přibýval na váze, stal se opět oblíbeným celého oddělení, nejraději se smál Veronice, která mu vždy nosila růžové korálky.
Jednoho dne se matka rozčílila, když zjistila, že její přítel se oženil s někým jiným. Křičela, že všechno je proti ní, že by raději byla s Petrem, a že chce, aby Koláčka poslali do sirotčince. Přinesla výpověď ředitelce, položila ji na stůl a odešla.
Ředitelka zavolala primáře, který řekl, že papíry odešleme do domova pro sirotky. Co budeme dělat? zeptala se Veronika, a ředitelka jen zamumlala a vyloupla si brýle. Všichni věděli, že když ředitelka leští brýle, nervuje se.
Mezitím Koláček radostně poskakoval ve své postýlce. Sestra vstoupila, pozdravila ho, a on vydal radostný výkřik. Najednou se zastavil, jako by něco vnímal, a pak tiše zmlkl. Sestra se podívala na něj, pocítila v hrudi podivný smutek a slzy jí samy tekly po tváři.
Dítě se dívá na sestru a ona pláče, aniž by věděla, co se stalo. Později zjistila, že to souviselo s tím, že matka podepsala výpověď. Ředitelka jí zakřičela, že si vymýšlí nesmysly, a že to jsou jen povídačky.
Opuštěné děti vždy cítí, že je někdo odmítl. Ať už jsou to andělé nebo samotný svět, ztichnou a snaží se být neviditelné. Vědí, že brzy je svěři do šedých ústavů, kde je nikdo nechtěný.
Ať jsi hladový nebo máš horkou čelo, nikdo ti nečte pohádky ani ti nepřikryje deku. Svět tě přehlíží. Moudří opuštění děti to znají a jejich pohled je plný beznaděje. Svět dává jedním a bere od druhých. Dítě se snaží pochopit, proč ho odmítli, ale odpovědi nejsou.
Nicméně máš naději. Věř, že se něco dobrého stane, že svět se obrátí.
Od té chvíle Koláček tiše ležel ve své postýlce, nehrál si, neúsměvoval se. Veronika se snažila ho rozveselit: Koláčku, pojď sem! Mám perly! ale on jen zítral, nehybný.
Jednou však Veronika propukla: Přece jen ho podvádíme! Není to jeho vina, že se narodil v tak špatných podmínkách!
Seděla na gauči s hlavou v kolenou a neplakala, jen sténala. Ředitelka vstoupila, posadila se vedle ní, pohladila ji po rameni a řekla: Děcko, já sama netuším, co dělat. Lítost nad Koláčkem je veliká.
Já nebudu jen sedět, půjdu jednat, řekla Veronika.
Pak nesedni, odešla ředitelka rozčilená. Jednat znamená jednat. Nesnaž se mě přesvědčit, že ho adoptuješ. Nedostaneš ho. Žiješ v internátu, není mu nic. Nemám čas na tvé výlevy.
Veronika začala hledat Koláčkovi rodiče nejlepší, jaké jen mohli být. Dělala to s takovou upřímností, že i ostatní sestry uvěřily. Nakonec našla pár, Lada a Lev. Byli ve třiceti, neměli děti, dlouho chtěli potomka a rozhodli se adoptovat. Lada byla jemná, s milým úsměvem, Lev robustní jako voják, který miluje svou ženu.
Když přišli na oddělení, ředitelka se pousmála, ale pak se zarazila: Omlouvám se, to je jen úžas, neviděla jsem tak velkého chlápka. zeptala se: Kolik váží?
Lada se zasmála: To není důležité, hlavně že je jako Koláček.
Lada vstoupila do místnosti, Koláček spal a během spánku se zčervenal, ruky se mu třásly. Najednou otevřel oči, podíval se na Ladu a pevně sevřel její prst. Všichni se rozesmáli. Lada mu úsměv vrátila a on tiše zakřičel.
Ředitelka zakřičela: Dobře, ukončeme to. Jděte domů, promyslete si to.
Lada odpověděla: Nemusíme přemýšlet, už jsme se rozhodli.
Primář se podíval na Lev a řekl: Jistě, my chceme tohoto chlapce.
Lada se usmála, podala Koláčkovi prst. On ho pevně svíral, nechtěl ho pustit. Napětí bylo hmatatelné.
Ředitelka zamumlala: Posilněte úchop, v tomto věku je reflex uchopení silný.
Lada odpověděla klidně: Bojí se, že se nevrátím.
Koláček poslechl její hlas, uvolnil ruku a rozesmál se, jakoby se mu rozlouskla poslední překážka.
A tak se Koláček po dlouhém období zklidnil, našel nový domov a my jsme myšlenkou, že i v temném světě může být světlo.
